Epištoly k mému strýčkovi/XVII

Epištoly k mému strýčkovi
XVI	XVII	XVIII

Údaje o textu
Titulek:	Epištoly k mému strýčkovi
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Rodinný archiv
Vydáno:	pravděpodobně Olomoucké noviny
Licence:	PD old 70
Index stran

Po nějaké přestávce chápu se opět péra, bych vám poslední zodpověděl otázku, totiž: jaké jsou následky nynějšího kostelního patronátu?

Netřeba mi, strýčku milý, rozvláčným býti a mnohými teprv slovy dokazovati, že následky jsou smutné a nespravedlivé. Optejte se fárníků, optejte se duchovenstva, těchto dvou hlavních faktorů v díle patronátním, a oni vám trpkou pravdu poví.

Zatím ale chci býti tlumočníkem jejich a co oni mají na srdci a šeptem si povídají, to vám sděliti chci listem tímto.

Předně nepochopitelno, proč při stavění a opravování budov kostelních a prebendních přifařené obce vždy větší díl břemen nésti musí, nežli patron, který předce všech patronátních práv požívá. Máme sice zákon, dle něhož repartice při nákladech konati se má, zatím ale vždycky slyšeti stésky, že fárnosť do těsna přichází, patron ale vymknouti se dovede. Chci vám něco z dějin tohoto patronátu kostelního vyprávěti. Stavěl se teprv v nejnovjějším čase v Americe kostel; byloť tedy třeba stavebního dříví. Předně upotřebily se k tomu, jak se řeklo, výdajné svobodné důchody dotyčného chrámu a pak obce koupily od patrona potřebné dřevo, ale doslýchalo se, že tak draho, že patron z veškeré té stavby ještě snad užitek měl. A co na to fárnos?- Pozdě prý již bycha honiť a pročež nelze jináče, leč břímě dne i horka snášeti, až Pán Bůh pomůže! A od koho? Inu od takových patronů, kteříž neřádí co ze své kapsy dávají. Tak se to má při znamenitých stavbách a opravách, jak ale teprv při menších? Tu nechce o tom patron zhola ničeho věděti a fárníci se ho také velice ani neprosí. Raději dají poslední svůj groš, jen aby stánek boží vyhověl vznešenému povolání svému a co za to mají? Vznešený patron káže jim nanejvýš pochválu a při uprázdněné fáře pošle jim třebas Němce, anebo, jeli fára tučná, dosadí jim nějakého šedesátníka, který nyní sobě odpočinouti chce a práce na cizí bedra, na jiného ukládá. A tento chudas dostane takto kosti, s pečení ale pes utíká.

A že při takovém hospodářství opět fárníci trpí, můžete si to strýčku vypočítati na prstech.

Nejhůře ale při nynějším kostelním patronátě vede se obyčejně fárníkům, pakli tito mají ten hloupý anebo rozumný nápad, nějakou odeslati deputaci s prosbou, by jim p. patron toho za faráře usadil, koho sobě žádají. Jak ale, řekne snad někdo, mohou osadníci na takový nápad přijíti? Inu oni mají venkovskou logiku, tedy logiku z čerstvého vzduchu a ze zdravého povětří dle kteréž domnívají se, že mohou vším právem při volení svého faráře nějakéko pozvédnouti hlásku. Oni sobě myslí, že pakli při stavění a opravování budov kostelních a prebendních znamenitou část břemen nésti musejí, že v jejich důležité záležitosti jim dovolena bude s nějakým výsledkem aspoň — prosba. Ovšem že s výsledkem! Ale s jakým strýčku!? Odešli, s jakou přišli, a k tomu ještě odnesli sobě špatnou pověst, že prý jsou rebelanti, milovníci demonštrací, neposlušní odbojníci atd. Patron to velmi těžce nesl, a měl jim to velice za zlé, že prý se míchají do jeho práv anebo že mu ruce vázati chcou. A na truc pošle jim faráře, který se patronu sice líbí, ale lidu tuze nelíbí. A pak pro nebohého kněze nastávají psí dnové! Běda ale plebejskému klientu! Rozumíteli tomu strýčku! T. j. běda tomu knězi, jehožby sobě fárníci přáli. Pašol do černé knihy! Ani Pán Bůh mu tu skvrnu nesetře a až do dlouhé smrti na to pamatovati musí, ač třebas do celé této švandy tak se byl dostal, jako pan Pilát do „Věřím.“ Získal si totiž svou horlivosti lásku fárníků a tito chtěli se mu přece na nějaký způsob odměniti. Zatím ubožáci! ani ve snách netušili, že mu svou prosbou uškoditi mohou. Pročež milý strýčku! nejlépe bezpochyby bude, když žádny ani necekne, a ani nemukne, nýbrž trpělivě vyčká rozhodnutí páně patronovo.

Teď ale obrátímež se k druhému druhu trpitelův pod jařmem nynějšího kostelního patronátu. Vímť se upamatovati z roku 18.. že jistý velectěný a vysocevážený kněz o patronátě byl veřejně psal, jakby se totiž dle stávajících poměrů a dle slušné spravedlnosti upraviti dal. Z toho tedy patrno, že nynějším patronátem duchovenstvu vůbec veliká se děje křivda.

