Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Skladatelové v domově

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek: sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor: Josef Srb
Zdroj: Archive.org - soubor DJVU
Vydáno: 1891
Licence: PD old 70

Nejpřednějším skladatelem v oboru hudby církevní byl slavný pianista a theoretik Jan N. August Vitásek, jenž veškerou činnosť svou umění domácímu věnoval a jehož skladby i za hranicemi dosáhly uznání. Narozen (dle M. kř.) 20. února 1771 v Hoříně pod Mělníkem, naučil se hráti u svého otce skoro na veškeré nástroje a podporován kněžnou Ludmilou Lobkovicovou, odešel na studie do Prahy. Zde zdokonalil se na klavír u Fr. Duška a l. 1800 stal se učitelem hudby v domě hraběte Bedřicha Nostice. Po smrti Koželuhově jmenován l. 1814 kapelníkem při chrámě sv. Víta a když mu l. 1825 nabízeno místo kapelnické po Salieriovi ve Vídni, nepřijal je, chtěje síly své pouze vlasti věnovati. Když l. 1830 zřízen spolek pro zvelebení hudby církevní v Čechách, zvolen byl ředitelem jeho a zemřel 7. prosince 1839. Složil množství různých skladeb klavírních a koncertův pro nástroje s průvodem, několik symfonií a hudební drama „David“, jež l. 1810 provozováno na divadle stavovském. Větší cenou vynikají jeho skladby církevní, jmenovitě dvě slavnostní mše a velké rekviem pro sbor a orchestr. V mladších létech vynikl jako virtuos na klavír, v pozdější době získal si velkou zásluhu jakožto učitel theorie hudební při ústavě varhanickém.

Dalibor 1858, 3. Hudební L. 1872, 422.

Slovník N. IX. 1152 (udává, že zemřel 7. února 1839).

Přední místo v kruzích uměleckých zaujímal skladatel a učitel vyšší hry klavírní Václav Jan Tomášek. Narozen 17. dubna 1774 ve Skutči, učil se počátkům hudby u Wolfa v Chrudimi, theorii hudební u patera Donata v Jihlavě a l. 1790 odešel do Prahy, kde studoval práva. Seznámiv se s kruhy hudebními, oddal se úplně hudbě a l. 1805 stal se učitelem hudby u hraběte Buquoye, kde setrval do l. 1815. Po té zanášel se vyučováním vyšší hry klavírní a skladbou až do své smrti a zemřel 3. dubna 1850. L. 1874 zasazena mu byla pamětní deska péčí Umělecké Besedy na domě v Tomášské ulici, kde zemřel.

Složil více než 100 skladeb, jichž většina vydána tiskem, zejména 3 dithyramby, 12 rhapsodií, 30 eklog, sonaty, trio, kvartetta, velkou kantatu „Leonora“, 2 symfonie, velké requiem pro sbor a orchestr, korunovační slavnostní mši pro sbor a orchestr l. 1836 a operu „Seraphine“ 1810. Mimo to složil šest českých písní (1816), šest českých písní s překladem německým op. 71, šest starožitných písní z Rukopisu Královédvorského (1823), dvě české písně (1825) a tři písně české, jež vydány ve Věnci l. 1835 a 1837. Do almanachu „Libussa“ 1845–1850 napsal svůj vlastní životopis.

Zalíbiv si sloh Mozartův, zůstal mu věren, neuznávaje děl Beethovenových, tím méně skladeb ze školy romantické a pro svou umíněnosť ve věcech uměleckých nepožíval všude stejné vážnosti v kruzích odborných. Byl ve stálém spojení s vynikajícími umělci za hranicemi a utvořil kolem své osoby zvláštní kruh umělcův, v němž o činnosti hudební v Praze po dlouhou dobu rozhodováno a o jehož přízeň se ucházeli výkonní umělci, kteří do Prahy zavítali.

V písních českých rázu národního nepostihl, ale byl prvním, jenž písni české vdechl ducha uměleckého. U něho vycvičili se J. Voříšek, B. Kittl, Ch. Kuhé, Al. Dreyschock a více jiných.

