Dopis Boženy Němcové Antonínu Markovi z 25. srpna 1854

Údaje o textu
Titulek:	Dopis Boženy Němcové Antonínu Markovi z 25. srpna 1854
Autor:	Božena Němcová
Zdroj:	NĚMCOVÁ, Božena. Dobří lidé. Výbor z díla. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1951. s. 213–216.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Antonín Marek

V Praze 25. srpna 1854.

Velectěný pane!

Prosívala jsem často za jiné lidi, činíc to ráda, bez ostychu; nyní ale, kdežto neštěstím přinucena za sebe samu a svoji rodinu prosit mám, přichází mi to za těžko i tenkráte, když se k nejšlechetnějšímu srdci obracím. — Snad učinil někdo zmínku o nehodách, které nás již déle roku stíhají? — Jestli ne, tedy povím v krátkosti, co mne donucuje Vašnosti tímto listem a spolu prosbou obtěžovat. Loňskou zimu roznemohl se mi nejmladší chlapec po druhé na tyfus; lékař řekl, že nesmí do roka školu navštěvovat, že musí být na venku, má-li být zdráv. Dcerka moje též zdravého povětří zapotřebí má, já také churavěla, odjeli jsme tedy všecky tři do Uher k mužovi, abychom nemuseli na třech stranách žít, an tu starší chlapci ve škole zůstat museli. — Přijela jsem tam v máji a rozstonala se. Ještě jsem ležela, potkala nás druhá nehoda: muž přišel do vyšetřování skrze rok 1848. Někdo prý nás udal u ministerstva. — „Revoltär, Panslev, ein Freund Havliček’s; seine Frau, eine Schriftstellerin — vor dem Jahre 1848 als regierungsfeindlich bekannt, von čechischen Ideen begeistert, übt einen groszen Einfluss auf ihn aus — sie erziehen die Kinder nur in der čechischen Sprache,“ atd. atd. — Je těch předhůzek ještě množství, ale všechny se otáčejí okolo strašidla Panslavismu, které neměl muž co jinak správný, neúhonný úředník u sebe přechovávat. Také se mu za zlé vykládá, že on, co hlava rodiny, moje Umtriebe trpěl a mně psát dovolil. Byl hned z úřadu i platu suspendován a vyšetřování se vedlo. To bylo loňského roku na začátku června a podnes není tomu konec; ba poslední čas se to ještě zhoršilo, přišli na stopu, že jsme opravdu Slované a že přejeme více Rusům než Němcům. — Tento měsíc mu byl i plat poloviční (allimentací), který dostával, zadržen. Ostatně je na svobodné noze, jen že nesmí z Ďarmot se vzdálit.

Já byla v Uhřích u něho až do října. Zatím se zde v Praze nejstarší můj syn roznemohl na plicní neduh. Byl v šestnáctém roku, příliš rychle rostl, a to byla příčina jeho nemoci. Já to dlouho nevěděla, že stůně, neboť celá naše korespondencí se zadržovala. Když jsem se to dověděla, vypůjčila jsem si peníze na cestu a odjela jsem s dětmi do Prahy. Muž se ale domníval, že když já zde budu, on snáze dovolení dostane jít též do Prahy a vyšetřování zde očekávat, které se z počátku vedlo od vyšetřující komisí vojenské. Nuž ale nebylo mu to na žádný pád dovoleno. Já přišla sem, a druhý den můj syn skonal. To byla třetí, nejbolestnější rána; při té srdce krvácelo. — Byl to hoch pilný, hodný, já svoje nejkrásnější naděje v něm viděla vyplněné a mnoho doufání v něho skládala. Přeškoda toho mladého života! Nereptám proti Bohu, ale mnoho na mne ukládá: duch můj snáší to trpělivě, ale tělo klesá.

Ležela jsem skoro celou zimu, bylo mi velmi zle, a posud se nemohu zotavit. — Muž mi nemůže více posílat než 15 f měsíčně, an i tam draho; kam s tím? — Je nás pět osob. Dvě děti chodí do školy, nejstaršího dala jsem do společenské zahrady k panu Fialovi, poněvadž je také slabého těla a silně roste. On má právě k tomu velikou chuť; pán je s ním spokojen. Musím ho ale doma stravovat; to dobrodiní mi ale prokázal, že ho přijal zdarma k vyučení. — Zásoby v čemkoli neměli jsme nikdy; jestli byl někdy nadbytek, byli také chudí přátelé, kterým pomoct povinnost kázala; žili jsme od měsíce k měsíci, proto také nyní nemáme z čeho dosadit, a nouzi trojnásobně cítíme. Žijeme co nejskromněji možno, jen aby hlad nebyl a slušně se mohlo mezi lidi jít; a přece tolik to stojí. Prodala jsem, co jen jakouž takouž cenu mělo, dluhy mám, a nyní — nyní dokonce zbavena jsem i toho, co mi mohl měsíčně muž posílat. Na podporu od přátel nemohu se spoléhat, když má každý sám sebou co dělat v těch těžkých časích. Literatura mne neuživí; napsala jsem povídku delší, ale kněhkupci krčí ramenoma, že jsou špatné časy, malý odbyt kněh, a že by mi napřed nemohli nic dát. Pan páter Štulc slíbil zaopatřit mi překládání spisů pro mládež, jež chce Hölzel v Olomouci vydávat; ale také to k ničemu nepřichází. Já mám více prací rozdělaných, které bych mohla dobře odbýt, ale co je to všecko platno — potřebuju k tomu trochu zotavení mysle; v tak hrubých těžkostech postavenu být a psát, není každému dáno. — Ženskou prací čeho vydělávat, dokonce nemožno. — Měla jsem přijmout službu společnice u jedné melancholické dámy, v zdejším blázinci, s dobrými výmínkami. Chtěla jsem se té trpké službě podrobit, ale ona začala najednou tak tuze řádit, že nemohou k ní nikoho, mimo silnou služku, pustit. — Tak se mi všecko vniveč obrací. Já bych se žádné práce neštítila, jen kdybych věděla, že ní vydělám dětem živobytí. — Nevím ani kam se obrátit, co počít! — Věc ta bude bezpochyby ještě dlouho trvat; nemáme přátel ve Vídni, ani na poptání, neřku-li na pomoc. Záleží to na Kempenu, a já bych musela k němu, mělo-li by to co prospět, — a ještě kdo ví, zdali by co pomohlo i dobré slovo! — Doufám, že i mně zase někdy slunce zasvítí, ale kdy to bude a co ještě do té doby zkusím, to jen Bůh ví!

Velice prosím Vašnosti, můžete-li mi něčím přispět, aneb víte-li jakou stálou pomoc pro mne, učiňte to. Já Vás znám co muže šlechetného, lidumilného, proto se k Vám důvěrně obracím, i doufám, že mi nezazlíte. — Výpomoc, kterou jste mi tenkráte dal pro onoho muže, poslala jsem mu po poště, beze jména; netušil ani, odkud ta potřebná mu pomoc přišla.

Doufám, že list ten Vašnosti ve zdraví najde. Kdo toho daru božího nemá, tomu trudno na světě. S nejhlubší úctou a srdečným pozdravem

zůstávám Vaše oddaná přítelkyně

Božena Němcová