F. X. Šalda šedesátník

Údaje o textu
Titulek:	F. X. Šalda šedesátník
Podtitulek:	(Ke dni 22. prosince)
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 175–182. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	České slovo 22. XII 1927
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Xaver Šalda

K Šaldovým šedesátinám zaznívají a budou zaznívat odevšad nadšená slova zbožnění a uznání, vděčnosti a úcty, bude mluveno o velkém duchu a ukazateli cest, o znamenitém kritikovi a estetikovi, který rozuměl a učil rozuměti každému zjevu, každé základní otázce, o nevšedním básníku, novelistovi, romanopisci, dramatikovi, jehož díla podmaňovala krásou, hloubkami a výškami. Jak by ne. Šalda si jistě zasloužil, aby byl takto oslavován, osvítil nebývalými světly vše, k čemukoli přistoupil, rozšířil obzory pro orlí rozlety, roznítil pracovní dychtění pro převratné pokusy, probudil a otužil dobyvatelskou sílu, vybystřil a vzepial všechny schopnosti boje za věci kulturního růstu.

Ale není možno nevzpomenout, že ten oslavovaný šedesátník žil dlouho život chudého a chorého člověka, kterého jen velmi špatně živilo to, k čemu se cítil povolán. Ohlédněte se do jeho minulosti a najdete léta, kdy záhy v mládí postižen byl zlou, podrývavou nemocí, která ho navždy spoutala svými překážkami a požadavky. Ohlížejte se dál a uvidíte ho bydlit ve skrovných, málem proletářských světničkách, osamělého, potřebného pomoci, a vydaného leckterému nedostatku, jenž těžce ubližuje. Časopisy, do kterých Šalda psal po „Literárních listech“ a „Rozhledech“, ať to byl třeba „Čas“ nebo „Lumír“, nebyly časopisy, z jejichž honorářů tehdejších byl by mohl pouhý literární kritik a estetik učinit zadost všem hmotným starostem. Ano, redigoval Šalda Mánesu asi po sedm let „Volné směry“, redigoval mladé nakladatelské firmě „Novinu“, kterou založil, jako redigoval později Řivnáči „Českou kulturu“ nebo Borovému „Kmen“. Ale to redigování bylo tenkrát jen trpkým a nuzným kouskem chleba, za nějž se platilo stálým rozptylováním, novým a novým přizpůsobováním k přijatým úkolům, někdy i pocitem tísnivé závislosti a sebezapíravými ohledy. Volně se rozvinout? Oddat se studiu a dopřát si při něm všech pomůcek, vší žádoucí zevrubnosti, všeho nutného času? V knize „Boje o zítřek“ jsou zásadní stati, z nichž bývá citováno jako z našeho estetického zákoníku, a přece je musil Šalda nazvat „meditacemi a rapsodiemi“, protože vznikaly takřka víc lyricky než odborně, z příležitostných popudů a k příležitostným účelům časopiseckým nebo přednáškovým, jak měsíc nebo týden kázal. V knize „Duše a dílo“, sbírce „podobizen a medailonů“, jsou nejlepší naše ukázky souborných kritických essayí, monografií, zhuštěných do kapesních rozměrů, a přece musil Šalda vyznat, že „všecky postavy nejsou stejně prokresleny“, že „nejedna z nich uvízla v náčrtu“, poněvadž jejich napsání bylo určováno lhůtami a povinnostmi časopisecké služby. I výběr musil přihlížet k ní.

