F. L. Věk/I./XXV. Divná příhoda

F. L. Věk/I. Alois Jirásek
XXIV. F. Věk se na útěk přichystá	XXV. Divná příhoda	XXVI. Skončí se dobře, ale bez svateb

Údaje o textu
Titulek:	XXV. Divná příhoda
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Venku se chumelilo a mrzlo. V hospodské jizbě dřevěného, učouzeného stropu bylo teplo a příjemně. U dvou stolů sedělo několik králických sousedů při korbelích, u stolů blíže „šenktiše“ u dveří tři vozkové, kteří hráli v karty. Sousedé dnes všichni upírali zraky do zákoutí, kdež seděl ten mladý, český kupec — s komediantem u jednoho stolu! Oni by mu ani ruky nepodali, a on, pořádný člověk, sedí s tím sešlým tulákem hereckým. A jak důvěrně, přátelsky s ním rozmlouvá!

Počestní sousedé se šťouchli, když mladý kupec dal dvakráte večeři přinésti, když herec se dal chutě do jídla a ještě s větší chutí pil.

„Ten si dnes dá,“ řekl neomaleně tlustý pekař. „Všecko zadarmo. Kde by on mohl! Ani na chléb nemají. Chtěli u mne uvěřiti. Však jsem je hnal —“

„A tenhle ten,“ dodal městský písař, „dělá ke všemu takového pána; je hrdý, jako by nechtěl ani s každým promluviti, a ohlásil se jako filosofie doktor!“

Sousedé se jen řehtali, a Věk cítil soustrasť. Teď teprve pozoroval, jaká změna se stala s Thamem. Všiml si jeho obnošeného kabátu, někdy tmavomodrého, až po krk upjatého (ani pláště neměl), jeho hustých vlasů nepudrovaných, ale také hrubě nehleděných, přepadlé tváře i zkaleného oka. A kde že byla ta jasná mysl mladého spisovatele, kde jeho svěžesť a veselí? Byl roztrpčen, nekliden, nespokojen, ano rozhárán, jak Věk dobře z toho vycítil, co Tham jen napověděl.

Hmotný nedostatek, nouze tísnily jej jako všecku společnost, s níž za jedno trpěl. Ale oni všichni měli jen to, on pak trápení ještě jiné. Hnětlo ho a soužilo, že se na tu dráhu vydal, ne pro to, co trpěl, ale pro to, co opustil. Sám to Věkovi řekl.

„Jsem špatný učitel,“ pravil s trpkým posměškem. „Špatný. Vás jsem učil, víte-li, a k vlastenství nabádal. A co já teď? Podívejte se na mne. S německými herci se světem potloukám a utrácím svou sílu, svého ducha — zabíjím se.“

Prudce se napil z korbele.

„A proč všichni, proč pan Butteau,“ ptal se Věk poněkud ostýchavě, ač by se byl raději přímo zeptal, kde je Paula, je-li ženat, ač to ovšem na jisto tušil.

„Pan Butteau!“ zvolal Tham trpce. „Pan Butteau není nic. Ženské jsou všechno. Lotka, ta ještěřice, víte-li, ta je vlastně všeho příčinou. Myslila, že v ní dříme Bůh ví jaký genius, jaká je znamenitá herečka, a proto nebyla v Praze spokojena. Pořád jí dávali úlohy, jaké se jí nelíbily, pořád byla odstrkována, ustavičně jí křivdili. A doma měla oporu, to víte. Myslili zrovna tak: a tak panna Lotty nemohouc se ničeho dočekati, jak by si byla přála, počala se sama domlouvati, a jak měla ostrý jazyk, vyjela si ostře; ale ředitel se nelekl a pustil ji. Tatínek byl všechen bez sebe; pro domnělé příkoří své dcery nabyl neobyčejné odvahy a jak byl ženskými doma naštván, zašel do ředitelské kanceláře. Ale marně se oháněl a svých francouzských předků se dovolával.“

„Propustili i jej —“ doplnil Věk, když Tham chopiv se opět korbele pil.

