Duch Německa/Boj s drakem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
čeština Deutsch
Údaje o textu
Titulek: Boj s drakem
Autor: Friedrich Schiller
Zdroj: Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Československé akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 48-58. Dostupné online.
Vydáno: 1917
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad: PD old 70
BOJ S DRAKEM.
Balada Friedricha Schillera z r. 1798.


Kam chvátá lid? Kam hlučící
se valí dlouhou ulicí?
Což na všech koncích Rhodus hoří?
Jak bouřný mrak se zástup tvoří,
a rytíře zřím na koni,
jak nad davy se kaboní,
a za ním — ó té dobrodruže!
nestvůru vléci vidím muže:
Drak s krokodilí podobou,
ta tlama širá, křivolaká —
a oči lidu v žase jdou
hned na rytíře a pak draka.

Hřmí tisícerým ohlasem:
„To je ten ještěr! Pojďte sem!
Ten pastýře a stáda hubil.
To zde ten rek, jenž draka ubil!
Už mnohý před ním táhl ven,
by v seč se pustil ozbrojen,
leč nikdo nevrátil se s duší:
Nuž, bohatýru pocta sluší!
Dav hledá klášter v přívalu,
kdež v johanitském svatém řádu
rytíři v síni špitálu
se kvapem sešli na poradu.

A před velmistrův jasný trůn
přistoupil skromným krokem jun;
lid za ním, množství mnohohlasé,
se tísní v davech na terase.
A junák mluviti se jal:
„Rytířský čin jsem vykonal.
Drak, jenž tu zem směl roky dlábit,
už leží, mojí silou zabit;
zas volnou cestu chodec má,
a pastýř může vyhnat stáda,
a klidně v místa posvátná
spět může poutník, jenž tam žádá.“

Leč kníže přísně hledí naň,
řka: „Hrdinství jsi splatil daň:
rytíři sluší mysl smělá,
tvá odvaha je vskutku smělá,
leč rci: znáš první závazek
rytíře, jenž je Kristův rek,
jenž hájí Krista, znak má kříže?
Rytíři blednou, lid kol mříže.
Leč junák na to bázně prost,
an způsobně se rdí a kloní:
Jest první ctnost mu poslušnost,
a kříže zaslouží jen pro ni.“

„Ctnost tuto, synu“ — mistr dál —
„tys opovážně podupal.
V boj, zákonem tím zakázaný,
ses pustil, zpupností svou hnaný!“

„Ty, pane, víš-li všechno, suď!“
dí rytíř, klidně vypjav hruď;
„já přesvědčen byl v srdce půli,
že plním zákona jen vůli.
Neb ukvapeně netáh jsem,
bych krve nestvůry té prolil;
já chytrou lstí a důmyslem
se opásal, bych šelmu skolil.

Pět našich bratří, řádu květ,
už padlo dravci za obět,
a proto's, mistře, bys nás chránil,
nám v odvaze a boji bránil.
Leč v srdci stále hryzlo mi
mé síly, vzdoru vědomí,
ba i v mých tichých nocí snění
jsem upachtil se v zápolení,
a když se jitro rozbřesklo
a zvěstovalo nové strasti,
tu divě se mi zastesklo,
v boj pustit se a mír dát vlasti.

Což hoden jest jen Saracen,
by křesťanem byl utracen?
Jen proti pabohům má brojit?
Ne, svět má ochránit a hojit;
by potřel každou bídu, strast,
má mocnou paží mečem vlást;
leč moudrost musí chrabrost řídit,
lesť po slabinách síly slídit…

Tak říkal jsem si a šel sám
vypátrat stopy pusté šelmy;
duch přispěl mi, a „už tě mám!"
křik plesný z ňader vyrážel mi.

