Přeskočit na obsah

Dva Foscariové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Dva Foscariové
Podtitulek: Operní drama o třech dějstvích.
Autor: hudba Giuseppe Verdi, libreto Francesco Maria Piave
Zdroj: Dostupné online:
https://www.opera-arias.com/verdi/i-due-foscari/libretto
Vydáno: 1844
Licence: PD old 70
Licence překlad: CC0
České libreto vzniklo z italského originálu strojovým překladačem DeepL.com s následnou jazykovou korekcí.
Dílo ve Wikipedii: Dva Foscariové
page=1
page=1

Kresba k obálce libreta Dva Foscariové od Petera Hofera

První dějství

[editovat]
Scéna I
[editovat]

Sál v Dóžecím paláci v Benátkách.

Před ním gotické verandy, z nichž je vidět část města a lagunu v měsíčním světle.

Vpravo dvoje dveře, jedny vedou do dóžecích bytů,

druhé ke společnému vchodu.

Vlevo další dvoje dveře vedoucí do sálu Rady deseti

a k voskovým pochodním, podepřeným dřevěnými rameny vyčnívajícími ze stěn.

Rada deseti se schází.

SBOR 1

Ticho…

SBOR 2

Tajemno…

SBOR 1

Tady vládnou kolem.

SBOR 2

Zde drží stálou stráž ve dne v noci

nad osudem Marka Lva v Benátkách.

VŠICHNI

Ticho, tajemství.

Benátská panna

v prsou těchto vln chráněna v kolébce

a chvění větru bylo první písní.

Ticho, tajemství rostlo její mocné.

Z moří dáma obávaná, rozvážná.

Pro sílu a poznání,

pro slávu a statečnost.

Ticho, tajemství,

zachovejte ji věčně,

buď duší před vládcem…

Vnukni jí bázeň a vroucnost.

(Barbarigo a Loredano vstupují z komnaty.)

BARBARIGO

Jsme všichni shromážděni?

SBOR

Počet je plný.

LOREDANO

A dóže?

SBOR

Mezi prvními sem přišel klidný:

Do sálu pak tiše vstoupil.

VŠICHNI

Teď pojďme, spravedlnost čeká,

Spravedlnost, jež nás všechny činí rovnými,

Spravedlnost, která zde sedí na svém místě.

Ticho, spravedlnost, ticho, tajemno!

(Vejdou do zasedací síně.)

(Jacopo Foscari vychází z vězení, předchází ho páže

mezi vězniteli.)

PÁŽE

Zde zůstaň chvíli,

dokud se na tebe Rada znovu neobrátí.

JACOPO

Ach ano, nech mě znovu poslouchat a dýchat.

Zde nejsou sténání a vzdechy.

(Páže vstoupí do síně.)

Vánek rodné půdy,

je jak nevinný polibek na tvář!

(Blíží se k verandě.)

Tady jsou mé Benátky! … tady je jeho moře!

Královno vln, zdravím tě!

I když je ke mně krutá,

jsem stále nejvěrnější z dětí.

Z nejvzdálenějšího vyhnanství,

na křídlech touhy

k tobě často rychle

mé myšlenky zalétaly.

Jak po zbožňované panně

po tobě srdce touží.

Vyhnanství a bolest

téměř zapomenuty.

(Ze sálu Rady se vrací páže.)

PÁŽE

Rada žádá tvou přítomnost.

Pojď rychle a pravda se odhalí.

JACOPO

(Před mým pohledem tě alespoň skrývám,

milosrdné nebe, otec!)

PÁŽE

Můžeš doufat v milosrdenství, v milost…

JACOPO

Zavři ústa, lháři.

Jen nenávist, krutá nenávist

je uzavřena v jejich prsou.

Krvavá, strašná válka

bude jimi vedena.

Ale jsem Foscari,

hlas hřmí v mém srdci.

Sílu proti jejich přísnosti

nevinnost mi zaručuje.

(Všichni vstoupí do zasedací síně.)

Scéna II
[editovat]

Sál ve Foscariho paláci.

Kolem je několik dveří s portréty prokurátorů,

senátorů atd. z rodu Foscariů.

V pozadí jsou samé gotické oblouky, přes které je vidět benátský kanál a v dálce starobylý most Rialto.

Místnost je osvětlena velkou lucernou zavěšenou uprostřed.

(Lucrezia vybíhá z pokoje následována služebnými, které se ji snaží zadržet).

PISANA

Nové vyhnanství tvému vznešenému choti.

