F. L. Věk/I./XII. Namnoze o hudbě, ale též o disharmoniích

F. L. Věk/I. Alois Jirásek
XI. F. Věk stane se učitelem i žákem	XII. Namnoze o hudbě, ale též o disharmoniích	XIII. O dvojí lásce

Údaje o textu
Titulek:	XII. Namnoze o hudbě, ale též o disharmoniích
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Tou dobou byl F. Věk už druhý rok ve filosofii.

Ony peníze, které otec jeho získal prodejem knih ze zabavené bibliothéky benediktinské a které na radu Věkové uschoval, přišly mladému studentovi velice vhod. Jimi stalo se, že se mohl první rok v Praze uchytiti, jimi však se také stalo, že František první čas pozapomněl na hlavní svůj účel, pro který se dal na vysoké učení připsati. Student, jenž byl v klášteře vždy nejpilnější, jenž poslední dobou studoval s vyznamenáním a ze všech předmětů měl eminenter, jenž posledního roku na gymnasii byl praemio donatus, a to první, počal a to hned ze začátku kollej nějak pomíjeti a ne zrovna horlivě navštěvovati. Vina toho byla svoboda, ve které on, dosud klášterským řádem co nejpřísněji vázaný, se ocitl. A náhle se v té svobodě ocitl. Měla tolik svůdného a mohl skrze ni dojíti věcí a požitků, po kterých vždycky tak toužil!

To byla hudba především a vlastně jediné. Ta jen byla toho příčinou, že svobody své nadužíval. Lásku k zpěvu a k hudbě přinesl si juž z domova. Matka a ještě více kmotr, ctný regens chori Havránek, mu jí vštípili; v klášteře pak ji utvrdili a šlechtili, jakož i znamenitý pozaunista Strádecký. Jako choralista nezpíval Věk jen na kůru svého kláštera, ale dostal se časem také „na výpomoc“ na kůr některého jiného kostela, nejčastěji františkánského u Panny Marie Sněžné. Tam ho poznal regens chori téhož kostela Václav Praupner. Ten byl na kůru jako generál před vojskem, přísný a neslevil ani noty. Proto choralistu od benediktinů tuze těšilo, že ten, před nímž měli i staří a kosáci strach, byl s ním spokojen, a nejednou mu i na rameno poklepal.

Na kůrech mluvilo se často o skladatelích a znamenitých hudebnících. Tenkráte byl v Čechách každý kantor vesnický dobrý muzikant. Znamenitých pak tenkráte žilo v Praze jako maku. Mladý choralista slýchal od svých kollegů o té a té mši, kterou tam a tam provedli nebo provedou, o tom a onom skladateli, a jako myška skrčen, kdesi za pultem naslouchal, když staří muzikanti si vypravovali o té neb oné skladbě nové, když vyslovovali s úctou ano s obdivem jména Seegert, Koželuh, Mašek, Kuchař, Dušek, z nichž nejednoho znal už z některé jeho skladby. Už v klášteře bylo jeho touhou, aby je také osobně poznal a slyšel. Slavného Seegerta, o němž nejčastěji slýchal, na své oči nespatřil. Když o něm poprvé slyšel, bylo to, an druhého roku v klášteře meškal, valně si toho nevšiml a nechápal zármutku, s jakým jejich pater regens chori povídal: „Starý Seegert umřel.“

Ale jak si pak František na něj vzpomněl, když u sv. Jindřicha maje oči slzami zality naslouchal varhanám, na něž hrál regens chori Jan Kuchař.

„To je druhý Seegert,“ řekl starý houslista také všechen dojat. Strádecký, jenž vedle stál, živě pokynul hlavou a zkrátka odvětil:

„Je, ale přece to není Seegert.“

Tak rostla mladého choralisty láska k hudbě. Každé volné chvíle v klášteře užil buď ke čtení knih nebo ku přepisování not a ke hraní. Poslední rok si juž nejednou vyprosil, aby směl v neobvyklý čas z kláštera, a to do některého kostela, aby tam poslechl novou mši nebo nešpory. Nejčastěji zabíhal k františkánům a jednou také až k sv. Vítu na Hradčany, kdež po skončené slavné mši tak dlouho před kostelem čekal, až zblízka uviděl slavného kontrapunktistu a skladatele, Svatovítského ředitele kůru Jana Koželuha.

V mladé hlavě choralistově počaly pak pučeti divné sny a tužby. Zdáloť se mu nejvyšším blahem, kdyby tak jednou stal se sám regens chori v některém Pražském kostele, nebo kdyby se dostal za kapelníka některého ze šlechtických divadel, jako měli hrabata Pachta a Nostic. Zvláště mnoho se na Roudnici vyptával, kde na zámku knížete z Lobkovic provozovali řádně a krásně i veliké opery.

