Drobnokresby/Rub a líc

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Rub a líc
Podtitulek: Obrázek z policejní praxe
Autor: Jakub Arbes
Zdroj: ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 48–63.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Podzimní večer — tichý, snivý, zádumčivý…

Měsíc, skoro v úplňku, byl se již před hodinou vyhoupl nad obzor. Matný jeho svit, vnikaje prořídlým listovím divokého vína do besídky v útulné zahrádce, kreslí všady, kam zapadne, chvějivé — tu zasedlé, onde zahnědlé, tu a tam stříbrolesklé arabesky nejpodivnějších tvarův…

A v poetickém tomto zášeří — — —

Vsáté známe prostinké milostné výjevy z nesčetných popisů!…

Mladý, švarný muž a sličná dívka — v nejdůvěrnějším, nejsladším hovoru…

A víme také — jak nepříjemné, ba bolestné bývá vyrušení — — —

Kolkolem panuje hluboké ticho rušené jen šepotem milujících…

Náhle zazněly za nizounkou zídkou dělící zahrádku od sousedního dvorku přitlumené hlasy lidské: fistulkový soprán a hluboký bas.

Milující toho nepostřehli, až když po chvíli soprán poněkud zřetelněji pronesl slova:

„A jak ti povídám, kamaráde — ty musíš, musíš! Na tebe spoléháme. Tys hlavou, a bez tebe nás první výstřel jako vrabce rozpráší…“

Mladý muž v besídce, jenž byl právě nejsladší slova šeptal své nejmilejší, zvedl hlavu a naslouchá.

„Slyšelas, duše milá?“ zašeptal sotva slyšitelně.

Dívka přikývla hlavou.

„Slyšela — ale nerozumím!“ zašeptla v odpověď.

A oba naslouchají — pozorně, napjatě.

Přes zídku zaznívají však jen přidušeně dva hlasy lidské, hovořící, vlastně umlouvající se k něčemu. Jenom jednotlivá, nesouvislá slova jsou však postižitelná; smysl řeči je temný.

Mladý muž v besídce vstal a naslouchá napjatěji.

Chvíli neslyší nežli temný hukot hlubokého basu, potom zamručení a posléze zdá se mu, že pronesena byla hlasem tím za zídkou slova:

„Jsem tedy váš — spolehněte se! Ani bodáky — —“

A zase nastalo ticho, jež vzrušil po chvíli soprán — s počátku nesrozumitelně, ale konečné jasně a určitě:

„Zítra v pondělí zastavíme tedy do jednoho práci a obklopíme byt ředitelův. A bude-li se ředitel vzpouzet — — eh! oko za oko, zub za zub — —“

A bas přitlumeně dodal:

„Spolehni se! Já ho třeba skolím!“

Po té bylo přes zídku slyšeti ještě po několik okamžiků mumlavé zvuky, načež zaduněly vzdalující se lidské kroky, až zavládlo kolkolem zase hluboké ticho.

Mladý muž v besídce však doposud napjatě naslouchal. Ve tváři jeho sice ani sval se nepohnul; ale v duši dělo se přece jen cosi neobyčejného.

Náhle se obrátil ke své nejmilejší.

„Není pomoci, milá duše; musíme se rozloučit!“

„Ach, zůstaň, zůstaň — aspoň ještě chvíli!“ žebroní dívka a ovíjí ručku kolem jeho šije.

„Není možno, milá sladká duše! Ani okamžik nelze váhati. Povinnosť volá. A byť i ne povinnosť — lidskosť káže napnouti veškeré síly k odvrácení nebezpečí, jež snad hrozí lidem, kteří ničeho nezavinili.“

Po těchto slovech dívka již nenaléhala. Ještě několik okamžiků postáli, ještě jednou se políbili, načež se rozloučili…

Dívka vrátila se do bytu, a on — policejní komisař — pospíšil do své úřadovny, aby bez odkladu učinil, čeho bylo třeba k vyšetření stavu věcí a k zamezení bezdůvodných násilností…

* * *

Kde a kdy udál se tento prostinký případ zamlčuju z důvodů na snadě ležících.

Připomínám jen, že sběhl se před několika roky ve větším městě, jež jest od jiného města odděleno širokou řekou.

Přes přirozenou překážku tu vede však několikero mostů, tak že jsou obě města spojena spůsobem umělým a tvoří vlastně přece jen osadu jednu, ovšem velkou, čítající dohromady více nežli padesát tisíc duší.

Nesčetné vysoké začmouděné komíny a husté kotouče kouře, jež vznášívají se den co den a začasté i v noci nad oběma městy, označují dostatečně základní ráz jejich — skoro výlučně průmyslový, tovární.

