Elegie (Orten)/Devátá

Elegie Jiří Orten
Osmá	Devátá

Údaje o textu
Titulek:	Devátá
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 292–295. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jsme sníh, když mlčíme, v bědnosti své se rozplýváme,
přichází jaro, nejsme, ale dobrá zima zas
nakloní hory, hladinu jejich jako rty k nám nahne
a budeme…

Jsme sníh, když mlčíme. Když se však pootevřou
někomu rty a píseň, potom vládnou
celému kraji zvukem, jenž se váže
na uzly tónů, námořnické uzly,
neboť se plavíval…
                            Ó, Bože, na mělčinu
jej neuvoď, bezpečně dej mu kotvit,
nechť poznají jej v otčině i děti,
vím, že se příliš změnil, vím, že nebyl
dřív tolik temný, slabý, kolísavý —
což bouře nebyly však? což jím nezmítaly
oceány? paluba nestala se
nejednou širou plání bez kormidel?…
Jsme sníh, když mlčíme. Leč v čase toho zpěvu
je náhle čisto, čisto v duši naší,
nesmírný blankyt, léto, chtěl jsi tomu,
slyš jej, ó, Pane, slyš, neodvracej se!

*

„Jsi ve svém pokoji před jedenácti lety.
Máš příběh. Nemocen… Jablko, postel, tma.
S polštáři dovedeš si dlouze vyprávěti.“

Přechovavači střepů! Vědmo zlověstná!

„Jsi ve svém pokoji a čteš si Pasternaka,
toť prsten, říkáš si, matce jej ukáži.
Našel jsi studánku a její dno tě láká.“

Chci odjet, Bože můj! Proč nejsi nádraží?

„Potom je podzim, viď. A býváš na procházce.
Vracet se do korun… Cit ostrý jako nůž,
jímž rýhovali stud tvé předvčerejší lásce.“

Myslíš jen na dálky. Do šířky mé se zuž!

„Jsi ve svém pokoji a umíráš a chřadneš,
beze mne, bez ní, sám, bez věcí, bez přátel.
A potom odcházíš. Pozor, ať neupadneš!“

A teď ti povím, kam jsem vlastně šel:
do svého pokoje před jedenácti lety.
Do toho pokoje, kde čekal Pasternak.
Do lesa, na schůzku s něhou a s nepamětí.
Na místa porážky, odlévat hoře znak. —
A nikde, nikde tam jsem nenalezl sebe,
kdysi to bylo snad, co ale nyní je?
Je něco jiného, než peklo tvého nebe,
než děs, než čekání, než smrt mi odbije?

Kdyby se jednou dívky probudily
a viděly se muži, o nichž snily,
kdyby jednou anděl, zraněn o let,
rozhojil to srdce, které musí bolet,
kdyby páni světa byli služebníky,
tu bych, umíraje, řekl jenom: díky,
díky za všechno, co nebylo i bylo,
díky, že se ve mně smrti zalíbilo,
díky za květiny, díky za zvadlé,
díky, zákulisí špíny v divadle
světa tohoto a oněch jiných světů,
v kterých ještě nezrozený kvetu,
kývejte se, krásné olše na Olšanech,
zrajte, zrajte plody na hřbitovních lánech,
rozdýmej se, dýme, ze všech komínů,
děkuji ti, země, v které spočinu,
za skvělý hlad červů, pro nějž žijeme.
Ale ještě nesmím. Nesmím! Žízně mé
dosud z tvého džbánu, touho, nedopily,
dosud ovoce… a víno, chleba milý,
dosud cítím verše, dosud zní má řeč,
řeko, řeko lásky, počkej, neodteč!

Řeka odtéká, řeka se rychle valí,
tady, tady někde jsme se schovávali
při hře na milence v temných jeskyních
tady, tady někde líbali jsme v nich
první sladké rty a první ňadra ženy,
tady, tady někde byly položeny
na šedivou skálu jako bílý list,
tady, tady někde počla nenávist
bušit v naší krvi s láskou o závod,
tady někde, řeko, ztratili jsme brod!

*

Jsme příroda, když zvolna stmíváme se do večera,
není to odchod, není, jitrem bývali jsme přece,
nikoho není, kdo by mohl říci,
že zůstaneme ve tmě, že se nerozsvětlí zase
nevinnost rasy v nás…

Myslím, že nezmizel ten park v dalekém městě,
kde spolu, bratře, sedíme, a ty mi pravíš: — tiše,
chci báseň psát. — A já jsem tedy tiše,
protože píšeš báseň, píšeš o cizině,
o její vůni, potom mi ji přečteš
dojatým hlasem svým a půjdem domů,
zpívajíce si cestou staré písně.
Myslím, že nezmizela tvoje báseň,
je ještě ve mně, mohl bych ti říci
několik veršů z ní a pousmát se,
jak dobře jsem si uměl pamatovat.

Odcházím nyní ze svých elegií,
loučím se s nimi těžce, jako loučil jsem se
s tebou a se vším, co mne opustilo,
tu ale cítím, že jsem stále plný
opustivšího, pranic nezmizelo,
dotkni se, chceš-li, nahmátneš, jak trvá
všeliká hrůza a všeliké štěstí…
Nu, ano, sbohem, za děj bolesti té,
jejímiž mistry chtěli jsme se státi,
vědomí konce beru, neboť končí,
vchod otevírá svojí mladší sestře,
aby teď ona chopila se žezla
a jala se náš život formovati.