A což mladým choralistou trhlo, když jednou, an šel Pražskými ulicemi s kamarády procházkou, jeden z nich ho náhle za rukáv škubl a chvatně ho upozorňoval na kočár, jenž právě dojížděl ke Kinskému paláci.

„Podívej se, podívej!“ volal kamarád.

A František viděl sličnou, asi třicítiletou dámu, krásně oděnou, ztepilou, elegantní, v napudrovaném, vysokém účesu, a vedle ní mužíka v bílé vlásence s copem. Před palácem kočár zastavil, sluha otevřel dvířka vozu, a mužík pozdraviv dámu odešel do paláce, nápadně kulhaje. Dáma pak odjela. Choralisté byli dosti blízko a dobře všecko viděli.

„To je Dušek,“ řekl Františkovi starší jeho druh, rodilý Pražan.

„To je Dušek?!“ divil se František, jenž dle jména znal nejlepšího v Praze tehda virtuosa na klavír.

„To je on, ten kulhavý mužíček, a ona, to je paní Dušková. Krásně zpívá. Teď jede na procházku v kočáře hraběte Clama, a muž jde učit komtessy Kinské na klavír a vydělávat dukáty.“

„Dukáty?!“

„Za každou hodinu dva.“

František trnul a nevěřil ani svému sluchu. To všecko ho značně vzrušilo a domů se vrátiv, pořád ještě na to myslil, jak viděl ten krásný kočár, krásnou dámu, jak Duškovi lokaj knížecí uctivě otvíral dvířka, jak Dušek kráčel do paláce. A takové má samé hodiny! Ó, by také on mohl k němu, aby se u něho přicvičil a na klavíru zdokonalil! Juž touto dobou nezdálo se mu nic krásnějšího na světě nežli život muzikantský. Pak se mu teprve zdálo, když vyšed z kláštera stal se samostatným, když mohl po chuti a kdykoliv oddati se hudbě, zajíti si do toho neb onoho kostela i do společností hudebnických, když vypomáhal na tom i na onom kůře, když se seznamoval s hudebníky a zpěváky. A což, když poprvé vstoupil do Nosticova divadla, když poprvé uslyšel italskou operu! Byla to Cimarosova: „Italiana in Londre.“ Byl jako opojen, neboť ještě nikde neviděl tak upraveného divadla a takové výpravy!

Sgr. Ponziani, výtečný basista, mlle. Teresa Saporiti přivedli ho nejvíce u vytržení, tak že je dlouho slyšel a dlouho té noci nemohl usnouti.

Pak si tam častěji zašel a mnohdy bez večeře, jen aby ušetřil na vstupné, a to vždy, kdy byli na ceduli: Cimarosa, Zanetti, Fischietti nebo Salieri, jejichž opery hráli nejvíce. Dramata mladého filosofa tak netáhla, a také neměl ani tolik peněz, aby tak často mohl choditi do divadla.

Tenkráte to bylo, když maje juž z kláštera důkladné základy hudebního vzdělání, o jeho zdokonalení nejvíce se snažil. A tenkráte také počaly mu zníti mladou duší zvuky, kterých, jak myslil, ještě neslyšel, které se v něm probouzely jako pěkné sny a které plníce všecku jeho mysl nutily ho, aby je vyjádřil.

A tu psalo brkové jeho péro notové hlavičky ne dle předlohy, nějakého mistra opisujíc, ale jak povznešená mysl mladíkova diktovala. František Věk odvážil se mezi skladatele. Ovšem že tajně, aby nikdo nezvěděl, jen pro vlastní rozkoš, z počátku ostýchavě, čím dále však, tím odvážněji.

Menuet, granátnický pochod, nějaké nocturno, to byly první krůčky. Po op. 1. bylo op. 2. i 3.; pak těch čísel byla juž hezká kupka.

Ale v zimě tohoto r. 1787, a to v noci ze dne 19. na 20. den měsíce ledna hrozilo jim veliké nebezpečenství. Byly by zničeny bývaly, a to plamenem. Než pro štěstí jejich skladatel přišel domů dosti pozdě, kdy v kamnech jeho chudé světničky byla jen čirá tma a notný tah, neboť venku zuřila sněhová vánice. A tak mladý komponista F. Věk chytil svazek svých skladeb, a mrštil jím o zem, někam do kouta, ve kterémž nehodném místě jeho sny a myšlénky hudební odpočívaly bez milosrdenství až do rána.