Netřeba tudíž ani dodávati, jaký druh obyvatelů vykazují. Bohatství sousedí tu v bezprostředním blízku s chudobou a bídou. Dva, tři tisíce hebkých rukou, které nebyly nikdy nuceny pracovati, obklopeno jest bezmála dvacateronásobným počtem rukou zmozolovatělých prací nejusilovnější, nejúmornější…

Možnosť sporů bídy a práce s přepychem a zahálkou jest tudíž v obou městech nepoměrně větší než kdekoli jinde. A proto i služba bezpečnostní v nejvlastnějším a zároveň nejlidštějším slova toho smyslu nad jiné jest obtížná, svízelná a namáhavá.

Bdělosť a obezřelosť samy o sobě nestačí. Zdeť třeba umírněného, poctivého, tudíž přesvědčujícího taktu, jenž začasté jediné může vzniklé spory zmírniti nebo vznikající již v samém zárodku utlumiti.

A tímto taktem vynikal mladý policejní úřadník, jehož milostné dostaveníčko bylo tak nepředvídaně přerušeno.

Jemu šla povinnosť nade všechno. V hodině byl celý policejní aparát, jejž měl právě k disposici, na nohou. Konfidenti, tajní i veřejní strážníci rozletěli se po celém městě, aby bylo zjištěno, zakládá-li se podezření na pravdě čili nic.

Ale — jak v takových případech často se děje — vyslaní vrátili se do jednoho s pouhými pověstmi. V pravdě nezjištěno vlastně pranic, co by opravňovalo k obavám nebo k zakročení.

Tresť raportů byla v podstatě tato:

„Dělnictvo největší továrny na kartony jest rozmrzeno na ředitele, že propustil minulou sobotu z práce mladého lenocha, jenž byl závodu spíše na škodu nežli ku prospěchu.“

Za takových okolností náčelník policie komanduje z pravidla „k noze zbraň“ nebo docela „klid“.

Avšak mladý komisař, jenž byl s poměry místními důkladně obeznámen, věděl, že ředitel, na kterého dělnictvo právě, jak se zdálo, z malicherné příčiny pobroukává, jest muž bez srdce a uznalosti, který již po léta dělnictvo sužuje a týrá, a právem zasluhuje opovržení a nenávisť, jakou mu bylo dělnictvo již nesčetněkráte na jevo dalo.

A na základě toho také kombinoval.

Možnosť hromadného vystoupení dělnictva se vší možnou rázností — byť i byla příčina pro okamžik malicherná — nezdála se mu býti vyloučena, a proto učinil všemožná opatření. Policejní aparát zůstal po celou noc v permanenci, vojenská hotovosť v nejbližších kasárnách uvědoměna, že bude snad potřebí její pomoci — a policejní komisař sám probděl celou noc, aby nebyl ničím překvapen — — —

* * *

Zatím, co dálo se toto v městě na pravém břehu řeky, kde panoval úplný klid a nic nenasvědčovalo jakékoli bouři, jevily se v sousedním městě na levém břehu zcela neklamné známky bezpříkladného jitření mezi dělnictvem.

I tam byla velká továrna na kartony. Ředitel její byl muž rozvážlivý, poctivý, k dělnictvu spravedlivý, vůbec jedna z oněch vzácných povah, která v nesnadném úřadě svém dovedla si po léta zachovati náklonnosť a přízeň veškerého dělnictva v té míře, že téměř po celé čtvrť století nepronešeno závažného stesku.

Muž ten pokládán všeobecné za otce neb aspoň upřímného rádce dělnictva, které se k němu uchylovalo při každé příležitosti o radu a nikdy neodcházelo neuspokojeno. Veškerá činnosť jeho čelila po celou řadu let ku všemožnému zlepšení trudného osudu dělnictva.

A přece tentokráte, nechť už z příčiny jakékoli nebo docela bez důvodu — pobouřil proti sobe nejen dělnictvo vlastní, nýbrž všech závodů celého města.

K čemu po čtvrtstoletí nezavdána v městé nejnepatrnější příležitosť — pracující lid jako na povel byl podrážděn a netajil se ani dosť málo svým hněvem a rozhořčeností.

Již v neděli odpoledne kupily se davy dělníků před továrnami, hlavně před továrnou a obydlím ředitele, jenž byl na sebe uvalil hněv dělnictva — dávajíce všemožným spůsobem rozhořčenosť svou na jevo a chovajíce se výhrůžně.

Ve všech hospůdkách a krčmách dělnických nemluveno o jiném nežli o nenáviděném nyní řediteli — podněcováno a popuzováno proti němu, vůbec jitření lidu pracovního nabývalo rozměrů vždy hrozivějších.

