Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/O ústavech hudebních v Praze

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb
Doba třetí. Úvod	O ústavech hudebních v Praze	Skladatelové v domově

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek:	sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor:	Josef Srb
Zdroj:	SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive
Vydáno:	1891
Licence:	PD old 70

Prvním výsledkem snahy směřující ke zvelebení umění hudebního, bylo založení spolku čili „Jednoty umělcův hudebních k podpoře vdov a sirotkův“^[1] v Praze l. 1803. Účelu jednoty mělo se dosáhnouti pořádáním dvou koncertův ročně, totiž jednoho v době vánoční, druhého v době velikonoční; první koncert uspořádán 25. prosince 1803 a k provozování zvoleno slavné oratorium „Stvoření světa“ od J. Haydna, jež v době té vzbuzovalo pravý obdiv v kruzích odborných.

Protektorem jednoty zvolen horlivý milovníka podporovatel umění, hrabě Jan Václav Spork, generální ředitel dvorní hudby ve Vídni, jenž z dřívějšího působení svého v Praze byl znám co nejchvalněji. Když pak brzy po té zemřel, uspořádána na jeho počesť velká panichyda dne 5. března 1804 v chrámě sv. Salvatora.

Prvním předsedou jednoty zvolen František Vojtěch Polák, ředitel kůru při chrámě sv. Vojtěcha, ředitelem a kapelníkem stal se Václav Praupner, po něm Václav Král.

Léta 1867 zvolen po K. Strakatém předsedou Jan Ludevít Lukes, jehož obezřelosti a vytrvalosti podařilo se rozmnožiti dobrým hospodařením jmění spolkové tou měrou, že stalo se možným poskytovati sestárlým členům valné podpory. Až do let šedesátých provozována v koncertech oratoria jazykem německým, po té pak ustanoveno, že oratorium o vánocích má se provozovati jazykem českým, čímž vyhověno také požadavkům ve směru národním.

V téže době založena „Jednota sv. Cecilie“ v Ústí n. O. přičiněním tehdejšího primatora Jana Zizia a ředitele kůru Jana Jahody. Účelem jednoty bylo provozovati v koncertech vynikající díla vážného slohu.

Závažnou událostí po stránce hudební bylo založení ústavu pro zvelebení hudby v Čechách, nazvaného konservatoří Pražskou.^[2] Horliví milovníci umění hudebního z kruhův šlechtických, kteří odpomoci hleděli dosavadnímu nesoustavnému a nahodilému pěstování hudby v Praze, konali k účelu tomu přípravy a po odstranění různých překážek dosáhli toho, že stanovy spolku l. 1810 byly stvrzeny a ústav mohl činnosť svou počíti.

Předsedou ústavu zvolen hrabě Jan Nostic, jednatelem hrabě Fr. Klebelsberg a ředitelství vzneseno na Bedřicha Dionysa Webra, jenž v kruzích uměleckých znám byl co nejchvalněji, a jemu uloženo, aby vypracoval osnovu vyučovací. Za učitele na ústav povoláni byli nejlepší umělci z hudebníků Pražských, a když se byli 34 žáci přihlásili, počalo se vyučovati 1. května 1811. Účelem ústavu bylo vyučovat mladíky na veškeré nástroje hudební, jichž užívá se v orchestru, a doby vyučovací ustanovena na šest let.

Zařízení to ukázalo se býti dosti příhodným; důmyslným vedením ředitele ústavu, jakož i horlivostí učitelův rozvíjel se ústav utěšeně a prodlením doby vzdělalo se na něm množství výtečných umělcův, kteří i doma i v cizině se proslavili a slávu jeho šířili.

