Dopis Karla staršího ze Žerotína Janu Čejkovi z Olbramovic z 26. května 1612

Údaje o textu
Titulek:	Dopis Karla staršího ze Žerotína Janu Čejkovi z Olbramovic z 26. května 1612
Autor:	Karel starší ze Žerotína
Zdroj:	DVORSKÝ, František. Staré písemné památky žen a dcer českých [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [2013-09-06]. 190. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/91/13/90/stare_pisemne_pamatky.html.
Licence:	PD old 70

Karel starší z Žerotína napomíná Jana Čejku z Olbramovic, aby s manželkou svou společně a svorně živ byl.^{[red 1]}

Na Rosicích. 1612, 26. května. (Tišť. ruk. list. K. s. z Ž.)^{[red 2]}

Urozený, statečný rytíři, pane a příteli můj zvláště milý.

Služby své s přáním všech nejlepších věcí vám vzkazuji. Kdyby nebylo starodávní naší důvěrnosti, která mne v tom ujišťuje, že psaní mé dobře přijato bude, a kdyby nebylo, přízně té a lásky, která mne vždycky k tomu vedla, abych toho vyhledával, coby k vašemu dobrému a užitečnému sloužiti mohlo, nečinil bych vám tohoto přítomného psaní, neb bych se obávati musel, poněvadž obsah nepříjemný v sobě zdržuje, aby mne samého vám nepříjemného neučinilo. Ale znaje vás již od drahně let a maje z toho povědomost o rozumu vašem, mírnosti, k dobrému náklonnosti a při dobrém stálosti, nezastavuji se na tom, co sice obyčejně mezi lidmi se zbíhá, nýbrž sem k vám té naděje, že jakž já dobře míním, tak i vy dobře to ujmete, a mne v tom přijmete. Jest pak o toto činiti: že jsem teď nehrabe dávno tomu srozuměl, že ste se již dokonce od paní manželky vaší oddělili, netoliko statkem a hospodářstvím, než bytem, životem, anobrž i manželskou láskou; takže ani s ní nebejváte, ani k ní nejezdíte, ani o jejích věcech věděti nechcete, a sumou již ne jako manžel než jako nepřítel nějaký k ní se chováte a ukazujete; čehož jestli sem se nerád dověděl, anobrž jestli sem toho bez užasnutí doslechnouti mohl; sami můžete souditi, který o tom vědomost máte, že nad tím upřímě potěšen sem, když se vaše duše, dobré jméno, život a jmění dobře má; naproti pak tomu zarmoucen, když ty věci při vás nějaký nedostatek trpí: jakž pak bez toho není, že v této příčině všecko to v jakémž takém nebezpečenství zůstává, což světleji níže se ukáže. Ač pak nepochybuji, že vás k tomu nějaká obzvláštní a nesnesitedlná těžkost přivésti musila, neb takové věci bez příčin se nedějí; avšak já u sebe najiti nemohu, aby která taková byla a býti mohla, abyste se od ní přemoci dáti musili.

Nebo, že paní jest v letech a to v takových, která léta vaše vysoce převyšují, není nic neobyčejného; neboť na jiných příkladu nedávám, kteří majíce staré ženy, pěkně se s nimi snášejí; já sám měl ženu o deset neb jedenácte let sebe starší, avšak proto mezi námi žádné nesvornosti nebyly; – že jest nemocmi sklíčena, poněvadž to z dopuštění Božího přišlo, hodnější jest politování a ochrany, než nenávisti a opuštění. Že snad jest něco nevhodná, poněvadž to od věku přichází a od trápení, v kterých již teď po ta léta zůstává pořád, i to věcí takovou není, aby od rozumného člověka nemělo sneseno, a mezi jiné lidské příběhy počteno býti. Že snad vám ve všem strany statku svého po vůli nebyla, poněvadž jest statku svého ne po rodičích svých než po mužích nabyla; slušné jest taky a nemůžete jí v tom za zlé míti, že jest opatření dítek syých žádostivá byla. A tak kam se koli ohlídám a nač se koli obracím, nemohu u sebe najiti toho, abyste jakou slušnou příčinu měli k opuštění jí a zdálení se od ní; lečbyšte snad myslili, že to tak svobodno jest lidem ženu sobě vzíti, a potom od ní pustiti, jako statek koupiti a potom jej zase prodati. Ale daleko odtud, neb ať s tím mlčím, co jest Bůh hned při počátku, stvořiv muže i ženu, řekl: že dva budou jedno tělo; ani toho, což Kristus pán sám vyřkl: „co spojil Bůh, toho člověk nerozlučuj;“ ať nepřipomínám, kdež zůstává váš slib, který ste jí před Bohem a před jeho církví, při oddávání se s ní, učinili: že ji chcete milovati, chrániti, neopouštěti do své neb do její smrti. Čisté milování a ochrana! vy na Sirovicích, ona na Polici; ona v lůži sotva s duší, vy pak v statku s dobrým bydlem. Ne tak, pane písaři nejvyšší, nevymínili ste sobě starosti ani nemoc, ani nespůsoby, ani statek, než sprostá ste slíbili a to před Bohem, totiž Boha sobě za svědka berouc; protož taky od toho slibu prostého, dobrovolného, bez vejminky učiněného nemůžete upustiti, nemůžete se jeho sprostiti, leč byste z sebe křivopřísežníka, z Boha křivého svědka učiniti chtěli; čehož bych vám nepřál. –

