Přeskočit na obsah

Extase a její režisér

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Extase a její režisér
Autor: Karel Zdeněk Klíma (jako Kazetka)
Zdroj: České slovo, roč. 25, č. 17. s. 1–2
Digitální knihovna Národního muzea
Vydáno: 20. ledna 1933
Licence: PD old 70

Nebylo by za těžko parodovat: Emil si nese ve svatební noci svou mladou ženu Evu domů, nemůže trefit klíčem do dírky, tlačí ho lakový střevíc, vyprazdňuje pedanticky obsah svých kapes pod fotografii novomanželky, pro niž má v tuto památnou noc jediné poučení: jak se správně staví kartáček na zuby do sklenice v koupelně. Jinak se tu noc nic nestane, to hlavní vůbec ne. Eva spí sama a leží na posteli s hlavou spadající tragicky dolů (poprvé, ale to dělá pak ještě častěji). Na Barrandově potom Eva příznivě hledí na tančící mládí kolem sebe, ale Emil je protivně zahloubán do novin a rozmáčkne vosu železnou trnoží židle do písku. Eva mu uteče k otci, který má stáje někde na Slovensku (jsou tam aspoň cikáni), a opojená přírodou, vyjede si na klisně do lesa, koupe se nahá v jezeře, kobylka, jatá sex-appealem po nedalekém hřebci, odnese jí šaty, Eva nahá honí se za ní, pak ji překvapí mladý muž, asi inženýr, který tam nedaleko staví dráhu a kterého Eva napřed udeří do tváře, když jí masíruje vyvrtnutou nohu, ale pak toho lituje, protože na rozdíl od Emila tento Adam (jak jinak by se jmenoval!) nezašlápne vosu, nýbrž posadí ji něžně na květ a dá jí svobodu. V bouřlivé noci jde Eva, u níž propukla už titulní extase vášně jako přírodní živel, k Adamovi (zase hlava visí dolů, kromě jiných náznaků, pokud censura dovolila). Jsou svoji, zatím však přijel pro ni Emil, přijel pozdě, říká mu. Ve špinavém hotelu, kde Adam vítá svou královnu s cikány a hostí ji šampaňským, zdrcený Emil se zastřelí (bůh ví proč, tak najednou!), Eva po takové hrůze nemůže však už být Adamovou (»bylo to pro ni příliš silné«), uteče mu, stane se však aspoň šťastnou svobodnou matkou, kdežto Emil najde zapomenutí v práci, hurá práce, motory, lana, rumpály, kladiva a celá symfonie podle známých, příliš známých ruských vzorů.

Jak řečeno, nebylo by zatěžko parodovat. Špatná kalendářní povídka, s erotickým dusnem jako přírodní štafáží místo dramatického života a s neorganicky přilípnutou apotheosou strojů a roboty, plus obrázek nahodilého mateřství jako zběžný závěr. Že však právě tomu dovedl Gustav Machatý dát přese vše vlastní filmový sloh, vnitřní napětí a ovzduší, že tu optická stránka, vidění věcí, pohyb, rytmický kmit detailů, vazba symbolů, vzduch, hudební hra světel a stínů – že tu všechno hraje spolu a vytváří kus zvláštního světa, to je velké filmové vítězství tohoto nadaného režiséra. Jeho silou je, že se nespokojuje normální líbivostí, že mu jde o vlastní řeč a výrazy, že nenechá herce hrát, co je napadne, že všichni musí sloužit jeho slohové vůli – samé věci, které jsou skoro všem našim filmovým režisérům neznámé a dosud nedostižné. Nedělá si práci pohodlnou, zkouší, hraje si, mazlí se koketně i se zbytečnými detaily a opakuje je rozvlekle, ale umí zase také vášnivě udeřit, těsně sevřít, najít poslední a definitivní. To je vášeň pravého umělce, který neukazuje stopy práce a jejích prostředků, nýbrž konečný výsledek, zdánlivě lehký a odpoutaný od všeho, čím bylo toho výsledku dosaženo. Jen takový umělec může přemoci i tu svou slabost erotické sentimentality, která, jak se zdá, je hluboko v něm, až po tu literární papírovost cizích slovíček, jež je jeho nebezpečnou zálibou: Extase, Erotikon – pro boha, ať příště nepřijde s Erupcí nebo dokonce s Erekcí.

Je na tom filmu, bohužel, pramálo českého, je to vědomě na vývoz udělaný kosmopolitní film, jehož necenzurovaná verze může míti někde ještě speciální úspěch. Ale upřímně řečeno, co je českého na těch ostatních, i když tu českost předstírají ať už hospodskou lidovostí nebo ufňukanou jímavostí. To ovzduší rafinovaného přepychu, kterého u Machatého není ušetřena ani příroda, ta slavnostní obřadnost všeho, co se děje, i když se nic neděje, to je aspoň pro Machatého příležitostí rozehráti bezpočet výmluvných detailů, z nichž mnohé jsou kouzelné: balkony, záclony, plastiky, ložní přikrývky, sklo, hra deště za oknem, vzpínající se těla a větřící nozdry koní, kytice, obrazy, jízdy, tance, koupání ve vodě – v tom je Machatý ve svém živlu. Kdežto ty ideové alegorie práce, to jsou jen abstraktní schémata a klišátka, aby bylo vidět, že i to Machatý dovede. A dovede to dokonce virtuózněji nežli Granovský, od kterého se jinak mnohému naučil. A nejen od Granovského. Ale zaplať bůh, že už máme režiséra, který se uměl něco naučit. Jeho problém je však teď, nebo brzo bude, co s tímto svým uměním chce dělat. Přece je nehodlá snad vyplýtvávat na takové neživotné fabule a šablony, jaké škodí ději této Extase.

Dialogy jsou tu odměřeny tak skoupě, že když někdo najednou řekne Tatínku! Působí to skoro jako překvapení, že ti lidé umějí také mluvit. Akusticky ostatně není ve filmu slovo dokonalé a mdlá scéna diktujícího advokáta škodí tím celému filmu. Lidé si tu celkem nemají co říci, a tím se ještě zvyšuje dojem statičnosti a obřadnosti všeho, co hrají. Humor nemá Machatý, bohužel, vůbec a myslím, že se nenajde honem režisér, který by byl tak smrtelně vážný, až je v tom právě někdy nebezpečí, že se dosáhne opaku. Také herci jsou tady docela mimořádných kvalit, pokud jim režisér dovoluje, aby ukázali něco ze sebe. Heda Kieslerová má cosi ze šarmu Sedláčkové, ale jen v němých dekorativních pózách a pomlkách, pláč ji škaredí a chůzi nemá dosud pro film dost půvabnou. I tak je to však malý zázrak, co z ní Machatý udělal. Aribert Mog je v Adamovi přirozený hezký chlapec šťastného úsměvu a mile civilní. V nepochopitelném Emilovi má Zvonimír Rogoz dost těžko pozici a ztrácí osobitost masky a gesta, které má na divadle, ale je to také přese vše silný výkon. Starý Leopold Kramer: dobrá otcovská rutina.

Byla to ve středu v Lucerně, jak se pyšně hlásalo, světová premiéra. Nebude-li to také světový film, bude to aspoň film, s kterým se můžeme ve světě právem ukázat, protože jím máme už světu co říci. Tedy přese vše: událost.