A k tobě přišel jsem a děl:
Rád otčinu bych opět zřel.
Tys, pane, vlídně slyšel hlas ten,
a já jsem přeplul moře šťasten.
Když stih' jsem břehy domácí,
hned umělec měl na práci,
by podle vypátraných znaků
mi zrobil model, rovný draku.
Na krátkých nohách břemeno
těžkého břicha už se věží,
je v pancíř šupin staženo,
hřbet zubatý se hrozně ježí.

Krk dlouhánský je natažen
a, po kořisti napřažen,
se děsně šklebí otvor tlamy,
jak brána v pekel černé jámy;
z tmavého jícnu ostnaté
se zuby cení dvojaté —
jak meč jest jazyk, z jícnu lítá,
a z drobných oček blesk se kmitá,
v dlouhého hada s hřebeny
hřbet vybíhá — děs hledět po něm, —
kol sebe mrská zježený,
že muže obtočil by s koněm

To všechno věrně proveda,
nabarvím hnusně do šeda;
půl červ a půle draka, mloka,
jež rodí propast jedotoká.
A když byl hotov strašný zmok,
dvé silných vybral jsem si dogg,
jež zvykly sápat diva tura.
Ty honil jsem pak po draku,
vztek jejich dráždě do krvava,
by zaťali hrot tesáků.
když povelím, že chvíle pravá.

Kde kůže bílá pod břichem
se snadno prokousnout dá psem,
tam dráždím je, by draka jali
a ostré zuby zatínali.
Já sám, ozbrojen oštěpem
na arabčíka skočil jsem —
ten z ušlechtilého byl rodu —
a rozjitřiv jej do závodu,
v ráz ůtok ženu na zmoka
a bodám koně ostruhami
a metám střelu s vysoka,
jak chtěl bych proklát model samý.

Nechť poděšený oř se vzpjal
a zpěniv uzdu zařehtal,
nechť moje doggy strachem kňučí,
necouvnu, až se ponaučí.
Tak cviky konám pořádné,
až třikrát měsíc omládne,

až chápou vše a statně chodí,
pak rychlou přepravím je lodí.
Dnes třetí jitro zaplálo,
co šťastně přistál jsem k té zemi
a odpočinul pramálo,
až velké dílo zvedlo se mi.

Neb moje srdce pálilo
zlo, jež tu opět řádilo:
Pastýři rozsápáni byli,
když k močálu tam zabloudili.
A rychle k činu přistoup jsem,
poradiv se jen se srdcem.
Vycvičím na kvap svoje sluhy,
vraníka vezmu pod ostruhy,
provázen svými doggami,
kde není svědků mého činu
utajenými cestami
se nepříteli v ústret šinu.

Ten kostelíček, pane, znáš,
jenž na skalině stojí stráž
a po ostrově hledí zbystra,
jak postavil jej tam duch mistra.
Nevzhledný zdá se, chudičký,
leč chová zázrak: Rodičky
s děťátkem Božím obraz starý,
tři králi nesou dítku dary.
Po stupních třikrát třiceti
tu poutník stoupá ku zápraží.

když vzhůru dospěl s obětí,
jej Spasitele blízkost blaží.

Ta skála ve své hlubině
má lůno černé jeskyně,
jam záře nebes nezapadne,
jen blízkých bařin vlny chladné.
Zde ještěr hnízdil rozložen
a na lup číhal noc a den.
Jak pekel drak, jenž duše sráží,
u domu Božího měl stráži;
když zbloudil poutník v tůni tu,
kde neštěstí a peklo vládlo,
vrah vyřítil se z úkrytu
a odnášel si čerstvé žrádlo.

Na skálu stoup' jsem k pokání,
než pustil jsem se do klání.
Tam poklekl jsem před Ježíše
a z hříchů srdce hojil tiše.
Pak ve svatyni oddaně
jsem opásal se do zbraně
a, nesa kopí v pravé ruce,
jsem s hory stoupal k divé půtce.
Knapy jsem nechal opodál
a louče se, jim rozkaz dávám
a v ráz jsem ve třemenech stál
a Bohu duši odevzdávám.