Mohu sám souditi, že jest vám nesnadno nad sebou vítěziti; nebo podle těla těžko jest zdravému s nemocným, mladému s starým, veselému s nevrlým a drtkavým obývati; ale vy nejste snad z těch, kteří podle těla chodí, ale z těch, kteří v těle jsouce proti těla oudůni rytěřují; a jestliže ste z těch, pročež tedy kříži se vyhejbáte, kterýž všickni podnikati musejí, kdož synovství Božího oučastni býti chtějí. Neníť pochybné, že toto vaše manželství jest rukou Boží, která vás taky stírá a potřásá, abyste nezmrtvěli v libostech života tohoto; ale utíkati před ní, netoliko daremné jest, poněvadž ona všudy dosahá, ale také hříšné, neb jest znamením zpoury, nad kterýžto hřích podle písem většího není.

Nechci toho šířiti, poněvadž i patrné jest, i více knězi vašemu k předkládání vám přináležející než mně; ale tímto svobodněji mohu hýbati jakožto věci politickou, že tudy svému dobrému jménu a pověsti hrubě škodíte. Nebo kde jest ten, který nepřičte vám této věci k nestálosti mysli? buď že ste se hned s počátku dobře nerozmyslili, aneb rozmyslíc se dobře, že ste se potom v tom proměnili; víte dobře, že podle starého přísloví: „sapientis non est dicere: non putaram,“ a zase: „deliberandum est diu, quod statuendum est semel;“ vzali ste ji sobě jednou, již ji musíte schovati jakákoli jest, a by vám i na mysli nebylo, tedy pro lidi, pro pomluvy měli byste to učiniti. Nechci mluviti o vašem rodu, na nějž slušně se ohlídati máte, nechci také o věku, který již takový jest, že mezi mladé počten býti nemůžete; ouřadu toliko dotknu: jste druhá osoba v zemi mezi stavem rytířským, jste nejvyšším písařem, jsou vám svěřeny desky, rejstra zemská, spravedlnosti lidské, – i zdaliž nemáte na to mysliti, že jsouce předním místem, máte také býti předním v dávání dobrého příkladu? majíce sobě takové věci svěřené, žeť ovšem toho ostříhati máte, co vám od Boha svěřeno jest; neb jakéž smýšlení býti může, že ten víru zachová lidem, který ji Bohu ruší, že ten bude míti pozor na zemské věci, který nemá pozor na nebeské? Odpusťte, že se tak daleko pouštím, nestíhám vás v ničem, ale vy sami do sebe jdete; může bejti, že majíce affekty zaslepené oči, toho nevidíte, že mezi tím consequentie jiné není. Tak ty věci jdou per gradus, jako člověk když se sláčí, ne ihned, vykydne se ze všeho, než nejprv zuje obuv, potom gatě, pak kabát, naposledy i košili; taky ten, který počne chladnouti v dobrém, nejprv pouští na sebe vítr; pak zimu, potom mráz, až dokonce zatím ustydne a umrtven bývá, Vy ste nyní v počátcích, hleďte se konce, mohl bych vám to specifikovati a ukázati, jakými cestami půjdete; ale chci raději pána Boha prositi, aby vás od nich ostříhati ráčil, než abych vám je měl sám namítati.

