Duch Německa/Boj s drakem

Duch Německa Friedrich Schiller
Cesta k hamrům	Boj s drakem	Slova víry

Údaje o textu
Titulek:	Boj s drakem
Autor:	Friedrich Schiller
Původní titulek:	Der Kampf mit dem Drachen
Zdroj:	Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 48-58. Dostupné online.
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Básně lyrické/Půtka se smokem

françaisfrançaisрусский

Boj s drakem.

Balada Friedricha Schillera z r. 1798.

Kam chvátá lid? Kam hlučící
se valí dlouhou ulicí?
Což na všech koncích Rhodus hoří?
Jak bouřný mrak se zástup tvoří,
a rytíře zřím na koni,
jak nad davy se kaboní,
a za ním — ó té dobrodruže!
nestvůru vléci vidím muže:
Drak s krokodilí podobou,
ta tlama širá, křivolaká —
a oči lidu v žase jdou
hned na rytíře a pak draka.

Hřmí tisícerým ohlasem:
„To je ten ještěr! Pojďte sem!
Ten pastýře a stáda hubil.
To zde ten rek, jenž draka ubil!
Už mnohý před ním táhl ven,
by v seč se pustil ozbrojen,
leč nikdo nevrátil se s duší:
Nuž, bohatýru pocta sluší!
Dav hledá klášter v přívalu,
kdež v johanitském svatém řádu
rytíři v síni špitálu
se kvapem sešli na poradu.

A před velmistrův jasný trůn
přistoupil skromným krokem jun;
lid za ním, množství mnohohlasé,
se tísní v davech na terase.
A junák mluviti se jal:
„Rytířský čin jsem vykonal.
Drak, jenž tu zem směl roky dlábit,
už leží, mojí silou zabit;
zas volnou cestu chodec má,
a pastýř může vyhnat stáda,
a klidně v místa posvátná
spět může poutník, jenž tam žádá.“

Leč kníže přísně hledí naň,
řka: „Hrdinství jsi splatil daň:
rytíři sluší mysl smělá,
tvá odvaha je vskutku smělá,
leč rci: znáš první závazek
rytíře, jenž je Kristův rek,
jenž hájí Krista, znak má kříže?
Rytíři blednou, lid kol mříže.
Leč junák na to bázně prost,
an způsobně se rdí a kloní:
Jest první ctnost mu poslušnost,
a kříže zaslouží jen pro ni.“

„Ctnost tuto, synu“ — mistr dál —
„tys opovážně podupal.
V boj, zákonem tím zakázaný,
ses pustil, zpupností svou hnaný!“

„Ty, pane, víš-li všechno, suď!“
dí rytíř, klidně vypjav hruď;
„já přesvědčen byl v srdce půli,
že plním zákona jen vůli.
Neb ukvapeně netáh jsem,
bych krve nestvůry té prolil;
já chytrou lstí a důmyslem
se opásal, bych šelmu skolil.

Pět našich bratří, řádu květ,
už padlo dravci za obět,
a proto’s, mistře, bys nás chránil,
nám v odvaze a boji bránil.
Leč v srdci stále hryzlo mi
mé síly, vzdoru vědomí,
ba i v mých tichých nocí snění
jsem upachtil se v zápolení,
a když se jitro rozbřesklo
a zvěstovalo nové strasti,
tu divě se mi zastesklo,
v boj pustit se a mír dát vlasti.

Což hoden jest jen Saracen,
by křesťanem byl utracen?
Jen proti pabohům má brojit?
Ne, svět má ochránit a hojit;
by potřel každou bídu, strast,
má mocnou paží mečem vlást;
leč moudrost musí chrabrost řídit,
lesť po slabinách síly slídit…

Tak říkal jsem si a šel sám
vypátrat stopy pusté šelmy;
duch přispěl mi, a „už tě mám!“
křik plesný z ňader vyrážel mi.