První ředitel konservatoře Bedřich Dionys Weber (dle M. kř. Dionys František Maria) byl muž vzdělaný, jenž veškerou činnosť ústavu sobě svěřenému věnoval. Narozen 9. října 1766 ve Velichově u Karlových Var, studoval filosofii a práva na universitě Pražské a zdokonaliv se v theorii hudební v Praze, stal se oblíbeným skladatelem kusův tanečních a požíval dobré pověsti jako učitel hudby. Léta 1810 zvolen ředitelem konservatoře a svěřeno mu vypracování osnovy vyučovací, což vykonal s nejlepší svědomitostí, maje vždy na zřeteli prospěch ústavu, na němž zůstal až do své smrti, a zemřel 25. prosince 1842. Pro žáky na ústavě sepsal „Allgemeine theoretisch-praktische Vorschule der Musik“ (1828), „Lehrbuch der Harmonielehre und des Generalbasses“ (1830–1834) a „Theoretisch-praktisches Lehrbuch der Tonsetzkunst“ (o čtyřech dílech 1835–1843).

Vedlé Vitáska a Tomáška byl v Praze v kruzích hudebních osobou nejváženější; považuje skladby Mozartovy za vrchol umění hudebního, skladatelův mladších neuznával. Po jeho smrti zvolen ředitelem konservatoře skladatel Bedřich Kittl, jenž zůstal na ústavě až do léta 1865. Nástupcem Kittlovým jmenován 1865 skladatel Josef Krejčí, jehož vedení ústavu valně neprospělo, poněvadž naléhavým opravám a potřebám časovým nepřál; l. 1881 dán na odpočinek a ředitelem jmenován Antonín Benevic, professor hry houslové. Za jeho vedení staly se na ústavě různé opravy aspoň ve věcech nejnaléhavějších a přičiněním českého sněmu uspořádány také poměry hmotné na prospěch učitelstva.

Prvním učitelem hry houslové při konservatoři zvolen výtečný umělec a paedagog Bedřich Vilém Pixis, jenž ve hře houslové zdokonalil se u slavného Viottia v Hamburce a od l. 1807 byl sólistou při divadelním orchestru v Praze. U něho vzdělalo se množství výtečných houslistův, zejména Jan Václav Kalivoda, Václav Bezděk, Čeněk Barták, Fr. Gläser, geniální virtuos Josef Slavík, Jan Sokol, Raimund Dreyschock, Moric Mildner, Jan Král a více jiných.

Když V. B. Pixis 20. října 1840 zemřel, stal se jeho nástupcem v úřadě učitelském žák ústavu Moric Mildner, jenž narozen 7. listopadu 1813 v Trmici u Teplice, vycvičil se na ústavě v letech 1822–1828; po té byl členem orchestru divadelního a 3. prosince 1865 zemřel. Také u něho vycvičila se celá řada výtečných houslistův, jmenovitě Fr. Němec, Theodor Pixis, Vilém Labický, Ferdinand Laub, Antonín Benevic, Jan Hřímalý, Vojtěch Hřímalý, Ant. Sitt, Hanuš Sitt, V. Kopta, J. Řebíček, Florian Zajíc a mnoho jiných. Nástupcem Mildnerovým v úřadě učitelském jmenován l. 1866 jeho žák Ant. Benevic, jenž narodil se 26. března 1833 v Přívratech. U něho vycvičili se Ot. Ševčík, Karel Halíř, Josef M. Weber, Váša Suk, geniální Fr. Ondříček a Ferd. Lachner, jenž jmenován l. 1889 pomocným professorem hry houslové při ústavě.

Učitelem violoncella jmenován l. 1810 Bernard Václav Šťastný, jenž narodil se 1760 v Praze a zůstal na ústavě do l. 1822. Po té odešel na odpočinek a zemřel 1835 v Praze.

Po něm vyučovali Jan Hüttner v letech 1822–1839, František Bühnert 1839–1845, Antonín Träg 1845–1852, Julius Goltermann 1852–1861, Jindřich Schmidt 1861–1862, Moric Wagner 1862–1865 a po něm jmenován professorem hry na violoncello žák ústavu František Hegenbart. Narozen 10. května 1818 v Gersdorfě, vzdělal se na ústavě v letech 1831–1837 u Hüttnera, po té byl professorem při Mozarteu v Solnohradě a jmenován professorem při konservatoři l. 1865, zastávaje úřad ten až do l. 1887. Po delší nemoci zemřel 20. prosince 1887 v Praze, a nástupcem jeho jmenován l. 1888 žák ústavu a výtečný umělec Hanuš Vihan.