„Ano, byl bez chleba on, i dcera, všichni. Nejprve myslili, že Lotka se hned někde jinde uchytí. Jako by to byla nějaká Körnerka! Nešlo to, a že nic jiného nebylo, tak vzali, co bylo, místo u této společnosti, která se právě sbírala. Pro mne to byla také rána. Rozumíte, příteli — Paula musila s nimi. Rozloučili jsme se, a já — Bůh milý ví, že jsem si ji tak zamiloval! Měl jsem velikou starost o ni, jak jí je, netušil jsem jí nic dobrého při společnosti. Chodil jsem jako bludná ovce. Pořád jsem na ni myslil. Kdyby alespoň byla mohla mluviti! A ona! Jak těžko odcházela, jak se bolestně loučila! Měl jsem ji pořád na mysli, jak byla té poslední chvíle, jak se chvěla, jak mi napsala třesoucí se rukou, že na ni zapomenu…“

Tham se zamlčel.

Věk naslouchaje bez pohnutí, řekl nějak nejistě: „A proč jste ji nepojal za svou?“

„Ano,“ odvětil Tham prudce vytrhnuv se ze svého zamyšlení. „Také jsem na to pomyslil. Ale odešli tak náhle, a já nebyl na nic přichystán. A u koho měla tu zůstati ona? Tak odešla s rodiči. Nebylo zbytí. Já pak sám s sebou zápasil. Ó, zkusil jsem mnoho. Víte, co jsem si umínil, proč jsem šel ze služby, proč jsem pracoval, že pro náš jazyk, aby byl zveleben… Bránil jsem se. Paula sešla mně s očí, ale ne z mysli. Docházela její psaní. Psala, jak je jí teskno. Viděl jsem ji jako holubičku tichou, trpící, nemohoucí si ani postesknouti. Pak také psal otec, že Paula se tratí, chřadne… A tu bylo po všem boji. Sehnal jsem, kde co bylo, abych měl na cestu, a vypravil jsem se za nimi. A více jsem se do Prahy nevrátil…“

„Ale mohl jste si Paulu odvésti a —“

„A přijeti zase do Prahy. Tak jest. Mohlo tak býti a mělo. Byli bychom také nouzi třeli, ale já bych byl alespoň zůstal při svém, nebyl bych se stal zrádcem sama sebe. Když jsem přijel ke společnosti, pro nic jiného jsem neměl mysl nežli pro Paulu. Byla přepadlá. A měla takovou radost z mého nenadálého příchodu! Plakala, objímala mne —“

Tham si nevšiml, jak to vše asi mladého přítele dojímá. Chtěl patrně omluviti před ním své jednání.

„Já byl dojat tím vším,“ pokračoval. „Čekal jsem, až by se poněkud zotavila, a ona se po mém příchodu brzy zotavila. Pak jsem se — oženil. Byl jsem toho mínění, že se vrátím s Paulou do Prahy. Ale ženské to všecko zkazily. Lotty a tchyně. Přemluvily Paulu, aby mne prosila, abych počkal, abych nespěchal. A já nemohl jí odepříti. Tenkráte se společnosti dařilo dosti dobře. Ale pak se to pojednou změnilo. Uhodily zlé časy. Tu mně zase česť nedala, abych odešel; když jsem užil dobrých časů, nechtěl jsem jich ve zlých opustiti. Paula také nechtěla od rodičů. Měla je příliš rada, zvláště matku. Ale oni s ní nejednali tak upřímně. Skrze ni na mně všecko vymamovali, dal jsem jim všecko, co jsem kde sehnal od přátel a známých. Až jsem pak prohlédl. To všecko Lotty a ta žabka Bettina. Stará je dobrák, ale tu měly ve svých rukou.“

„Měly?“ tázal se s udivením Věk, an Tham z korbele si přihýbal.

„Ano, měly,“ odvětil Tham, všechen už ve tváři zardělý. „Ano, protože Lotty utekla, když bylo nejhůř, s prvním milovníkem. To byla rána pro společnost a pro rodinu. Tu jsem pak teprve nemohl odejíti.“

„A nevrátila se Lotty?“

„Nevrátila. Ó, ta se nevrátí, až jí bude zle. Nezbylo nic, než abych hrál také za uprchlého. A tak hraju, příteli, milovníky!“

Tham se trpce zasmál. Pak pokračoval.