Rada udělila milost…

LUCREZIA

Jejich milosrdenství?

Teď přidávají urážku!

Odsuzují a uráží nevinného.

O milosrdenství mluví a o soucitu?

Ó patricijové, třeste se…

Hospodin z nebe měří vaše skutky

věčné hanby, nesmírného neštěstí.

Bude vědět, jak vám spravedlivě odplatit.

PISANA a SBOR

Důvěřuj v Boží milosrdenství.

Odměna zhůry bude dána.

Scéna III
[editovat]

Sál jako v první scéně.

(Členové Rady deseti

vycházejí ze sálu.)

SBOR I

Pachatel mlčel!

SBOR II

Ale odsuzuje ho

ten psaný list.

SBOR I

Spravedlivý trest za svůj zločin

ve vyhnanství najde.

SBOR II

Návrat na Krétu.

SBOR I

Sám se vrací.

SBOR II

Neskrývej svůj odchod …

VŠICHNI

Spravedlivé rozhodnutí

Rada vyřkla.

Ať je světu známo,

že zde proti viníkům,

přítomným či vzdáleným,

patriciovi nebo plebejci,

platí zákony stejné síly.

Jako lev silou svých křídel,

tak zasáhnou každého smrtelníka,

který se odváží pozdvihnout hlas.

(Všichni odcházejí.)

Scéna IV
[editovat]

Dóžecí soukromé pokoje. Velký stůl pokrytý damaškem,

nad ním stříbrná lampa a různé listiny, vedle něj velké křeslo.

(Dóže vstupuje a usedá do vysoké židle.)

DÓŽE

Konečně jsem tu sám ...

Sám! ... A jsem?

Kam z Rady deseti oko nepronikne?

Každé mé slovo či gesto

i mé myšlenky jsou pozorovány …

Zde otec nic nezmůže!

Ó, starobylé srdce, které bije v mé hrudi.

Jak v prvních letech tvých v hrudi tvé.

Kdybys bylo alespoň tak chladné,

tak chladné, jak peklo tě bude mít.

Ale srdce otcovo jsi!

Hle, syn chřadne.

Plač i ty, i když oči

již nemají slzy.

(Vejde sluha, pak Lucrezia Contarini.)

SLUHA

Slavná paní Foscari.

DÓŽE

(Další nešťastník!) Pojď.

(Sluha odchází.)

(Nezapomeň, dóže, kdo jsi.)

(K Lucrezii! Jde k ní.)

Dcero!… Přicházíš… Pláčeš?

LUCREZIA

Co mám dělat, když mi chybí blesky,

abych tyhle psí tygry, kteří si říkají Rada deseti,

zpopelnila?

DÓŽE

Ženo, kde mluvíš a ke komu, nezapomeň …

LUCREZIA

Já vím.

DÓŽE

Vlastní zákony zde tedy respektuj…

LUCREZIA

To jsou zákony Rady deseti.

Jen nenávist a pomsta.

Víš to až příliš dobře,

uprostřed soudců jsi seděl

a nevinnou oběť

u svých nohou jsi viděl.

A s tváří suchou

odsoudil jsi vlastního syna …

Milovaného ženicha mi vrať,

barbarský rodiči!

DÓŽE

Mimo veškerou lidskou představu

je toto srdce zraněno!

Neurážej mě, plakat

bys měla nad mým osudem.

Vše, co mám, bych dal ...

Své poslední dny,

kdyby nevinný a svobodný

byl můj syn.

LUCREZIA

Vrať mi mého milovaného manžela,

barbarský rodiči.

Pochybuješ o jeho nevině?

Cožpak ji ještě neznáš?

DÓŽE

Ano... ale zachytil jsem list.

Jasně ho obviňuje, ó snacho.

LUCREZIA

Jen vidět Benátky,

napsal, ztratil psaní.

DÓŽE

To je pravda, ale byl to zločin…

LUCREZIA

Slituj se nad ním!

DÓŽE

Přál bych si… Nemohu…

LUCREZIA

Poslouchej mě:

Musíš cítit otcovskou lásku…

DÓŽE

Celá má duše je pohnuta…

LUCREZIA

Odlož tu přísnost…

DÓŽE

To není trest… myslíš?

LUCREZIA

Odpusť, mně se vzdej.

DÓŽE

Ne... Benátský kníže

v tomhle nemá žádnou moc.

LUCREZIA

Když tedy nemáš žádnou moc,

pojď se mnou modlit se za syna…

Můj pláč, tvé šediny, uvidíme,

snad dosáhnou milosti.