Učitelem kontrabasu jmenován l. 1810 Václav House. Narozen 14. listopadu 1764 v Roudnici, vycvičil se na kontrabas a stal se učitelem při konservatoři, kde zůstal až do l. 1844. Po té odešel na odpočinek a zemřel 18. února 1847 v Praze. Byl mistrem svého nástroje, pro nějž sepsal velkou školu a více cvičebných skladeb. Nástupcem jeho stal se žák ústavu Josef Hrabě, jenž narozen 14. března 1816 v Předním Ovenci u Prahy, byl členem orchestru při divadle stavovském a l. 1844 jmenován professorem. Vynikal jako slavný virtuos, sepsal školu pro kontrabas v jazyce českém a zemřel 20. března 1870 v Praze. Po něm stal se professorem kontrabasu žák ústavu Josef Sládek, jenž narodil se 16. října 1847 v Zlatnikách u Prahy a zemřel 9. ledna 1876. Na jeho místo nastoupil žák ústavu a bratr předešlého Vendelín Sládek.

Professorem flétny byl Antonín Bayer v letech 1811–1813, po něm Michael Januš (či Hanuš) 1814–1822 a po něm Antonín Eiser; narozen 1801 v Praze, vycvičil se v letech 1813–1818, stal se členem orchestru při divadle stavovském a l. 1822 jmenován professorem flétny. L. 1843 stal se ajdunktem ústavu, l. 1860 odešel na odpočinek a zemřel 6. listopadu 1876 v Praze. Po něm stal se professorem Vilém Blodek, jenž zůstal na ústavě do l. 1870 a po delší trapné nemoci 1. května l. 1874 zemřel. Nástupcem prozatimným byl Václav Müller v letech 1870–1873 a po té jmenován professorem flétny Arnošt Jenszch.

Učitelem hoboje byli Ludvík Fischer v letech 1811–1819, Bedřich Bauer v letech 1820–1824 a opět 1831–1870, J. Zomb 1825–1831 a l. 1870 jmenován professorem virtuos Arnošt König.

Učitelem klarinetu jmenován l. 1810 virtuos Václav Farník, člen kapely hraběte Jana Pachty; narozen 29. srpna 1770 v Dobřichovicích, vycvičil se v hudbě v Praze, l. 1810 jmenován professorem, kterýžto úřad až do své smrti zastával, a zemřel 30. listopadu 1838 v Praze. Nástupcem jeho stal se František Tadeaš Blatt; narozen 1793 v Praze, vycvičil se na ústavě, byl professorem klarinetu v letech 1839–1843, po té odešel z ústavu a zemřel 1856. Po něm stal se professorem žák ústavu a virtuos Julius Pisařovic; narozen 23. listopadu 1811 v Praze, vzdělal se na ústavě v letech 1825–1831 u Farníka a stal se členem při orchestru divadelním v Praze; l. 1843 jmenován professorem klarinetu a zemřel po delší chorobě 24. května 1881 na Zbraslavi. Nástupcem jeho jmenován žák ústavu František Raitmayr.

Professorem fagotu jmenován l. 1810 Gabriel Rauš, člen kapely hraběte Pachty, a když l. 1812 zemřel, stal se jeho nástupcem Josef Betlach, jenž na ústavě zůstal až do l. 1847. Po jeho smrti jmenován jeho nástupcem žák ústavu Vojtěch Gross, jenž narozen 23. dubna 1823 v Běstvini u Čáslavě. Vzdělav se při konservatoři v letech 1837–1843, stal se l. 1847 professorem, l. 1860 jmenován adjunktem ústavu a zemřel 15. února 1886 v Praze. Nástupcem jeho jmenován žák ústavu Ludvík Milde.