„Za Lotku není náhrady. Betty na všechno nestačí. Je to psota. Bylo by nejlépe také vzíti do zaječích. Ale jak bych to mohl těm starým udělati? Oba jsou dobráci — nejsou zlí, ale slabí. Kdybych odešel, co by si počali? A teď, právě teď, když — — Ne, nejde to, nejde, už mi to tak souzeno… Co jsem chtěl, kam jsem mířil! Co jsem mohl ještě vykonati!“

A Tham položil před se na stůl zaťaté ruce.

„Nepíšete nic nyní?“ ptal se Věk.

„Psáti! Jaké psaní! Brk otupěl — silent Musae. Jaká práce v té sprostotě, v těch všedních starostech —“

„Však to nebude ustavičně. Společnosti se povede jinde lépe, a pak —“

„Ó, příteli, nevím, nevím. A kdyby! Jen abych se z toho vyprostil! No, nechme toho. A jak vy — také něco o vás. Často jsem na vás vzpomněl. Víte-li, co jsem vám tenkráte řekl —“

Věk přisvědčil. Porozumělť nyní tuze dobře, že Tham tenkráte juž zápasil, že v něm bojovala láska k vlastenecké práci a láska k Paule.

„Paula o vás kolikráte hovořila. Ta se podiví, až vás zítra uvidí. Přijdete přece k nám. Já pro vás přijdu. Ta se podiví! A chudinka, s řečí — pořád je to stejné —“

Za těchto slov se Tham zasmušil, obočí stáhl, a juž sáhl opět po korbeli. Napiv se obrátil se přímo k Věkovi a pravil:

„A jak vy? Jak se vám vede? Jste-li spokojen?“

„Nejsem,“ zvolal Věk živě. „Nejsem, kupectví mne tuze netěší. Chtěl jsem — chci vlastně — všeho nechati —“

„Jakže! A co chcete počíti?“

„Chci do světa. Chci se oddati hudbě —“

Tham chytil ho za ruku, jak ji měl na stole položenou.

„Jen to ne!“ zvolal. „Jen to ne, příteli! Podívejte se na mne, na nás všechny — uvidíte život umělecký!“

Věk si vzpomněl na rakev a na mrtvého herce.

„A v jakém jsme opovržení,“ pokračoval Tham. „Hleďte, tam ti měcháči a maňasové hloupí, jak na mne hledí i na vás, že se mnou sedíte. Vy jste si toho ani nevšiml. Bída, bída!“ opakoval Tham stahuje obočí a zuby zatínaje. Odmlčev se pokračoval:

„S vámi by bylo ovšem trochu jinak — Nebyl by z vás opovržený komediant, ale řeknu vám to zpříma, a věřte zkušenému — ale byl by z vás třeba šumař, obyčejný šumař. A co je to? A pak, vždyť vy jste už dlouho doma, necvičil jste se, mnoho jste zapomněl. Bude z vás třeba takový hudebník, jako já jsem herec. Neklamte se. Věřte mně!“

Nedomluvil, neboť v ten okamžik přistoupil suchý, starý mužík šedých vlasů, vráskovité tváře, ve vetchém, starém plášti, třesa se patrně zimou. Jak kolem hleděl, dle toho bylo pozorovati, že mu slábne zrak. Šel k Thamovi, ale zapadlé jeho oči oživly, když shlédly na stole plné korbele a zbytky večeře na talíři. Okamžitě poznal, na čí řád se to sem všechno dostalo, a proto uctivě se mladému kupci ukláněl, lahodně se při tom usmívaje. Pan Butteau! Jacques Butteau! Věk žasl. Málem by ho byl nepoznal, jak za ten krátký čas sestaral. Šel pro Thama, kterého, jak oznámil, už chvíli hledal, aby šel domů.

„Co je?“ zeptal se Tham mrzutě. „Snad Bettina —“

„Ó, dokonce nic — Co pak vás napadá — Ale Paula — vždyť přece víte — vždyť jste to mohl očekávati každý den —“ odpovídal Butteau mírně a při posledních slovech se významně usmál.

„Už?“ zvolal Tham a náhle vstal. Jak je, jak je?“ ptal se chvatně.

„Dobře, dobře, jen běžte domů, uvidíte. Paula si vás tolik přála —“

Tham na ta slova juž neprodléval. Oznámil chvatně Věkovi, že se ráno u něho zastaví, nyní že pospíchá domů.