Zatím jejich autor přecházel dlouho světničkou, maje hlavu sklopenu; pak usedl na lože a opět hleděl strnule před se v myšlénkách. A když posléze ulehl a zahrabal se do peřin, ještě nemohl usnouti.

Mozart, Volfgang Amadeus, mu nedal spáti. Pořád ho slyšel i viděl a byl jist, že do smrti nezapomene těch chvil, kdy Mozart na konec hudební akademie, pořádané dotčeného večera v divadle, sedl ke klavíru a jal se přednášeti své fantasie. Těch nesmírných, nebeských harmonií! Všechny v divadle uvedl u vytržení i skladbou i hrou! Jakou bouří pochvaly otřásalo se všechno divadlo, když skončil! Bouře ta se neutišila, až když veliký ten muž nevelké, složité postavy vložil své bílé, drobné ruce opět na klávesy, a vypukla na novo, když chtěl po druhé vstáti. I poslechl opět záře spokojeností a zahrál po třetí. Divadlem zavládlo ticho takové, že by i špendlík upuštěný bylo slyšeti. Věk nahoře na gallerii všechen zardělý, nesmírně vzrušený sotva dýchal. Ale škubl sebou bezděky a zachmuřil se, když hrobovým tichem tím ozval se pojednou ze přízemí rušivý výkřik: „Z Figara!“

A pak! Mistr poslechl i na tento hlas, nebo hned zabočil do motivu nejoblibenější tehda arie z Figara: „Non più andrai“ — a hrál arii, pak variaci první, druhou, třetí a dál a dále jinou a opět jinou, jednu krásnější a zajímavější nežli druhou, a všechny přeumělé, a všechny z patra! O toho božského umění! Té čarodějné jeho síly a moci!

Dvanáctá variace dozvučela. Božský mistr se klonil, divadlo bouřilo, jásalo, vše tleskalo, šátky mávaly; a v nejkrásnější bouři té mladý filosof na galerii statečně účinkoval i hlasem svým i dlaněmi. Ale největší nadšení, ano vytržení zářilo jeho tváří, jeho očima.

Než pak, když přišel do své studené světničky, když rozžehnuv lojovou svíčku ve dřevěném svícnu, spatřil na stolku svazek svých skladeb, zmocnila se ho veliká hořkost a tíseň, a tu udělal, jak už vypravováno.

Ráno sice rukopis svůj sebral; nezničil ho v kamnech, ale hodil ho do truhličky. Od toho večera uplynulo mnoho, mnoho neděl, nežli se opět chopil péra. Za to sháněl se a pachtil po skladbách Mozartových a po něm samém. Pásl po něm jen aby ho mohl z blízka spatřiti. Podařilo se mu několikráte, a zvláště šťasten byl tohoto podzimu, kdy Mozart zavítal do Prahy po druhé. Tu ho spatřil zcela na blízku i slyšel, a to, jak u Butteauových vypravoval, v kavárně u Šturmů, kam slavný mistr z nedalekého bytu svého na Uhelném trhu ob čas přišel si zahrát na kulečníku. —

Tenkráte mladý Věk žil dobu samých zápasů. Tohoto roku už neměl žádné výpomoci ze zisku na prodaných knihách jako roku prvního; otec pak nemohl mu mnoho poskytnouti. Filosof skoro ničeho z domova nedostával, a to proto, že poslední dobou provdal otec dvě starší sestry Františkovy, že utrpěl také ztrátu v obchodu, jenž nad to valně nešel.

Věková trnula, co si ten hoch v Praze počne, ale tvrdší otec mínil: „Ať se hrabe sám. Lecčemu se juž naučil, může si přivydělati.“ Také to tak bylo.

František vypomáhal na kůrech a měl také hodinu v jedné kupecké rodině. Ale všecko to nevynášelo tolik, aby časem mu nebylo zápasiti s nedostatkem. A pak sám s sebou zápasil. Čím bude? Nač studuje? tázal se někdy v duchu. Otec by ho měl rád knězem. Ale na to neměl sám ani pomyšlení. Jemu jen na mysli tanul život hudebnický. Dušek také studoval a nechal toho. A jak se má! Mistr Praupner byl už třetí rok v theologii, když pustiv vědu chytil se houslí a místo v bibli vzdělával se v generálním basu. A jak je vážený, a jak se mu dobře vede!

