Dr. Miroslav Tyrš

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dr. Miroslav Tyrš
Autor: Karel Domorázek
Zdroj: DOMORÁZEK, Karel. Dr. Miroslav Tyrš. 2. vydání. Praha : F. Topič, [před rokem 1951].
Licence: PD old 70
Související: Autor:Miroslav Tyrš
České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 2.

Třicátého výročí smrti Tyršovy (8. srpna 1914) nemohlo Sokolstvo a s ním vzdělanstvo českoslovanské vzpomínati tak, jak se k tomu bylo připravovalo.

Nebe nad národem zaklopila chmurná černava, plná smrti — a ze sokoloven odcházeli bratři, aby hnáni byli u vražedný boj s těmi, kdož byli by se s nimi po zákonu Ducha ve vřelém přátelství sešli pod strmou skalou u Oetzu, nad říčkou Aachou, aby vzdali čest památce „posledního z českých buditelů“, filosofa, estéta, prvního vědeckého českého kritika, zakladatele české soustavy tělocvičné a tvůrce národního našeho ústrojí, Sokolstva. Od srpna 1914 přešla dlouhá, úmorně dlouhá 4 léta, — habsbursko-římská společnost na vybití Čechoslovanů i Sokolstva pracovala prostředky a způsoby všech tyranů i barbarů, aby přece jen na konec ve zbabělém zmatku s hrůzou seznala, že naplnily se dnové spravedlnosti a sen Tyršův, Svoboda Národa, stal se jarou skutečností…

A dáno bylo za pravdu jeho slovům, jimiž utěšoval svůj národ neveliký, těžce zkoušející, povzbuzuje k práci a pravdě: — „Na bojištích nerozhoduje se osud národů, jest již rozhodnut před bojem. Ni jeden národ, co jich na světě bylo, četný nebo nečetný, nezhynul ve své jarosti a hodnotě, každý sklesl sešlý, netečný a povrhlý…“ Neboť — „žádná moc zevní, žádná síla hmotná a surová o sobě nezničí národy, život národů pokud na výsluní pravdy, dobra a pokroku obecného se vyvinuje, je v srozumu tomto nezranitelný jako paprsek sluneční, jej nepřemohou a nezahubí nižádné moci temnosti, lež neb násilí proti němu vyslané.“[red 1]

Čím hruběji dopadala pěst pronásledování do rodin a rodů, do lidu utisknutého a sraženého v rámci svých hor, tím pevněji utužovala se tam kázeň vzdoru. Horký dech nenávisti dával se v jednu svornou výheň, živenou rostoucím ohněm lásky k zemi okrádané a vylupované i k jazyku uplvanému, co zatím venku, za „naší“ frontou ruskou, francouzskou a italskou tvořila se nová generace božích bojovníků, jdoucích s nepřemožitelnou odhodlaností na smrt, aby vybojovali svým „tam doma“ trvalou svobodu v obrovském dějinném zápase, jehož výsledkem muselo být vítězství spravedlivých. —

Osobnost nic — celek vše…“ „Čím menší počet nás, tím více na každého z nás se počítá…“ „Tužme paže, zbrojme umy své — pro lepší budoucnost se hotujme…!

