Dvacáté výročí zřízení čs. armády v Italii

Údaje o textu
Titulek:	Dvacáté výročí zřízení čs. armády v Italii
Podtitulek:	Armádní rozkaz presidenta republiky
Autor:	Edvard Beneš
Zdroj:	Národní listy, roč. 78, č. 109. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	21. 04. 1938
Licence:	PD old 70

Obnovujeme pocity vděčnosti k velké a krásné Italii. — Zásluh Italie o budování našeho novodobého vojska nezapomínáme a nezapomeneme.

TNO. — Praha 20. dubna.

Československá branná moc vzpomíná dnes dvacátého výročí zřízení československé armády v Italii, jež se stalo skutkem úmluvou mezi Královskou italskou vládou a Národní radou československou, podepsanou v Římě dne 21. dubna 1918.

Od počátku roku 1917 usilovala naše Národní rada v Paříži stálým diplomatickým jednáním o těsnou a upřímnou spolupráci s italskou zahraniční politikou, a nalezši tu brzo plné porozumění pro svůj politický program, dosáhla v únoru téhož roku povolení styku s našimi zajatci v Italii. V téže době došlo za vedení Jana Čapka k založení prvního jádra revoluční organisace našich válečných zajatců — československého dobrovolnického sboru. Tato organisace vytvořila první základnu pozdějších našich italských legií a umožnila v dalším postupu našich prací jejich rychlé doplňování. V říjnu téhož roku bylo dosaženo politického uznání naší Národní rady v Italii a bylo nám umožněno zřizování polovojenských oddílů. A ke konci roku 1917 a na počátku roku následujícího už menší výzvědné oddíly našich dobrovolníků působí na frontě, pomáhajíce oddaně v těžkých bojích a stávajíce se předvojem našeho legionářského sboru v Italii.

Pro naši věc v Italii přišel příznivý a rozhodující okamžik začátkem roku 1918 v době, kdy dekretem vlády republiky Francouzské ze dne 16. prosince 1917 bylo uskutečněno zřízení jednotné a autonomní československé armády ve Francii. V úředních kruzích a ve veřejnosti italské byla již v lednu a v únoru 1918 otázka organisace autonomní československé armády politicky tak zralá, že šlo pak hlavně o to, aby naše vojenské vystoupení mohlo být co nejlépe také mezinárodně politicky zhodnoceno. To se stalo úmluvou ze dne 21. dubna 1918.

Naše branná moc, náš stát a naše veřejnost vůbec dnes s radostí a vděčností vzpomíná této dalekosáhlé a významné události. Tento vojensko-politický čin a pak druhý důležitý akt, instrukce ze dne 30. června 1918 o vnitřní organisaci a-užití naší armády v Italii, dávají s hlediska vojensko-technického našemu autonomnímu vojsku pevný statut, právní řád a plnou možnost jeho rychlého zorganisování a s hlediska politického určují účelné jeho užití v boji na frontě a hlavně mu dávají mezinárodní uznání. Budiž s uznáním vzpomenuto, že od první chvíle samostatné existence naší armády v Italii vláda italská a vrchní vojenské velení italské poskytlo jí všeho, co v tehdejší době bylo možné. Budiž dále s nemenším uznáním vzpomenuto, že Italie, uznavši v téže době a týmiž akty jednotnost našeho zahraničního vojska pod společným vrchním velitelem, uznala politicky též celistvost a nedílnost celé naši zahraniční akce osvobozenské. A třebaže tato smlouva tehdy výslovně nemluvila o politickém závazku k naší budoucí státní samostatnosti, přece byla — jak dne 3. října 1918 prohlásil sám ministerský předseda Orlando — skutečným uznáním Československé Národní rady za vládu de facto a projevem opravdového zájmu velikého národa italského o osvobození našeho národa. Úmluva z 21. dubna byla zároveň velikým krokem k dalším politickým jednáním v Italii v červnu a v říjnu 1918, zakončeným známou notou ministra Sonnina ze dne 24. října 1918, jíž Italie uznala naši první provisorní vládu a plnou naši samostatnost.

