F. L. Věk/I./XXI. F. Věk se vrátí do svého domova

F. L. Věk/I. Alois Jirásek
XX. Nová rána	XXI. F. Věk se vrátí do svého domova	XXII. Doma

Údaje o textu
Titulek:	XXI. F. Věk se vrátí do svého domova
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Asi za čtrnácte dní po té kráčel F. Věk zase venkovskou silnici, ale ne z Krče do Prahy, nýbrž tou, jež vedla do D**. Bylo za nevlídného dne říjnového. Nebe bylo všecko zataženo a sychravý vítr vál krajinou. Maje hřebíčkový kabát dosti ošumělý až ke krku zapjatý, malý tlumok přes rameno zavěšený, ve střevících hrubě sešlých a sešlapaných, blížil se s holí v ruce k rodnému městu. Bylo odpoledne a ještě dosti světlo. Mladý filosof kráčel zvolna, téměř jen, co noha nohu minula. Nepospíchal. Nehnalať ho touha, nebyl radostně rozechvěn jako vždycky, když ještě v benediktinském klášteře meškávaje domů na vakace chodil.

Nepospíchal teď, ano váhal, a když viděl, že by do D**y, kterou měl před sebou, došel za denního světla, uchýlil se s cesty do nedalekého lesíka a tam usedl na pokraji. Z lesa nesl se táhlý šumot, a suché listí starého dubu, pod nímž usedl do odkvetlého, brunátného vřesu, hlasně mu nad hlavou harašilo. Věk přepadlý ve tváři hleděl vážně, zamyšleně k rodnému městu.

Byl by se nikdy nenadál, že se takto vrátí, že se bude štítiti za božího dne do rodného domu vkročiti a že bude čekati, až se setmí, aby ho nikdo neviděl a nepoznal. Takto se vrací ze studií ku prahu otcovského domu! Jak ho přijmou? A což, nepřijmou-li ho, nedá-li se přísný otec usmířiti a zapudí-li ho, co pak? Nyní jen na domov, na otce, hlavně však na matku myslil.

S počátku své cesty byl však v duchu pořád ještě v Praze. S těžkým srdcem z ní vycházel, tajně, aby nikdo nevěděl, s nikým se nerozloučiv. Dala mu sice poslední dobou tolik hořkostí, a přece dlouho stál na místě, odkudž ji mohl naposled viděti, a dlouho hleděl na stínové obrysy královského města mlhou pronikající.

Nikdo ho nevyprovázel; a on také nechtěl, aby se tak stalo. Tham by byl přišel, ale Věk si toho nepřál, ač se na něj nehněval. Nemohl, ba pohnut se s ním rozešel. Lotka skutečně tentokráte nemlčela. Nejprve matce pověděla, ta otci, a od toho se toho Tham dověděl. Ten pak chtěl to říci Paule, ale ta měla tu podivnou zprávu juž od Bettiny. Paula byla velmi zaražena, litujíc svého mladého učitele; bylať mu přátelsky nakloněna. Paní Butteauovou novina ta ovšem netěšila, a nechtěla jí s počátku ani uvěřiti.

Ale pan Věk z výletu zmizel a nepřišel příštího dne, ani pozejtří. Vůbec nepřicházel. A tu se pak dověděla, že vůbec nepřijde, a že pan Věk jí vzkazuje uctivé a srdečné díky za její a veškeré rodiny laskavost. Tham přišel s tímto vzkazem. Bylť u Věka. Nemoha se dočekati, sám si k němu došel. Jen Paula o tom věděla. Věk se ovšem zarazil, když viděl vstupovati svého přítele, rádce a — soka.

Tham přišel vážný, ano pohnutý. Ptal se mladého přítele, hněvá-li se, a vyřizoval, jak je Paula dojata, a že jej, svého učitele, prosí, aby jí věnoval své přátelství. To hnulo chladem a upjatostí, do kterých se mladý Věk nutil. Podal Thamovi ruku, a ten ho objal. Když však Tham jen nadhodil, že u Butteauových se po něm, po Věkovi, shánějí a že o něm často rozprávějí, zasmušil se Věk a řekl:

„Ne, toho ode mne nežádejte. Tam nepůjdu. Jak bych mohl!“

Tak se s Thamem rozešli. Věk byl by rád Paulu i teď vídal, než k Butteauovým nechtěl, nemohl. Jak by pohleděl na Paulu, jaké by bylo s ní setkání, a pak s Lotkou! Ale bez Pauly ani teď nemohl býti. Chodil k sv. Štěpánu do kostela, věda, kdy tam Paula chodívá. A tu stoje za sloupem pozoroval modlící se dívku a sotva s ní zraky odvrátil. Paula neměla o tom ani tušení. Častěji mu také připadlo, co mu Tham tenkráte pravil, když u něho byl naposledy. Pravil mu: „Lépe by bylo, kdybych já byl na vašem místě —“