Přes půl století zvolna ale vytrvale vsakovala se hesla Tyršova Sokolství v nejširší vrstvy našeho lidu. — Jsouc všemu lidu českoslovanskému representantem jeho touhy po svobodě, Sokolstvo vnitřně vzpomínalo mu až do velkých dnů říjnových všechno to mocné nadšení let šedesátých, z nichž vykvetlo jako bujará, drahými barvami života a čistého cítění planoucí kytka radostného sebevědomí, jako vždy uklidňující slib, že bude jedlou přece lépe… Od dobrého zdravého turnování vyrostlo na ústrojí soustřeďující v demokratických zásadách většinu uvědomělé společnosti národní, zůstalo v očích lidu tím blanickým vojskem, jež sice pod tíží poměrů nedobylo mu Svobody aktem revolty v zemi — ale vítězství Svobody připravovalo přece a dobře připravilo… Byly-li slety sokolské nazývány svátky národními, nezůstalo jen pří té povrchní parádě barev a zpěvu, s níž jsme si v Čechách vždy rádi hrávali, věc sama s pravdami hesel hloub a krásněji zaléhaly v nitra a vychovávaly i ty kdož nebyli ani v šicích sokolských, kde se působilo mnohem intensivněji a bezprostředněji. Jest nepopíratelnou historickou skutečností, že věc sokolská vyvolaná v život vzdělanci a osvícenci (Tyrš, Fugner, Grégrové, Tonner, Černý, Náprstek) byla pro svůj demokratism a rozhodné vyznávání Češství a Slovanství nadšeně přijímána nejdříve širokými vrstvami lidu. Pochopitelně zůstalo tu namnoze při zevnějších projevech „vlastenčení“, zajisté na úkor věci samé, a to zdůrazňujíc uzavírala se t. zv. inteligence (i ona opravdová, kritická) Sokolstvu, dovolávajíc se správně opravdovosti a vniterní vážnosti. Šla však v nechuti své — ovšem zase na úkor celku — tak daleko, že nezkoumala pak ani základů Tyršova odkazu, neúčastnila se práce obrodné, odbývajíc se Sokolstvem i Sokolství jako přežitek romantických let (— „národní veteráni —“). Sokolská idea, tak života schopná, byla však příliš silna, aby to mělo v zápětí její zánik v lidu zakořenila, v lidu sílila, v něm a s ním rostla, přemáhajíc i politické stranictví, ba převzata na konec těmi, kdož z „třídních ohledů“ považovali za nutné, aby se od Sokolstva odvrátili… Tyršovo Sokolství jako duchové fluidum vlasteneckých mass vedlo lid v boji o osvobození, učilo chápat úlohu hodiny a dne, rozumět vysoké ceně pořádku a kázně v momentu hněvu, urážky či nadšení a radosti, spájelo nás všechny v organisaci nesmírného nepřátelství k utlačovatelům, sílilo víru v mravní podstatu národa. Těšilo smutky a pracovalo v nás jako tajemné poslání, abychom — když nám zde nic, nic jiného už nezbývalo — stáli aspoň připraveni, pevni, silni, zkáznělí ve chvíli převratu, strhavše konečně kolem sebe všechny ty symboly potupy, setřevše znaky hanby a vysoko do nebe jásajíce, že jsme volni… I tu bylo třeba kázně a ovládání se — všakť nad průběhem těch dní a jejich ušlechtilostí Evropa vyslovila obdiv…

Když ve dnech říjnových ujalo se Sokolstvo s dělnictvem a studenty „udržování pořádku“, znamenalo sice zjevení se jeho krojů na ulicích — (po nedávných teatrech maďarských opřílbenců s kulomety) — náladu hodně sváteční, rozhodným bylo však, že v duši lidu hluboko uložen byl cit pro ty chvíle, že chtěl lid v dobrovolné kázni mír ulic, vznešenost historických dní, že příliš chápal a miloval krásu jejich, než aby si ji pošpinil políčky do tváří nepřátel — a v to byl vychován Tyršovým Sokolstvím… A jak ono zasáhlo do výchovy a přípravy těch drahých hochů tam s druhé strany — o tom nám více poví jejich archivy… Neváhám tedy tvrditi, že Tyrš byl spoluzakladatelem dnešní Svobody Národu. Kolikrát citována a čtena byla následující slova z jeho článku „Náš úkol, směr a cíl“ (psaná 1870) a jak nám zní dnes! „Kde jádro života zdrávo jest, tam platí celek částem nade vše, tam není místa pro zrádu, netečnost a sketnost, jen o prospěch osobní a vlastní záchranu sobětně dbalé a v době rozhodné úsilí části šlechetnější mařící: jen tam je možno, aby nikdo nesměle neb zrádně neodstoupil, by celý národ stál a setrval jako rek jediný, o jehož neprůlomné brnění roztříští se na konec meče vražedné. Jen národ zdravý, též národ branný jest! Zbroj v každé pěsti! Zřízeni válečné! Avšak k nástroji a ústrojí především též junstvo a mužstvo zdatné a úhodné! Kdo v dobách války ubránit hodlá národ svůj, ten po čas míru již proti vší vloudivé zkáze životní musí na stráži stát, ten mečem plamenným upíry a netopýry na každém poli drť a rozprašuj. Budiž to řídící hvězdou i našeho konání, naše náboženství a svrchované zasvěcení všeho života!“