Sotva jsem v rovném kolbišti,
už moje doggy zasviští;

a v úzkosti kůň počne sípat
a vzpíná se a čeká výpad:
Před námi v klubko svinutá
dlí hnusná šelma nehnutá
a na teplé se sluní skále.
Psi na ni dorážejí stále,
leč odskakují šipkami,
když tlamu rozvírajíc týčí,
jed vydychuje nozdrami
a jako šakal skolí, syčí.

Leč rychle srážím jejich vzdor,
a v týle má je hnusný tvor,
když v jeho bok, mou mrštěn páží,
se oštěp pod žebra mu vráží.
Leč sláb, jak tenká třtina jen,
jest šupinami odražen.
A než se k nové vzchopím ráně,
už kůň se vzpíná polekaně,
tím baziliščím zrakem spjat
a morového dechu váním,
a odskočí, chce utíkat —
už téměř poražen se skláním.

V tom rychle s koně seskočím
a holým mečem zatočím,
leč všechny rány v prázdno sázím —
ten skalný pancíř neprorazím.
Drak zdivočený ohonem
mě jako hříčku srazil v zem;
už vidím zívat jeho jícen,

už po mně zuby seká zlícen;
tu moji psové ve vzteku
se zahryzli mu divě v břicho,
až zdrásán mukou k útěku
su vzpjal a řval a řičel v ticho.

Než vymk' se zubům hafanů,
já hbitě z prachu povstanu,
slabinu vypátrat se snažím
a hluboko mu ocel vrážím,
až po rukojěť jsem ji vbod.
Už tryská černé krve brod,
drak padá, hrozným chumlem těla
mne dole pohřbívaje zcela,
že byl jsem bez sebe v ten ráz. —
Když posílen se zdvihám stěží,
zřím vůkol svoje knapy zas,
a v krvi mrtev drak tu leží.“ —

A souhlas, v ňadrech tlumený,
propuká a hřmí i stěny,
když rytíř to vše dopovídal,
a k nim se příval hlasů přidal,
ples lidu hlučně burácel
a ozvěnou se navracel.
I řádu syni, sluzi Páně,
žádají reku věnčit skráně.
V triumfu vděčném přeskvěle
dav ukázati chce jej lidu.
Tu, přísné vrásky na čele,
vstal velmistr a žádá klidu.

A dí; Draka, jenž v zemi zhoubu sil,
ty's mocnou rukou porazil.
Stal jsi se lidu spasitelem,
leč řádu stal se's nepřítelem.
Tvé srdce zlíhlo ještěra
horšího draka veškera.
Ten had, jenž srdce otravuje,
jenž nesvornost a zhoubu snuje,
toť, synu, duch je odboje,
jenž proti svaté kázni vstává,
tkáň řádu trhá, pokoje,
ten duch to, jenž svět rozhlodává.

I mameluk má odvážnost.
křesťanská ctnost je poslušnost.
Neb zde náš Pán, pln velebnosti,
po světě chodil ve sprostnosti,
v té zemi svaté, kde dlel rád,
otcové zbudovali řád,
by nejtěžší vždy zákon choval:
Svou vlastní vůli podroboval!
Tys' marnou slávou dal se vést.
Nuž jdi, a nestůj před mým zrakem!
Neb kdo jha Páně nechce nést,
nechť nezdobí se jeho znakem!“