Policejní komisař města toho, muž obstarožný, kterýž byl ve službě policejní ztrávil již bez mála čtyřicet roků a konával povinnosť svou vždy již jen jaksi omrzele a s nechutí, prožil odpůldne v kruhu rodinném a pod večer uchýlil se do hotelu, v němž trávíval den co den večery prázdně v kruhu bezstarostných přátel.

Nebylo ho sice tajno, co se v městě děje. Mnohého byl očitým svědkem a dal jen rozkaz, aby byly davy dělnictva policejními orgány buď po dobrém nebo po zlém rozehnány.

K večeru se to policistům podařilo — po dobrém.

Dělnictvo skutečné se rozešlo, a komisař u vědomí, že vykonal svou povinnosť, hověl si obvyklým spůsobem popouštěje uzdu bodrému humoru, kterýmž přátely a známé své obveseloval jako v dobách normálních.

Leč dříve nežli hotel opustil, začaly docházeti nové raporty o zmáhajícím se jitření dělnictva — v krčmách a hospůdkách, kde vášnivě hřímáno proti nenáviděnému řediteli a vyhrožováno mu pomstou.

Konečně došel i raport, že kují se i plány krvavé a že jde snad i o bezživotí muže, jenž byl dle všeho bez podstatné příčiny hněv lidu pobouřil.

Vším tím nedal se však vyškolený policista přivésti ani na chvíli z duševní rovnováhy. Vyslechlť i poslední, nejzávažnější raport chladnokrevně a odbyl jej ledabylou poznámkou:

„Eh, larifáry! Řeči — pouhé povídání. Teď jsou podrážděni. Až se vyspí, až se jim hněv vykouří z hlav, budou zase jako berouškové… A ne-li — vždyť jsou ještě prostředky po ruce k ukrocení a po případě pokoření.“

I bavil se bezstarostně dále — — —

A když pak před půlnocí ubíral se domů, nabyl nezvratného přesvědčení, že jitření ochablo.

Ulice byly klidny, a jen tu a tam zazníval z některé pokoutní hospůdky mručivý hovor jako zmírající nevrlosť.

Octnuv se doma ulehl, a za nedlouho dostavil se „spánek spravedlivých“…

* * *

Následujícího dne vyhouplo se slunce nad obzor, aniž bylo v tom neb onom městě něco podezřelého pozorovati.

Jako kdy jindy ubíralo se dělnictvo již před východem slunce do práce, která ve všech závodech zahájena obvyklým spůsobem.

Mladý komisař města na pravém břehu řeky však nelenil. Učinilť za včas, tudíž dříve nežli se dělnictvo odebralo do ohrožené továrny, tajně všemožná opatření, aby v případu potřeby mohl vystoupiti co možná důrazně.

Tajní strážnici obcházeli továrnu, veřejní byli skryti v blízkých domech, a komisař odebral se k řediteli továrny, aby si dal stav věci vyložiti; krátce celý policejní aparát byl připraven, a v nejbližších kasárnách bylo i vojsko pro všechny možno případy přichystáno.

Ředitel bydlící v budově tovární neměl o nespokojenosti a hněvu dělnictva ani potuchy. Přivítal policejního komisaře s klidným, bezstarostným výrazem v tváři, ba poděkovav mu ironicky za jeho úzkostlivou starostlivosť dal mu neklamným spůsobem na jevo, že pomoci jeho naprosto nepotřebuje.

S pocitem zklamání a skoro zahanbení opouštěl policejní úřadník ředitele.

Mrzut rozhlédl se v průjezdě továrny po prostranném dvoře a již chtěl vykročiti když — začala na továrních hodinách bíti osmá — a nenadálý výjev upoutal jeho pozornosť.

Jako podráždění šršáni hrne se s hněvivým mručením dělnický lid ze všech místností továrních a kupí se výhrůžně na dvoře. Někteří jsou ozbrojeni kyji a klacky, jiní železnými tyčemi — kde kdo co popadl…

Jediné přitlumené písknutí komisařovo stačilo, aby přes dvacet tajných i veřejných policistů shluklo se kolem svého náčelníka.

Téměř v nerozdílném okamžiku allarmováno i vojsko, a silné oddělení vojska chvátá policii na pomoc.

Davy dělníků srážejí se zatím v dav jediný, který dává se již na pochod k bytu ředitelovu.

Na pokyn komisařův tasí stráž zbraň, rychlým krokem postupuje a s dvou stran obklopuje roznícený lid, jenž překvapen začíná jeviti nerozhodnosť.

I komisař postoupil a octnuv se vzbouřeným na blízku promluvil k nim několik slov — prostých sice, ale přesvědčujících.

„Máte-li nějaké stížnosti, nějaká přání,“ pravil mimo jiné, „předneste je, a já, seč na mně jest, postarám se, aby bylo spravedlivým žádostem vašim vyhověno.“

Z davu zavzněl úšklebný smích; někteří hrozivé zamávali zbraněmi nad hlavami.