Ale on ani Dušek jistě neměli takového otce! Krev se zrovna mladému hudebníkovi zarážela, když si pomyslil na tatínka, jak by na něj asi vzhlédl uslyšev, co synáček hodlá a zamýšlí. A maminka! Ó, ta by snad nebránila, ale co by zkoušela i k vůli němu i od otce samého!

Po takových chvílích vnitřního zápasu počal mladý Věk obyčejně pilněji choditi do Klementina čerpat také z pramene věd a tu se pak snažil dost, aby dohonil, co zanedbal prvního roku filosofie a literatury německé, a na klassickou učil se také jinak nazírati, nežli dosud.

Za to však probudily se mu také v duši nové rozpory a zápasy. Skepsis se mu uhostila v duši a působila veškerou svou hlodavou silou. Než neoddal se jí zplna a nepodlehl jí. Vychování domácí, zvláště však pobyt v klášteře zasadily příliš hluboko kořeny víry křesťanské. Za to názory matčiny o helvetech, styk se starým Žalmanem a čítání knih zapověděných, jakož teď na filosofii spisů moderních, přednášky, zvláště professora Meissnera, jenž výmluvně hlásal idee snášenlivosti náboženské a volnosti přesvědčení, jakož i zjevně dával nechuť na jevo vůči jezovitům, obcování s kollegy myšlénkami takovými nadšenými, to vše způsobilo, že se nestal nesnášenlivým u víře a že z ní mnoho upouštěl. Deismus zápolil v duši jeho s křesťanstvím; ale boj ten nebyl dobojován. Časem se tišil, časem propukával tím živěji, a deismus vítězil. Než mladý filosof neodvážil se přece k posledním důslednostem, aby dle nich své přesvědčení ustálil. Váhal, odkládal, znovu zápasil a — neustálil se. Nemoha dojíti jistoty a klidu, unaven bojem duševním obracel se obyčejně k své nejmilejší hudbě. Pro ni a pro nové spisy literatury německé i klassické pozapomněl také na svého Komenského a ostatní knihy z oddělení kdysi zapověděného. Ale ony přece dobře působily, jakož i vychování v domě otcovském ryze české, i pohrdání německého učitele: nezapomnělť mladý Věk svého původu českého a neněmčil se takořka nevěda jako veliká většina jeho kollegů, v nichž gymnasium, zvláště pak studium německé literatury a sumou schöngeistství na filosofii nedaly vzplanouti ani jiskře národního vědomí; to obětovali nevědomky tomu vábivému schöngeistství, v němž je opanoval německý duch a pak i německé cítění. Sice slýchali Kašpara Rojka a zvláště exjezovity Cornovy nadšené výklady o české minulosti. Než oba professoři mluvili o ní jako o něčem nadobro zašlém a mrtvém, co nemá žádného pokračování ve přítomnosti a také žádné budoucnosti. Většina, i také Němci, naučili se tak sice míti českou vlast a její minulost u vážnosti ano i v lásce. Než zatoužiti po tom, aby bylo, jak bývalo, na to nikdo ani ve snách nepomyslil.

Věk řekl Thamovi, že zná Vydru. Znal ale málo, neboť mathematika mladého, uměním opojeného studenta nejméně lákala. A že s počátku u něho mnoho zanedbal, nestala se mu přísná tato věda ovšem nikterak lákavější. Zanedbal se v ní znamenitě a vzpomněl-li na professora Vydru, ozvalo se mu svědomí nejhlasitěji.

K tomu všemu neklidu a rozruchu přibylo mysli jeho nové vzrušení. Až do této doby nepřišel nikdy do společnosti dámské. A tu když v neděli stál u svého pultu na kůře u Panny Marie Sněžné, přistoupil k němu pojednou regens chori Praupner a řekl, nechtěl-li by hodinu. Věk, nemaje ovšem nazbyt, s radostí přisvědčil.

„No, no, tuze se netěšte!“ Praupner na to, vida radost studentovu. „Mnoho medu tam nebude. Říkal mi Butteau, je u Bondinia, v kanceláři, nevěděl-li bych, kdo by učil jeho dcerku na housle. Chcete-li, jděte tam třeba hned, ještě dnes. Žádal mne, abych nezapomněl a brzo mu někoho poslal.“

Věk přisvědčil, že půjde, a to byl všechen jeho rozhovor s Praupnerem o této věci. Než způsobil mu dosti starosti. Jméno Butteau mu nebylo neznámo. Mlle. Lotty Butteauovu znal z divadla. Ostýchal se mezi dámy a zvláště divadelní; obával se také toho, že má učiti dívku. Zajisté sestru té herečky. I odvážil se tam a vrátil se pak valně vzrušen.