Tímž spůsobem mohl bych ukázati, že vám to může vyloženo býti k lakomství: že nemohouce ženy na to přivésti, aby vám všecko dala, opustili ste ji, poněvadž ste toho, čeho ste více milovali než ji, dostati nemohli; že vám to může tolikož připsáno býti k nevděčnosti: že majíce od ní počátek toho, čemuž pán Bůh tak bohatě ráčil požehnati, směli ste se nad ní zapomenouti. Též taky, že může též přisouzeno býti k chlípnosti: že ste se proto od ní odtrhli, abyste svých neřádů tím svobodněji hleděti mohli. Ale k čemu bych to daremně rozšiřoval, poněvadž vejdouce do sebe sami to uznáte, že myšlení jiných lidí nemohou býti jinačejší o vás, nežliby vaše byla o jiných, kdyby podobnou příčinu k tomu dali.

Pravíť sice onen: „pulchrum est digito monstrari et dici: hic est,“^{[red 3]} ale ne vždycky, neb když budou praviti lidé: „toto jest ten pan Čejka, nejvyšší písař markrabství Moravského, který maje starou ženu, opustil ji, že nechtěla statku vzíti vlastním dětem a dáti jemu, opustil ji, aby mohl svobodněji sobě mladé chovati,“ – to nebude pulchrum^{[red 4]} než bude turpe^{[red 5]}. Těžko jest poctivému srdci zlořečí o sobě proslejchati, buď vinně neb nevinně; ale co jest to proti svědomí? a svědomí co proti Bohu? neb jakož dí písmo: potupovalo-liby nás srdce naše, ovšem Bůh, který jest více než srdce naše a zná všecko; ználiť všecko, jakož pak zná, jakž můžete bezpečni býti před pomstou za to, čeho se dopouštíte? aby žádné jiné nebylo, poena talionis hotová jest, když stará umře an pan písař v svět: tu ať jest mladá žena, s kterou bychom se rozveseliti mohli po bábě; dokud olej v lampě, bude svítit oheň, když olej přestane, světlo zhasne. Což tu jiného čekati můžete, než jak ste vy mladej ujeli od báby, že ona mladá ujede od kmetě. Zdaž příkladu není? nebylo by potřeba daleko pro ně choditi, kdyby je kdo sbírati chtěl. –

A by pak i to vás nepotkalo, což pán Bůh nemá jiných metel? Nemoci, smrti v letech nejlepších, rozptýlení statku, hanby světské a kdoby je všecky vyčítati chtěl, poněvadž to hrozné peklo stojí za jiné všecky –

Kterýchžto věcí jakž bych vám věrně nepřál, tak taky podle povinnosti dobrého přítele výstrahu vám dávám, a napomínám upřímně, abyste podle Kristova přikázání vešli v pokoj s bližním svým, abyste mohli oběti své klásti na oltář a podle naučení apoštolova snášeli mdlé osudí ženské, aby modlitby vaše neměly překážky. Směřte se zas s paní manželkou vaší, stěhujte se zase k ní, vezměte srdce, veďte práci, stužte boj, poručte se Bohu, v jehožto síle všecko přemůžete, a se všecko bejti moci budete.

Bude vám to odplatitedlné od Boha, schváleno od lidí, přijato od vašeho vlastního svědomí a od paní manželky vaší odměněno, a byť i nebylo, odplata vaše hojná jest pán Bůh, et virtus per se ipsam et propter se ipsam colenda est.

Mně pak nemějte za zlé, že sem vám tak obšírně, a snad někde ne všelijak bez ourazu ty věci předložil, neb víte, že sem váš dobrý přítel od začátku známosti naší; k tomu taky sem podle ouřadu svého zavázán jednomu každému k dobrému sloužiti, a ačkoli knížka pana Tovačovského, list na ouřad hejtmanský, ani taky zřízení zemské nic o podobných věcech nevyměřují, avšak vy víte, že já se bojím pána Boha a že nehledím tak dalece na lidské prostředky, než na řízení Božské: on mne této zemi představil, on mne in speculo postavil, protož jestli ne pro milost, tedy pro hněv i sám musím utíkati zlého, i jiné od toho vystříhati, abych pokut Božských na zemi neuvedl; nebo mlčellibych já, Bůh by nemlčel a na mně prvním, potom pak na vlasti mé ostejchavosti mé by vyhledával. Protož věřím i za to prosím, že mně v té upřímnosti přijmete, v jaké já se vám taky otvírám. Bůh nebeský dej vám toho užiti ku potěšení časnému i k spasení věčnému. – Datum na Rosicích 26. května 1612.

Váš volný a upřímný přítel a slouha

K. st. z Ž.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. shrnutí dopisu od Františka Dvorského
2. redakční pozn. Františka Dvorského
3. Je krásné, když na mě lidé ukazují prstem a říkají: To je on.
4. krásné
5. odporné