Tham si přál jeho nešťastné lásky, přál si, aby ho Paula nemilovala. Proč? Vždyť mu to není obtížno, miluje ji a jak vroucně! Sice hned tenkráte byla Věkovi tato slova nápadná, a jak je uslyšel, pohlédl tázavě na Thama; než ten více nic neřekl a jen tlumeně si povzdechl…

Od té chvíle, co se mladý filosof přesvědčil v Kunratickém lese, jak nadarmo doufal, jak se nadarmo těšil líbeznou nadějí, častěji nežli kdy před tím na domov vzpomínal. Ztratil ho, a za tu oběť ničeho nedosáhl. Rodiče hluboce zarmoutil a sám se jen trudu dočkal. Doma se na něj rozhněvali nadobro. Neodpověděli ani na jeho druhý list. To se pak už mrzel na tu tvrdošíjnost, jak to v duchu nazýval, ale nyní zase měkl. Bylo mu nejvíce o matku. Divil se, že ta mohla také tak zanevříti a zcela jej opustiti.

Bylo mu tou dobou tuze zle. Měl veliký na všem nedostatek a tuhý boj o živobytí. To však ho nehnětlo. Vůči těm starostem byl otupělý; byloť mu všecko lhostejno. Až pojednou jím něco otřáslo. A to bylo psaní kmotříčkovo. Ten oznamoval, že mu chtěl juž dříve psáti, ale že to nešlo, že maminka ho za to žádala, nechtíc syna lekati. Upadlať do těžké nemoci. Věděla, že by František o tom se dověděv ihned přišel, takové mínění o něm ještě měla. Byla by ho z té duše ráda viděla, než bála se pantáty, že by Františka zle přijal nebo ho k ní ani nepustil. A to by bylo nejhůře bývalo. Proto poprosila tajně kmotříčka, od něhož věděla, že také od Františka dostal dopis, aby do Prahy teď nic nepsal, leda až by s ní bylo hůř, to že by přece ráda Františka viděla, děj se co děj.

Ale ono zatím se jí uvolnilo, a tu sedl pan učitel a o své vůli napsal Františkovi list. Myslil tak: Pro kmotřičku to bude nejlepší medicina; až tu hoch bude, rychle se pozdraví. — Bez toho se k vůli němu rozstonala. Starý sice bude se brániti. Ale panímámě teď také něco po vůli udělá a také přece snad uzná, že není po otcovsku, aby dítě nechal v nebezpečenství a ve špatné společnosti, ale aby je z ní vytrhl. Třeba že František z ní nechtěl a pantáty neposlechl. Až mu teď napíše, že maminka se roznemohla, a to nepochybně k vůli němu, to jím jistě hne. Regens chori to chtěl už dříve tak napsati, ale bál se, když bylo s kmotřičkou zle, že by jí dodalo to prudké pohnutí mysli a bouřka, kterou by pantáta jistě strhl, až by František vstupoval do světnice. Teď bude snad jinak.

V jednom se nemýlil. Františkem to trhlo, když četl kmotříčkův list, a zbledl čta, že matka k vůli němu onemocněla. Proto ona chudák mu nepsala, neodpověděla! Četl dále, chvatně, s úzkostí a vydechl si, an četl, že matce je juž lépe, že je z nebezpečenství, ale že má pořád starost o něj, že o něm, arci jen tajně, pořád hovoří a na něj se vyptává.

Tu se Věkovi zalily oči slzami. Než dočetl, už se rozhodl. To ani kmotříček nemusil navrhovati. To se ví, že k ní půjde, že k ní pochvátá, ať už se děje cokoliv. Ihned se připravil na cestu. S nikým se ani nerozloučil, jsa toho mínění, že se zase vrátí. Ponoukalo ho, aby si zašel k professoru Vydrovi, ale zdálo se mu juž pozdě, a druhého dne ráno vyrazil z Prahy. Nikoli však časně, na úsvitě, nýbrž až bylo po mši u sv. Štěpána.

Když Paula sestupovala se schodů kostelních, zalekla se. Spatřilať tam svého mladého učitele. Až se překvapením zarděla. Byl bledší a nějak přepadlý, a jak se na ni smutně usmál, bylo jí ho z té duše líto. Čekal na ni. Řekl jí, a to nějak chvatně a neklidně, že jí přišel dát z Bohem, že je na cestě do rodiště, ana mu matka stůně. A juž jí podal ruku, přeje jí, aby se měla dobře a byla šťastna.