Libussa 1845–1850. Dalibor 1863, 193. 1874, 121. Slovník N. IX, 499. Doucha Knih. Sl. 267. Österr.-Ungarn. Revue, 1890, Februar-März, 296–334.[1]

V oboru písně české vynikl vedlé Tomáška skladatel František Max Kníže. Narozen (dle M. kř.) 7. září 1784 v Drahelčicích u Berouna, vycvičil se v umění hudebním v Praze a stal se fagotistou při stavovském divadle. Po smrti Jana K. Kučery jmenován 1836 ředitelem kůru při chrámě sv. Havla, ale zemřel již 23. července 1840 v Praze. Vynikaje jako virtuos na kytaru, složil množství písní německých s průvodem kytary nebo piana a později složil a vydal dva sešity písní českých „Patero písní“ op. 18. a „Patero písní“ op. 21. u Marca Berry v Praze. V této druhé sbírce jest na prvním místě ballada „Když měsíček spanile svítil“ na slova J. Hukala, jež brzy po celých Čechách se rozšířila a znárodněla. Mimo to sepsal „Fundamente für die Quittare“, „Vollständige Quittarschule“ (1820) a dvě pastorální mše. V písních českých postihl nejlépe ducha prostonárodního a v nápěvech jeho jeví se pravdivý cit a vkus vytříbený.

Schilling Univ. L. IV. 164. Dalibor 1885. 423.

Slovník N. IV. 723. Výpisky z matriky kř. v Hořelicích, 1886.

Zápisky v účtárně místodržit. v Praze.

V oboru hudby církevní pracovali v době té skladatelé R. Fürher, V. E. Horák, Z. Kolešovský, Albín Mašek, Jan Škroup, J. Krejčí, František Lábler, František Drechsler a Václav Proška.

Výtečný varhaník a plodný skladatel Robert Führer narodil se 2. června 1807 v Praze, vzdělal se u Vitáska, stal se varhaníkem a po smrti Vitáskově l. 1839 jmenován kapelníkem při chrámě sv. Víta v Praze. L. 1845 úřadu toho zbaven, odešel do Solnohradu a po té do Vídně, kde zemřel 28. listopadu 1861.

Složil celkem asi 300 různých skladeb, zejména 3 mše slavnostní, 20 mší menších, rekviem, množství vložek církevních a skladeb pro varhany, mimo to sepsal „Praktische Anleitung zur Orgelkomposition“. Skladby jeho vynikají významným obsahem a původností, v mnohých jeví se však přílišná kvapnosť a menší bedlivosť; byl to geniální duch, jenž nerad ovládati se dal určitými zákony.

Dalibor 1861, 279. 1863. 8. Sborník N. III. 61.

J. Hoffmanův Seznam skladeb v Praze.

Zikmund Kolešovský, důmyslný theoretik, narodil se 1. května 1817 v Praze a vzdělal se u professora Pixise při konservatoři Pražské, v theorii u ředitele Webra. L. 1840 jmenován po svém otci ředitelem kůru při chrámě sv. Štěpána a zemřel 22. července 1868 v Praze. Složil velkou pastorální mši, vokální requiem, requiem s průvodem orchestru l. 1836, za něž obdržel druhou cenu, více menších skladeb a český sbor „Ebrejská elegie“. Mimo to sepsal více theoretických článkův do časopisův „Dalibor“ a „Slavoj“.

Slovník N. IV. 754. Zápisky soukromé.

Nejlepší jméno jakožto skladatel církevní získal si Václav Emanuel Horák, jehož skladby rozšířily se i za hranicemi. Narozen 1. ledna 1800 v Lobči u Mšena, učil se počátkům hudby u Šubrta ve Mšeně a zdokonalil se v Praze u Vitáska, kam l. 1813 přišel. Počal studovati práva, ale zanechav toho, oddal se úplně hudbě. L. 1831 jmenován učitelem zpěvu při škole varhanické, l. 1833 varhaníkem, léta 1836 ředitelem kůru při chrámě panny Marie Sněžné, 1853 u sv. Vojtěcha, 1859 při chrámě Týnském a zemřel 3. září 1871 v Praze.