Vmysleme se na Šaldovo místo v různých chvílích jeho života a podivíme se jen ještě více duševní síle, se kterou se povznášel nad všechny svízele, hrdinné a zaryté odhodlanosti, s níž se snažil ve své práci shladit všecky stopy vnějších podmínek, nezkrotné jarosti, se kterou se do ní vrhal, vzdorné a hrdé odvaze, jíž si udržoval za všech okolností svou samostatnost. Hraničilo to u Šaldy až se zpupností, ale se zpupností v nejlepším smyslu slova, takovou, jež se nedá zkrušit žádnou ranou, ani nesnází, takovou, jež se směje nepřátelskému zuření osudu a jemu naschvál provádí virtuosní kousky skvělé dovednosti. Právě z ní, z té krásné zpupnosti, rodila se ona bojovnost, která Šaldu vyznačovala a vyznačuje, mnohdy tak, jako by byla hlavní jeho vlastností, a tak, že se mu pro prudkost a příkrost slova vykládá ve zlé. Pochopme. Každý protivník byl pomocníkem toho osudu, se kterým Šalda musil zápasit, byl částí té surové moci, která mu kladla balvany do cesty, byl dráždivou výzvou, aby opět a opět dokázal, že se mu nepodaří ho podlomit nebo srazit. Mladí žáci a uctivatelé Šaldovi dali mu k šedesátinám státní tiskárnou skvostně vytisknout vroucí pozdrav a projev díků za všecky vzdělavací dary, kterých se jim od něho dostalo, spolu však také prosbu, aby se od nynějška už smírně naklonil ke svým někdejším odpůrcům a aby přestal mávat bičujícími, třeskutými důtkami nad těmi, kdož se mu znelíbili nebo znelíbí. Bude moci Šalda prosbě vyhovět? Vezměte mu jeho bezohlednou bojovnost a budete mít oslabeného Šaldu, který by byl musil podlehnout životu a rozměnit těch svých několik těžce uchráněných dukátů na samé bídné měděné penízky k dennímu kolování. Vezměte mu jeho vášeň krvavých potyček a nebudete mít ani „Života ironického“, s ostatními povídkami, ani románových „Dělníků a loutek božích“, ani tří vydatných dramat, protože i to vše byl tvrdošíjný, hazardní boj proti osudu: jedno souvisí s druhým.

Ovšem v Šaldově bojovnosti je kromě toho zahrnut hlavní a podstatný znak jeho bytosti, ohromná potřeba a ohromné vědomí duševní převahy, touha po tak nesmírném vyniknutí, že všecko se musí mu podřídit. Budiž zde řečeno, že tento znak měli se Šaldou společný všichni vrstevníci, kteří se řadili po jeho boku do průkopnického předvoje. Šalda jen předstihoval své vrstevníky v tom, že si k dosažení vladařské duševní převahy přinášel úžasné vlohy, jakých nemá hned každý, zázračný a přímo hravý důvtip, jenž rychle vniká do nejtemnějších záhad, dychtivou a hltavou všímavost, jež bděle větří a chytá, kde se co hne, vyspělost, jasnost a pohotovost úsudku, jež popadne věc vždy až u kořene, radostnou zálibu v řešení filosofických, metafysických a psychologických tajemství, bezpečný pud velkého a vítězného vztyčení nad složitým ruchem doby. A pak, u Šaldy bylo od začátku vědecké ukáznění, vědecká soustavnost, smysl pro dokonalé požadavky vědecky založené, vyhledávání zákonitosti vědecky stanovené a zajištěné. Když se probírají Šaldovy první „Juvenilie“, zdá se namnoze, jako by to vůbec nebyl onen básník, jenž v Šaldovi nikdy nezaniká, nýbrž jako by to byl skutečně rozený universitní učenec, jenž v oboru literatury promění ve vědu i to, co se jí vzpírá a co chce být od ní trvale vzdáleno. Že Šalda přeložil a vyložil Hennequinovu „Vědeckou kritiku“, která estetickému hodnocení ukládá pátrání po sociologických zákonech, bylo jenom jedním časovým dokladem jeho vědeckého smyslu. S takovou výzbrojí vloh, schopností a náklonností, s jakou přicházel, měl arci rozhodné právo na tu duševní převahu, bez níž by byl nechtěl být, a také každým literárním činem své právo znovu a znovu osvědčoval.