Československá armáda si dnes připomíná všecky tyto události a vysoce je oceňuje. Pro naše zahraniční vojsko byl to tehdá začátek nového údobí. Naše nejpočetnější legie ruské měly již tehdy za sebou Zborov a Bachmač a chystaly se na cestu do Francie, netušíce, že jim dlouhým a tvrdým válčištěm zůstane rozsáhlá Sibiř. Naše legie francouzské stály tehdy také již na frontě. Smlouva z 21. dubna umožňuje i našim legiím v Italii vstoupiti rychlým tempem v praktickou činnost. Došlo nejprve k soustřeďování vojska o síle asi 20.000 mužů v jednotlivých posádkách a brzy potom přešlo skoro celé vojsko na frontu, kde vzrostlo do konce reku 1918 na celý sbor.

Jsouc proniknuto silnou vůlí k boji stejně za svobodu Italie jako za svobodu vlastního svého národa, našlo v národě italském sympatie, uznání a především oddanou pomoc. S hrdostí může naše armáda hledět na bojové činy našich legionářů na Piavě, Doss’Altu, Fontellu a na jiných ještě bojištích; s pýchou vzpomíná na to, s jakou odvahou a statečností se uplatňovali naši výzvědčíci po boku vojska italského. Armáda a celý náš stát mají právo vzpomínat, čím se o nás naše pluky v Italii zasloužily.

V den dvacátého výročí všech těchto událostí obnovujeme si živě a hluboce tyto pocity vděčnosti k veliké a krásné Italii a jejímu národu, její slavné armádě a všem jejím statečným synům, kteří nás tehdy vedli, nám veleli a byli našimi druhy na frontě. Válečné komuniké, jímž maršál Diaz jako vrchní velitel itaiský a velitel našeho sboru na italské frontě skončil světovou válku a jež na věčnou paměť je vryto do zdí benátského paláce, je pomníkem také našich legií a naší armády v Italii. Nezapomínáme žádného z tehdejších politických činitelů, kteří v duchu svého Risorgimenta pomáhali Risorgimentu našemu. Dnešní ministerský předseda B. Mussolini byl mezi nimi. Československý národ si musí dnes také připomínat s vděčností celou vojenskou činnost a vynikající osobní podíl, který v jednání o smlouvu z 21. dubna 1918 připadal dr. Milanu Rastislavu Štefánikovi. Máme konečně také povinnost býti Italii vděční za to, jak nám obětovně pomáhala při našem návratu domů a v době, kdy naše znovu postavená armáda musila brániti nově se organisující stát proti cizímu vpádu na naše území roku 1919. Přeji si, aby tradice této historicky významné spolupráce národa italského s Československem a tradice našich společných bojů za svobodu měla v československé armádě místo čestné a trvalé.

Velitelé a vojáci československé armády!

Vzpomínáme dnes založení našich italských legií a slavných jejich pluků. Zdůrazňujeme všecky jejich slavné činy, které v Italii vepsali naši legionáři do historie naší novodobé armády a v její novou tradici. Šlo o práva a svobodu našeho národa, šlo o vybudování našeho státu, šlo o společné city, snahy a zájmy s naším tehdejším spojencem italským, jehož zásluh o budování našeho novodobého vojska nezapomínáme a nezapomeneme a jehož přátelství, spolupráci a dnešní veliký význam v politice evropské nikdy nepřestaneme vysoce ceniti.

Jako jsme osvědčili v dobách oněch osudových bojů nejen statečnost, ale i pevnost charakteru, sílu vůle a hlavně víru v budoucnost, tak půjdeme i v dobách dnešních v duchu těch tradic a ideí, které jsme tehdy v Italii hájili a drželi. Události tehdejší doby daly za pravdu naší víře, naši naději, naší věrnosti. Dají za pravdu naší víře, naší naději a věrnosti i dnes. A přeji si vřele, aby všecky tyto vzpomínky naplnily i v dnešní době důvěrou a sebevědomím nejen každého příslušníka naší armády, nýbrž i každého našeho občana na celém území naší republiky.

Nechť si naše armáda oddaně chrání krásného ducha našich italských legionářů, ducha pevné víry, silné vůle a neochvějné věrnosti, následujíc jejich velkého příkladu i při dalším plněni svých velikých státních a národních povinnosti s bedlivou pevností, s mravní odhodlaností, za všech okolností a do všech důsledků!

Československé branné moci — nazdar!

Machník v. r. Dr. Edvard Beneš v. r.

Praha 19. dubna 1938.