Alespoň tato poslední zkouška

ať je nám dána k vyzkoušení.

Ať otcovská láska sama tě vede,

když teď dóže nemá moc.

DÓŽE

(Ó, bídný starý otče,

k čemu je ti trůn,

když nemůžeš dát, ani žádat,

spravedlnost, ani odpuštění

pro svého syna, který je obětí

nedobrovolného omylu?

Ach, do hrobu sestoupí,

můj smutek bude trpký!)

LUCREZIA

Tvůj pláč…

mě nechává stále doufat!

Druhé dějství

[editovat]
Scéna I
[editovat]

Státní vězení.

Škvírou v horní části zdi proniká dovnitř málo světla.

Vpravo vede úzké schodiště do paláce.

(Jacopo Foscari sedí na balvanu).

JACOPO

Noc! Věčná noc tu vládne!

Kdyby oči viděly den,

mohl bych alespoň skrýt své myšlenky

na zoufalý konec, který mě čeká!

Mohl bych se pomstít!

Ale, nebesa! ... Co to vidím! ...

(Vyděšeně se zvedne.)

Tisíce a jeden přízrak se zvedá ze země!

Mají štětinaté hřívy...

...divoké, planoucí oči!

A volají ke mně! …

Jeden se blíží! … Má obrovské tvary!

Svou useknutou hlavu

zuřivě mi nese! …

Mě ji ukazuje … A pravou rukou

mi do obličeje chrstnul krev, která mi kape!

Ach! Vidím ho! … To je on…

Je to Carmagnola!

Mocný bojovníku, neproklínej mě,

že jsem synem dóžete.

To Rada deseti,

tě k smrti odsoudila!

Ach! Také mě, podvodem…

Vidíš mě tu dole zatraceného

a nešťastný otec

mě nemůže bránit...

Přestaň … ten strašný pohled!

Už nevím, jak ho snášet.

(Padá na zem.)

(Lucrezia Contarini sestupuje ze žebříku.)

LUCREZIA

Ach, můj choti! ... Co to vidím?

Ať mě ti prokletí zabijí,

co po mně chtějí,

abych se dívala na mrtvolu?

Ach, můj manželi!

(Nahmatá mu srdce.)

Ještě žije!

Jaký studený pot!

Pojď, příteli, položím si tě na srdce.

JACOPO

(Stále v deliriu.)

Už jdu …

LUCREZIA

Co to říkáš?

JACOPO

Počkej na mě, odporný přízraku …

LUCREZIA

To jsem já ...

JACOPO

Co chceš? … Pomstu?

LUCREZIA

Nepoznáváš svou choť?

JACOPO

Nepoznávám!

(Lucrezia ho dojatě obejme.)

Ach, jsi to ty?

LUCREZIA

Ach, ležíš mi na srdci.

JACOPO

Je to pravda! Stále v tvém náručí?

Dýchám!

Byl to tedy sen ... můj strašný sen!

Kat čeká? Poslední rozloučení?

Přišla ses se mnou rozloučit?

LUCREZIA

(Pláče.)

Ne.

JACOPO

A co moje děti, můj otec?

Budou jim ke mně dveře otevřeny,

než mě spánek přikryje mne smrtí?

LUCREZIA

Ne, ty nezemřeš,

neboť zaprodanci

nám osud strašnější smrti

připravili.

Budeš žít až do smrti

ve strašlivém vyhnanství…

My opuštěni v slzách

tu musíme zůstat.

JACOPO

Je to tak! Vyhnanství

je krutější než smrt.

To k životu má daleko!

Ó děti, ó má choti!

Slyšte mě, jak naříkám…

Na mé ztrápené srdce

tvé slzy padají,

a tím větší je mé utrpení.

(Slyšíme vzdálenou hudbu, hlasy a zvuky.)

HLASY

V laguně je klid;

pádluj, pádluj, gondoliére.

JACOPO

Jaký zvuk?

HLASY

Překonej vlnu, vydobij štěstí!

I ty druhý, ó gondoliére.

LUCREZIA

Je to gondoliér,

kdo po tekoucí stezce

musí prokázat svou statečnost.

JACOPO

Tam se smějí, tady se umírá.

Ať je proklet ten, kdo mě chce odvést

od mých milovaných, od mé rodné půdy.

Na mou hlavu Bůh teď snáší

ohavnou potupu.

Sladká naděje však stále

neopouští mé srdce:

Jednoho dne můj smutek

s tebou sdílet budu.