Víme z povídkové knihy „Ironického života“, že v určitém období svého vývoje představoval si Šalda duševní převahu příliš jen jako tuhou, příliš urputnou pánovitost nebo jako přísné, kruté hlídačství, ne-li jako despotickou svévoli. Ale už v „Dělnících a loutkách božích“ musila se duševní převaha v přerodu hrdinově prokázat vlastním životem mužně, statečně přepracovaným a zpracovaným ve shodě s božím řádem, v dramatu „Zástupů“ stávala se veleodpovědným učitelstvím sociálního vedoucího, v „Dítěti“ schylovala se spasitelsky a ve jménu spasitelství k pokořenému, potupenému mateřství, v „Tažení proti smrti“ chtěla být zdravým, silným, bujným překonáváním všeho, čím se stárne a hyne. Ale jsou u Šaldy povídky, v nichž duševní převaha vyvozuje se z vrcholného, uměleckého mistrovství, k němuž se chodí pro výcvik, radu a poučení, nebo jsou u Šaldy ve „Stromu bolesti“ básně a ve spisku „In memoriam“ odstavce, kde duševní převaha skládá se do povahy a bytosti, vypěstěné k nejvyšší míře čistoty, ryzosti, laskavosti, vkusu, vzdělání. Všecky druhy duševní převahy Šalda znal a vymezoval, o všechny se stejně snažil a každým způsobem vyrostl na mohutnou autoritu, jejímž výrokům se přisuzovala a přisuzuje nejvyšší platnost. Od chvíle, kdy on pronesl vzrušenou chválu o Holečkových „Našich“, bylo rozhodnuto, že vždycky budou prohlašováni za dílo ideálně národní, bohaté a důležité. Od chvíle, kdy on se rozehřál pro naturalistického Čapkova-Chodova „Kašpara Léna“, mohlo se s důvěrou očekávat, že Čapek-Chod bude stoupat výš a výš ve veřejném mínění. Nepomohl Šalda Arnoštu Dvořákovi svým článkem v „Knížeti“, že už každé jeho příští dramatické dílo mělo vstup do divadla usnadněno? Nezakotvila se Božena Benešová v literatuře tím, že se Šalda za ni postavil vší svou vahou a že ji pojal mezi své vyvolené? Má-li kdo promluvit o poměru národnosti a umění, o vlastnostech nové krásy, o realismu, protiromantismu, o významu ženy v básnické tvorbě, neudělá to u nás nikdy, aby se nedovolal Šaldy a neopakoval jeho názoru.

Autorita může se mýlit, může zaběhnout v blud, může přivodit na čas křivdu nebo přecenění, zvláště, když vystupuje jako u Šaldy s tím pozdvižením citu, s tou strašnou přesvědčeností, s tím důkladným podepřením vývodů, s tím básnickým rozmachem vět. Když něco Šalda pojme, pojme to tak velce, vynese to do takových výšin, dá tomu vzezření tak nerozborné pravdy, řekne to s takovou výmluvností, že se zapomene často na všecku uvažující obezřelost. Ale omyly a bludy nemusejí být nic hrozného. Jednak vytkl Šalda neochvějné body svého výběru, které poskytují vždy spolehlivého vodítka pro směr: Shakespeara a Danta, Rousseaua a Flauberta, Ruskina a Emersona, Máchu a Nerudu, Němcovou a Terezu Novákovou, Hanu Kvapilovou a Růženu Svobodovou, Březinu, Sovu a Wolkera. A jednak on pořád opravuje své omyly a bludy, pokud se jich dopustil, pořád hledá ve všem lepší světla, pořád usiluje, aby nás mohl vyvést někam, odkud bychom všechno v literární tvorbě spatřili plněji, zřejměji, důvěrněji, povzbudivěji a prospěšněji.

Ještě nedávno přihlásil se k řeči v literárním týdeníku takřka jako jediný živý člověk, a bylo to, jako by z něho jaro zaválo a jako by teď teprve obnoveně viděl v literaturu tak, jak se vidět má. „Teď všecka bída tvoje mrtva je. Teď ovoce, jež za tisíce let teprve jiným uzraje, tvé duši prší zpěvným deštěm do klína.“ Ať ho může ještě mnohá léta v neochablé síle okoušet a pro jiné hromadit.