Duše továrny/X

Duše továrny Matěj Anastasia Šimáček
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence:	PD old 70

Nadešla noc ze čtvrtka na pátek. Podmračná, mlhavá, ale ne studená. Barča sedí zas na prahu, lokty o kolena a bradu o dlaň majíc opřenu. Okna továrny září, bílý kouř vine se tiše a zrovna svítí nad rybníkem a rozplývá se nad lesy Ohradskými.

»Což pak už nikdy tam nepůjdu — co pak je to vskutku možná?« hučí a víří Barče v hlavě.

Taková podivná úzkosť ji posedá, ale ona tu úzkosť dráždí od včerejška se vracející myšlénkou: A co, kdybych se tam podívala Jen oknem třeba … nic víc … a pak hned zas domů - — — — Kdo bude co vědět? Nikdo … A ta myšlénka jakoby ji opřádala, obtáčela, nemůže a nemůže se z ní dostat.

»Půjdu spat,« myslí si chvíli, a hned na to: »Takhle po půlnoci, k jedné, ke druhé tam jít … nikdo nepomyslí … nikdo neuvidí . . , co se může stát — — — ?«

Rozechvění její roste. Hlučně jde do světnice, aby Balcarka věděla, že jde domů, hlučně zavírá dvéře a lehá si na postel. Projíždí jí horko a hlava se jí točí, je jí tak úzko, ale zároveň cítí takovou zvláštní ra- dosť, takové štěstí, jaké již dávno necítila. Ani se nehýbá. Má oči otevřeny a naslouchá! Tik — tak, tik — tak, tik — tak, hrrrrr — bum, bum, bum … tři, osm, deset, jedenáct — Jedenáct hodin! — Teprve ! — Za dvě hodiny by tam mohla jít … Vykrást se tiše …

Dítě zavrnělo, probouzí se, pláče. Barča skočila s postele a tiskne je k prsům. Konejší a kojí je dnes s takovou horlivostí a radostí. Srdce jí při tom hlasně bije. A pak je hýčká, točí se s ním po světnici a zpívá mu. Aby Balcarka slyšela … Slyší, slyší, nespí, kašle tam vedle …

Zavři očka svý,

Pánbůh bude s tebou spáti,

andělíčky kolébati,

spi, Františku, spi.

Dítě usíná. Barča zvolna je klade na kolébku. »Teď bude spát, ani se nehne, až do rána. Balcarka taky snad usne …« »Jen podívat, jen jednou se podívat,« povídá si Barča, jakoby se omlouvala, a ulehá zas na postel. »Co pak opravdu blázním?« šlehlo jí pak náhle hlavou. »A co by — co je na tom — podívat se!«

I zdá se jí to tak přirozené, tak snadné, jakoby to již byla sama udělala několikrát, a jakoby to jiné dělaly každý den, »Beztoho nespím, tak jako tak,« omlouvá se zas.

Bije půlnoc, pak půl jedné. Neklid Barčin vzrůstá. Ta dráždivá sladká hrůza ji opíjí. Vidí ozářená okna továrny, vidí ten kouř se vinout, představuje si, jak se k tomu všemu blíží, jak přehupuje plot, jak dopadá lehce na zem a jak se krade tiše k vápence. Tam v jednu hodinu všecko spí … O půlnoci se stáhne a naloží, a do dvou nikdo se ani nehne. Barča se vidí, jak se plouží kolem, jak potom rychle zajde k dřevěnému vysokému čističi plynu, jenž stojí zrovna před oknem.

Stoupne k oknu, přitlačí tvář ke sklu, chvíli tak se bude dívat, a pak zas tiše zpátky … Má promyšlený každý krok, každé hnutí — — vidí již teď všecko v duchu, vidí se stát na podezdívce okna, slyší u čističe zřetelně tlumený pravidelný chod saturačky, slyší sykavé odfukování zpáteční páry i pronikavé její vypouštění z monžíků. Chvíli ještě čeká, váhá, ale každým okamžikem to vše zdá se jí svůdnější, divoké, dráždivé odhodlání ji pojímá …

Teď skočila s postele, a již vjela do flanelové jupky, již hlavu obaluje šátkem a svazuje vzadu jeho cípy a tiše, bosa, jde ke dveřím, opatrně jako kočka se k nim plíží, jako zloděj beze hluku je otvírá a zas zavírá, přidržujíc kliku, aby necvakla … Již je v síni — ale teď musí otevřít dvéře vedoucí ven; klíč trčí ze vnitř v zámku. Tichounce po nich hmatá. Horko probíhá jí tělem, kolena se jí chvějí i ruce se třesou, ale to rozechvění je tak opojné, omamné, hrůzné sladké …

Teď nahmátla klíč, otočila, teď tiše zavřela za sebou, a již cítí pod nohama studenou vlhkou půdu silnice. Jak ji projelo to chladno, poskočila a byla by výskla štěstím. Tak se cítila volna a svobodna a naplněna radostí.

Sama ani neslyší své kroky, jedva prsty vlhké a měkké půdy se dotýká. Již seběhla s pole, jež končí za zděným plotem továrním, již stojí u zdi a krade se podél ní ku vrátkům, kterými vyjíždějí do krechtů železné nízké vozíky po úzkých kolejích. Teď ucítila pod nohou chlad jejich železa. Ale jde dále již zašla za roh a zas tam plíží se podél zdi až k opuštěným vrátkům, jimiž vychází se ze dvora k rybníku. Tam se zastavila a naslouchala. Nikde nic se neozývá …

Ale teď — kroky!

Ponocný.

Barča odskočila od vrátek, shýbla se a přitlačila za zeď.

Ponocný přešel, kroky jeho ztrácejí se směrem k velikým vratům, jimiž do továrny vjíždějí vagony.

Barča přikradla se zas ku vrátkům, opřela se levou nohou o příční lištnu, chytila se rukama okraje a již se mrštné vyhoupla, zadržela sukně, přehodila pravou nohu, obrátila se, pak vtáhla do vnitř i levou, seskočila, a hned se přikrčila k zemi a naslouchala. Byla na dvoře továrním v nejopuštěnější jeho části.

Ponocný asi právě došel k vagonové váze, tam musí natáhnout kontrolní hodinky, tam si chvíli odpočine.

Pohlédla vzhůru. Vysoko nad ní bělá se kouř a zvolna vine se k lesům. Ale není teď čas hledět. Jen ještě chvíli Barča čeká, co by dvacet napočítal. Pak se zvedla a utíkala ke kovárně, a odtamtud po chvíli rozběhla se k vápence a stanula pod nízkou, širokou její stříškou, jež kryla kol do kola spodek její.

Tma bezehvězdné, bezměsíčné mlhavé noci byla záštitou Barčinou na cestě k továrně.