Nemohla mu odpověděti, ale na její tváři zračilo se pohnutí. Stiskla mu ruku. Hleděl na ni okamžik, jako by jí chtěl ještě něco říci, ale pojednou pozdravil a odešel. Než ještě jednou se obrátil, a tu se mu mihly Pauliny krásné oči, na něm tkvící, v ten okamžik jako by zamžené. Stála bez pohnutí a hleděla za ním, až zašel za roh ulice.

Odtud v bytě se zastavil a vzav svůj tlumoček vydal se na cestu. Šel pěšky. Na vůz neměl peněz a nemohl jich sehnati. Neměl ani tolik, aby vystačil na tuto pěší cestu. I jeden z Mozartových dvacetníků musil obětovati; druhý však si zachoval a byl raději celý den o hladu, jen aby ho nemusil rozměniti.

Tak se domů ubíral, s počátku v duchu se do Prahy vraceje ku Paule. Ale k domovu při tom chvátal nedbaje únavy. Chtělť už matku spatřiti. Ale jak rodné město uviděl, jak se k němu blížil, uvolnil krok a váhal. Jak ho přijmou? Jak otec? Jak bude?

A tu také na sebe pohlédl, na sešlý dost kabát i střevíce. Tak má domů vstoupiti, on, na němž si rodiče tolik zakládali, do něhož se tolik nadáli! Jak budou lidé na něj hleděti a na něj ukazovati! Proto sešel s cesty a usedl na pokraj lesa pod starý dub a čekal, až nastane soumrak.

Smutný říjnový den pohasínal, když Věk povstal zpod dubu a zamířil opět na opuštěnou silnici. Vál studený vítr. Pole juž temněla, lesy dál už byly černy, soumrak nastával. Bylo tak pusto a smutno kolem, a mladému filosofovi nejsmutněji. Už ve staveních rozžehovali světla, juž zář jejich padala na ulici, když vstupoval do města. Nejprve zaměřil ne domů, ale ke starému Žalmanovi. Nežli vešel, zastavil se před jeho chalupou.

Tu vedle stavení, ve kterém se narodil a mladistvá léta strávil, naproti statue u sv. Jana, u níž si s kamarády hrával. Všecko tu, jak bývalo, jen on, on se tolik změnil!

Zaklepal na dvéře. Volné, šouravé kroky se ozvaly, pak stařecký hlas, tázající se, kdo to.

„Já, František.“

„Jaký František?“ ozvalo se dosti nerudně. Jak by se byl starý Žalman nadál Věkova, svého Františka!

„Věkův —“

„I pro Boha věčného! Hochu. — Je-li možná?“

A juž klapla závora, hořejší polovice branky se otevřela, pak druhá, a juž vešel Věk do tmavé síně. Ve světnici hořela ve dřevěném svícnu louč a v záři její spatřil starého Žalmana sehnutějšího, nežli býval, dosud však tak svěžího jako jindy. Jen zrak starci slábl. Stínil si ho dlaní, an na Františka hleděl. To ho potěšilo, že stařec ho vítal jako jindy laskavě a upřímně. Žalman uslyšev, že jde z Prahy přímo k němu, snášel už chléb a máslo, co měl.

Věk se nejprve po matce otázal. Vydechl si, že jí je lépe, že se teď valem pozdravuje.

Za chvíli po té běželo nějaké děvče malé do školy a vyřizovalo panu učiteli Havránkovi, že ho starý Žalman pozdravuje a tuze prosí, aby k němu přišel, ale hned, možná-li. Více nevědělo a marně se regens chori dotazoval. Než poslechl. Vzav plášť, zašel si ke starému sousedovi, u něhož nebyl jaktěživ. Jak užasl, když vstoupiv spatřil s lavice u kamen vstávati mladíka, jenž se k němu ostýchavě blížil.

„A co žes ke mně nepřišel?“ zvolal učitel, když byl Františka uvítal. „Věděl jsem, že přijdeš na jisto, že není s tebou tak zle, jak pantáta povídal, že ti jsou kdo ví jací lidé milejší nežli otec a matka. Ale čekal jsem tě u nás.“

František jen tak něco odpověděl, ale kmotr porozuměl a pochopil, že se pan filosof styděl kmotřičky a dětí a pomocníka. Regens chori se u starého Žalmana dlouho neomeškal, domů však nezamířil, nýbrž zrovna k Věkům. Starý byl v krámě pod mořskými pannami a odvažoval zrovna nějaké koření do kornoutků, aby měl na neděli.