Zasvěceny byly tisíce životů chrabrému provedení tohoto příkazu, hvězda, řídící kroky našich bojovníků skvěle zazářila na slovanské obloze — a Tyršův příkaz povýšen byl od pouhého „ubráněni“ národa na vybojování jeho svobody…

*

R. 1860 povýšen byl v červenci na pražské fakultě na doktora libomudrctví dvacetiosmiletý vychovatel, rodák děčínský (* 17. září 1832), do té doby v pražské společnosti málo známý, jenž za nedlouho na to zasahuje už velmi energicky v probouzející se život národní. Odvážně se rozhodnuv státi se českým spisovatelem, kdyžť snahy jeho o habilitaci na universitě minuly se s příznivým výsledkem, zakládá 16. února 1862 s vlasteneckými druhy první jednotu sokolskou, pražskou, a opřen o Jindřicha Fügnera, muže vysoké úrovni duchové, humanistu jemně vzdělaného, s ním spojen v ideálně krásném přátelství, nerozpakuje se rozkřesati v tehdejší nejměšťáčtější společností jas demokratických zásad, pronášeti nové, neslýchané pravdy a pracovati bez oddechu o jejích uskutečnění. Zakládá spolek tělocvičný — podnik na pohled méně významný — a přece v tom, co podniká s úmyslem, aby přispěl národu po jeho vzkříšení v nový život — směle odvažuje se díla, jež přesně uvážil a určil, aby „— hluboce široce zapustilo po vlastech kořeny svoje.“

V pojetí myšlénky, pevném kladení základů organisace, v práci od drobných nutností až po celkovou mocně vypiatou linii plánu jest sám, jediný, bez předchůdců. Studium dějin lidstva i osvěty poučilo jej o významu zdravé fysické podstaty lidu pro schopnost vývoje — a tím i pro houževnatost v „boji o život“, o jehož zákonné platnosti přesvědčil jej „nesmrtelný Brit“, jak nazývá Darwina. Zdraví tělesné a síla fysická podmiňují odvahu, vytrvalost, pohotovost k činu: jsou tedy nezbytny pro zachování rodu. Nemá-li však brutální násilnost vrchu nabýti, nechť mrav, střídmost v jich užití i projevu je disciplinují, zachovávajíce a udržujíce tím spolehlivěji, čím dobrovolněji se tak děje.

— „Kázeň, již každý takto sám sobě ukládá, šlechtí srdce, vychovává karaktery pevné, činí nás schopny k sebezapření a k obětem, když prospěch všeobecný toho vymáhá.“ —

Souvislost mravu a zdravosti fysické, jež v moderní etice i pedagogice tolik znamená, jeví se u Tyrše důsledně a pravidelně prokazována. Ukázal-li Karel Slavoj Amerling (zajímavé poznámky v „Promyslném poslu“ vyd. 1840—46 o čistolidských snahách a národě našem — „jest to nutnost časů našich, kde pouhý Čech dvakráte i vícekráte pilnějším býti musí nežli cizozemec“ — Tyrš: „Jsi Čech, jsi synem národa, jemuž nejvíce ze všech, co na světě žijou, potřebí jest, by všechny síly své napnul, aby bytost svou uhájil —“) a Purkyně na význam osvěty národní, vzdělanosti, nutnosti osamostatnění vědecké i umělecké kultury, Tyrš první — a to ne snad jen u nás — zdůrazní význam mravní podstaty národní pro budoucnost a poněvadž právě přesvědčen jest o nerozlučnosti zdravosti a mravu, — z historie svého národa bezpečně čerpá k tomu posilu v dějinách husitských — hledá způsoby, jak národ připravit a zpevnit trvale nejen pro onen hrubý, materielní boj o život, ale chce i cesty ukázat, jimiž dochází se na výsluní pravdy, dobra a pokroku obecného. Čtěte jeho úvahy a řeči a nejednou, snad překvapeni u toho „darvinisty“ shledáváte, jak pevně věří, že nejpřirozenějším a nejvhodnějším rovnatelem boje o život, o jehož neodstranitelnosti ovšem nepochybuje, bude nejvyšší spravedlivost, vítězství vznešených zásad volnosti, rovnosti a bratrství — ba, idealista nadšený, v slavnostní řeči nad pomníkem Fügnerovým (1869) už prohlašuje, že „Čech bude prvotným synem této církve všelidské, jíž na konec vláda přisouzena nad světem veškerým“… Potíraje vždy a ve všem egoismus, dobře si uvědomuje rozdíl nemravné sobětnosti a mravně přípustných citů hrdosti, sebevědomí a touhy po osamostatnění individua — a káže bratrství v nejlidštějším toho slova smyslu… jak tu letí duchem vznešeným před svou dobou!