Blízko té, kterou zbožňuji,

je i bolest méně krutá.

Ztratím-li všecko,

z tvé lásky budu žít.

LUCREZIA

Sladká naděje stále

neopouští mé srdce.

Vyhnanství a bolest

budu s tebou sdílet.

Blízko toho, koho zbožňuji,

je i bolest méně krutá.

Ztratím-li všecko,

z tvé lásky budu žít, atd.

(Dóže, zahalený do širokého černého pláště vchází do vězení, před ním sluha s pochodní, kterou zavěsí a odejde.)

JACOPO a LUCREZIA

(Běží k němu.)

Ach, otče!

DÓŽE

Synu! Snacho!

JACOPO

Jsi to ty?

LUCREZIA

Jsi to ty?

DÓŽE

Jsem to já. Pojď na má prsa.

VŠICHNI

Jaká to radost!

DÓŽE

Otcem jsem pro tebe stále,

věř v tento pláč.

To jen má tvář

předstírá přísnost k tobě.

JACOPO

Miluješ mě?

DÓŽE

Ano, miluji.

JACOPO

Ach, jaké štěstí!

Zopakuj ta milá slova.

DÓŽE

Miluji tě, ano, miluji tě, ó nešťastníku.

Zde nejsem dóže.

JACOPO

Jak sladce mi v duši

tvůj hlas zní!

DÓŽE

Ach synu, slyším tlukot

tvého srdce na mém!

JACOPO a LUCREZIA

Tak pokradmu tepe

radost ve smutku!

JACOPO

V otcově objetí můj smutek utichá.

Zapomínám na všechnu bolest.

Teď mi žehnej,

dej sílu mému srdci,

aby chléb vyhnanství

byl pro mě lehčí...

Tvůj nevinný syn

v tobě nachází útěchu.

DÓŽE

Měj nejsilnější objetí

zhrzeného rodiče.

Soudce nejvyšší

ať ochraňuje nevinné…

Po pozemském vyhnanství

existuje věčná spravedlnost.

Tam se, můj synu,

ocitneš se mnou.

LUCREZIA

(Po tomto strašlivém utrpení

ty dojdeš pomsty, ach nebesa!

V ten strašný den

tak budou odděleni

spravedliví od provinilců!)

Po pozemském vyhnanství,

můj choti, budu s tebou.

(Zůstávají v objetí a pláčou.

Dóže se otřese.)

DÓŽE

Sbohem …

JACOPO a LUCREZIA

Odcházíš?

DÓŽE

Musím.

JACOPO

Necháš mě v těch bolestech?

DÓŽE

Jsem dóže.

LUCREZIA

Počkej.

JACOPO

Poslouchej. Uvidíme se ještě?

DÓŽE

Jednou …

Ale bude tam dóže!

JACOPO a LUCREZIA

A otec?

DÓŽE

Bude trpět.

Blíží se hodina ... Sbohem …

JACOPO

Nebesa! ... Kdo mi pomůže?

(Vchází Loredano, před nímž stojí páže Rady a čtyři strážci s pochodněmi.)

LOREDANO

(Ode dveří.)

Já.

LUCREZIA

Kdo? Ty!

JACOPO

Ach bože!

DÓŽE

Loredano!

LUCREZIA

Také se mu vysmíváš, nelido?

LOREDANO

(chladně k Jacopovi)

Rada už je shromážděna.

Pojď na druhou stranu k lodi,

která tě odveze na Krétu…

Půjdeš…

LUCREZIA

Já také.

LOREDANO

To je zakázáno!

Ten rozsudek znáš.

DÓŽE

(ironicky)

Hoden tebe je ten vzkaz!

LOREDANO

Jsi-li starý, buď moudrý.

(ke strážcům)

Pospěšte si s odchodem.

JACOPO a LUCREZIA

Otče, ještě jedno objetí.

DÓŽE

Synu…

LOREDANO

Hodina uplynula.

JACOPO a LUCREZIA

(k Loredanovi)

Ach ano, čas, který se nikdy nezastaví,

přinese i tobě osudnou hodinu.

A trápení, jež teď zabíjí mě,

na tebe strašnější dopadne.

Výčitky v tu osudnou chvíli

mučit tě budou, ó krutý, pro mne.

DÓŽE

(k Jacopovi a Lucrezii)

Ach, zkroťte ten pohřební hněv.

Urážky, ó nešťastníci, nemají cenu!

Nechť je vykonán osudný rozsudek…

Otec zmizel,

teď je tu jen dóže.