Složil 9 mší figurálních, 2 vokální pro mužské hlasy, mši pastorální, 2 vokální requiem, více menších skladeb církevních pro mužské hlasy a více sborův českých; za „Tedeum“ obdržel 1836 první cenu a za figurální requiem druhou cenu od spolku pro hudbu církevní. Mimo to sepsal „Über die Mehrdeutigkeit der Harmonien“ 1846, „Zpěvní školu pro soprán a alt s průvodem houslí“ a v rukopise zanechal „Harmonielehre“. Skladby jeho vynikají pravdivým výrazem, vroucí náladou a svěží harmonií.

Dalibor 1860. 50. Hudeb. L. 1871. 243. Slovník N. IV. 669. Květy 1871. 254. Světozor 1871. 435. Wurzbach, B. L. IX. 262. Doucha Knihop. Sl. 67.

Plodný skladatel Albín Mašek narodil se 10. října 1804 v Praze, kde otec jeho byl ředitelem kůru a vycvičil se v umění hudebním při Pražské konservatoři. L. 1833 stal se ředitelem kůru při chrámě Týnském, l. 1859 při chrámě sv. Mikuláše na Malé Straně a zemřel 24. března 1878. Složil velkou slavnostní mši z d-moll k 500leté slavnosti university Pražské 1848, velké Tedeum, requiem, celkem asi 200 skladeb církevních.

Varhaník 1886, č. 5. Dalibor 1859, 231. Hudební L. 1875, 110.

Výborný varhaník a skladatel Josef Krejčí narodil se 6. února 1822 v Milostíně u Rakovníka a vzdělal se v umění hudebním při ústavě pro hudbu církevní, jenž zván obyčejně varhanickou školou. L. 1844 stal se varhaníkem, l. 1849 ředitelem kůru při chrámě sv. Jakuba a 1853 při chrámě Křižovnickém. L. 1858 jmenován po Pitschovi ředitelem školy varhanické, 1865 ředitelem při konservatoři, odešel l. 1879 na dovolenou a zemřel 19. října 1881 v Praze. Složil 2 slavnostní mše s orchestrem, mši z f s orchestrem, vokální mši pro mužské hlasy, Tedeum, velkou sonatu pro varhany z f, množství předeher a skladeb menších a příležitostných; mimo to sepsal „Praktičtí základové nauky o hře na varhany“ jazykem českým a německým, hudební obrazec k tvoření praeludií a vynikl jako virtuos na varhany.

Dalibor 1881, 248 a 257. Slovník N. IV. 981. Doucha, Knihop. Sl. 114.

V létech dvacátých věku 19. počal se probouzeti mezi studující mládeží českou vlastenecký ruch, jenž jevil se v pěstování her dramatických a v pořádání představení operních jazykem českým. Hlavním činitelem ve směru tom byl horlivý professor S. Macháček, jenž nabádal nejprobudilejší mladíky k činnosti vlastenecké. Mezi těmi byli František Škroup, J. T. Krov a K. Strakatý, kteří vůbec hudbě se věnovali, pěstujíce horlivě zpěv český.

K tomuto směru přilnulo také několik horlivých milovníkův umění hudebního, jmenovitě Alois Jelen, Josef Vorel, Pavel Martinovský a více jiných, kteří skládati počali sbory české.