A k tobě přišel jsem a děl:
Rád otčinu bych opět zřel.
Tys, pane, vlídně slyšel hlas ten,
a já jsem přeplul moře šťasten.
Když stih’ jsem břehy domácí,
hned umělec měl na práci,
by podle vypátraných znaků
mi zrobil model, rovný draku.
Na krátkých nohách břemeno
těžkého břicha už se věží,
je v pancíř šupin staženo,
hřbet zubatý se hrozně ježí.

Krk dlouhánský je natažen
a, po kořisti napřažen,
se děsně šklebí otvor tlamy,
jak brána v pekel černé jámy;
z tmavého jícnu ostnaté
se zuby cení dvojaté —
jak meč jest jazyk, z jícnu lítá,
a z drobných oček blesk se kmitá,
v dlouhého hada s hřebeny
hřbet vybíhá — děs hledět po něm, —
kol sebe mrská zježený,
že muže obtočil by s koněm

To všechno věrně proveda,
nabarvím hnusně do šeda;
půl červ a půle draka, mloka,
jež rodí propast jedotoká.
A když byl hotov strašný zmok,
dvé silných vybral jsem si dogg,
jež zvykly sápat diva tura.
Ty honil jsem pak po draku,
vztek jejich dráždě do krvava,
by zaťali hrot tesáků,
když povelím, že chvíle pravá.

Kde kůže bílá pod břichem
se snadno prokousnout dá psem,
tam dráždím je, by draka jali
a ostré zuby zatínali.
Já sám, ozbrojen oštěpem
na arabčíka skočil jsem —
ten z ušlechtilého byl rodu —
a rozjitřiv jej do závodu,
v ráz útok ženu na zmoka
a bodám koně ostruhami
a metám střelu s vysoka,
jak chtěl bych proklát model samý.

Nechť poděšený oř se vzpjal
a zpěniv uzdu zařehtal,
nechť moje doggy strachem kňučí,
necouvnu, až se ponaučí.
Tak cviky konám pořádné,
až třikrát měsíc omládne,

až chápou vše a statně chodí,
pak rychlou přepravím je lodí.
Dnes třetí jitro zaplálo,
co šťastně přistál jsem k té zemi
a odpočinul pramálo,
až velké dílo zvedlo se mi.

Neb moje srdce pálilo
zlo, jež tu opět řádilo:
Pastýři rozsápáni byli,
když k močálu tam zabloudili.
A rychle k činu přistoup jsem,
poradiv se jen se srdcem.
Vycvičím na kvap svoje sluhy,
vraníka vezmu pod ostruhy,
provázen svými doggami,
kde není svědků mého činu
utajenými cestami
se nepříteli v ústret šinu.

Ten kostelíček, pane, znáš,
jenž na skalině stojí stráž
a po ostrově hledí zbystra,
jak postavil jej tam duch mistra.
Nevzhledný zdá se, chudičký,
leč chová zázrak: Rodičky
s děťátkem Božím obraz starý,
tři králi nesou dítku dary.
Po stupních třikrát třiceti
tu poutník stoupá ku zápraží.

když vzhůru dospěl s obětí,
jej Spasitele blízkost blaží.

Ta skála ve své hlubině
má lůno černé jeskyně,
tam záře nebes nezapadne,
jen blízkých bařin vlny chladné.
Zde ještěr hnízdil rozložen
a na lup číhal noc a den.
Jak pekel drak, jenž duše sráží,
u domu Božího měl stráži;
když zbloudil poutník v tůni tu,
kde neštěstí a peklo vládlo,
vrah vyřítil se z úkrytu
a odnášel si čerstvé žrádlo.

Na skálu stoup’ jsem k pokání,
než pustil jsem se do klání.
Tam poklekl jsem před Ježíše
a z hříchů srdce hojil tiše.
Pak ve svatyni oddaně
jsem opásal se do zbraně
a, nesa kopí v pravé ruce,
jsem s hory stoupal k divé půtce.
Knapy jsem nechal opodál
a louče se, jim rozkaz dávám
a v ráz jsem ve třemenech stál
a Bohu duši odevzdávám.