Byl vážný a zachmuřený jako teď pořád, co se vrátil posledně z Prahy. Nyní s podivením pohleděl na kmotra, cože tak pozdě přichází. Ten pohovořiv trochu doložil, že dnes s kmotřičkou nemluvil a že by se jí rád poptal, jak se jí daří. A šel dál, do světnice za krám. Sice juž poslední dni přecházela, ale v tuto chvíli ležela. Zatím starý Věk odvažoval, pak odbyl asi dva lidi, kteří přišli pro olej, a kmotr ještě nešel. Vyšel teprve, když Věk už pomýšlel na to, že čas, aby zavřel krám. Regens chori dal dobrou noc, a nic.

Věkovi to bylo nějak divno. Vešed ptal se, co tu kmotříček chtěl, že se tak omeškal. To se juž začal odstrojovati. Věková mlčela, a teprve, když se ještě jednou zeptal, odvětila mdlým hlasem:

„František psal —“

Ale Věk nic, a odvazoval si s krku šátek. V tom setkal se pohled jeho s úzkostným zrakem ženiným, který na něm tkvěl. Jako by jím prosila. A chudák, byla tak utrápena. Nemohl mlčeti a neslyšeti jako dosud.

„Hm —“ řekl, „vida — A co chce? — Peníze — Toť, co jiného — Pan hladký je hořký host — to věřím —“ To všecko znělo dosti tvrdě.

„Ne, peníze nechce, ale prosí —“

Zase nastala chvilka mlčení, a zase začal starý Věk:

„Tak přece, a oč —“

„Abychom mu odpustili. Jde do sebe — Tuze lituje — Plakal prý — a kmotříček nad ním —“

Věk sebou trhl.

„Cože! Plakal a kmotr nad ním? Vždyť jsi povídala, že psal —“

„Psal — a také sám to povídal. Přišel. Je prý tuze zkroušený — je to na něm vidět — Kmotrovi ho bylo tuze líto —“ To juž na loži usednuvši, Věková třesoucím se hlasem mluvila. Dále juž pro pláč nemohla.

Starý Věk žasl. Té noviny se nenadál. Nemrzela ho ovšem; hoch se podal, šel do sebe, ale on také nechtěl jen tak poleviti… Nemohl. Než ženy bylo mu líto.

Zapomněv, že se chce odstrojiti, přecházel světnicí, pak jako maně a mimochodem se zeptal:

„A kde je? — U kmotra?“

„Ne — u Žalmana —“

„To bylo potřeba! Dělat po cizích staveních ostudu!“

„Když se vás bál, pantáto —“

Ale pantáta zas nic, než odpověď panímámina nebyla Františkovi na škodu. A juž se pak nerozzlobil a neřekl jí z ostra, aby mlčela, aby o tom darebném nezvedenci nemluvila, jako jindy, když za Františka prosívala, ana nyní obrátivši k němu svou bledou, ustaranou tvář znovu jala se za syna orodovati, aby ho neodháněl, aby ho nechal domů.

„Já ho nevyženu — pro svou hanbu o ostudu. Ale já s ním nic nechci. On se mne a tebe odřekl — ať mi tedy dá pokoj!“

František myslil, že bude dnes noclehovati u starého Žalmana. Seděl s ním na lavici a naslouchal jeho těšivým slovům, jež prostý ten tkadlec měl většinou z bible. V tom přišel kmotříček po druhé, a vyzval kmotřence svého, aby šel s ním, že juž matka všecko ví, a že juž pantátu jistě připravila.

Srdce mladému filosofu hlasitě tlouklo, když překročoval práh rodné své jizby. Spatřil bledou, nemocí a trápením sešlou matku.

Vítala ho pláčem. Byl by nejraději k ní skočil, aby jí zulíbal ruce, jež po něm vztahovala. Ale opodál stál otec, zasmušilý jak mrak. K tomu musil nejprve. Znal ho. Blížil se k němu, aby mu ruku políbil. Ale Věk nepromluviv náhle se obrátil a vešel vedle do světničky. Syn zůstal, jako by před ním uhodilo. Ale v tom již zaslechl matčin hlas, a již byl u ní, na kolenou u postele a líbaje hubené její upracované ruce vyvstalých žil, plakal a plakal…

A kmotříček, chori et scholarum rector, stál opodál, zlehka odkašlávaje, a jsa dojat v duchu pomýšlel:

„Je to hlaváč paličatá!“ Myslil starého Věka. „Ale to nic — teď se juž poddá. Teď to půjde. Ubohá kmotra! Ta má radost, ze srdce jí toho přeju. — Chudák!“