Epištoly k mému strýčkovi/IV

Epištoly k mému strýčkovi
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Epištoly k mému strýčkovi
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Rodinný archiv
Vydáno:	pravděpodobně Moravan, 1863
Licence:	PD old 70
Index stran

Dovolte abych vás tedy ode dneška jenom „svým strýčkem“ nazýval. Ostatně budtež ujištěn, že jsem vždycky ten nejlepší k vám choval úmysl, a pakli jsem snad někdy trochu více se rozdurdil, musela příčina toho býti notně — trpká. „Ostatně amen, spadla bába s kamen“ ! —

Slyšte strýčku! Toť ondy no sešel jsem se vám s člověkem, jenž dle zevnějška trochu jako lump vypadal. Pískal si a nemaje snad ani krejcara v kapse přece byl vesel.

„Člověče!“, tážu se ho důvěrně, „nemějte za zlé, jste bídák a přece tak veselého rozmaru“ ?

Proč bych nebyl? odvětil on, vždyť se budu ženiť! Hle, vytřel jsem zrak tétohle obci! a při tom poukázal na dědinu * * * „Ustavičně mi zbraňovala, že si nesmím svou nejmilejší Mařenku vziť, že se nesmím oženit a tu to máte; slyším od pánů, že se každé povolení k ženění jak od úřadů tak i od obcí na věky věkův amen zruší“!

To dobrá, pomyslel jsem si, úřad nic, obec nic! Bude aspoň méně útrat, a pro milence méně běhání a zátahů. Manželstva budou se množit jako houby v lese po teplém dešti. A jaká manželstva!

Než nemoha k žádném u zdravému přijíti úsudku, umínil jsem sobě tázati se vás, milý strýčku, co vy o tom soudíte? Bude-li to dobře, pakli k ženění netřeba žádného ze žádné strany povolení? Povězte mi to hezky po sprostu ale jadrně; mámť zajisté rád rozvahu v krátkých slovech, jenom ne mnoho učeného třískání.

Jak bych vás slyšel, strýčku, vy mně odpovíte. Bude dobřé — nebude dobře. – Nu taková odpověď nepostačuje to je taková moudrost jako bývají chlapci čtveráci, když od kozí brady utrhujíce lístky říkávají: Umřu — neumřu! Bude dobře, není-liž pravda, pro ženichy a nevěsty láskou plápolající? Jen si to považte! Já mám nevěstu Lízinku, ach, to je děvče! to je růže rozvitá: mléko a krev jsou její tváře. Promluví-li pak neb zazpívá, jak o stříbro to zvonívá. Avšak strýčku můj! mne to mnoho peněz, darů, lichocení, poklon, potu a mnoho stálo namáhání, než jsem se do jejího srdečka vkrásti mohl! Dobře; máme se už třebas, nechcu právě říci, několik let hodně rádi. Teď když už všechny překážky jak ze strany rodičův a příbuzenstva, tak i ze strany jmění docela jsou odstraněny, když už ohlášky byti mají; teď ach! jaká by to pro mě byla hrůza a hromová rána, kdybych tak žádného neměl dostati povolujícího listu k ženění následkem vyjádření od představeného obce?! Nyní ale bude halleluja! Já si najdu nevěstu s penězmi anebo bez peněz, jak budu chtěť, půjdu na fáru, bude ohláška a pan farář nám štolou ruce sváže a dobrá! Nevěsta nepadne do mdlob, nýbrž v náruč mou. Okresní úřade a počestné představenstvo obce mějte se dobře! já jsem vás nepotřeboval, a mnohý groš ještě k tomu na svatbu uschoval. — Co říkáte na to, strýčku můj ? Nebude-li to faňácké? Kruťte si hlavou jak chcete, já zůstávám při svém. A víte-li proč? Snad mi to sladký můj strýčenku nezazlíte, dím-li, že to tak zvané „politycké povolení“ anebo řeknu vám to po židovsku: ten tak zvaný „konsens“ k ženění velice často za pouhou zbytečnost pokládám. Takto n. p. Ferda, pololáníkův syn, ale strýčku! výborné to kvítko z Čertovy zahrádky, který mnoho a mnoho nadělal obci mrzutosti už za svobodna, dostal beze všeho a ještě s hlubokou poklonou od místního úřadu povolení k ženění hlavně z té příčiny, že prý má živnosť, že nebude pro obec břemenem. Brzo na to přisel Jura, syn hoferův, ale strýčenku! dobrý to chlap, zdravého pohledu, silných a mozolovitých rukou co důkaz pracovitosti a pilnosti. „Co chceš“ táže se ho půdmistr:

Prosím pane půdmistře, rád bych se ženil. —

„Odkud máš nevěstu!“ —

Z B…, je hoferská dcera, nemá nic, jen trochu poctivosti —

„Marš chlape! já ti dám ženit se; luzu vztahovat do dědiny a žebračinu rozmnožovať!

Hle milý strýčku! ubohý Jura musel sirky táhnout, dostal po nosu, že prý žádné nemá živnosti, žeby obec toliko obtěžoval. — A přece jsem z nejhlubšího srdce přesvědčen, žeby rodina Jurova tisíckráte ku většímu sloužila prospěchu obci, nežli rodina onoho pověstného Ferdy! Než strýčenku milý, nesmějte se, co vám nyní ještě doložím. Chuďas Jura plakal a nevěsta jeho kvílela — však dobře věděla proč?! I zažaloval Jura místní úřad , kde měl totiž matryku; avšak politický úřad naň ani nedbal a hle, ohlášky už vypršely, svadba byla, na kterou i mě ženich zval ale toliko — skrz zuby. Tážu se vás, předrahý strýčku, není-li to podivné? A takových věcí mohlibychom na sta producírovat. Pročež zruší-li se u nás, jak se praví, na zemském sněmu povolení, nebude-li to barva pro ženichy a nevěsty? — A pak strýčenku můj! netoliko že ono „povolení k ženění“ za našich časů na pouhou bylo u nás kleslo formu bez významu, alebrž nejsem-li já člověk, občan a k tomu ještě konstytuční občan v konstytučním, ve svobodném státě? A co takový, nemám-li snad právo k manželstvu? A vstoupim-li po zákoně v manželstvo, zdaž nemusím vědět, kterak sebe, svou ženu a děti vyživím? Pak dovolte mi strýčku! tázati se vás, nemáte-li snad i u vás několik takových slavných ženichů, jenžto se svojí vyvolenou v nedovoleném, hříšném trvají obcování, v tak zvaném souložnictví, majíce spolem také už několik ratolestí? Proč se k ďásu neseberou? proč jich nerozeženou? Ano, strýčku můj! odtrhujte železo od drala či magnetu; onoť vám vždycky zase přiskočí! Neřest a pohoršení sice neustává, okénka pak v matrykách se vzmáhají. Proč se tedy neseberou? Počestná obec nechce jim povolení dát; nemají prý z čeho živubyti! Měli by prý třeba četnou rodinu, a ty slavná obec živ ju potom!

Ale strýčenku můj, není-li to k smíchu? Ovšem pravíte mi, že to k smíchu ale také k hříchu. — Neboť ono to přece nebude dobře! A proč? pro koho? Snad pro okresní úřad ? Snad pro místní představenstvo? Snad pro obec? Inu, popíše se milý strýčku! potom méně papíru a potiskne; hadry budou laciňší. A pak ztráta 1 zlatého až 40 krejcarů za psaní onoho obecního povolení a konsensu tomu neb onomu lehce se oželí, právě tak, jako jste mi jednou sdělil odpověd velebníčka z Olomoucka, jehož jste se při dobrém rozmaru byl tázal. „Proč se nyní nemanželské šestinedělky v chrámech neuvádí?“ A co vám odpověděl? „Aby prý se zachoval princip.“ — Hle! pro zachování konstytuční, svobodomyslné zásady vzdá se též zajisté každý písař milerád oněch pár krejcarů. Onoť se to zase na jiné straně třebas vynahradit může. A pak strýčku můj! já aspoň myslím, že zrušením politického konsensu vytrhne se zas jeden brk z onoho velikánského křídla, jenžto nám líbezný připravuje chládeček a byrokratismus se jmenuje. Nejlépe bylo by ponechat samému obecnímu představenstvu to právo, udělovat dovolení k sňatkům.