V článku „Filosofie dějinstva“ (Riegrův Sl. N. III. díl) výslovně říká Tyrš: „Kdo hledáš podrobiti všemožně průmyslem přírodu a osvoboditi národnosti, aby osvojily si vše to, co dobrého přinesly předešlé doby a aby vzdělanost svou na nejvyšší stupeň povznesly, kterou se svobodně připojiti mohou ke všem národům vzdělaným — Tys bratr náš…“ Svobodně — tedy osvobození jeho, volnost fysická i duševní, osvětová, (— „aby vněšní okolnosti nepřekážely u rozvoje dle vnitřních podmínek nutného a zákonitého“ v čl. o zákonech komposice v umění výtvarném 1873) a k tomu pracovati jest všem, kdož si to jasně uvědomí, v poznání tom vůli svou řídí k činům vedeni citem lásky k vlasti. Tímto citem nadosobním, v nás uloženým, jímž pojí se všichni v ideální jednotu společných zájmů, v obětavém jich zastávání a v radostné součinnosti všech. „Svobodným v společnosti býti jest, jenom zákon její nad sebou uznávat, avšak zároveň zákonu tomu z vlastní vůle všude se podrobit“ — a proto „osobnost věci a celku podřídit, marnivost co vlastnost muže nedůstojnou potlačovat.“ Prospěch všeobecný, blaho svobodného národa budiž tedy cílem našich snah, jež uplatňovati možno jen na posvátné půdě lásky k vlasti. Povznesení dělnosti hmotné a duševní, odchování k statečnosti mravní, zvýšení brannosti národa — tak rozumí Tyrš snahám sokolským, „kterými již předkové naši v úpolu světovém vítězně obstáli.“ Jedině ve společností eticky vznešené možno jest přesvědčení o nezbytnosti pokroku, věčného ruchu, — vědomí to — „že ztěží který stav skutečný jest kdy v té míře výborný, aby zlepšení v něm nemožné bylo“, čili vědomý odpor k spokojenosti lenivé, jenž ovšem zase jen tam s úspěchem opravdovým potkati se může, kde vyloučeno jest osočování a podezřívání, — „kde každý k svým omylům bez rozpaků dovede se přiznati, cizímu nálezu a pokroku rovněž jak vlastnímu těšiti se umí, když osobnost mu nic a celek vše.“ —

Nuž a směrem oborným Sokolstva, úkolem pracovním u všeobecném snažení národa, tedy specielním jeho prostředkem k dosažení vznešeného cíle, oné zvýšené brannosti národní, síly stálé a svěží, jarosti všestranné a zdravosti tělesné, duševní a mravní, jest cvičení těla, dokonalé a soustavné, jehož zdárný vliv sám Tyrš na sobě dobře poznal, když, syn matky subtilní a choré, v mládí (přepracovav se již na gymnasiu, když maturitu v jazyce českém skládal) na radu lékařovu cvičiti počal a tím v zdatného juna a pevného muže sám sebe vypěstil. Tak, zakládajícímu první spolek sokolský, tane mu před očima bratrstvo lidí obětavých, věci pospolité oddaných, projevujících jednáním svým plné uznání o rovnosti lidí všech, nebo věc sokolská — „ke všem stavům a vrstvám se obrací.“ K antickému obrazu hrdinného bojovníka pojí Tyrš pobratimství jihoslovanské i záštitné bratrství Táborských, — tedy složky ryze slovanské povahy, duchové sblížení lidu ve smyslu přátelské lásky mužné, poutající jedince v oddanost celku, která povznese vytouženou fysickou i duchovou brannost národa, projevovanou na venek pevností nedobytnou a vedoucí doma k pořádku sociálnímu.

