Elegie (Orten)/Osmá

Elegie Jiří Orten
Sedmá	Osmá	Devátá

Údaje o textu
Titulek:	Osmá
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 288–291. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Déšť proti slunci:
kam se uchýliti,
když tato duha
nás chce poranit?
Ze starých pláten
přísvit slávy svítí
a krejčí barev
navazuje nit.

Nábřeží hoří,
moje skrytá řeka
mne každou kapkou
více rozžízní,
nenapiji se
ze snu, jenž se svléká,
nesmí být nahý,
nesmí ve trýzni!

Sním o jelenu,
který, rozplameněn,
oboru popřel
v krutý říje den,
když mimo les
byl náhle v sochu změněn:
nemohl pak už
býti zastřelen?

Proč tolik půdy
ztrácí pod nohama
kdejaká mrcha,
kam se propadá,
na kterou postel,
v níž musí být sama
s iluminací,
jíž se marně vzdá,

proč tolik krve,
která se teď vrací
do svojí matky
klidem řečiště
a nemá rány
po své operaci,
mrtvoly nemá
pro pohřebiště,

proč tolik něhy
dosud v sobě cítím,
ze svého času
když se nakláním
za barvou šera,
kterou nezachytím,
leč v duši,
ztmělé nemilováním?

Déšť proti slunci,
tak se započíná.
A po prostinku
třeba zakončit:
viděl jsi duhu
nitra milenčina
a chtěl jsi za ní
navždy věrně jít,

a když jsi došel,
nebyla to duha,
nějaký mazal
svit jí rozmazal,
nebyla sama,
byla sama druhá,
jako by mohl
býti otcem žal,

jako by její
odložené dítě
(tvá láska, ano,)
zabloudilo zpět,
do nezrození,
z něhož narodí tě
teprve smrt sem,
na vysněný svět,

na svět tvých básní,
na břeh tvého moře,
na ostrov světla
ve tmě tekuté,
na hlínu víry,
snící o pokoře,
na radost nebýt
v tobě, živote.

Co obrazů se
válí ve skladištích!
A kolik palet
štětec nepotkal!
Co touhy v aktech
nedotčených, příštích!
Ach, mistře, mrtvou
za model sis vzal?

A přece nevím,
když tu v noci ležím,
zda obraz smrti,
o němž nyní sním,
dosahá k nebi,
do něhož se věžím,
a zda se v jeho
krásu proměním.