Nejnadanějším mezi nimi byl František Škroup. Narozen (dle M. kř.) 3. června 1801 v Osicích u Pardubic, vycvičil se v počátcích hudby u otce, jenž byl učitelem, stal se vokalistou v Praze a studoval po té práva. Seznámiv se s professorem Macháčkem, věnoval se hudbě, řídil provozování první opery jazykem českým l. 1823, k čemuž zvolena Weiglova „Rodina Švýcarská“, a složil první českou operu „Dráteník“ (1825) na slova K. Chmelenského. Skladba ta provozována poprvé 2. února 1826 s velikým úspěchem a považována až na dobu nejnovější za první národní operu; po té složil operu „Oldřich a Božena“ (1828) a třetí „Libušin sňatek“ (1835), z nichž ale žádná neměla úspěchu. Skladby ty složeny jsouce vůbec z několika částí lyrických, mezi sebou prósou spojených a po stránce hudební a umělecké nad míru prostičké, svědčí o dobré vůli původce svého, ale jsou zároveň dokladem, v jaké slíčenosti nacházelo se za doby tehdejší umění české. K Tylově frašce „Fidlovačka“, jež provozována 21. prosince l. 1834, složil Škroup hudbu s vložkami a z těch č. 19. píseň „Kde domov můj“ dosáhla největší obliby a za krátkou dobu stala se hymnou národní.[2] Mimo to složil ouvertury k truchlohrám „Žižkova smrť“ a „Čestmír“, více skladeb komorních, 2 mše a více písní. Sbírku vlasteneckých zpěvů „Věnec“, již založil K. Chmelenský l. 1835, redigoval Š. v létech 1837–1839 a opět l. 1843. L. 1827 stal se druhým kapelníkem, l. 1837 prvním kapelníkem při stavovském divadle a složil v době té opery německé „Die Geisterbraut“, „Drahomira“ (1840), „Der Meergeuse“ (1851), „Der Prinz und die Schlange“ a „Der Nachtschatten“, s nimiž však nepronikl. V letech pozdějších české věci úplně se vzdaloval. L. 1857 propuštěn z kapelnictví, odešel po roce do Rotterdamu, kde se stal kapelníkem při divadle a zemřel tam 5. února 1862.

Dalibor 1862, 41. Lumír 1862, 161. a 180. Slovník N. IX. 61. Osvěta 1885.

Bratr Františkův skladatel Jan Škroup narodil se (dle M. kř.) 15. září 1811 v Osicích u Pardubic, vycvičil se v hudbě u svého otce a odešel na studia do Prahy. L. 1836 stal se sbormistrem při stavovském divadle, l. 1838 ředitelem kůru při klášteře Křižovnickém, l. 1845 kapelníkem při chrámě sv. Víta a l. 1887 dán na odpočinek. Mimo to byl kapelníkem při divadle v Růžové ulici v létech čtyřicátých a ředitelem Žofínské akademie. Složil 10 mší, více menších skladeb církevních a různých sborův, německou operu „Vineta“ a českou operu „Švédové v Praze“, jež provozována na českém divadle 22. dubna 1867. Upravil průvod na varhany k rorátům (1847), zpěvy při templu židovském v Praze, sepsal „Anleitung zum Figural- und Choralgesang“ (1848), „Manuale pro sacris functionibus“ (1858), „Theoretisch-praktische Musiklehre“ (1862) s přílohou „Sammlung prakt. Beispiele“ (1863), kteréžto dílo v překladě českém od Dra. Čejky vydáno 1864 v Praze; „Gesangschule für Anfänger“ (1864) a sestavil českou hudební terminologii a „Počátky hudební“, jež vydány v. Č. Č. M. 1850.

Slovník N. IX. 62. Doucha Knihop. Sl. 252.

Nad své vrstevníky předčil v oboru dramatickém skladatel Jan Bedřich Kittl. Narozen 8. května 1809 na zámku Orlíku, studoval práva při univerzitě Pražské a vzdělal se v hudebním umění u Závory a V. Tomáška. Po té vstoupil do stání služby, avšak brzy vzdal se místa svého a l. 1843 jmenován po Webrovi ředitelem konservatoře. L. 1865 odešel z ústavu, odebral se do Slezska a zemřel 20. července 1868 v Lišni v Poznaňsku. Složil operu „Bianca e Giuseppe“ čili „Franzosen vor Nizza“ na slova Richarda Wagnera, jež provozována 19. února l. 1848 na divadle Pražském s velkým úspěchem; po té následovaly „Die Waldblume“ (1852), „Die Bilderstürmer“ (1854), 4 velké symfonie, koncertní ouvertura, kantata, velká mše, více skladeb klavírních, osm českých písní a 6 sborův pro mužské hlasy. K. přidržoval se směru romantického a skladby jeho vynikají vytříbeným vkusem, formální uhlazeností a skvělou stránkou instrumentální.

Slovník N. IV, 699. Mendel M. C. L. VI. 80. Doucha Knihop. Sl. 95. Humorist. L. 18, č. 15. s podobiznou.