Tu lid se bouřně rozkasá,
bouř celým domem otřásá,
o milost prosí všichni bratří;
jen mládec mlčky k zemi patří,
tich skládá plášť, v němž zabil saň
a líbá mistru přísnou dlaň

a jde. A mistr hledí za ním
a pak jej volá s milováním
a dí: Pojď, synu, v náruč mou!
Boj větší popřálo ti nebe.
Kříž vezmi zas! Buď odměnou
tvé pokory, jež zmohla sebe!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Textdaten
Autor: Friedrich Schiller
Illustrator: {{{ILLUSTRATOR}}}
Titel: Der Kampf mit dem Drachen
Untertitel: Romanze
aus: Friedrich Schiller:
Musen-Almanach für das Jahr 1799, S. 151 – 164
Herausgeber: Friedrich Schiller
Auflage: 1. Auflage
Entstehungsdatum: 1798
Erscheinungsdatum: 1799
Verlag: J. G. Cotta
Drucker: {{{DRUCKER}}}
Erscheinungsort: Tübingen
Übersetzer:
Originaltitel:
Originalsubtitel:
Originalherkunft:
Quelle: HAAB Weimar, Kopie auf Commons
Kurzbeschreibung:
Wikipedia-logo.png Artikel in der Wikipedia
Eintrag in der GND: {{{GND}}}
Bild
[[Bild:|250px]]
Bearbeitungsstand
fertig
Fertig! Dieser Text wurde zweimal anhand der Quelle Korrektur gelesen. Die Schreibweise folgt dem Originaltext.
Um eine Seite zu bearbeiten, brauchst du nur auf die entsprechende [Seitenzahl] zu klicken. Weitere Informationen findest du hier: Hilfe
Indexseite


[151]
Der Kampf mit dem Drachen.


Romanze.


Was rennt das Volk, was wälzt sich dort
Die langen Gassen brausend fort?
Stürzt Rhodus unter Feuers Flammen?
Es rottet sich im Sturm zusammen,

5
Und einen Ritter, hoch zu Roß,

Gewahr’ ich aus dem Menschentroß,
Und hinter ihm, welch Abentheuer!
Bringt man geschleppt ein Ungeheuer,
Ein Drache scheint es von Gestalt,

10
Mit weitem Krokodilesrachen,

Und alles blickt verwundert bald
Den Ritter an und bald den Drachen.

      Und tausend Stimmen werden laut,
Das ist der Lindwurm, kommt und schaut!

15
Der Hirt und Heerden uns verschlungen,

Das ist der Held, der ihn bezwungen!
Viel andre zogen vor ihm aus,
Zu wagen den gewaltgen Strauß,

[152]

Doch keinen sah man wiederkehren,

20
Den kühnen Ritter soll man ehren!

Und zum Pallaste geht der Zug,
Wo Sankt Johanns des Täufers Orden,
Die Ritter des Spitals im Flug
Zu Rathe sind versammelt worden.

25
     Und vor den edeln Meister tritt

Der Großkreuz mit bescheidnem Schritt,
Nachdrängt das Volk, mit wildem Rufen.
Erfüllend des Geländes Stuffen,
Und jener nimmt das Wort und spricht:

30
Ich hab’ erfüllt die Ritterpflicht,

Der Drache der das Land verödet,
Er liegt von meiner Hand getödtet,
Frei ist dem Wanderer der Weg,
Der Hirte treibe ins Gefilde,

35
Froh walle auf dem Felsensteg

Der Pilgrim zu dem Gnadenbilde.

     Doch strenge blickt der Fürst ihn an
Und spricht: Du hast als Held gethan,
Der Muth ists, der den Ritter ehret,

40
Du hast den kühnen Geist bewähret.
[153]

Doch sprich! Was ist die erste Pflicht
Des Ritters, der für Christum ficht,
Sich schmücket mit des Kreutzes Zeichen?
Und alle rings herum erbleichen.

45
Doch er, mit edelm Anstand, spricht,

Indem er sich erröthend neiget.
Gehorsam ist die erste Pflicht,
Die ihn des Schmuckes würdig zeiget.

      Und diese Pflicht, mein Sohn, versetzt

50
Der Meister, hast du frech verletzt,

Den Kampf, den das Gesetz versaget,
Hast du mit frevlem Mut gewaget! –
Herr, richte wenn du alles weißt,
Spricht jener mit gesetztem Geist,

55
Denn des Gesetzes Sinn und Willen

Vermeint ich treulich zu erfüllen,
Nicht unbedachtsam zog ich hin,
Das Ungeheuer zu bekriegen,
Durch List und kluggewandten Sinn

60
Versucht ich’s, in dem Kampf zu siegen.


      Fünf unsers Ordens waren schon,
Die Zierden der Religion,

[154]

Des kühnen Muthes Opfer worden,
Da wehrtest du den Kampf dem Orden.