Policejní komisař nedal se másti. Promluvil k lidu ještě jednou vyzývaje jej ke smírnému jednání.

„Má-li někdo něco na srdci,“ pravil mimo jiné, „vystup a přednes přání nebo stížnosť svou! Já každého nejen vyslechnu, nýbrž — uznám-li stížnosť jeho spravedlivou, vyhovím ve všem. Nevím-li však ani oč jde, není mi možno“ atd…

Krátce, policejní úřadník začal s lidem mírně vyjednávati.

Když pak asi po čtvrť hodině dostavila se i posila vojenská, a lid poznal, že by byl každý odpor proti přesile přímo šílenstvím, dal konečně na jevo ochotu svou k smírnému vyjednávání.

Policejní komisař převzal úkol prostředníka. —

Lid vrátil se ke své práci, a komisař vymohl mu na řediteli úlevy, jakých se dělnictvo ani samo nenadálo.

Vzpoura vypukla totiž z příčiny malicherné; ale zlé svědomí ředitelovo ve chvílích ohrožení se přece hnulo. Vyhovělť dělnictvu ve mnohém, k čemu by se za jiných okolností nebyl dal pohnouti ani násilím.

Možné katastrofě zabráněno. Nesrovnalosti mezi dělnictvem a ředitelem vyrovnány bez hluku a k úplné spokojenosti obou stran v necelé hodině — — —

* * *

Zatím, co dálo se toto v městě na pravém břehu, bylo město na břehu levém — v pravém vzbouření.

Sotva se začalo šeřiti, srocoval se dělnický lid na ulicích a netaje se svou rozhořčeností choval se vždy výhrůžněji.

Policisté snažili se jej rozehnati; ale nic naplat. Podařilo-li se jim to v ulici jedné, lid srotil se v ulici druhé — a krátce před východem slunce, když se měl odebrati do práce, táhl v ohromném davu z ulice do ulice a v počtu několika tisíc hlav zastavil se posléze před továrnou, jejíž ředitel, který také bydlil v budově tovární, byl z neznámé příčiny uvalil na sebe hněv lidu.

Policejní komisař probuzen allarmující zprávou, že se dělnictvo vzbouřilo.

V první chvíli zprávě ani nevěřil, ale když došel nový raport, že rozlícený lid dobyl se násilně do továrny, kde stroje a vše, co mu do cesty přišlo, rozbíjí — že někteří z nejzuřivějších vnikli i do bytu ředitelova a ředitele týrají — učinil co možná nejrychleji všechna opatření k potlačení vzpoury.

Pospíšil se všemi policisty, jež měl po ruce, před továrnu.

Vyzval jménem zákona rozkacený lid, aby se rozešel; ale přesvědčiv se, že veškeré napomínání jest marné, a že policejní moc nestačí, vyžádal si rychle i pomoci vojenské.

Zatím byl lid rozbil a zničil skoro vše, co bylo lze v továrně zničiti — ba zranil i ředitele do krve — —

A když pak posléze přibylo vojsko, nezbylo po náhledu policejního komisaře nežli zakročiti s veškerou přísností zákona.

Na opětné vyzvání vzbouřeného lidu, aby se utišil, odpověděno z davu úšklebným smíchem a vyhrůžkami.

Vojsko vystřelilo napřed do vzduchu, a když pak po opětovném vyzvání lid se nerozešel, střelilo do lidu…

Dvanáct lidí padlo mrtvých nebo raněných po prvním výstřelu — osm při druhém a čtyři při třetím…

A teprve po té vzdali se vzbouřenci na milosť a nemilosť…

Vzpoura byla potlačena.

Následky její vlekly se, jak přirozeno, po mnoho měsícův. Zavedenoť vyšetřování, a neméně než půldruhého sta osob odpykalo si odbojnosť svou v žaláři — — —

* * *

V obou městech zavládl opět klid.

Na pravém i levém břehu pracoval lid jako jindy obvyklým spůsobem začasté do úpadu a jenom někdy připomínal si příčiny a následky osudného dne, kdy bylo proti němu policejně zakročeno.

Asi po roce připomenuto sobě na tak zvaných vyšších místech i činnosti obou policejních komisařův.

Komisaři města na levém břehu řeky poslán úřadní přípis, ve kterém mu vysloveno uznání za jeho rázné potlačení vzpoury, která mohla snadno nabyti nebezpečných rozměrů; — komisaři na pravém břehu pak dáno ústně na jevo, že se sice obezřelé chování jeho uznává, ale že snad přece není radno allarmovati celý policejní aparát i vojsko ve případech, které nemají žádných povážlivých následků v zápětí — — —