Professorem rohu stal se l. 1810 Václav Zalužan, člen kapely hraběte Pachty; narozen 27. září 1767 v Praze, vzdělal se na roh u Matějky a Stolle, l. 1810 jmenován professorem při konservatoři a zemřel 1832 v Praze. Nástupcem jeho jmenován žák ústavu Jan Janatka, jenž narodil se 29. dubna 1800 v Třeboradicích. Vycvičiv se na ústavě v letech 1813–1819, stal se členem při dvorní opeře ve Vídni, l. 1832 jmenován professorem a zůstal v ústavě úplných 40 let. L. 1873 odešel na odpočinek a zemřel 29. července 1882 v Praze. Byl výborným učitelem a sepsal školu pro roh. Nástupcem jeho jmenován Julius Behr.

Professorem trubky a pozaunu jmenován l. 1810 František Weisz, jenž narodil se 8. září 1777 v Kozlích u České Lípy a l. 1826 úřadu svého se vzdal. Nástupcem jeho jmenován žák ústavu a virtuos Josef Kail. Narozen 11. března 1795 v Božím Daru, vycvičil se na ústavě v letech 1813–1819 a jmenován professorem, zůstal na ústavě do l. 1867; po té odešel na odpočinek a zemřel 29. ledna 1871 v Praze. Jsa mistrem svého nástroje, zdokonalil strojivo trubky. Po jeho smrti odděleno vyučování trubky od pozaunu a professorem trubky jmenován žák ústavu Filip Bláha (nar. 3. února 1841 na Vyšehradě) a professorem pozaunu žák ústavu Václav Smita (nar. 20. srpna 1822 v Praze).

Doba vyučovací ustanovena byla na šest let a žáci rozděleni jsou ve dvě oddělení nižší a vyšší, setrvavše v každém po tři léta, což potrvalo do l. 1890. V době dopolední vyučováno v předmětech literních, v době odpolední vyučovalo se na nástroje.

Léta 1815 zavedeno na ústavě vyučování zpěvu koncertního a operního trvajícího po čtyři roky. Professorem stal se J. Vaníček a Fr. Strobach, po té A. Eschner, J. Triebensee, M. Čejková, J. Schnepf, Gordigiani a Fr. Vogl. Léta 1830 připojena k nástrojům vyučovacím harfa a professorem jmenován Jan Burian. Po jeho odchodu stala se l. 1854 učitelkou harfy paní Johanna Hametmayrová a nástupcem jejím jmenován l. 1868 žák ústavu Václav Staněk (nar. 24. září 1835 v Mladé Boleslavi). Po něm nastoupil l. 1887 Karel Jirmus a l. 1888 jmenován professorem harfy žák ústavu Hanuš Trneček.

Harfa, tympani a bubny jsou nástroji vedlejšími a cvičí se na ně pouze žáci vyššího oddělení, již sami k tomu se hlásí.

Jazykem vyučovacím stala se při založení ústavu němčina a zastaralý tento způsob trval přes změnu mezi tím nastalou až na dobu nynější. Vedlé předmětův literních vyučováno též jazykům francouzskému i vlaskému, pouze jazyku českému se nevyučovalo. Avšak jelikož na ústavě jsou mladíci skoro vesměs rodilí Čechové jazyka německého neznalí, nucen jest professor vypomáhati si jazykem českým, chce-li vůbec při vyučování dosíci výsledkův.

Léta 1888 zavedeno na ústavě též vyučování ve vyšší hře klavírní a nastala částečná změna v celém zařízení ústavu, jak toho žádala doba času i samo umění, a ke konservatoři připojena též škola varhanická.