Spravedlnost se zde nikdy nezastaví:

Člověk musí dodržovat její zákony.

LOREDANO

(sám pro sebe, pohrdavě se na ně dívá)

(Nesvaté potomstvo mé krve.

Bránit tě dóže nestojí za to.

Pro tebe konečně přišla osudná hodina,

po které jsem tak toužil.)

Spravedlnost se tu nikdy nezastaví,

její zákony je třeba dodržovat.

(Jacopo odchází mezi strážemi a před ním Loredano, pomalu následován dóžetem, který se opírá o Lucrezii).

Scéna II
[editovat]

Sál Rady deseti.

Rada, mezi jejímiž členy je i Barbarigo,

se shromažďuje.

SBOR I

Jaké je to zdržení?

SBOR II

Nyní urychlete ten odjezd.

SBOR I

Stíny se chvějí,

obviňují je z liknavosti.

SBOR II

Bezbožný Foscari odjíždí…

Zabit byl Donato.

SBOR I

Pro cizí knížata

nehodný se postavil.

VŠICHNI

Nebude to ten benátský,

kdo unikne pomstě…

Neúplatná spravedlnost

zde nikdy nebude odepřena!

Víří a jako blesk

potrestá zrádce.

Ukaž poddaným národům

bdělou přísnost.

(Vstoupí dóže, Loredano, páže a členové Rady,

dóže vážně usedá na trůn,

všichni rovněž usednou.)

DÓŽE

Ó, patricijové…

tady jsem pro vás…

Nevím, jestli mě teď voláte do Rady...

a chcete trýznit otce,

či syna.

Ale tvá vůle je zákon…

Spravedlnost má svá vlastní práva ...

I já musím respektovat její přísnost …

Budu dóže ve své tváři

a otcem v srdci.

SBOR

Dobře řečeno.

Ať pachatel přistoupí…

DÓŽE

(Dej mi, nebesa, sílu!)

(Jacopo vstoupí mezi čtyři strážce.)

LOREDANO

Ať pachatel přečte si svůj rozsudek.

(Podá pergamen pážeti,

ten ho předá Jacopovi, který si ho čte.)

Z milosti Rady

teď život ti ponechán.

JACOPO

(Vrátí pergamen.)

Ve vyhnanství zemřu...

Nemáš, otče, jediné slovo

pro svého vyhnance Jacopa?

Když mluvíš, když se modlíš,

nebude ti milost odepřena …

Modlit se můžeš, já jsem nevinný,

můj ret ti nelže.

SBOR

Zde nelze zákon oklamat,

zde vše řídí spravedlnost.

DÓŽE

Rada soudila…

Odejdi, synu, přijmi trest...

(Vstává, všichni ho napodobují).

JACOPO

Už tě nikdy neuvidím?

DÓŽE

Možná v nebi, na zemi ne.

JACOPO

Ach, co to říkáš? Chce se mi umřít.

LOREDANO

(Ke strážím, které se mu postaví po bok.)

Odtud okamžitě odejde.

(Na prahu se objeví Lucrezia Contariniová se svými dvěma dětmi, následována několika svými přítelkyněmi a Pisanou).

LUCREZIA

Ne... Kruté!

JACOPO

Ach, mé děti!

(Běží je obejmout.)

DÓŽE, BARBARIGO, RADNÍ a FANTE

(Nešťastná! … Zde ona!)

LOREDANO, DÓŽE, BARBARIGO, RADNÍ.

Jaká to drzost tě vedla?

JACOPO

Moji synové! Moji synové!

(Vezme obě plačící děti

a položí je na kolena k dóžecím nohám.)

Tyto nevinné slzy

tě prosí o odpuštění...

Připojuji se k nim a prosím,

u paty tvého trůnu,

otče, volám k tobě, vypros mi,

uděl mi milost.

LUCREZIA

(k radním)

Ó vy, kdybyste železné duše

neuzavřeli ve svých hrudích,

kdybyste někdy poznali něhu,

lásku otce a syna,

pak ty mučivé slzy

by přinutily vás k soucitu.

BARBARIGO

(k Loredanovi)

Ty slzy k tobě mluví,

Loredano, k tvému srdci!

Ať ti malí odzbrojí

tvou krutou zuřivost.

Aspoň pro ty nešťastníky

skloň se k soucitu.

LOREDANO

(k Barbarigovi)

Copak nevíš, že v těch slzách

triumfuje pomsta,

jež jako rosa se snáší

na srdce toho, kdo na ni čeká,

že pro zpupného Foscariho

necítí soucit?

