Dovršený Mácha

Údaje o textu
Titulek:	Dovršený Mácha
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 154–157. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	České slovo 30. XI 1929
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Hynek Mácha

Vzorné vydání Máchových spisů v Sedlákově Bassově Pantheonu u Fr. Borového dovršil dr. Fr. Krčma třetím svazkem „Deníky, zápisníky, korespondence“ a musí se říci, že to je v souboru díla Máchova svazek množstvím důležitého obsahu nejbohatší a svou pestrostí také nejzajímavější. Dr. Krčma dobře udělal, že do něho pojal vše, co v denících, zápisnících, korespondenci našel zachováno, aby obraz Máchovy bytosti, pokud se v nich zračí, podal úplný. Nic zde není zbytečného, nic planého, každým kouskem knihy našemu poznání Máchova zjevu něco přibude a jsou v ní dvouřádkové drobty, nad kterými se dlouho prodlí, ježto se za nimi otevrou velké hloubky nebo vyblesknou úžasné zásvity myšlenky. Nemáme druhého básníka, abychom si ho v jeho zevním i vnitřním životě mohli celého tak jasně představit jako Máchu z jeho deníků, zápisníků, dopisů, a aby každý záchvěv jeho básnické duše vystupoval před námi tak obnažen jako u Máchy v jeho zaznamenaných důvěrnostech. Jeho pražský deník z roku 1835 vzrušuje často až pocitem opovážlivé svatokrádeže, jako bychom se byli vloupali do utajených skrytů, jež nebyly určeny pro slídivé lidské oči. A stejně je tomu v dopisech, ve kterých mezi kupami denních starostí jsou místa tak strašná, že nelze nad nimi než trnout pohnutím: když Mácha píše o narození synáčka Ludvíka, když nakazuje, aby si Lory nedovolila vyjít z domu, ani na mši ani k zpovědi ani na katechism nikam, sice že se jí navždy zřekne. Ale nerado by se v knize pohřešilo i těch četných, někdy rozsáhlých výpisků z Máchovy básnické a jiné četby, bez nich neměli bychom nikdy pravého pojmu o Máchově literárním vkusu, o jeho vášnivém nadšení pro sílu představy a slova, pro dramatičnost vidiny a děje, pro prudký, mocný výtrysk citu a verše.

Základ esthetiky vyřkl Mácha v pražském deníku tam, kde se zmiňuje o rozmluvě s Palackým, který, pochváliv mu fantasii a malování, vytkl za chybu, že v jeho pracích „nevysvítá jakási nutnost Idey“. Deník na to odpovídá: „Já Palackému nerozumím nebo mám za to, že v každé mé básni Idea jest rozvedena až po okraj možností. Vlastně však bych soudil, že on je básník německý a že jako nejnutnější věc hledá v básních filosofii, té není na příklad v písních národních a přece jest v nich poesie.“ Rozvedením Idey v básni myslí Mácha zřejmě její početí a vtělení v nazřené básnické představě tak, aby byla v ní dána a obsažena, nikoli aby přicházela sama o sobě, holá a vyňatá, aby představa byla Ideou a Idea představou, aby představivost byla prostě podstatou vlastností básnického ducha, jak má být. Doplňuje to Mácha v zápisnících touto památnou drobnou úvahou: „Což kdybych řekl, že i to jistotně jest, co rozumem a obrazotvorností pochopíš? Proč říkáš, že to a ono jest? Poněvadž to pochopíš okem, uchem atd. Jak tedy kdyby rozum a obrazotvornost byly jen smysly, ač je smysly nejmenujeme?“ To je tak hluboce postiženo, že se nelze ubránit údivu, pro Máchu i sám rozum stává se smyslovou vnímavostí, která myšlenku bere přímo a hmotně z nazřené skutečnosti a která ji zná zrovna jen tak, jak ji postřehem přijme. Ale i kdyby takových výroků nebylo, deníky, zápisníky a dopisy by přesvědčivě pověděly, jak Mácha uvědoměle pojímal podstatu básnické schopnosti a jak naléhavě požadoval, aby byl básník především náruživým, dychtivým lovcem smyslového světa, lovcem výjevů, obrazů, vidin, všech možných divadel. Proto se také romantism nesmí u něho směšovat s libovůlí fantastiky, v denících a zápisnících jsou na to pádné důkazy, jak Mácha lpěl na věrnosti historické a realistické, jak studoval a sbíral, nežli se odvažoval básnit, jak by byl nikdy nechtěl příčit se zjištěné a zjistitelné pravdě. Na cikány si opatřil národopisná líčení, na žalářníka, jako by ho chtěl mít přísně podle vězeňských předpisů, stanovil si po německu: „Der Gefangenwärter muß die Wände, Thüren, das Bett, Fenster etc. untersuchen. Tiše, beze všeho promluvení.“ Ale to není ještě nic proti tomu, jak si Mácha pozorně opisuje třebas celou podrobnou historii ruského cara Alexandra, nebo jak trpělivě sleduje celé zevrubné vylíčení sněmovního řečníka anglického, aby si místo něho postavil Husa.

Arci, kniha neměla by vší své dalekosáhlé hodnoty, kdyby nebyla doprovázena pilnými, bedlivými a znaleckými poznámkami Krčmovými, jež neopominou řádně vysvětlit vše, co by bylo nejasno a co nemůže každý vědět. Ke knize je vpředu připojena Máchova podobizna, studie Josefa Umana provedena nejprve tužkou, pak překreslena barvami, a dr. Krčma také o ní se ke konci rozepsal, jak r. 1858 vznikla a jak byla posouzena a opravena žijícími pamětníky. Herci mívají na lidskou tvářnost dobrý zrak a Máchovu podobu popsal v Zápiscích starého komedianta Jan Kaška, který s Máchou hrával divadlo: kdo si přečte jeho popis, řekne jistě, že Máchu nejlépe vykreslil přece jen Max Švabinský.