Nedostatečnosti u provozování hudby instrumentální odpomoženo založením konservatoře, ale tím větší úpadek jevil se v oboru hudby církevní, jmenovitě ve varhanictví; neboť hudba operní počala vnikati do chrámův. Aby se zabránilo stálému rozšiřování skladeb nepřiměřených a zvelebil se poněkud vkus umělecký, založili milovníci z kruhův měšťanských, spojivše se s umělci odbornými, „Spolek pro pěstování hudby církevní v Čechách“ l. 1827, jehož účelem bylo provozovat způsobem uměleckým a vzorným klassické skladby církevní z doby starší i novější ve chrámech Pražských. Po několika vzorných produkcích uznáno, že tím nedá se trvale působiti a že jest nutno založiti ústav k vyučování praktické hře na varhany. Za tou příčinou změněn dosavadní spolek l. 1830 v ústav varhanický, při němž vyučováno nejprve v jednom ročníku, k němuž l. 1835 přidán ročník druhý, a zároveň vyučováno zpěvu chorálnímu. Duší spolku a jednatelem jeho byl neunavný milovník hudby Jan Ritter z Rittersberku v letech 1827–1841, prvním ředitelem skladatel Jan Vitásek; po jeho smrti stal se l. 1842 ředitelem Karel Pitsch, jenž úřad ten zastával až do své smrti l. 1858. Po něm byl ředitelem J. Krejčí v létech 1858–1865 a po jeho odchodu na konservatoř zvolen ředitelem skladatel a theoretik František Zdeněk Skuherský.

Karel František S. Pitsch, nástupce Vításkův v ředitelství ústavu pro hudbu církevní, narodil se (dle M. kř.) 5. února 1786 v Bartošovicích u Roketnice, studoval filosofii v Praze a l. 1823 stal se varhaníkem v Ústí nad O. Po dvou létech vrátil se do Prahy, l. 1832 jmenován varhaníkem při chrámě sv. Mikuláše, l. 1840 učitelem při ústavě pro hudbu církevní, po té ředitelem a zemřel ll. června 1858 v Praze.

Jako učitel četných žákův, jichž byl vždy laskavým přítelem, získal si velkou zásluhu, složil též několik skladeb na varhany, vydal Voglerovo dílo „Handbuch für Harmonielehre“, „Museum für Orgelspieler“ (o třech svazcích v Praze 1823), kde zahrnuty jsou skladby starších kontrapunktistův českých 18. věku, „Zwanzig der gebräunchlichsten kathol. Choräle mít Zwischenspielen und Text“ 1854 a spracoval Segrovo dílo „Bezifferte Bässe“.

Vedle toho účinkovali při ústavě jako učitelové Robert Führer, Václav E. Horák, Z. Kolešovský, Josef L. Zvonař, Adolf Průcha a nejdéle František Blažek v létech 1838-1891. Ústav ten měl značný vliv na zvelebení hry na varhany, neboť žáci jeho šířili lepší vkus také po venkově. Avšak činnosť ta nebyla úplná, poněvadž nedostávalo se ústavu určitého zakončení. Teprve, když přičiněním ředitele Skuherského l. 1873 otevřen ročník třetí pro vzdělání ředitelův kůru, mohla se rozděliti látka vyučovací souměrně a ústav stal se úplným. Důmyslnému vedení podařilo se přivésti ústav k nejlepšímu rozkvětu a učiniti jej semeništěm skladatelského dorostu.

O prospěch hospodářský po založení ústavu měl péči horlivý jeho jednatel Jan rytíř z Rittersberku až do l. 1841, po té skladatel V. J. Veit a jiní, od l. 1866 věnuje ústavu zvláštní péči předseda Dr. Tragy, jehož úsilí podařilo se rozmnožiti příjmy ústavu a upraviti poměry hmotné i stránku uměleckou.

Při ústavě tom vzdělali se z hudebníkův českých Fr. Blažek, Fr. Drechsler, Václav Proška, J. Krejčí, Al. Hnilička, J. L. Zvonař, Fr. Zd. Skuherský, J. Bergmann. J. Förster, Č. Vinař, Ad. Průcha, Ed. Nápravník, M. Nováček, K. Bendl, A. Dvořák, A. Förster, K. Blažek, Q. Havlasa, Fr. Hruška, J. Vaňous, J. Smolík, J. Cajner, J. Jiránek, J. Paukner. J. Sychra, K. Knittl, J. Klička, J. Přibík, J. Hartl, V. Hlaváč, K. Janáček, V. Laub, Al. Jiránek, J. Kaan, J. B. Förster, K. Stecker, K. Macan, J. Zelinka, K. Strnad, B. Jeremiáš a více jiných ředitelův kúru a varhaníkův, po vlastech českých zdárně účinkujících.

