Drobné povídky dějepisné/Básník Firdusi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Básník Firdusi
Autor: Josef Flekáček
Zdroj: FLEKÁČEK, Josef. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 51–55.
Licence: PD old 70
Související: Heinrich Heine: Básník Firdusi
Související články ve Wikipedii:
Firdausí

Rodiče jeho byli chudí a prostí rolníci v městečku Thuzích v Persii. Firdusi již jako chlapec nejraději poslouchával povídky a pověsti ze staroperských dějin; kde jen mohl se dopíditi spisu o dějinách jednajícího, kde jen zaslechl, že ten neb onen stařec umí pěkně vypravovati povídky starodávné: ihned ho vyhledal, jen aby něco nového zase poznal a se naučil. Když vyrostl, umínil si, že celé dějiny perské sepíše a to pěkným veršem.

Kdysi ubíral se do Grasne, kde sultán Mahomed sídlil; mělť v sídelním městě nějaké řízení, a navštívil též zahradu císařského paláce. Sultán Mahomed byl milovník věd a umění, shromažďoval kolem sebe básníky a učence, podporoval a vyznamenával je. Vstoupiv Firdusi do císařské zahrady a přiblíživ se k besídce, zaslechl deklamovati nějakou báseň: i zastavil se a poslouchal. V besídce byl básník Ansari se dvěma svými žáky, a bavili se skládáním veršů. Firdusi se k nim přidružil a dal se s nimi do řeči. Z počátku hleděli na cizího mladíka selsky oděného s velikou nedůvěrou, ba téměř posměšně; ale brzy seznali, že je velice duchaplný a vzdělaný, a zvláště Ansari bavil se s ním živě a dlouho. Když pak předstoupil před sultána, sdělil mu seznámení své s Firdusim a pravil:

„Jest to muž velice nadaný. Má v úmyslu velikou básní opěvati dějiny staroperské.“

Ihned poručil Mahomed, aby k němu byl Firdusi přiveden.

Ponechal jej u sebe několik dní, hovořil s ním, a když jej poznal, rozkázal mu, aby oslavil básní činy starých perských králů. Zároveň slíbil mu za každý verš zlatý peníz.

Potěšen a rozradostněn odešel Firdusi domů a dal se do práce.

Celou řadu let strávil dílem svým a složil překrásnou knihu, nazvanou „Šachnamech“, t. j. kniha králů.

Veliká báseň tato čítá 60 tisíc veršů, a obsahuje řadu událostí od nejstarších dob dějin perských počínaje; zvláště krásné jsou básně o hrdinovi Rustanovi, jenž podobně jako báječný Herakles řecký se proslavil. Firdusi odevzdal svůj spis sultánovi, jenž však, sveden jsa nepřátely a osočovately básníkovými, zrušil svůj slib a místo zlatého peníze poručil mu za každý verš dáti toliko penízek stříbrný — což ovšem jest rozdíl veliký.

Dva černí otroci odevzdali mu měšec s penězi těmi. Firdusi otevřel jej kvapně a bolestně byl překvapen, vida, že sultán jej sklamal a tak odměnil sedmnáctiletou práci jeho.

Rozdělil sumu zaslanou na tři díly, každému otroku dal od cesty jeden díl, a poslední díl dal v lázních sluhovi, jenž mu upravil lázeň, jakž na východě obyčejem. Potom s bolestným srdcem vzal poutnickou hůl a opustil hlavní město, ubíraje se do Thuz.

Uplynula léta. Jedenkráte sultán Mahomed po obědě, v dobré jsa míře, dal si zpívati písně hrdinské s průvodem louten. Písně velice se mu líbily, zvláště jednu dal si několikráte opakovati. Dojat jsa velice její obsahem, zvolal:

„Kdo sepsal krásnou tuto báseň?“

Ansari, jenž byl přítomen, odvětil:

„Tu složil Firdusi.“

Mžikem vzpomněl si sultán na básníka, a svědomí ihned pohnulo se v něm, připomínajíc mu, že mu kdysi učinil křivdu, zrušiv slovo své.

„Co dělá Firdusi? Jak se mu vede?“ otázal se kvapně.

„Pane a veliteli můj,“ děl Ansari, „Firdusi žije v Thuzích, rodišti svém, u veliké bídě a nedostatku. Jest živ z malého pozemku, skromného to dědictví rodičů svých!“

Sultán se obrátil, aby nebylo znáti patrné jeho pohnutí.

„Ansari,“ pravil rychle, „dej ihned osedlati sto mezků a padesáte velbloudů, nalož na ně peníze a skvostné poklady vrchovatě; obtěžkej je drahokamy, perlami, kožešinami, vzácnými jídly — a pospíchej sám rychle do Thúz. Odevzdej vše Firdusimu — a vyřiď mu zároveň pozdrav můj.“

Rychle vyřídil Ansari rozkaz sultánův, a karavana hojně obtížená vydala se na cestu.

Po osmidenní pouti dorazila k bránám městečka a vstupovala západní branou do Thúz.

Téže chvíle ubíral se však východní branou chudičký pohřební průvod: nesli Firdusiho do hrobu. Skonal vysílením a bídou po nedlouhé nemoci, a právě když zvědaví obyvatelé se všech stran se sbíhali, aby uzřeli karavanu s bohatými poklady od sultána básníkovi poslanými, spuštěn byl Firdusi do chladného hrobu.