V oboru hudby operní pracovali též milovníci umění mimo Prahu žijící. Josef Maria Wolfram, jenž narodil se 21. června 1789 v Dobřanech, studoval práva v Praze, stal se úředníkem a l. 1824 jmenován purkmistrem v Teplici, kde zemřel 30. září 1839. Složil 10 oper, z nichž „Alfred“ provozována na divadle Drážďanském, a množství jiných skladeb.

Leopold Měchura, majitel statku Otína u Klatov, narodil se 2. února 1803 v Praze, vzdělal se v hudbě u V. Tomáška a zemřel 11. února 1870 na Otíně. Obíraje se nejraději hudbou, složil množství skladeb církevních i světských a v pokročilém stáří složil českou operu „Marie Potocká“ na slova J. Koláře, jež provedena l. 1871 na českém divadle v Praze.

Hudební L. 1870, 361.

Mladistvý skladatel Julius Hugo Benoni, jenž narozen (dle M. kř.) 17. prosince 1832 v Střelhošticích u Strakonic, vzdělal se v theorii hudební u Š. Sechtra ve Vídni; mimo jiné skladby složil opery „Die Wunderblume“ (1847), „Il protettore invisibile“ (1851), „Giovanna da Ponte“ (1855); pro neúspěch opery té zanechal hudby a stal se úředníkem hospodářským. Pro obor dramatické hudby české nebyla dosud připravena půda a teprve po delší době stala se ve věci té náprava.

Nejpřednějším skladatelem vedle Kittla byl v době té důmyslný Václav Jindřich Veit, jehož skladby vynikají vynalézavostí, vroucím citem a samostatným rázem českým, zejména ve sborech českých postihl velikou měrou ducha národního. Narozen 19. ledna 1806 v Řepnicích u Litoměřic, studoval práva při Pražské universitě a stal se státním úředníkem. L. 1850 jmenován radou při zemském vrchním soudě, l. 1853 přednostou krajského soudu v Chebu, po té v Litoměřicích a zemřel tam 16. února 1864.

Veit byl výborným pianistou a varhaníkem a získal si tím přístup do vzdělaných kruhův, kde hudbu komorní poznal a obor ten nad jiné sobě zalíbil, jakož také v komorní skladbě nejvíce vynikl. L. 1835 složil první kvartetto pro nástroje smýkací, jež rázem postavilo jej v řadu nejlepších skladatelův a po té složil 4 kvartetta, 5 kvintett pro nástroje smýkací, jež vydány tiskem v Lipsku; dále ouverturu pro orchestr (1841), „Missa solemnis“ (1843, opus 44), symfonii (op. 49), trio, 12 českých písní a více sborův pro mužské hlasy, z nichž rázovitostí a vzletem vyniká sbor „Na Prahu“. K slavnosti posvěcení chrámu sv. apoštolův slovanských v Karlíně složil „Tedeum“ (1863) a za svého pobytu v Praze byl horlivým jednatelem jednoty pro zvelebení hudby církevní.

Dalibor 1860, 269. Slavoj 1864, 93. Slovník N. IX. 948.

Obor hudby instrumentální pěstoval v době té na venkově Josef Labický (Labitzki 1802–1881) ředitel hudby lázeňské v Karlových Varech. Složil asi 220 skladeb většinou tanečních, tři směsy z českých národních písní, směs z ruských, směs z polských písní národních a přispěl svou kapelou na svých cestách k rozšíření české polky v cizině.

Slovník N. IV. 1023. Riemann M. L. 496.

Dovedným skladatelem tanečních skladeb na venkově byl František Matěj Hilmar (1804–1881) učitel v Kopidlně. Složil první polku pro orchestr asi l. 1835, jež vyskytla se v Praze jako polka „Esmeralda“ l. 1836 a stala se všude oblíbenou. V době následující složil množství skladeb tanečních pro svou venkovskou kapelu a též několik skladeb církevních. Původcem polky byl J. Neruda, učitel v Labském Kostelci.

Dalibor 1860, 73. Humor. L. 1881, č. 9. s podobiznou.

