Duch Švecův jest a zůstane s námi!

Údaje o textu
Titulek:	Duch Švecův jest a zůstane s námi!
Autor:	Úvod anonymní, převážná část: Rudolf Medek
Zdroj:	Národní listy, roč. 73, č. 293. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	25. 10. 1933
Licence:	PD old 70
Související:	Plukovník Švec (tragédie R. Medka)
Související články ve Wikipedii: Josef Jiří Švec

Nezávislá jednota čs. legionářů spolu s Kruhem přátel uspořádala včera v Nár. divadle na pamět výročí smrti pluk. Švece slavnostní představení „Plukovníka Švece“. Hlediště bylo plně obsazeno. Byli tu zástupci všech složek našeho veřejného života, zástupci všech vrstev našeho národa. Všichni přišli vzpomenouti památky národního hrdiny. Z generality byl přítomen posádkový velitel gen. Klecanda. Představení mělo obvyklou vysokou úroveň, představitelé čelných rolí byli neustále vyvoláváni. Před zahájením představení vzpomenul generál R. Medek památky hrdinného plukovníka Švece tímto projevem:

V takové mlhavé noci, jako je dnes, před patnácti lety na stanici Aksakovo, pod Uralem, ke třetí hodině ranní s 24. na 25. října, odešel z řad našeho vojska velitel l. husitské divise plukovník Josef Jiří Švec. Říká se o duších těch, kdož dobrovolně odcházejí ze světa, že dlouho se nemohou odpoutati od země. Je to jistě pověra. Duch plukovníka Švece, Tyršovský duch jeho odvahy i jeho oběti, zůstával však opravdu patnácte let věrně s námi a bohdá zůstane na věky. Mluvil k nám řečí výstražnou o našich slabostech, nabádal ke kázni a bratrství, bez nichž není klidného a plodného života v lidské společnosti, volal nás celým svým životem i velikou tragickou obětí své smrti na stráž svobody.

Nyní jsou mezi námi i pozůstatky jeho těla. Těla bohatýrského, vždy vzpřímeného, pružného a jadrného, pozůstatky drahých rukou, které dovedly tak odhodlaně v rukávcích prostého vojáka na počátku války svírati pušku i ruční granát, které dovedly tak důstojně nositi potom šavli jako odznak i zbraň velitelovu, které dovedly tak plánovitě a pevné vésti naše šiky připravovati vítězství, unikati porážkám a ztrátám. Které také dovedly bratrsky a srdečně pohladit drsnou tvář dobrovolníkovu za statečný čin, nebo zdvihnouti prostřelenou hlavu padlého k polibku na rozloučenou.

Tato přítomnost jeho ducha i jeho tělesných pozůstatků nyní tím více nás všecky zavazuje. Všichm věrní Češi a Slováci také to živě cítí, dnes mnohem živěji než snad v minulých letech. Dávno uplynuly medové měsíce převratové a popřevratové, uplynula i léta hmotné spokojenosti, nadešla doba zkoušek, nejistot, hmotných, ale i mravních a duchovních krisí. V takových těžkých dobách může nás z obecné malátnosti vytrhnouti jen slovo hrdinovo, jímž je vzpomínka na Švecův život a na jeho oběť.

Víme všichni, že zápas o svobodu našeho národa nezačal se teprve v roce 1914 při úderu světové války. Byl připravován a duchovně veden po více než sto let našimi buditeli, obroditeli, naší literaturou, hudbou, výtvarným uměnim a především od prvopočátku divadlem, v kterémžto zápasu posvátná síň tohoto drahého nám všem Národního divadla hrála svoji roli, jednu z nejkrásnějších, jíž vyvrcholila za války v májových slavnostech. Ale vedle tohoto duchovního úsilí rozvíjela se idea Tyršova, idea tělesné zdatnosti a brannosti národa, z níž vyrostly legie, vyrostl Švec a Vašátko a jejich věrní druzi mrtví i živí, která v době války vtiskla národu v jeho legiích do rukou zbraň, aby silou oživlého husitského rekovstvi a silou oběti zvítězila konečně úplně nad našimi nepřáteli.

Jaké to hluboké ponaučení pro budoucnost! K osobě Švecově, který jako student rád čítal Vergila a české básníky, který po gymnasijních studiích několik let byl venkovským učitelem v kraji, kde nablízku působil Otakar Březina, se za války dobrovolně k vnímavému a kultivovanému duchu připojuje ideové hluboce přesvědčená, sokolsky tělesně skvělá osobnost vojáka našeho národního zápasu za svobodu, harmonický muž, muž ve všem opravdový. Hleď, mládeži československá, na tento jiskrný, mužný typ našeho kmene, jaký nám mohou záviděti ostatní národové!

Také už dosti hádek o smyslu jeho oběti, jeho smrti! švec byl prosté člověk, který se nebál drsného života, ale nebál se ani drsné smrti. Nebál se jí na nesčetných rozvědkách, u Zborova, u Penzy, u Samary, pod Ufou, v Kazani — a nebál se jí také ani v Aksakově, když šlo o čest našeho vojska a našeho národa. Dosti potměšilých řečí o jakékoli slabosti! Každý, kdo nežije z pomluv nebo z dogmatických předsudků, kdo vycítil historickou i psychologickou situaci aksakovskou, řekne, že Švec byl stejně veliký v životě i v smrti!