V době novější dosáhlo piano mezi nástroji hudebními největší důležitosti a hra klavírní stále se vzmáhala.

Ve věku 18. byli v Praze předními učiteli klavíru Fr. Dušek, Jan A. Koželuh, později Jan Vitásek a V. Tomášek.

První ústav pro soustavně vyučování hry klavírní ve větších rozměrech založil v Praze léta 1830 důmyslný Josef Proksch, jenž ačkoliv slepec, s neobyčejnou vytrvalostí k úkolu tomu se připravoval a ústav zdokonalil značnou měrou.

Narozen 4. srpna 1794 v Liberci, učil se počátkům hudby v domově, l. 1811 oslepl, studoval Loggiovu osnovu vyučovací v Berlíně a vrátiv se l. 1830 do Prahy, založil ústav, jejž řídil až do své smrti a zemřel 20. prosince 1864.

Pořádáním vzorných výkonův hudebních přispíval ke zvelebeni vkusu hudebního, založil bohatou a vzácnou knihovnu skladeb i děl theoretických pro své žáky a na základě dlouholetých zkušeností svých sepsal jazykem německým „Školu klavírní“, jež předčí nad ostatní pomůcky toho druhu a dle níž až do nejnovější doby vyučováno v Praze skoro všeobecně. Mimo to sepsal „Allgemeine Musiklehre“ a pojednání historické „Über böhmische Musik“.

Theorii hudební studoval u Proksche v létech 1844-1848 tvůrce hudby české Bedřich Smetana. Mimo to vzdělali se při ústavě tom Fr. Kaván, Fr. Bendel, Ant. Rückauf, Augusta Kolár-Auspitzová a množství jiných.

Dle vzoru toho založeno v létech následujících více ústavův klavírních, jichž hodnota však tím více klesala, čím více jich přibývalo, poněvadž správcové jejich přihlíželi více k prospěchu hmotnému, nežli k uměleckému prohloubení.

Léta 1840 založeni byli dva spolkové hudební, již koncerty častěji pořádanými přispěli k osvěžení ruchu hudebního v Praze a v nichž také poprvé ozvaly se u veřejnosti sbory české.

Jednota Cecilská, kterou přispěním Dra. Kaňky založili A. Apt, Bastl a Deutsch, pěstovala většinou skladby novověkých skladatelův a první koncert uspořádán 16. prosince 1840; třicátý koncert, pořádaný dne 5. května 1844 byl s průvodem orchestru, jenž ve spolku byl zřízen a divadelními silami doplněn. Od počátku až do 9. března 1846 pořádány koncerty v sále Platejském, v létech 1846-1865 v sále Žofínském. V koncertě 18. dne 22. listopadu 1842 proveden poprvé český sbor „Čeští jonáci“ od Jana Škroupa a dne 26. března 1843 „Vojenská“, sbor od Fr. Škroupa. Členové spolku dělili se na odbor vokální a na odbor orchestrální, z nichž každý jednou v témdni měl zvláštní cvičení. Spolek provedl více větších skladeb novověkých, arciť pouze jazykem německým, ačkoliv členové skoro vesměs byli Češi a proto nemohl se udržeti, když v letech šedesátých nastal čilejší ruch národní. Poslední 117. koncert uspořádání dne 16. března 1865 v sále Žofínském, jímž činnosť jednoty byla ukončena.

Duší jednoty a ředitelem po celou tu dobu byl Antonín Apt, horlivý milovník umění hudebního; nar. 13. června 1815 v Praze z rodiny zámožné na Malé straně, stal se úřadníkem stavovským a se zvláštní horlivostí pečoval o provozování nových skladeb v Praze dosud neznámých, pořádal více koncertův k účelu dobročinnému a zejména snažil se o to, aby se v Praze provozovaly skladby R. Wagnerovy. Značné jmění své odkázal Pražské konservatoři a zemřel 27. října 18257.