V oboru českého zpěvu sborového předčil nad své vrstevníky důmyslný Alois Jelen. Narozen (dle M. kř.) 11. května 1801 ve Světlé u Čáslavě, vycvičil se v hudbě u svého otce, jenž byl učitelem, studoval práva v Praze a stal se státním úředníkem. Vynikaje krásným hlasem tenorovým, seznámil se záhy s kruhy hudebními a počal skládati zastaveníčka a české sbory, jež dosáhly největší obliby. Léta 1840 dal podnět k založení Žofínské akademie a jeho řízením zpívány poprvé české sbory ve spolkových koncertech. L. 1848 zvolen do říšského sněmu, odešel do Vídně, stal se roku následujícího archivářem při ministeriu a zemřel 15. října 1857 ve Chvalech u Prahy. Jeho sbory a písně vydal J. Hoffmann l. 1840 a 1845 v Praze. Skladby Jelenovy, v letech čtyřicátých nejoblíbenější v kruzích pěveckých, vynikajíce bezvadnou skoro deklamací a původním rázem nad ostatní, zachovaly svou působivosť až na dobu naši.

Hudební L. 1873, č. 1. a 2. Slovník N. IV. 229. Doucha Knih. Sl. 80.

Horlivým milovníkem českého zpěvu byl Josef Vorel, jenž v zátiší venkovském obor ten se zdarem pěstoval. Narozen 13. listop. 1801 v Opočně, studoval bohosloví, stal se 1825 kaplanem a 1834 jmenován farářem ve Zdicích, kde zemřel 19. prosince 1874.

Blahodárnou činností svou získal si velikou zásluhu o vzdělání lidu, jmenovitě pak o zvelebení českého zpěvu a požíval v celém okolí tamějším neobmezené úcty. V letech 1836-1838 přispěl do „Věnce“ devíti písněmi, z nichž „Nad Berounkou pod Tetínem“ na slova J. K. Chmelenského brzy se rozšířila a znárodněla. Mimo to složil 6 písní, z nichž „Cikánova píšťalka“ stala se nad jiné oblíbenou. Po té vydal „Čtyři písně“ (1858), „Šest čtverozpěvův“ (1860) a složil též několik zpěvův církevních.

Neunavnou činností v oboru zpěvu českého vynikl důmyslný harmonisator národních českých písní Jan Pavel Martinovský. Narozen 12. dubna 1808 na Mělníce, stal se členem řádu praemonstrátského na Strahově a jmenován ředitelem škol v Rakovníce. Od l. 1868 žil v klášteře na odpočinku a zemřel 7. listopadu 1873 v Praze. Vynikaje vzděláním literním i hudebním, zvelebil v Rakovníce zpěv chrámový a l. 1842 počal se obírati harmonisováním národních písní českých dle sbírky K. J. Erbenovy. Zahloubav se do oboru toho s neobyčejnou horlivostí, opatřil asi 600 písní průvodem klavírním, jež vydal J. Hoffmann o 6 sešitech v Praze 1844-1865. Harmonisace jest jednoduchá, ale povaze a duchu písní přiměřena a rázovitá. Mimo to složil „Patero zpěvů“ čtverhlasých (1831), „Šestero písní“ (1836), „Desatero písní“ (1858), „Sedmero písní“ (1860), „Patero písní“ (1869) s průvodem klavírním, mši vokální a více sborúv pro mužské hlasy.

Hudební L. 1874, 52. 1873, č. 6. a 7. Světozor 1875, 8 a 13.

Dalibor 1875, 18. 1883, 254. Květy 1871, 342. Beseda učit. 1878, 448.

Slovník N. V. 148. Doucha Knih. Sl. 135 a 296.

Mezi umělci hudebními na Moravě proslul jakožto učitel a skladatel Bohumír Rieger. Narozen 1764 v Opavicích ve Slezsku, vzdělal se v umění hudebním u patera Damasa v Bílé Vodě a usadil se l. 1787 v Brně, kde se stal kapelníkem při tamějším divadle. V létech 1805-1808 byl kapelníkem kapely hraběte Haugwice v Náměstí, po té žil opět v Brně a zemřel tam 13. října 1855. Složil 5 oper, 3 velké kantáty, 3 velké mše, 16 menších mší pro mužské hlasy s průvodem orchestru a více skladeb komorních. Sepsal theoretické dílo „Harmonielehre“ a hlavní zásluhu získal si jako učitel. U něho vzdělali se mimo jiné Antonín E. Titl a Pavel Křížkovský.

