Falešný ženich

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Falešný ženich
Autor: Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj: Národní listy, roč. 27, č. 89, s. 2
Vydáno: 31.03.1887
Licence: PD old 70

Zavolán sluhou vstoupil do síně číslo IV. v prvém patře kyklavým krokem, s nazdviženýma ramenoma, s usměvavou tváří a rozhlédl se do kola, jako by chtěl říci: Vida, tuhle jsem ještě nebyl!

No nebyl zde ještě, je to pravda.

Sluha mu pokynul, aby se usadil. Sedl. Podíval se na pány soudního dvoru, ohlédl se po obhájci, jako by myslil: „Nu tak, začněme!“ — a pak mrskl okem do zadu, kdo všechno tu ještě sedí. Byli jsme tam my od novin, skoro nikdo jiný.

Předseda: Povstaňte, přistupte blíže. Jak se jmenujete?

Obžalovaný: Jan Kolb.

Předseda: Je vám dvacet osm let, čím jste?

Obžalovaný: Prosím, u bratra agenta v kanceláři; píšu tak, co zrovna potřebuje.

Předseda: Čím jste byl dříve?

Obžalovaný (stále usměvavě): Prosím, bibliotekářem u pana Pištěka.

Předseda: Řekněte sluhou — ne bibliotekářem. Jste narozen v Kladrubech, patříte do Stříbra. Jste žalován pro zločin podvodu — slyšte žalobu a dejte pozor na všecko.

Obžalovaný: I ano, prosím. (Sedá a usmívá se. Proč by nepoulouchal chvíli? Nemá jiného co dělat. A naslouchá zcela klidně a čím dále se čte, tím více se usmívá.)

Žaloba státního zastupitelstva vypravuje následující: Jan Kolb přistěhoval se as v letě 1885 ke Františce Štichové na Vinohradech. V sousedství bydlila jistá paní Josefa Kocourková, manželka dělníka, kteráž má 31letou dceru Josefu Křepelkovu. Kolb seznámil se s Křepelkovou, chodil ke Kocourkovům, když nebyl Kocourek doma, a sliboval Josefě Křepelkově, že si ji vezme. To bylo asi tak týden před svatým Václavem. Pak se v aréně kravínské přestalo hráti, Kolb byl bez místa a povídal u Kocourků, že má zadáno v Brně ke kriminálu, že to nejspíš dostane, ale že potřebuje peněz na cestu. Vyprávěl, že má matku ve Stříbře, že má domek, že on má na tom domku 400 zl., že psal domů o peníze, ale že se musí peníze vypověděti na půl léta a že tedy nedostal nic. Kocourková neměla sice peněz, ale dcera Pepička měla uspořeno ze služby v Karlových Varech 30 zlatých a přimlouvala matce, aby je tedy ženichovi půjčila. Paní Kocourková je půjčila.

Ženich jel k tomu kriminálu do Brna — a nikdy více nepřijel nazpět. Ale neodnesl jen těch třicet zlatých. Již dříve okazovala mu Kocourková rozličné prsteny a tu si Kolb jeden vyžádal, aby dle něho mohl dát zhotoviti „érinky“ pro sebe a pro Pepičku. A protože nechtěl jeti do Brna beze všeho, vypůjčil si od Kocourkové také hodinky. Prsten stál za dvanáct zlatých, hodinky za deset. Kocourková později několikráte mu psala, ale Kolb neodpovídal.

Konečně jí upomínání omrzelo, udala všecko a pan Kolb octl se skutečně u kriminálu, ne u brněnského, ale u pražského.

Po přečtení žaloby táže se předseda: Slyšel jste žalobu; jste vinen?

Obžalovaný (směje se): I toto, prosím. Ten prsten a hodinky mi dali presentem a ty peníze do mne stará paní vnutila.

Předseda: Bodejť, vnutila. Jí to dělalo asi potěšení, že jste s nimi ujel!

Obžalovaný: To nevím, prosím; no dyť já to zaplatím.

Předseda: To jste měl už učinit a nebyl byste přišel sem.

Obžalovaný: Ale dyť to není pravda, jak to je v žalobě a co ženské povídají. Ony mě tam lákaly — dyť slečna Křepelkova chodila za mnou do bytu ke Štichové. Co se tejčí prstenu, okazovala mi ho jednou a já řek’, že je hezký. Líbí se vám? povídala stará, tak si ho vemte. Tak jsem ho vzal, prosím — kdo pak by nebral. A podruhé povídala, že má hodinky a že nejdou, abych si je vzal. Já je vzal. Myslel jsem, jsou-li vert, že je dám spravit.

Předseda: A kam jste dal ty věci?