Je-li výchova tělesná pro všechny třídy pracovní vhodně upravena, aby všestrannému výcviku věnovány byly hodiny odpočinku po práci té čí oné, všechno svalstvo uváděno bylo v soustavném výběru v činnost, jeví se tu význam její po stránce národohospodářské velmi jasně. Fysická a s ní duševní schopnost k práci vázne každou chorobou a zdržuje se malátností, každým nedostatkem síly a svěžesti se umenšuje a tratí na své hodnotě a tu — „i když při jedinci úbytek jest třebas jen nepatrný — a on jest často velmi patrný — vzrůstá to při tisících, milionech lidí v sumy veliké, činí to dohromady veliký schodek při výrobě hmotné a duševní, representuje to v hospodářství národním ztrátu velikou a nenahraditelnou. Tato stránka národohospodářská jest tak vážná, tato pravda tak nevývratná a v kruzích vskutku osvícených tak obecně uznaná, že by již o sobě dostačiti měla, aby porazila veškeré předsudky i u těch, již rádi vážností a rozvážností svou se honosívají.“ (1877) Uznal-li pracovního jedince kteréhokoliv za stejně cenného pro velkou rovnováhu společného užitku a vyznával-li rovnost všech lidí — pokud té úcty hodni jsou mravní svojí podstatou — nemohl Tyrš více zdůrazniti vyrovnávání protiv sociálních v rodině sokolské před tváří onoho vznešeného Sokolství, vyspělého Češství, jež bylo mu cílem výchovy sokolské.

Však i po stránce estetické byl mu moment krásy a výchovy k ladnosti harmonické ve všem počínání neposledním. Helada byla mu vzorem svými krásami lidského těla, obraz výchovy v gymnasiích zajisté neopouštěl mysl jeho, psal-li: — „Mezi ladností jednotlivých výkonů a zdatným vývojem těla je souvislost niterná. Každá srovnalá krása pohybů vymáhá totiž úplné opanování celého těla a nejen těch kterých částí, jimiž právě pohyb se děje; každé opanování pak činnost svalovou předpokládá, a tak ladnost při všech pohybech s neustálým opanováním, též neustálé namáhání veškerého svalstva vyžaduje, kterým zároveň též síla vzrůstá, vytrvalost se vypěstuje, a oné pružné obratnosti k vývoji se dopomáhá, bez nížto síla namnoze mrtvé, nehybné jistině by se podobala. Tak tedy krása a síla, ladnost a užitečnost nejsou i zde nároky se vylučující — Řekové sami jsou živým dokladem toho — než přihlížení k ladnosti a kráse jíž z pouhých ohledů na užitečnost a sílu se doporučuje.“ — Nárokům krasocitu příčí se ovšem pak výlučnost bradlářů, hrazdářů, již Tyrš sám po zásluze odmítá — jako by asi stejně odmítl ony Sokoly, kteří by v Sokolství nic více než těla cvičení za účelem jakéhos mistrovství závodnického viděli… Zařaďuje tělocvik v umění prostorová, ukazuje Tyrš, jak hodnocení krasocitnému podrobujeme pohyby, hledajíce „krasoumné nároky“ při nich, žádajíce, aby u všech výkonů jak jednotlivých tak i společných se uplatnily, a vztahuje je i na kroj, nářadí a budovy tělocvičen. To v článku o „tělocviku v ohledu estetickém“ (1873) odborně rozvedl, nepochybně dokázav — i na tomto poli u nás první a snad dosud jediný v tom rozsahu — svůj vážný důraz na výchovu ušlechtilosti i povzbuzení uměleckého tvoření Sokolstvím.

*

Mají být tedy tělocvičny středisky národní výchovy občanů v sobě i v stálém styku s druhy svými pěstujících a zachovávajících soustavným cvičením těla všechny ony základní prvky národního živobytí, bez nichž spořádanou společnost státní nelze si mysliti. Věrně třímajíc tento program Tyršova Sokolství má ústrojí sokolské stálé, nikdy nezmírající právo na život v národě, dnes s odpovědností tím větší, čím více bude třeba ve všech vrstvách lidu, bez rozdílu věku i pohlaví, přiložiti ruce k zachování a udržení svobody dobyté krvavým přičiněním božích bojovníků a v ní vyrůsti v národ spravedlivý především ve své rodině do nedávna porobené a dosud ujařmené tolika předsudky a kastovními přežitky dob minulých. Proto takový důraz kladl zakladatel na to, aby všichni, národ veškerý, ba všechno Slovanstvo, zápolu o vznešený cíl se účastnili. Mocný, věštecky důvěřivý idealism Tyršův věřící ve spravedlivost i poslání Slovanstva, jež vznešené zásady volnosti, rovnosti a bratrství jednou vnese u veškero lidstvo a prací svou lidství jemu vydobude, nepodléhal nikdy a nikde beznadějnosti, nevzdával se práce ani tehdy, kdy chorobou otřesená tělesná konstituce vyznavačova ohrožovala schopnost pracovati znovu a dál.