Známo vám, milý strýčku, z předešlých mých listů, že jen na Moravě přes 200 kostelních patronátů čítáme. Jak tepruv v Čechách, v Polsku, v Rakousku? Tyto patronáty jsou jako jednotlivá oddělení anebo trakty v nějakém hostinci. Praví se: tento trakt je vzácnější, nežli onen, a tamhle ten nestojí za nic. Na některém patronátě dočká se kněz třebas po 5, 6 létech nečehož n. p. jeli na patronátě jedna, dvě fáry se starými pány a toliko jeden kaplan panu patronovi milý. Na jiném pak patronátě připadne tepruv něco po 20, —24 letech a na jiném opět pražádná není výhlídka na to milé zaopatření. Ký tedy div, že při rozesílání apoštolů velice se hledí na to, jaký patronát se Petru a Pavlu za podíl dostane? Ký tedy div, že protekce anebo přízeň nějaká tu znamenitě pomáhá? Za veliké štěstí se to pokládá, pakli se váš syn, strýčku, jenž na knězství študuje, na dobrý patronát dostane, jako n. p. ................. Pravé ale neštěstí bude pro něho, přijde-li na patronát — špatný, n. p., však víte už, který to je!! Ubožák! posedí si, až šediny přikryjou hlava jeho, anebo nemoha ničeho dočkati se, potáhne někam do hor, aby tam při skromných 315 zl. r. č. činil študia o spravedlnosti kostelního patronátu. A ono se to předce protiví srdci lidskému, vidímeli, kterak ten v tak krátkém čase prebendu obdržel, kdežto jiném u při všech jeho schopnostech a zásluhách štěstí z hola nic nepřeje. A proč? Přišel na špatný patronát a dálší svět uzavřel se takto před zrakem jeho. A tu strýčku! neníliž pravda, že by se to předce pouhému osudu čili náhodě v církvi ponechávati nemělo? Onať ta církev je vám, strýčenku, tuze dobrá matička, kteráž všecky svoje děti stejnou objímá láskou. Bylaby ale věru škaredou macechou, kdyby i na dále ve vlastní své krvi pastorčata viděla.

A pak od starošedých času, když prý Mojžíš, Aron a Eliáš na světě byli, mělo se to snad za velikou ostudu, pakli p. patron trval na blízku faráře svého anebo jeho direktor. Všelicos se vymýšlelo a dělalo, co pelinek do slásti míchalo. Povím vám to strýčku! ze skutečného života. V Mexiku v jedné slušné vesnici byl prebendista, zámek a v zámku milost pán. Ale nastojte! v zámku strašilo t. j. nevypádalo to tam tak, jakby to veřejný mrav vším právem požadoval. První hrozná ostuda a druhá jí podobná jest, pakli miláček p. direktor služku má, která v neděli a ve svátek pro službu pánovu a paninu do chrámu nechodívá, a pan farář jí proto domlouvá, anebo když p. direktor s psem do kostela přichází a srdce křesťanské toto zvíře tam trpěti nechce. A tak mohlbych vám strýčku! takových ostud vypočítati na kopy, kdybych ve svých zkušenostech poněkud uskromniti nechtěl. Toliko jest z gruntu srdce říci, že blahoslavená tato fára, která patronovi anebo jeho representantu do oken dívati se nemusí! Sic běda, třikráte běda faráři! Pan patron anebo jeho representant nalézá pak tisícero příležitostí, aby mu notná polena ne pod nohy ale na hlavu házel. Tu se faráři vytýká nějaká obřadní chyba, tu zase nevděčnosť, tam velmi málo opravuje svou prebendu, tam opět poštívá prý lid na vrchnost. A tak těm mrzutostem není konce, a to pouze z jednoduché příčiny, že patronátní záležitost tak blahodárně za našich časů na církev a sluhy její působí, jak o upír na krév spícího poutníka.

Pročež ze všeho toho patrno, že kostelní patronát je nespravedlivý a že jako školní, i on dříve později padnouti musí. Toť nejhůře, že o věci té tak málo se pozdvihuje hlasu a právě z té strany, která by byla kompetentní a jižto se to nejvíce týká. Ovšem známeť toho dobrou přířinu a víme ji též oceniti. Každý stav a zájmy jeho zastoupeny jsou nějakým veřejným orgánem, jenž na zvelebení jeho pracuje. Toliko onen stav, jenž mnohým břemenem zvláště v hmotném ohledu a patronátnim právem sevřen jest, nenalezá žádného vlastního listu! A jak dobrá byla by to věc, kdyby se o rozličných věcech, do oboru církve sáhajících, v neodvislém listu moudře a šetrně pojednávati mohlo *) To by se předejiti mohlo rozdivným pokleskům a radám, jichžto se i zákonodárcové dopouštějí, neznajíce pravý stav věci. Školní patronát na př. odevzdán jest byl výhradně obcím, zatím ale vidí se to učitelstvu velmi nenáležité a nepraktické. A když kostelní patronát za své vezme, komu se výhradně přiřkne? Snad obcím? Snad zemskému výboru? Snad důstojné konsistoři? Tuť třeba, aby se o tom veřejně jednalo.

Nyní strýčku! vyložím vám něco z moravské historie. —