Výbor lyriky (Shelley)/Edwardu Williamsovi

Výbor lyriky (Shelley)
Upomínka	Edwardu Williamsovi	Sloky (3)

Údaje o textu
Titulek:	Edwardu Williamsovi
Autor:	Percy Bysshe Shelley
Původní titulek:	To Edward Williams
Zdroj:	SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 127–130.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

I.

    Had pro vždy vyhnaný jest z ráje,
zvěř raněná víc nesmí hledat trávu,
    kde srdce jejího lék zraje,
a sirá holubice nesmí sklonit hlavu
do hnízda, kam se skryl kdys v chvílích máje
    duch v zdánlivých slz splavu.
    Já v trudu, jenž mne stih’,
smím zřídka těchu ždát u druhů šťastnějších.

II.

Na záští hrd jsem, klidný v pohrdání
a lhostejnost, jíž dřív jsem padal v plen,
mnou nehne více ani;
o lásce mlčím, i soucitu sten
můž’ zdrtit ducha, sám jenž v prach se sklání,
vždyť bídák jen
jed svojí duše na svou stravu mění,
zří v slzách lék, zlo v každém dobrém chtění.

III.

    Tož řídčeji když nyní hledám vás,
    ó druzi, druhu můj! tož vězte, v dál
    že prchám, neb zřím v očích vašich zas
naděj, jež nemůž’ mřít, ten, jenž by spát měl, žal;
    ba sotva snésti mohu těchy hlas,
    jejž nalezám v nich, zdral
šíp onen příliš srdce — zahynouti
bych mohl spíše, než jej vytrhnouti.

IV.

Když v chladný domov přijdu, vy se ptáte,
proč nejsem, čím jsem býval naposled?
Ach, vy mne obíráte,
bych v roli vynucené vstoupil v hloupý svět;
na tvář mou autora vy masku dáte,
ať velký je či malý jeho vzlet
ve světa karnevalu. Mír jsem tak jen chtěl,
však mimo vás jej nikde nenašel.

V.

Půlhodiny dnes osud svůj jsem hádal
z rozličných květů, děl mi každý z nich:
„Má ráda — nemá“ a já bádal
ať zjev to dávný, který snem se mih’,
ať štěstí, sláva, klid myšlenek! strádal
jsem strachem obav zlých,
že dávno, co bych říci vám chtěl, víte,
kus pravdy bylo vždy v té smutné věštbě skryté.

VI.

Nad mořem nad lesy má jeřáb byt
a není ptáka, jenž by letěl zmdlen,
nenašel v hnízdě klid;
na ňadrech moře vlny v tříšti pěn
jak srdce zdrané v posléz mohou mřít,
vír jich jest zkonejšen!
Ó jistě, místo míru najdu též,
kde s všemi tluky bít mdlé srdce ustaneš!

VII.

    Já ptal se včera, myslí-li,^[1] že mám
    dost odvahy. Ó, kdo by jen jí měl,
    tak neulehčil by si v slovech sám,
    za radou soudu lživého by spěl
a klidný zůstal by vstříc jiných pohrdám;
    však příliš velký žel
vlá verši těmi, než bych vám je dal,
ač vím, že šťasten sám, cítíte cizí žal.

↑ Totiž Mary, žena Shelleyova, která zdá se byla poněkud žárlivá na intimnost básníka k rodině Williamse. Báseň jest provázena v rukopise tímto listem paní Shelleyové: „Můj drahý Williamse, probírajíc se mapou, kam ve zvyku měl přítel můj ukládati své verše, a kde jsem našla ony, které jsem vám před tím poslala, padly mi do ruky tyto. Jelikož jsou příliš trapné pro mne, abych je podržela, posýlám je vám. Bude-li se vám některá z těchto slok líbiti, můžete ji Janě přečísti, ale jí jedině. A ještě, myslím-li na to znova, myslím, že lépe bude, když tak neučiníte.“

[1] Totiž Mary, žena Shelleyova, která zdá se byla poněkud žárlivá na intimnost básníka k rodině Williamse. Báseň jest provázena v rukopise tímto listem paní Shelleyové: „Můj drahý Williamse, probírajíc se mapou, kam ve zvyku měl přítel můj ukládati své verše, a kde jsem našla ony, které jsem vám před tím poslala, padly mi do ruky tyto. Jelikož jsou příliš trapné pro mne, abych je podržela, posýlám je vám. Bude-li se vám některá z těchto slok líbiti, můžete ji Janě přečísti, ale jí jedině. A ještě, myslím-li na to znova, myslím, že lépe bude, když tak neučiníte.“

[1]