Bylť Tyrš vždy přesvědčen o nepomíjející hodnotě práce a vytrvalé činnosti, i tu pokrokový se svou neochvějnou důvěrou v nesmrtelnost energie, stále na stráži, když zevnější otřesy hrozily Sokolstvu zkázou nebo vnitřní rozpory a nesváry působily zmatky a poklesnutí práce v ústrojí tak promyšleně zbudovaném. Dává Sokolstvu svou, samostatně konstruovanou soustavu tělocvičnou, přiléhavé, jadrně české názvosloví, vydává pro ně list, který celá léta jest vnitřním znamenitě se osvědčujícím pojítkem (časopis Sokol od r. 1871), bdí nad rozvojem spolkového ústrojí a jest tak šťasten, že při oslavě dvacetiletého trvání jednoty pražské (1882) za jeho vedení v triumfálním průvodu Prahou ubírá se na 76 jednot s 1600 členy z Čech, Moravy, hosty z Ameriky, Lublaně, Záhřebu i Vídně na ostrov Střelecký, kde cvičení prostná provedena 650 členy, 50 družstvy na nářadí a 6 sbory cvičitelskými za jeho řízení ve společném zápolu se představivšími jásajícímu obecenstvu. Jak nadšeně zní pak jeho články v „Sokole“, co radosti vůdce-tvůrce spokojeného tryská z nich! Neobětoval tedy na sta a sta dní a nocí marně pro věc, o jejíž životní nutnosti pro národ byl přesvědčen od prvního záblesku myšlénky tvořivé — hle, nový nastává jí den…

I uzrává v něm odhodlání, když „věc sokolská stojí již na základech pevných a nezvratných“, — plnou silou věnovati se novině jiné, jež úhorem čekala od let na jeho rádlo. Všakť před tím nelenil, od dob studií svých na universitě estetice věnovav mnoho příprav a velikými cestami cizinou shledávaje material i vědomosti. Už před prvním sletem jednot sokolských jmenován byl docentem dějin umění na české polytechnice, byv německými profesory university s habilitací znovu odmítnut. Věnoval-li se v l. 1860—1870 skoro výhradně skladbě pojednání a úvah o věcech sokolských, od let sedmdesátých sepsal řadu výborných článků jednak kritických jednak filosoficko-estetických. V těchto (O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké roku 1873 — O podstatě díla uměleckého úprava překladu z Taina 1873 — O zákonech komposice v umění výtvarném 1873, žel nedokončený — O prostředcích k povznesení uměleckých poměrů našich 1879 — O zákonu konvergence při tvoření uměleckém 1880) pátrá po podmínkách vzniku díla uměleckého jako rázovitého projevu tvůrčích sil národních, poučuje včasně o potřebě výchovy umělců i vzdělání našeho obecenstva (z těch důvodů věnuje také tolik péče Umělecké Besedě, z níž měly se poměry u nás vhodně připravovati), zdůrazňuje požadavek, „aby umění vůbec ve všech odvětvích bylo naše, bylo národní“, důtklivě vždy hledaje původnost komposice i stanově zákony geniovy i radě názorně, jak zírati na dílo umělecké. Vytknuv pět podmínek krásy trvá na charakteričnosti jako zvláště významné.