65
Doch an dem Herzen nagte mir

Der Unmuth und die Streitbegier,
Ja selbst im Traum der stillen Nächte
Fand ich mich keuchend im Gefechte,
Und wenn der Morgen dämmernd kam,

70
Und Kunde gab von neuen Plagen,

Da faßte mich ein wilder Gram,
Und ich beschloß, es frisch zu wagen.

      Und zu mir selber sprach ich dann:
Was schmückt den Jüngling, ehrt den Mann,

75
Was leisteten die tapfern Helden

Von denen uns die Lieder melden?
Die zu der Götter Glanz und Ruhm
Erhub das blinde Heidenthum?
Sie reinigten von Ungeheuern

80
Die Welt in kühnen Abentheuern,

Begegneten im Kampf dem Leu’n
Und rangen mit dem Minotauren,
Die armen Oper zu befrein,
Und ließen sich das Blut nicht dauren.

[155]
85
     Ist nur der Saracen es werth,

Daß ihn bekämpft des Christen Schwerdt?
Bekriegt er nur die falschen Götter?
Gesandt ist er der Welt zum Retter,
Von jeder Noth und jedem Harm

90
Befreien muß sein starker Arm,

Doch seinen Muth muß Weißheit leiten
Und List muß mit der Stärke streiten.
So sprach ich oft und zog allein,
Des Raubthiers Fährte zu erkunden,

95
Da flößte mir der Geist es ein,

Froh rief ich aus, ich hab’s gefunden.

     Und trat zu dir und sprach dieß Wort:
„Mich zieht es nach der Heimat fort.“
Du Herr willfahrtest meinen Bitten

100
Und glücklich war das Meer durchschnitten.

Kaum stieg ich aus am heimschen Strand,
Gleich ließ ich durch des Künstlers Hand
Getreu den wohlbemerkten Zügen
Ein Drachenbild zusammenfügen.

105
Auf kurzen Füßen wird die Last

Des langen Leibes aufgethürmet,

[156]

Ein schuppicht Panzerhemd umfaßt
Den Rücken, den es furchtbar schirmet.

      Lang strecket sich der Hals hervor,

110
Und gräßlich wie ein Höllenthor

Als schnappt es gierig nach der Beute,
Eröfnet sich des Rachens Weite,
Und aus dem schwarzen Schlunde dräun
Der Zähne stachelichte Reihn,

115
Die Zunge gleicht des Schwerdtes Spitze

Die kleinen Augen sprühen Blitze,
In einer Schlange endigt sich
Des Rückens ungeheure Länge,
Rollt um sich selber fürchterlich,

120
Daß es um Mann und Roß sich schlänge.


      Und alles bild ich nach, genau,
Und kleid es in ein scheußlich Grau,
Halb Wurm erschiens, halb Molch und Drache,
Gezeuget in der giftgen Lache;

125
Und als das Bild vollendet war,

Erwähl’ ich mir ein Dockenpaar,
Gewaltig, schnell, von flinken Läufen,
Gewohnt den wilden Uhr zu greifen,

[157]

Die hetz ich auf den Lindwurm an,

130
Erhitze sie zu wildem Grimme,

Zu fassen ihn mit scharfem Zahn,
Und lenke sie mit meiner Stimme.

      Und wo des Bauches weiches Vließ
Den scharfen Bissen Blöße ließ,

135
Da reiz ich sie den Wurm zu packen,

Die spitzen Zähne einzuhacken.
Ich selbst, bewaffnet mit Geschoß
Besteige mein arabisch Roß,
Von adelicher Zucht entstammet,

140
Und als ich seinen Zorn entflammet,

Rasch auf den Drachen spreng ich’s los,
Und stachl’ es mit den scharfen Sporen,
Und werfe zielend mein Geschoß,
Als wollt’ ich die Gestalt durchbohren.