Stejnou dobou založena byla Žofínská akademie ku pěstování hudby klassické a při ní zřízena škola, v níž vyučováno zpěvu a hře klavírní. Spolek ten, jenž nazván dle arcikněžny Žofie, skládal se z členův výkonných a přispívajících a výbor složen z nejváženějších občanův Pražských. V čele stál horlivý milovník českého zpěvu Alois Jelen, jenž k založení spolku nejvíce přispěl a byl prvním ředitelem, kteréžto místo zastával až do l. 1844. Činnosť spolku zahájena dne 27. ledna 1841 službami božími ve chrámě sv. Salvatora a provozována korunovační mše z C. od V. Tomáška a při offertoriu zpíván hymnus „Bůh krále chraň“, od V. Jelena. První koncert uspořádán 18. března 1841 v sále Žofínském, v němž přednesen dvojsbor od J. Krištofa Bacha s českým textem a Jelenův sbor „Vše jen ku chvále“. V druhém koncertě, jenž pořádán 15. května 1841, zpíval se český sbor Jelenův „My čeští manové“, a mimo to pořádány v tomto roce tři večerní hudební zábavy. Když ředitel A. Jelen místa svého l. 1844 se vzdal, byli po něm řediteli spolku Jan N. Škroup, Jan N. Mayr, V. E. Horák, Fr. Vogl, Z. Kolešovský, Fr. Škroup (1858–1860), J. L. Zvonař a po něm E. Tauvitz, jenž dosud místo to zastává. V koncertech spolkových provozovány častěji sbory české, zejména za ředitelství Fr. Vogla a J. L. Zvonaře. Po roce šedesátém činnosť spolku ustala od pořádání koncertův a obmezila se na vyučování hře klavírní.

Zpěvu opernímu vyučovalo se v době té na ústavě Čabounově, po té na ústavě Appeově a též na konservatoři, kde vycvičilo se více pěvcův ve zpěvu operním, mezi nimiž prosluli Fr. Schüttky, Cecilic Botchonová, Eleonora z Ehrenberku a jiní.

Ku pěstování zpěvu sborového v kruzích mládeže akademické založen l. 1849 „Akademický zpěvácký spolek“, jehož ředitelem stal se Arnošt Mašek, po něm Z. Kolešovský. Avšak nenalézaje dostatečné podpory, spolek ten zanikl l. 1851.

Léta 1850 založil kapelník J. V. Svoboda „Jednotu ke zvelebení hudby vojenské“ v Praze. Na ústavě tom cvičí se po dvě léta mladíci na nástroje dechové a nejlepší z nich studují též theorii hudební, aby mohli se státi kapelníky vojenskými. Prvním ředitelem byl zakladatel J. V. Svoboda a l. 1855 stal se jeho nástupcem kapelník Jan Pavlis, po jehož smrti l. 1880 nastoupil jeho syn Jan Pavlis mladší. Dle vzoru Jednoty té zřizovány podobné hudební školy vojenské i v jiných městech říše rakouské.

Po příkladě spolkův zahraničných založen v Praze l. 1859 spolek „Männergesangverein“ pro pěstování mužského zpěvu sborového, jehož ředitelem stal se skladatel Edvard Tauvitz, a první výkon uspořádán 21. května 1869 v sále Konviktském. Ačkoliv valná většina členův výkonných byla národnosti české, přece dle dosavadního zvyku a za příčinou neuvědomělosti národní jeho členův měl spolek ráz úplně německý. Ale koncem toho roku nastal obrat směrem národním v Praze a léta následujícího po vydání říjnového diplomu stal se živel český rozhodujícím. Za tou příčinou stal se spolek l. 1861 utrakvistickým a nazván „Beseda“. Členové němečtí, nemohouce ve spolku déle panovati a nechtějíce účinkovati při provozování sborův českých, vystoupili ze spolku a utvořili samostatný spolek německý „Flöte“, jenž později nazván „Prager Männergesangverein“. Utrakvistická Beseda, chtějíc vyhověti dvěma stranám, neuspokojila ani jednu a sprostivši se pak živlův nerozhodných a národně chabých, změnila se l. 1870 na spolek úplně český. Avšak nemajíc dostatečné síly životní, živořila po nějakou dobu, až l. 1876 zanikla.