Jako první český kritik chápe po svém svědomitém způsobu vážnost své úlohy (psal do Osvěty, Světozoru, Národních Listů, Zlaté Prahy), věrný průbojník a zastance mladých sochařů a malířů českých, svým jasným slohem a terminologií nově tvořenou uplatňuje oddaně i nadšeně Josefa Manesa, (— „Dali jsme mu téměř zahynout, když žil, nedejme aspoň zahynout skvělému dědictví onomu, které nám nevděčníkům zůstavil!“) Jaroslava Čermáka, jemuž věnoval nejobšírnější pojednání, Myslbeka, Šnircha, Ženíška, Brožíka, zasedá v porotách uměleckých, referuje o výstavách, plným zájmem svým podporuje uměleckou výzdobu Nár. Divadla, bojuje proti hluchým školám německým ukazuje důtklivě na umění západu a i v otázkách restaurace budov a děl uměleckých projevuje citlivé pochopení pro sloh a ducha doby — tedy i zde vyrůstaje vysoko nad názory svých vrstevníků. Připravuje se po léta k sepsání Dějin umění výtvarných (řada prací: „Laokoon, dílo doby římské 1872 — Model Zeusa Otrikolského 1874 — Phidias, Myron, Polyklet 1879 — O slohu gotickém 1881 — O významu studia dějin starého umění orientálního 1883 — jest, třebas ve zlomku, důkazem přísnosti vědecké, s jakou se na dílo chystal) i odhodlává se, po bolestném rozloučení se s náčelnictvím i redakcí „Sokola“ (v květnu a červnu 1884) oddati se úplně práci vědecké a vychovávati mládež vysokoškolskou. Stalť se zatím (1882) docentem dějin umění na universitě a 1883 jmenován universitním mimořádným profesorem pro tento obor.

Byv jmenován profesorem byl tak sláb, že ani z domu vyjíti nemohl, aby složil předepsanou přísahu do rukou místodržitelových. Těžké bolesti hlavy a závrati ho mučily, noci jeho byly bezesné — síly lámaly se po tolikaleté námaze nadlidské. Na důtklivé rady lékařů odejel v červenci 1884 do Tyrol na zotavenou.

Ve vesničce Oetzu nad Aachou, horskou bystřinou vtékající do Innu, v hostinci Tobiáše Haida nalezl si pokojík a z jeho ticha vycházel obyčejně sám na delší procházky a výlety. V pátek, 8. srpna vyšel si ráno cestou k vesničce Sautens, dopoledne zaměnil oděv — a více živ se nevrátil… Až 21. srpna nalezeno a divokým vlnám Aachy vyrváno jeho tělo… Pohřbeno pak v Praze do hrobu Fügnerova na Olšanech 9. listopadu 1884. Napsal o tom kronikář, že „k hrobu doprovodil ho slzou celý národy český. Oplakávaly ho všecky vrstvy národa. Důkaz to, že pracoval pro všecky.“

*

Léta připravoval se k sepsání vrcholného díla svého v oboru umění výtvarných, nastřádav ohromnou sbírku obrazového materiálu a vyzbrojiv se důkladnými studiemi v obrazárnách i výstavách evropských; léta zápasil s nepřízní kruhů vládních i s „konkurencí“ českých lidí, aby zasednouti mohl na stolici vysoké školy a odtud rozsévati a připravovati bohatou žeň osvěty Svého národa… V obém zastalo na přípravách; na samém tak slibném pro něho i pro nás začátku tvrdě zastavil ho Osud.

Ve všem svém počínání logik přesný a myslitel důsledný, ač vždy idealista nejdůvěřivější, jedno dokonal veliké Dílo, národu Svému darovav Zákon Občanství i se způsobou jeho realisace. Boží bojovníci světové války ukázali Evropě výsledky jeho výchovy: až ona i základ sám pozná — a o to konečně postaráme se měrou důstojnou, — skloní se před jménem Tyršovým všichni její osvětoví a pokrokoví lidé. A pak snad i u nás, doma, počnou ho leckteří čistí bedlivěji…

*

Připojeno budiž ještě několik slov lícně zjevu Tyršova, jak popsal jej jeho spolupracovník a vrstevník Sokol Josef Müller. — „Tyrš byl muž postavy prostřední, širokých ramen a mohutně vyklenutých prsou. Držení těla bylo přímé, s pažema volně svislýma. Hlavu držíval pozdviženu, zrak vždy do dáli upřen, pohled přímý. Hlavu zdobil černý, hustý, vlnovitý vlas, jenž nad oběma očima do zad ustupuje nad čelem trojhranný výběžek tvořil. Vlas nosíval na zad sčesán, tak že široké a vysoké čelo zcela volným bylo. Pod čelem tím zářilo dvé hnědých oči, jichž obyčejný výraz byl přívětivý a laskavý, jež ale zableskly hněvivě nad každou mrzkostí. K čelu pojil se souměrný a lehounce zahnutý nos, pod nímž a na bradě nosil krátký vous do špičky zastřižený. Celý obličej, snědé pleti byl výrazu mužně krásného, energického a ušlechtilého.“

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Opraveny zřejmé tiskové chyby s využitím textu Náš úkol, směr a cíl.