RADNÍ

(k dámám)

Marné jsou teď slzy.

Zločin je již dokázán:

Ať nezruší se to,

co spravedlnost napsala.

Jen špatný příklad

by byla lítost.

PISANA a DÁMY

(k radním)

Ať ty nevinné slzy

pohnou vašimi srdci.

Ať ve vás vzbudí milosrdenství,

ať uklidní přísnost.

Ať jako duha

zde zazáří soucit.

DÓŽE

(Nezapomeňte, ó slzy,

na předstíraný klid:

Každému tu schovejte

trápení mé duše…

Ani mí nepřátelé

žádné slitování neznají.)

LOREDANO

Odejdi … proč stále váháš?

Opusťte toho ubožáka.

LUCREZIA

Manželka, děti, následují,

sdílejí jeho osud…

JACOPO

Ach, ano...

LOREDANO

Zůstávají:

Tak promluvil zákon.

(Vezme děti Jacopovi z náruče a odevzdává je veliteli.)

JACOPO

(k dóžeti)

Dětem vyhnance

buď alespoň ty otcem a průvodcem …

Ochraňuj je …

DÓŽE

(Ubohý!)

JACOPO

Hle, do lůna hrobu,

v prach brzy sestoupím.

DÓŽE, LOREDANO a RÁDCE

Odejdi … musíš se smířit…

Zákon tak promluvil.

LUCREZIA, PISANA, BARBARIGO a DÁMY

Jaké strašnější utrpení

kdy kdo na zemi cítil?

(Jacopo odchází mezi stráže,

Lucrezia omdlí v náručí žen. Všichni odcházejí).

Třetí dějství

[editovat]
Scéna I
[editovat]

Starobylé Náměstí Svatého Marka.

Kanál je plný přijíždějících a odjíždějících gondol.

Naproti je vidět cypřišový ostrov, nyní San Giorgio Maggiore. Slunce zapadá.

Zpočátku prázdná scéna se zaplní lidmi a maskami. Přicházejí z různých míst a potkávají se, procházejí se, zdraví se. Všude radost.

SBOR I

Za zábavou!

SBOR II

Na závody, na závody…

SBOR I

Ať se tu raduje každá tvář, každé srdce.

VŠICHNI

Dcera, manželka, paní moře.

Benátky jsou úsměv lásky.

SBOR I

Jako zrcadlo azurová laguna

zdvojnásobuje nádheru dne.

SBOR II

Měsíc za stříbrné noci,

nijak nevadí, když den zmizí.

VŠICHNI

Za zábavou, atd.

(Vstupují maskovaní Loredano a Barbarigo, každý zvlášť.)

BARBARIGO

Tak pojďme! Jak si lidé užívají…

LOREDANO

Je jim to jedno,

ať je dóže Foscari, nebo Malipiero.

(Postupuje mezi lidi.)

Přátelé … na co čekáte?

Gondoly jsou připraveny, teď se koná večírek.

Začneme písní, kterou jsme si zpívali.

SBOR

Ano, dobře řečeno.

Hlavu vzhůru, teď si zazpíváme.

(Všichni jdou k mořskému břehu, bílými kapesníky

a pohyby napodobují gondoliéry a zpívají barkarolu.)

Tichý je vítr, klidná je vlna.

Jemný vánek ji hladí …

Ukaž své umění,

uchop veslo, gondoliére.

Tvá kráska na břehu

už na tebe rozechvěle čeká.

Aby byla její tvář šťastná,

vesluj, vesluj, gondoliére,

ladně pluj lagunou,

která se před tebou rozprostírá.

Ten, kdo s tebou bojuje o vítězství,

ať tě neporazí, gondoliére.

Udeř do vln, ať štěstí

a tvá statečnost tě provází …

Jako vítěz přenádherný,

vrať se šťastný gondoliére.

(Z vévodského paláce vyjdou dva trubači a za nimi Messer Grande. Trubači hrají a lidé se stahují. Gondoly mizí z kanálu, kde stojí galéra, na níž vlaje prapor svatého Marka.)

DAV

(Jsou slyšet trubky.)

Vlčí spravedlnost přichází!

Raději pryč odtud…

(Ustupují a udržují si odstup.)

BARBARIGO

Ke strachu není důvod!

LOREDANO

Tenhle dav je zbabělý.

(Správce vystoupí z galéry, Messer Grande mu podává papír. Z vévodského paláce pak pomalu vychází Jacopo Foscari, následován Lucrezií a Pisanou.)