Sotva jsem v rovném kolbišti,
už moje doggy zasviští;

a v úzkosti kůň počne sípat
a vzpíná se a čeká výpad:
Před námi v klubko svinutá
dlí hnusná šelma nehnutá
a na teplé se sluní skále.
Psi na ni dorážejí stále,
leč odskakují šipkami,
když tlamu rozvírajíc týčí,
jed vydychuje nozdrami
a jako šakal skolí, syčí.

Leč rychle srážím jejich vzdor,
a v týle má je hnusný tvor,
když v jeho bok, mou mrštěn páží,
se oštěp pod žebra mu vráží.
Leč sláb, jak tenká třtina jen,
jest šupinami odražen.
A než se k nové vzchopím ráně,
už kůň se vzpíná polekaně,
tím baziliščím zrakem spjat
a morového dechu váním,
a odskočí, chce utíkat —
už téměř poražen se skláním.

V tom rychle s koně seskočím
a holým mečem zatočím,
leč všechny rány v prázdno sázím —
ten skalný pancíř neprorazím.
Drak zdivočený ohonem
mě jako hříčku srazil v zem;
už vidím zívat jeho jícen,

už po mně zuby seká zlícen;
tu moji psové ve vzteku
se zahryzli mu divě v břicho,
až zdrásán mukou k útěku
se vzpjal a řval a řičel v ticho.

Než vymk’ se zubům hafanů,
já hbitě z prachu povstanu,
slabinu vypátrat se snažím
a hluboko mu ocel vrážím,
až po rukojěť jsem ji vbod.
Už tryská černé krve brod,
drak padá, hrozným chumlem těla
mne dole pohřbívaje zcela,
že byl jsem bez sebe v ten ráz. —
Když posílen se zdvihám stěží,
zřím vůkol svoje knapy zas,
a v krvi mrtev drak tu leží.“ —

A souhlas, v ňadrech tlumený,
propuká a hřmí o stěny,
když rytíř to vše dopovídal,
a k nim se příval hlasů přidal,
ples lidu hlučně burácel
a ozvěnou se navracel.
I řádu syni, sluzi Páně,
žádají reku věnčit skráně.
V triumfu vděčném přeskvěle
dav ukázati chce jej lidu.
Tu, přísné vrásky na čele,
vstal velmistr a žádá klidu.

A dí; Draka, jenž v zemi zhoubu sil,
ty’s mocnou rukou porazil.
Stal jsi se lidu spasitelem,
leč řádu stal se’s nepřítelem.
Tvé srdce zlíhlo ještěra
horšího draka veškera.
Ten had, jenž srdce otravuje,
jenž nesvornost a zhoubu snuje,
toť, synu, duch je odboje,
jenž proti svaté kázni vstává,
tkáň řádu trhá, pokoje,
ten duch to, jenž svět rozhlodává.

I mameluk má odvážnost.
křesťanská ctnost je poslušnost.
Neb zde náš Pán, pln velebnosti,
po světě chodil ve sprostnosti,
v té zemi svaté, kde dlel rád,
otcové zbudovali řád,
by nejtěžší vždy zákon choval:
Svou vlastní vůli podroboval!
Tys’ marnou slávou dal se vést.
Nuž jdi, a nestůj před mým zrakem!
Neb kdo jha Páně nechce nést,
nechť nezdobí se jeho znakem!“

Tu lid se bouřně rozkasá,
bouř celým domem otřásá,
o milost prosí všichni bratří;
jen mládec mlčky k zemi patří,
tich skládá plášť, v němž zabil saň
a líbá mistru přísnou dlaň

a jde. A mistr hledí za ním
a pak jej volá s milováním
a dí: Pojď, synu, v náruč mou!
Boj větší popřálo ti nebe.
Kříž vezmi zas! Buď odměnou
tvé pokory, jež zmohla sebe!