„Vy nepůjdete?“ ptal se tchána, bera klobouk na hlavu.

„Není mne tam potřeba. Jen jděte. Já bych třeba s dovolením tomu pánu byl společníkem —“

„Bude mne velice těšiti, pane Butteau. Vy jste na mne zapomněl. Jsem Věk —“

Pan Butteau byl nesmírně překvapen a pak u vytržení. A juž seděl vedle bývalého učitele své dcery, který ho nyní pozval na teplou večeři, který dal přinésti pivo a pobízel ho, pořád ho pobízel. Staroch jedl a zapíjel si chutě a rozehřívaje se hovořil víc a více, jsa samá ochota a laskavost, samý údiv a úžas.

Tham zatím byl už dávno odešel. Pospíchal, jsa všecek vzrušen. Věk se brzo dověděl toho příčiny. Řeklť pan Butteau směje se, že nad jejich bytem kroužila vrána, že je dědečkem, že má Tham synka.

„Jen aby to dále dobře dopadlo,“ řekl zase starostlivě, a zase už, pojídaje a zapíjeje, byl patrně hladov, mluvil o své manželce, ta kdyby tu byla, jak by se divila. Ale že teď nemůže, zítra však že přijde sama, anebo že pan Věk ji musí navštíviti. A tu juž staroch podotekl, že u nich už tak teď není, jako bývalo v Řeznické ulici, že se jim nějak nedaří. Nenaříkal však tuze, bídu, jak mohl, zastíraje a sám sobě vymlouvaje.

„Ale to nic — ale to nic. Ono zas bude dobře. Jen co Lotty dostane místo. — A má naději na tuze krásné místo. Jak by ne, takový talent! Však víte, prosím, sám. Viděl jste ji a slyšel. Jak krásně hraje a jaký má hlas! Když jste spolu zpívávali! Ó, to bylo rozkošné. Ale měla nehodu. Intriky, samé intriky ji vypudily z Prahy. Nepřáli jí, záviděli jí její talent. Ten má po dědovi —“

A juž byl v rodinné kronice, juž vypravoval o svém dědu a otci, o maršálkovi Bellileovi, citoval po francouzsku jeho slova.

Bylo juž pozdě na noc, sousedé byli juž dávno odešli, když se starý Butteau ubíral z hospody, nesa pod pláštěm dvě láhve vína, které Věk poslal paní Butteauové, a v kapse dlouho juž nevídanou sumu peněz, kterou mu Věk šetrně nabídl s tou jedinou podmínkou, aby o tom Thamovi a Paule nic, ale ani slova neříkali. Posílal je paní Butteauové, aby mohla vše opatřiti, co Paule by bylo nutno. Pan Butteau byl pitím a radostí rozjařen a cupal v chatrném svém plášti, zimy necítě, za chumelenice chutě ke svému nuznému obydlí.

Tou dobou přecházel Věk nahoře ve světničce, již mu hospodský za ložnici vykázal. Aby ulehl, na to neměl ani pomyšlení. Přecházel, opět stanul u okna hledě do tmy a naslouchaje větru, jenž hnal sněhové proudy do rachotících tabulek. Hlava mladého muže byla rozpálena, nitro všechno pobouřeno. Přineslť mu dnešní den, a zvláště tento večer tolik dojmů. Myšlénky se mu jen míhaly. Brzo byl tu, brzo tam. Vzpomínal na Paulu, jež stala se právě těchto chvil matkou. Myslil na Thama, jak se změnil, jak byl roztrpčen, rozhárán… Bezděky také Věkovi připadlo, jak Bettina tam u té chalupy, kdež kladli mrtvého herce do rakve, za Thamem volala: „Abyste měl do hospody!“ Vzpomněl proto na to, že se mu zdálo, jako by Tham více pil než jindy. Ohlušoval svou nespokojenost. Je nešťasten a přece šťasten. Má Paulu, kterou miluje. Ano, miluje ji — ale je nešťasten, že se vzdal svého působení. A jak by on, Věk, jak by on byl spokojen, až by měl, co chtěl, muzikantský život? Jak by bylo s domovem? Jak by vzpomínal na předobrou matku a neduživého otce? Tham ho tak zrazoval, aby tak nečinil, aby zůstal! A on má zkušenost! V tom opět mihl se Věkovi tvrdý truhlář, herci jím vyhození, rakev a v ní vyzáblý herec v bídě zesnulý, kterého farář nechtěl ani zaopatřiti jako člověka ze společnosti vyvrženého… A zase před ním v duchu stál Tham, jak byl v ošumělém kabátě, sešlý, zachmuřený… Cítil trpkost jeho slov, cítil, že ani všechno neřekl, jak jeho nitro je rozháráno. A zase si připomněl, co mu řekl o tom šumařství, že mnoho zapomněl, že přišel ze cviku. Pak zase myslil na starého Butteaua, jak ze samé lásky otcovské lhal zatajiv, že Lotty prchla; myslil na paní Butteauovu, jak ho zítra přijme. A nejvíce na Paulu. Přečká-li to? Je slába a Tham řekl, že churavěla. Ubohá! Prve, když Butteau odešel, vyptal se na něj Věk hospodského a uslyšel více, nežli se nadál dle Thamových i tchána jeho slov. Slyšel, že bydlí na konci města v nějaké bídné chalupě, že je nikde nechtěli vzíti do bytu, jakou mají nouzi a bídu. A v tom všem zastihla Paulu ta hořká chvíle žen. — —