Dovolte mi strýčku! při této příležitosti tázati se vás: „Jak to vypadá ve vaší obci? Má představenstvo u občanů rešpekt? Tak cosi, kdysi snad na hodech jste mi povídal, že chvála Bohu! respektu dosť. Inu tedy. Sláva! jemu. A tohoto respektu je také představenstvu nevyhnutelně třeba, aby čeládka svých hospodářů lépe poslouchala, po nocech, hospodách a palírnách, třebas až do rána se nepohlavkovala, žádných křiků a povyků na návsi nedělala, aby se karban v domech nerozmáhal, aby se bezpečnost osoby a jmění zachovala, aby cesty v dobrém se držely pořádku, aby je-li kde co zpravovat, bez průtahu a odporu se to provedlo, vůbec aby pořádek a čistota v celé obci panovala. Má-li tedy strýčku můj! vaše představenstvo takový respekt, tedy co nejdříve vydáme tiskem krásnou na noho chválořeč a uložíme ju ve vaši obecní truhle. Tento ale respekt vyšine se zajisté o několik stupňů výše, bude-li míti místní představenstvo samojedině to právo, povolení udělovat k ženění. Tu zajisté strýčenku můj! mnohý takový prohnaný hejsek, jenž v rozpustilosti své prý ani Boha ani čerta se nebojí, maje ale zapotřebí povolení k ženění od obecního představenstva, přece zkrotne a bude hezky baranicu mačkati před obličejem pana starosty. A jak teprv by takovému srdce tlouklo, kdyby tak půdmistr s přísnou tváří jemu peprnou držel kapitolu co do mravů a chování jeho ? Mohlby inu vyhrožovat, že mu právě za pokutu povolení odepře, byťby to také jen tak na oko bylo. Vždyť strýčku můj! známo vám, že obecenský zákon zřetelně určuje, kdo je sousedem, příslušníkem a kdo přespolním, vůbec kdo do obce patří. A všem těmto může-li se snad zabrániti, aby nelezli do manželského jha ? A jak, kdyby muž nebo žena z jiné byl obce? Tu platí strýčku ono: „Muži k ženám, stolice k stěnám!“ jak to totiž říkáváte nad stromem při svatbách.

Pročež můj nejmilejší strýčku! snad ještě nejste v úřadě anebo půdmistrem! Ale až vás vyvolí, tehdy povědom jsa své důstojnosti a důležitosti vemte si to za pravidlo, promluviti jen — slovo a hned na ty — poslušnost. Hlavně ale dodejte si lesku a velebnosti při udělování konsensu k manželskému sňatku. Hledte zachovati samosprávu své obce. A ja k dalece já vás znám, zajisté byloby půdmistrování vaše toliko ku požehnání pro dědinu vaši. Tam byste jistě osobně rozháněl pokoutní schůzky, tuby jistě nesměl v hospodě žádný déle zůstati, leč do desíti hodin, tuby jistě se tam v karty nehrálo třebas do 2 hodin v noci, tuby jistě všechny cesty v nejlepším byly stavu, tu by jisté ze žádného gruntu nesměla hnojůvka na náves téci a smraditi, aniž by na návsi smělo býti močidlo; tuby jistě opravy veřejných a posvátných míst obci patřících rychle ku předu kráčely — zkrátka, tuby jistě vaša obec byla sluncem na obzoru všech obcí Moravských.

Zatím mějte se dobře. Jindy zase něco hrozného.