Dumky večerní/VII.

Dumky večerní Ľudovít Štúr
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Dumky večerní VII.
Autor:	Ľudovít Štúr
Zdroj:	Štúr.sk
Vydáno:	Květy, roč. VI. č. 36. 5. IX. 1839, s. 281
Licence:	PD old 70

Mízí vlastenské hory, lesy, řeky;
duch chtě uletnout, klesne beze síly,
v tichou domácnost ztrmácen se chýlí.

(Halbán v písni Wajdeloty v Mick. „Wallenrodu“.)

V dvě se pásma rozstupují hory,
na obou smutno spočívá němé,
na pravo smutno, na levo smutno;
dolinou se Váh bloudivý valí.
Valí a v jeho chvátavých vlnách
zříti obrazy skal šedých a hradů,
hradů chřadnoucích po jeho břehách.
Teče Váh, teče, v dol jiný se leje
a kde se kroutí a pryč vody nese,
tam se na levo na pahoru kolmém
Trenčín vypíná s Matoušovou věží;
Trenčín to slavný, pýcha zhaslých věků.
Béře se poutník, po Považí kráčí,
zamyšlen kráčí, kamo voda spěchá;
tvář jeho bledá jako tvář měsíce,
když jej kolesem páry ohradily.
I ustav, sedne, do vod oči spustí
a zas je vznese na hory a rumy,
opět pohříží a zase otáčí,
posléze upře na Matouše hradby;
tkvějí tam málo, než hned se sesmeknou,
samochtíc padnou do hlubiny Váhu.
Zavzdychne poutník a ruce sepíná,
opět je složí a o břeh se opře;
den se již sklání, on nehnutě leží.
A nad čím vzdychá, nade čím si stýská?
Ne nade hradbou Matouše a rumy,
kde jen stařina se tají a žije,
ale nad sebou, nade svými losy! –
Dolinou vábnou ticha Nitra plyne,
plyne, jakby jí se nechtělo více,
nebo v běhu svém slávy zbytky vídá:
Svatá to Nitra pod Zoborem temným.
Béře se poutník, po doline kráčí,
zamyšlen kráčí, kamo voda spěchá;
tvář jeho bledá, jako kdy za rána
sluečko ze mhy bledo probleskuje.
I ustav, sedne, do vod oči spustí
a zas je vznese na hory a rumy,
posléze upře na vysokou Nitru;
než s výšky hradeb hnedky se sesmeknou,
samochtíc padnou do tichých vod Nitry.
Šumí žalostně Nitry tiché vlny
i poutník vzdychá a ruce sepíná;
voda o zbytkách slávy pošeptává,
poutník nad sebou, jen nad sebou vzdychá,
na břehách Nitry svůj los oplakává!