JACOPO

Nešťastná žena, nešťastná skrze mě,

ovdovělá manželka nezemřelého chotě.

Sbohem … brzy moře

mezi námi rozbouří se navždy!

Aby se rozevřelo

a aby mě pohltilo.

LUCREZIA

Mlč, krutý, mlč!

JACOPO

Kéž jeho neúprosné srdce z kamene

je milosrdnější…

Ať rozlomí se trup lodě

a rychlou smrtí vyhnanství se zkrátí,

namísto pomalého umírání...

Zaplatí za mou nenávist a mou touhu.

LUCREZIA

A děti? A otec? A já?

JACOPO

Daleko od tebe je můj život smrtí.

Měj v srdci nešťastníka

a utěšuj smutek

našich dětí.

Jsi ctnost sama!

Mluv s nimi o mně,

řekni jim, že jsem nevinný,

že odcházím, že odpouštím,

že se tam nahoře shledáme.

LUCREZIA

Nebesa, pospěšte s koncem…

Můj bolestný život!

JACOPO

Jsi Contarini a Foscari.

Ukaž se jako dcera a manželka!

Ať tě nevidí plakat.

Ať nikdo se nemůže radovat.

LOREDANO

(panovačně k Messeru Grande)

Pane, co vás ještě zdržuje?

Odejděte, už je čas.

JACOPO a LUCREZIA

Kdo jste?

LOREDANO

(na okamžik si sundá masku)

Přesvědči se.

JACOPO

Ach bože, koho to vidím!

Mého démonického nepřítele!

JACOPO a LUCREZIA

Máš srdce tygra!

JACOPO

Ach, otče, děti, ženo má,

s vámi nejvyšší sbohem!

Nebesa nás jednou odmění

za takovou bolest.

LUCREZIA

Ach, stále na to mysli,

že jsi manžel a otec

že i nešťastný musíš

žít pro naši lásku.

PISANA, BARBARIGO a SBOR

(Kdo může zastavit pláč

při tak strašném výjevu!

Příliš mnoho, nešťastníci,

je takové bolesti pro lidské srdce!)

LOREDANO

(Pomsta začíná,

tolik let jsem po ní bažil.

Ó ohavná chátro,

tvůj žal je pro mě radostí!)

JACOPO

Nebesa nás jednou odmění

za takovou bolest.

Sbohem, má ženo!

(Jacopo v doprovodu správce a stráží vystupuje na palubu. Lucrezia omdlí v Pisanině náručí. Loredano vstupuje do vévodského paláce, Barbarigo odchází jinudy. Lidé se rozcházejí.)

Scéna II
[editovat]

Soukromé pokoje dóžete jako v prvním dějství.

(Dóže vchází rozrušený.)

DÓŽE

Teď odchází! … Nevinný odchází! …

A já ani slovem ho nechránil! …

Předčasná smrt mě již připravila o tři syny!

Já, stařec, žiji,

abych se dočkal čtvrtého

navždy vyvrženého v potupném vyhnanství!

(Odloží svou korunu.)

Ó, zemřel jsem již tehdy,

když přijal jsem toto zbytečné břemeno

na svou hlavu!

Mohl jsem vídat

své děti kolem sebe!

Teď jsem sám! ... A na konci svých let,

krutá úzkost otevírá můj hrob.

(Spěšně vstoupí Barbarigo s listinou.)

DÓŽE

Barbarigo, co to neseš!

BARBARIGO

Erizzo, když umíral,

tento list mi poslal.

On jediný Donata probodl.

Přiznává se, … ostatní jsou nevinni …

DÓŽE

Milosrdné nebe! Ty jsi viděl mé trápení!

Ty jsi mi dal syna!

(Vstoupí Lucrezia, zdrcená.)

LUCREZIA

Ach, ty už nemáš děti, nešťastníku.

Když odcházel, jako nevinný muž zemřel …

DÓŽE

A nebesa uklidnit jsem doufal!

Já nešťastník! Už žádné dítě nemám!

(Vstane ze svého trůnu.)

LUCREZIA

Už není … nevinný …

Unikl svým tyranům.

Snad v nebi pro své utrpení

odpuštění dojde.

Vzchop se, mocný Foscari!

Víc než zármutek ať pomsta nastane …

Tolik krve syn zaslouží,

kolik slz on prolil.

(Odejde.)

(Vstoupí sluha.)