Přičiněním výtečného pěvce J. L. Lukese a více milovníkův zpěvu českého založen léta 1860 v Praze český zpěvácky spolek „Hlahol“, jehož stanovy potvrzeny byly 2. října 1861, čímž sborovému zpěvu českému dostalo se pěstitele nejhorlivějšího. Starostou zvolen oblíbený kníže Dr. Rudolf Taxis, náměstkem J. L. Zvonař, jednatelem Dr. L. Procházka a sbormistry byli J. Lukes a Ferd. Heller, později Smetana, Kaván, l. 1865 stal se sbormistrem Karel Bendl, po něm l. 1878 Karel Knittl a l. 1890 Josef Klička. Po příkladě Hlaholu založeno v tu dobu množství spolkův zpěváckých v Čechách i na Moravě a jejich činností společenský život valně byl osvěžen. Více spolkův těch ustalo později v horlivé činnosti a jen některé zachovali dobrou pověsť až na dobu novější. Největší činností mimo Prahu vynikl „Hlahol“ Plzeňský, založený l. 1862. O zvelebení jeho starali se sbormístři Hynek Palla a po té Josef Slezák.

V Brně založena městská škola hudební l. 1844 a ředitelem jejím stal se ředitel kůru L. Streit.

Léta 1860 založen tam spolek „Musikverein“ a téhož roku český zpěvácký spolek „Beseda“, jehož stanovy stvrzeny byly 31. července 1861. Prvním sbormistrem spolku stal se Pavel Křížkovský a když do Olomouce odešel, vstoupil na jeho místo Dr. Ant. Javůrek. Později byl sbormistrem Besedy Leoš Janáček. Mimo to vzniklo také na Moravě více spolkův zpěváckých, jichž činnosť z počátku let šedesátých dosti byla vydatna, později však mnozí z nich v činnosti své valné ochabovali. L. 1880 založen zpěvácký spolek „Žerotín“ v Olomouci péčí neunavného vikáře P. Jindřicha Geislera, jehož přičiněním provedl spolek největší díla z domácí literatury ve svých koncertech. Sbormistrem jeho jest professor V. Navrátil. L. 1889 založen zpěv. spolek „Křížkovský“ v Opavě.

Střediskem pěvcův slovanských ve Vídni stal se „Slovanský zpěvácký spolek“, založený l. 1862, jehož sbormistrem byl A. Tovacovský, po něm horlivý Al. Buchta.

Ambros, Das Conservatorium in Prag, 1858.

Debrnov, Dějiny konservatoře Pražské, 1878.

Výroční zprávy a výpisky z matrik konservatoře a Jednoty pro pěstování hudby církevní. Bohemia 1841. č. 7. a 13.

R. Müller, J. Proksch biograf. Denkmal, Reichenberg 1874.

Programme der Concerte des Cecilien-Vereins, Prag 1880.

Památník Hlaholu, v Praze 1886. Památník Hlaholu Plzeňského, 1887.

Výroční zpráva Žerotína v Olomouci za ročník X. 1890.

---

1. Stanovy spolku stvrzeny byly dvorním dekretem ze dne 1. března 1803. Zápisky jednoty přišly v létech šedesátých na zmar a proto není lze vylíčiti obšírněji činnosť spolku toho.
2. Provolání k zařízení ústavu pro zvelebení hudby v Čechách dne 25. dubna 1808 uveřejněné podepsali hrabata František Josef z Vrtby, František Sternberg, Jan Nostic, Kristian Clam-Gallas, Bedřich Nostic, Karel z Firmian, Jan Pachta a František Klebelsberg.