D’Elvert Musikg. B. 161. Wurzbach B. L. XXVI. 118. Slovník N. XI. 113.

Mimo to činnými byli v oboru hudebním na Moravě Moric Kunert, varhaník, jenž narodil se 13. října l. 1803 v Olomouci a vzdělal se na varhany u Drechslera ve Vídni. L. 1826 stal se varhaníkem při chrámě sv. Maurice, l. 1856 při chrámě arcibiskupském v Olomouci a zemřel 31. května 1861. Vynikl jakožto virtuos na varhany a učitel četných žákův.

Ludvík rytíř z Dietrichu (1804-1858) byl učitelem hudby v Olomouci a mimo jiné skladby složil a vydal tiskem šest vlasteneckých písní českých (l. 1843), z nichž „Moravo, Moravičko milá“ brzy se rozšířila a znárodněla.

Frank. Bedřich Kott, varhaník a skladatel, narodil se 15. dubna 1808 v Běšičkách u Tábora a vzdělal se v hudbě v Praze. Po té odešel do Brna, stal se varhaníkem při chrámě biskupském a zemřel 29. dubna 1884. Mimo skladby církevní složil opery „Žižkův dub“ (1840), jež provozována na německém divadle v Brně a „Dalibor“ (1846).

D’Elvert Musíkg. B. 200. 85. Dalibor 1884, 168. Wnrzbach B. L. XIII. 42.


  1. Článek tam nadepsaný „Die böhmischen Musikschulen“, auf Grund verbügter Quellen und Nachrichten dargestellet von Rudolf Freiherr Procházka, jest zajímavý, ale tendenční a svědčí o zvláštních názorech pana pisatele. Tak píše ku př. o Tomáškovi, mluvě na str. 324. o jeho písních z Ruk. Královédvorského: „z toho však se nesmí mylně souditi, že by se byl mistr přiznával ke svému kmeni; neboť právě z onoho jemného pojmutí (písní) nedá se zneuznati živel německý, jemuž on měl co děkovati cenu svého vědění a umění.“ Ke konci článku pak praví s falešným pathosem: „Citelný nedostatek nastoupil místo dřívějšího bohatství domácího umělectví a rušivě vnikl klín národního sváru též do společného kmene vznešeného umění hudebního, ale musa nezmalomyslní a co její zrak truchlivě odvrací se od obrazu přítomnosti, spěchá toužebně (schweift hoffnungsfroh) tam kde dnům příštím, kde teplejší paprsky vrácené opět svornosti uzráti dají novému, skvostnému ovoci na onom stromě a působiti budou noví mistři skutkem i slovem, podporováni nadšenými potomky starých rodin k účelu společnému, aby Čechy opět a cele vyplnily nejlepší své určení jako země hudební!“
    Zrak pana proroka odvrací se truchlivě od přítomnosti, poněvadž jest nyní v Čechách hudba česká, národní, která se mu však nelíbí a raději kochá se nadějí, že nastane opět doba dřívějšího napodobení a světového muzikanství bez krve a soli, dokud nás dusila a hnětla doba poněmčující. Toho společného účelu nabažili jsme se s dostatek a zůstaneme bohdá při svém, ať se to komu líbí, čili nic.
  2. Že píseň Škroupova „Kde domov můj“, ač nevyniká ani zvláštním obsahem hudebním, ani rázem národním, všude se rozšířila a stala se hymnou národní, vyplývá z tehdejšího ducha času, kde lid český úpěl ve jhu úřednického poručníkování tehdejšího absolutismu. Bylať píseň ta pravým odleskem sklíčenosti národní a vyslovovala svým citlivým nápěvem neutěšenosť veškerých tehdejších poměrův společenských. K oblíbenosti její přispěla hlavní měrou případná slova, vzbuzující radostné pocity při vzpomínce na krásnou zemi českou a vyslovující to, co každý v nitru skrýval a čím se těšil. Že přispěla píseň ta k utužení uvědomělosti národní nelze upírati.