SLUHA

Pane, Rada deseti vás žádá o přijetí …

DÓŽE

Desítka!

(Po čem ode mne touží? …)

(ke sluhovi, který odchází)

Nechť vstoupí hned!

Jakou to další hanbu

pro mě zas připravili?

(Barbarigo a členové Rady deseti, mezi nimiž je Loredano, vstupují vážně. Poté, co se dóžeti ukloní, se kolem něj rozestaví.)

DÓŽE

Ó vznešení pánové, co ode mne žádáte?

Dóže vám naslouchá.

(Nasadí si zpět na hlavu dóžecí korunu.)

LOREDANO

Rada je přesvědčena,

že pokročilý věk a tvůj těžký žal

tě naléhavě žádají o odpočinek,

který ti náleží.

Tebe, který se tolik zasloužil o svou vlast,

od státní služby propouští.

DÓŽE

Pánové? ... Pochopil jsem to správně?

LOREDANO

Jsou tu, jak vidíš,

aby od tebe přijali dóžecí prsten …

DÓŽE

(prudce vstane)

Ode mne ho žádná smrtelná síla nezíská! …

Dvakrát ve svém úřadu,

od té doby, co jsem dóže,

dvakrát jsem požádal o abdikaci,

avšak nebyla přijata! …

Ba co více, byl jsem zavázán přísahou,

že zemřu jako dóže!

Já, Foscari, ve svých přísahách neselhávám.

SBOR

Vzdej se, vzdej se, vzdej se moci!

Nebo tě Lev donutí poslouchat.

DÓŽE

To je tedy nespravedlivá odměna,

kterou jste vyhradili bojovníkovi?

Tak odměněna je chrabrost a víra,

jež chránily a rozvíjely říši?

Mého nevinného syna

jste krutě vyrvali z otcovského srdce!

Ode mne, dóžete v pokročilých letech.

Teď berete mi i čest!

SBOR

Úplného klidu si užiješ

mezi svými milovanými.

Ustup konečně, vrať se ke svým břehům.

DÓŽE

Mezi svými milovanými? Vraťte mi syna!

On je pryč, … kdo zůstává?

SBOR

Poslechni.

DÓŽE

Ať přijde ke mně, chce-li,

nešťastná vdova ...

(Jeden odchází.)

A tobě prsten …

Foscari už nebude dóžetem.

(Podá prsten senátorovi.)

(Vstoupí Lucrezia.)

LUCREZIA

Otče … můj kníže …

DÓŽE

Kníže!

To jsem byl, teď už nejsem.

Ten, kdo vzal mi syna,

teď bere mi i trůn ...

Pojď, utečme odsud.

(Vezme Lucrezii za ruku a vykročí, když ho zasáhne zvuk zvonů svatého Marka.)

Co to slyším? … Ach, nebesa!

To zdravice pro mého nástupce!

LOREDANO

(radostně přistupuje k dóžeti)

V Malipieru místo Foscariho

oslavován je jeho nástupce.

BARBARIGO a SBOR

(k Loredanovi)

Ticho, dost bylo děsů,

respektujte jeho smutek.

LUCREZIA

(Ach, nebesa! Už Foscariho

nástupce je vyhlášen!)

DÓŽE

(Jaký osudový zvon,

který se v mé duši ozývá,

mi otevírá hrobku,

utéct neumím.

Pekelné nenávisti

obětí jsem stal se ...

Žádné děti, žádný trůn,

ani života již nemám!

Jaký osudový zvon, atd.)

LUCREZIA

(Jaký osudový zvon,

co všude kolem zní,

jak polnice

strašné pomsty zní.)

(k dóžeti)

V osudnou hodinu

buď velký, buď silný,

silnější než osud,

který tě tak usoužil.

LOREDANO

Osudový zvon,

jenž se kolem ozývá,

tak strašná polnice

pomsty zní.

Tato osudná hodina,

po které srdce touží,

nejsladší mezi hodinami,

konečně zazněla.

BARBARIGO a SBOR

Osudový zvon,

který se ozývá v duši,

mu brzo hrob

může otevřít.

Ach, příliš osudná

tato strašná hodina:

Nejstrašnější osud,

nejstrašnější osud ho potkal.

DÓŽE

Ach, tak zvoní hrana …

LUCREZIA

Jejich vinou …

DÓŽE

Můj synu! …

(Padá mrtev.)

LOREDANO

(píše na list vytažený z náprsní kapsy)

„Nyní mám zaplaceno!“

VŠICHNI

Úzkostí vydechl!

Konec opery.