145
      Ob auch das Roß sich grauend bäumt

Und knirrscht und in den Zügel schäumt,
Und meine Docken ängstlich stöhnen,
Nicht rast ich, bis sie sich gewöhnen.
So üb ichs aus mit Emsigkeit,

150
Bis dreimal sich der Mond erneut,
[158]

Und als sie jedes recht begriffen,
Führ ich sie her auf schnellen Schiffen.
Der dritte Morgen ist es nun,
Daß mirs gelungen hier zu landen,

155
Den Gliedern gönnt ich kaum zu ruhn,

Bis ich das große Werk bestanden.

      Denn heiß erregte mir das Herz
Des Landes frisch erneuter Schmerz,
Zerrissen fand man jüngst die Hirten,

160
Die nach dem Sumpfe sich verirrten,

Und ich beschließe rasch die That,
Nur von dem Herzen nehm ich Rath.
Flugs unterricht ich meine Knappen,
Besteige den versuchten Rappen,

165
Und von dem edeln Dockenpaar

Begleitet, auf geheimen Wegen,
Wo meiner That kein Zeuge war,
Reit ich dem Feinde frisch entgegen.

      Das Kirchlein kennst du Herr, das hoch

170
Auf eines Felsenberges Joch

Der weit die Insel überschauet,
Des Meisters kühner Geist erbauet.

[159]

Verächtlich scheint es, arm und klein,
Doch ein Mirakel schließt es ein,

175
Die Mutter mit dem Jesusknaben,

Den die drey Könige begaben.
Auf dreimal dreißig Stufen steigt
Der Pilgrim nach der steilen Höhe,
Doch hat er schwindelnd sie erreicht,

180
Erquickt ihn seines Heilands Nähe.


      Tief in den Fels, auf dem es hängt,
Ist eine Grotte eingesprengt,
Vom Thau des nahen Moors befeuchtet,
Wohin des Himmels Strahl nicht leuchtet,

185
Hier hausete der Wurm und lag

Den Raub erspähend Nacht und Tag,
So hielt er wie der Höllendrache
Am Fuß des Gotteshauses Wache,
Und kam der Pilgrim hergewallt,

190
Und lenkte in die Unglücksstraße,

Hervorbrach aus dem Hinterhalt
Der Feind und trug ihn fort zum Fraße.

      Den Felsen stieg ich jezt hinan,
Eh ich den schweren Strauß begann,

[160]
195
Hin kniet’ ich vor dem Christuskinde,

Und reinigte mein Herz von Sünde,
Drauf gürt’ ich mir im Heiligthum
Den blanken Schmuck der Waffen um,
Bewehre mit dem Spieß die Rechte,

200
Und nieder steig ich zum Gefechte.

Zurücke bleibt der Knappen Troß,
Ich gebe scheidend die Befehle,
Und schwinge mich behend aufs Roß,
Und Gott empfehl ich meine Seele.

205
     Kaum seh ich mich im ebnen Plan,

Flugs schlagen meine Docken an,
Und bang beginnt das Roß zu keuchen,
Und bäumet sich und will nicht weichen,
Denn nahe liegt, zum Knäul geballt,

210
Des Feindes scheußliche Gestalt,

Und sonnet sich auf warmem Grunde,
Auf jagen ihn die flinken Hunde,
Doch wenden sie sich pfeilgeschwind
Als es den Rachen gähnend theilet,

215
Und von sich haucht den giftgen Wind,

Und winselnd wie der Schakal heulet.