Obžalovaný (se smíchem): No prodal jsem to, prosím, co pak s tím budu dělat?

Předseda: Ale uslyšíte svědkyně, že vám dokáží, že vám všecko to nebylo darováno! Říkal jste, že si dceru vezmete a tak jste věci a peníze vylákal.

Obžalovaný (usměvavě): Jak pak sem se moh’ ženit — dyť já neměl žádnou exestenc!

Předstupuje svědkyně Josefa Kocourková, 62letá žena dělníkova.

Předseda: Musíte mluvit pravdu — budete přísahat!

Svědkyně: A to hned, prosím, třeba dvakrát po sobě! (Přísahá.)

Předseda: Povězte nám, jak to všecko bylo.

Svědkyně: To je ajfoch, milostpane. Bydlel u sousedky a udělal si s dcerou na osm dní známost.

Předseda: Zrovna na osm dní?

Svědkyně: Jako před svatým Václavem na osm dní, milostpane. Chodil k nám a říkal, že si Pepičku veme. No já myslila: veme — veme! To byl u pana Pifteka a nosil tam v košíku prádlo. (Obžalovaný se směje.) Pak přišel a povídá, že zadal do Brna ke greminálu nebo že tam přide k německému divadlu za piletáře. Dobře. Živobytí musí být, když se chce člověk ženit. Přišel, že dá dělat pro sebe a dceru hérinky, abych mu dala prsten na mustr. Já dala. A pak říkal, že nemá hodinky a že nechce jet do Brna tak osekanej, aby přec páni viděli, že je solidnej. Já mu půjčila hodinky — milostpane, mám je po nebožtíku, co mám po něm tu dceru — nosím ty hodinky v srdci jako památku třicet let — vzal je — už jsem je neviděla. Pak ty peníze. Povídal, že jeho nebožtík tatínek byl doktor u dobytka, že má matku ve Stříbrnej s domkem, že na něm má on čtyry sta. Já mu půjčila třicet zlatých — to byly dceřiny peníze — on jel k tomu kriminálu — podnes máme ty peníze vidět.

Předseda: Ale on praví, že jste ho tam lákaly, že jste mu ty peníze dala, že jste z toho měla radost.

Svědkyně: Tak, radost? To je dobrý! Jak živa jsem ho před tím neviděla. To je radost, dát cizímu člověku třicet zlatých? a on jde pryč?

Obžalovaný (povstává, usměvavě): Paní, zpomeňte si, že jste mi ty peníze dala dobrovolně — já o ně neříkal.

Svědkyně: Vy špatný člověče…

Předseda: Pst, to mu nesmíte říkat.

Svědkyně: Ale prosím, já to nesnesu…

Druhá svědkyně, dcera předešlé, Josefina Křepelkova, vypravuje věc podobně. Obžalovaný se usmívá, stále usmívá — je vidět, že je poněkud slabého mozku. Pak přistupuje ke svědkyni, zvedá ukazováček, jakoby jej chtěl do svědkyně zavrtat a povídá: Pamatujte se slečno, jak to bylo. Vždyť já mám na to moc svědků, že jsem vám nesliboval, že si vás vezmu. Jak pak jsem se moh’ ženit.

Poškozené dověděly se teprv později, že obžalovaný nemá matku ve Stříbře, nýbrž v Praze, že žije u druhého syna, že nemá domek a že Jan Kolb nemá čtyry sta k požadování.

Byla slyšena vývodní svědkyně Františka Štichová, u níž Kolb bydlil, ale nevypovídá nic závažného a nemůže stvrditi, že by byl Kolb prsten, hodinky a peníze dostal darem. Ví jen, že říkal, že se žádá do Brna „ke kriminálu“.

Po skončeném řízení průvodním mluvil státní zástupce (subst. státn. zástupce p. Hofmann) — Kolb se usmíval. Podivná tvář — je na ní věčný úsměv. Ohlédl se jen chvílemi po obhájci, jako by chtěl říci: Jen až ty začneš.

Po řeči obhajovací a po poradě uznal soud, že Jan Kolb jest vinen zločinem podvodu a že vzhledem k polehčujícím okolnostem odsuzuje se Kolb do prostého žaláře na čas tří měsíců.

Tu konečně zmizel úsměv s tváře obžalovaného a ou hleděl upřeně na předsedu. Pak přistoupil k zelenému stolu, opřel se o něj dlaněmi a praví: Ale prosím, nastoupit bych nemohl hned, nemám teď čas.

Jelikož však byl stíhán zatykačem, jelikož pak podána proti němu nová žaloba pro podvod, vzat byl do vazby, aby nemusil býti znova hledán.

Soudu předsedal rada zemského soudu pan Fina.