Tham byl dnes od rána z domu. Zvěděl o českém faráři v sousední německé vsi, i vyšel si k němu, aby domohl se u něho nějaké půjčky nebo podpory. Odhodlal se k tomu k vůli Paule. Přišel pozdě odpoledne nic nepořídiv, an farář na několik dní někam odjel. Proto neměl ani chuti vstoupiti přes práh svého bytu. Zastavil se v chalupě, kde ležel zemřelý člen společnosti, a zastal tam Bettinu, která ho šla juž hledat, nemá-li nějakých peněz. Neměl, ale herec, kterého Věk obdaroval, se s ním rozdělil, půjčiv mu dvacetník. Tham ho Bettině nesvěřil, zkušeností mnohou jsa poučen. Šel sám něco do hospody koupit pro Paulu. A v tom se setkal s Věkem. Nepozoruje zdržel se s ním dlouho, až přišel tchán s novinou.

Tham pospíchal domů, ač se opět v duchu lekal. Než vydechl si z hluboka a zaradoval se, když vstoupiv do jizby chatrného dřevěného domku, spatřil tchýni i Bettinu u bídné postele, kdež na různých šátcích a šatech a cárech divadelních, přikryta bídnou peřinou ležela Paula bledá, všecka zemdlená, s víčky přivřenými a vedle ní děťátko zarudlé hlavičky a černého na ní chmýří, lecjak zabalené.

Vše odbyto! A šťastně! Tham chtěl přiskočiti k posteli, ale tchyně mu dávala znamení, aby zůstal, aby počkal. Poslechl, ač byl nedočkav. Jen na několik kroků alespoň se ode dveří přiblížil po špičkách a hrdlo napínaje upíral zraky na mladou matku a děcko. Bylo mu Pauly tak bledé a zemdlené z té duše líto; ale zároveň pocítil neskonalou radost a v ten okamžik zapomněl na všechen trud. Skloniv se ku tchyni, ptal se tiše, není-li se čeho obávati stran Pauly. Tiché hlasy pronikly až k loži mladé matky. Hnula sebou, a paní Butteauová poznavši, že se ohlíží po dítěti, které prve jen na okamžik spatřila, přistoupila a ukázala jí děcko tiše spící. Hleděla na ně chvíli okem plným mateřského blaha i radosti nad přestálým nebezpečenstvím. Pozorovala je usmívajíc se. Byla všecka pohnuta. A když pohled od dítěte odvracela po matce, v ten okamžik také šťastné a rozradované, zahledla milovaného muže, jenž stoje za tchyní radostně své dítě pozoroval. Ve tváři Paulině živě svitlo. Oči její zazářivše upřely se na Thama. Přistoupil k ní chvatně, líbal jí ruce, ale juž počal jí hladiti čelo i vlasy, něžně jí chláchole, neboť spozoroval, že se její rty počaly prudce chvěti, že jí to kolem úst trhá. Než Paula se neutišila. Křečovité pohyby ve tváři a v hrdle se vzmáhaly, byly silnější a prudší, a v tom ozvaly se také ze rtů nesouvislé zvuky a pak, jak oči na muže svého obracela, u velikém mysli své pohnutí z blaha mateřského pracně vyrazila:

„Vi — díš — na — še dítě —“

To byla první její slova, jež po letech opět promluvila. Tham třásl se jako list a zapomenuv na nebezpečenství okamžiku, líbal svou ženu i dítě, až Bettina, nejspíše se vzpamatovavši, upozornila matku, že ji udusí, že to Paule uškodí. A jak paní Butteauová odtahovala Thama od lože, Paula ji zahledla a mdle jí ruku podávajíc a blaženě se usmívajíc už plynněji, ale slabým hlasem promluvila: „Ma — minko!“

Více nemohla. Slabost ji přemohla. Ale Tham, jenž musil od lože, vyrazil ven a tu sepjav ruce pohledl ku zachmuřeným nebesům, z nichž se sypal sníh, a děkoval Bohu v ten okamžik němou, nejvroucnější modlitbou. A juž spěchal tmou a chumelicí naproti tchánovi. — —

Druhého dne odpoledne paní Butteauová upravovala velmi pečlivě svou velice sešlou garderobu, a Bettina ještě více. Paní Butteauová byla velice šťastna. Byla babičkou, a Paula nabyla řeči. Z toho měla nesmírné potěšení, kteréhož ještě přibylo, když Bettině napadlo, že teď bude o to lépe, že bude moci Paula vystupovati, že společnost jejich tím velice získá. A pak přinesl starý víno a — peníze. A hned bylo dobře. Hned zatopila i ve druhé světničce, přes síň, hned opatřila nejprve, co Paule bylo nutno, co by ji sílilo, a pak jim kafíčko, a juž pomýšlela na křtiny, že bude nutno něco udělati, něco lepšího. A teď očekávala hosta, pana Věka! Přišel pozdě odpoledne s Thamem. Zavedli ho nejprve do světničky přes síň, kdež ho chtěla paní Butteauová uctiti.

„Víte, jako jindy, když jste k nám chodíval. Ó, to byly pěkné časy! Tak se tam pěkně vařilo — tak jsme všichni hezky pospolu sedali —

Tham Věka tu dlouho nenechal. Zavedl ho k Paule. Srdce mladého obchodníka živě tlouklo, a když zahledl Paulu na chudé posteli ležící, bledou, unylou, hezkou, nitro se mu sevřelo. Cítil, že ji má dosud rád; a s láskou také hluboký soucit se ozval. Bylo mu jí líto. Nemohl hned ani promluviti. Mlčky přistoupiv podal jí ruku, a ona laskavě se usmívajíc, pravila:

„Děkuju — Mám radost —“

A když jí Tham oznámil, že Věk byl tak laskav a přijal kmotrovství, o které ho požádal, podala mu ruku a vděčně tisknouc jeho pravici řekla:

„Příteli!“ —

Druhého dne byly křtiny a na podiv všech sousedů dosti hlučné. Paní Butteauová si nedala vymluviti, a uchystala hostinku, ovšem že z peněz, jež Věk muži jejímu dal. Jak byla, ve své dobrotě, chtěla pozvati všechny členy nebohé jejich společnosti; ale v tom Thamovi povolila, když jí upozornil, že by to kmotrovi nebylo milo. Ředitele však si přece pozvala a ostatním poslala výslužku…

Když tak o křtinách, v sedničce všickni seděli, vytratil se Tham na chvíli ven a zašel ke své ženě. Sedl k ní na pelesť lože, hladil ji, díval se s ní na dítko vedle ní ležící, a ona pak chopivši se jeho ruky řekla blaženě se usmívajíc, dosud slabým, ale jímavým hlasem:

„Jak jsem šťastna! Budu moci na dítě mluviti a jemu zpívati. A s tebou mluviti. A budu vám teď pomáhati, budu hráti, zpívati, všechno.“ — Zamlčela se na okamžik, pak oči s muže nespouštějíc, pravila tišeji: „A ty se na mne nezlobíš, žes k vůli mně se dostal do takové nouze? Máš mne ještě rád?“

A Tham místo odpovědi nedada jí ani domluviti, rychle se k ní sklonil a líbal ji i dítě — —