[161]

      Doch schnell erfrisch ich ihren Muth,
Sie fassen ihren Feind mit Wuth,
Indem ich nach des Thieres Lende

220
Aus starker Faust den Speer versende,

Doch machtlos wie ein dünner Stab
Prallt er vom Schuppenpanzer ab,
Und eh ich meinen Wurf erneuet,
Da bäumet sich mein Roß und scheuet

225
An seinem Basiliskenblick

Und seines Athems giftgem Wehen,
Und mit Entsetzen springts zurück,
Und jetzo wars um mich geschehen –

      Da schwing ich mich behend vom Roß,

230
Schnell ist des Schwerdtes Schneide bloß,

Doch alle Streiche sind verloren,
Den Felsenharnisch zu durchbohren,
Und wüthend mit des Schweifes Kraft
Hat es zur Erde mich gerafft,

235
Schon seh ich seinen Rachen gähnen,

Es haut nach mir mit grimmen Zähnen,
Als meine Hunde wuthentbrannt
An seinen Bauch mit grimmgen Bissen

[162]

Sich warfen, daß es heulend stand,

240
Von ungeheurem Schmerz zerrissen.


      Und eh es ihren Bissen sich
Entwindet, rasch erheb ich mich,
Erspähe mir des Feindes Blöße,
Und stoße tief ihm ins Gekröse

245
Nachbohrend bis ans Heft den Stahl,

Schwarzquellend springt des Blutes Strahl,
Hin sinkt es und begräbt im Falle
Mich mit des Leibes Riesenballe,
Daß schnell die Sinne mir vergehn,

250
Und als ich neugestärkt erwache,

Seh ich die Knappen um mich stehn,
Und todt im Blute liegt der Drache.“ –

      Des Beifalls lang gehemmte Lust
Befreit jetzt aller Hörer Brust,

255
So wie der Ritter dieß gesprochen,

Und zehnfach am Gewölb gebrochen
Wälzt der vermischten Stimmen Schall
Sich brausend fort im Wiederhall,
Laut fodern selbst des Ordens Söhne,

260
Daß man die Heldenstirne kröne,
[163]

Und dankbar im Triumphgepräng
Will ihn das Volk dem Volke zeigen,
Da faltet seine Stirne streng
Der Meister und gebietet Schweigen.

265
      Und spricht: Den Drachen, der dieß Land

Verheert, schlugst du mit tapfrer Hand,
Ein Gott bist du dem Volke worden,
Ein Feind kommst du zurück dem Orden,
Und einen schlimmern Wurm gebahr

270
Dein Herz, als dieser Drache war.

Die Schlange, die das Herz vergiftet,
Die Zwietracht und Verderben stiftet,
Das ist der widerspenstge Geist
Der gegen Zucht sich frech empöret,

275
Der Ordnung heilig Band zerreißt,

Denn der ists, der die Welt zerstöret.

      Muth zeiget auch der Mameluk,
Gehorsam ist des Christen Schmuck;
Denn wo der Herr in seiner Größe

280
Gewandelt hat in Knechtes Blöße,

Da stifteten, auf heilgem Grund,
Die Väter dieses Ordens Bund,

[164]

Der Pflichten schwerste zu erfüllen,
Zu bändigen den eignen Willen!

285
Dich hat der eitle Ruhm bewegt,

Drum wende dich aus meinen Blicken,
Denn wer des Herren Joch nicht trägt,
Darf sich mit seinem Kreuz nicht schmücken.

      Da bricht die Menge tobend aus,

290
Gewaltger Sturm bewegt das Haus,

Um Gnade flehen alle Brüder,
Doch schweigend blickt der Jüngling nieder,
Still legt er von sich das Gewand
Und küßt des Meisters strenge Hand

295
Und geht. Der folgt ihm mit dem Blicke,

Dann ruft er liebend ihn zurücke
Und spricht: Umarme mich mein Sohn!
Dir ist der härtre Kampf gelungen.
Nimm dieses Kreuz, es ist der Lohn

300
Der Demuth, die sich selbst bezwungen.
SCHILLER.