Čtvrtého dne večer potom seděl Věk sám v sedničce, již měl najatou v zájezdní hospodě. Pět dní juž meškal v Králíkách i v nejbližším okolí, kamž za obchodem vyjížděl. Dnes už měl býti doma. Čekají ho, matka nejvíce. A on tu sedí ještě. Vše, co mu otec nařídil, vykonal. Teď zbývalo mu ještě vykonati, co si sám byl ustanovil. Příliš dlouho se na to připravoval a rozhodoval. V dlouhém tom rozhodování nebylo skalopevné jistoty. A od onoho večera, kdy se s Thamem setkal, viklal se. Po všechny ty dny, co tu meškal, zápasil. To, co viděl, co mu pak Tham řekl, účinkovalo velmi. Tohoto večera, nejdéle do rána měl se rozhodnouti. Buď se vrátí domů nebo se vydá na cestu do Prahy.

Ze zamyšlení ho vytrhl Tham, jenž věda, že se Věk na večer vrátí ze své kupecké vyjíždky, přišel ho navštívit. Líce spisovatelovo nebylo tak zachmuřeno, jako onoho prvního večera. Tham se usmál, když se ho Věk zeptal na svého kmotřence a na Paulu. Oznámil, že se dítě má k světu a matka, třeba že ještě slabá, že se také pomalu sbírá.

„Měl jsem veliký strach o ni. Byla tak slába a pak to pohnutí mysli! Ale to štěstí ji myslím udrželo. Ó, jak je šťastna, že má dítě a že může mluviti! Mluví pěkně, zřetelně. A mně je to tak vzácné a milé, a má takový hezký, dojímavý hlas. O vás přes tu chvíli mluví. Je vám vděčna a říká, jak jste hodný a šlechetný. A já to také cítím.“

Tham se odmlčel a tiskl Věkovi obě ruce. Pak se pojednou zeptal: „Kdy pojedete domů?“

Věka ta otázka zarazila.

„Domů?“ opakoval bezděky, a pojednou jako by se rozhodl, dodal: „Abych se přiznal, já nechtěl, já nechci domů. Chci zrovna odtud —“

„Ne, příteli, vy pojedete domů. Poslechněte mne. Všimněte si toho, co jste tu na nás viděl. A kdyby se vám zrovna tak zle nevedlo, budete přece zápasiti, abyste se ve světě udržel. A máte jistotu, že dosáhnete toho, čeho chcete? A pak stálo-li by to vše za zármutek vašich rodičů? Naříkal jste, že byste rád něco více pracoval, nežli stál jen za pultem. Vzpomeňte si na našeho Vydru, jak vždycky říkával, že každý může vlasti své posloužiti. A vy studovaný člověk na malém městě budete míti váhy dost, vy můžete poučovati, vy můžete více účinkovati ve svém okolí pro věc vlastenskou, nežli kdokoliv. Podívejte se na mne. Co jsem dělal dřív — a co teď? O holý život zápasím — nemohu nic — nic… To vy ze svého krámu více způsobíte, nežli já teď. A dojdete spokojenosti. Ale já úplně nikdy, příteli, nikdy! Teď se na mne štěstí pousmálo v rodině. Ale tady ten červ zůstane,“ a Tham se uhodil na prsa — „že jsem ztracený člověk pro naši věc, jestliže se brzo z toho nevypletu — A já tuším, že ne…“

Sevřel rty a hleděl zamračen před se. Pak jako by se vytrhl, chopil se náhle Věkovy ruky a živě pravil:

„Tedy zítra odjedete; a domů rozumí se. Domů k otci a k matce, která na vás bez toho již v úzkosti čeká. — Ráno přijdu pro vás, zavedu vás k nám, aby vám Paula mohla dáti s Bohem, žádala mne o to. Vy pak sednete do vozu a dojedete domů. Tam budete řádným kupcem, sousedem a prvním vlastencem, a budete poučovati a působiti, aby zmoudřeli zhloupělí a pošetilí, aby více nepotupovali a nezavrhovali svého přirozeného jazyka. Pak ostudilí a ve zvelebování země své zlenilí Čechové nastoupí na vaše šlepěje a opravdově se připílíce dokáží se věrnými a opravdovými vlastenci. A na mne, na nás nezapomenete, viďte?“ — —