Donna Maria

Donna Maria
Ladislav Klíma

Údaje o textu
Titulek:	Donna Maria
Autor:	Ladislav Klíma
Zdroj:	[1]
Licence:	PD old 70

Mladé, krásné donně Marii nebylo nic nového zpozorovat, že je muži stopovaná, ale tentokrát oba chlapci, které nápadně často spatřovala, byli tak rozdílní od obvyklých jejich obletovačů, že si umínila mít se na pozoru, tím spíše, poněvadž v tehdejší době — v 16. století — panovala ve Španělsku anarchie a zvůle, zvláště mocnějších šlechticů, proti nimž zákony byly směšny. Ale od takového rozhodnutí k ráznému jeho provedeni je ještě daleko, zvláště v duši dívky. Zcela hladce se stalo, ze jednoho večera byl její kočár, jimž se vracela z návštěvy u příbuzných do Saratogy k rodičům, zastaven, oba sluhové zabiti, donna Maria spoutána a s roubíkem v ústech do pytle vstrčena a na koně přivázána.

Celou noc se jelo cvalem. Když se den začal světlat, probudila se donna Marie z polomdloby a cítila, že byla s koně sňata a kamsi nesena. Trhlinou pytle uzřela nad sebou mohutný, na skále jako strašidlo čnící hrad. „On je to — on, jejž jsem již v dětství ve snu s tajemnou hrůzou často vídávala! Již tenkrát říkala jsem si, že on něco strašného v životě mém bude znamenat — nyní je zde — jak strašné!“

A když na padacím mostě uzřela seňora Pedra Gonzaga, omdlela.

Červeně zlatý svit bylo první, co vědomí její připoutalo. A hned poté pocit, že jí nemožno vládnout údy a slabá, palčivá bolest celé zadní strany těla. Ležela zcela nahá na znaku, na zemi v prostranném, jen lampičkou osvětleném sklepení,v pasu k zemi připoutaná, s roztaženýma rukama a nohama, rovněž k zemi přivázanýma. A tu se vzbudila vzpomínka, co předcházelo — — —

„Don Pedro,“ zašeptala, znovu zápašivší s mdlobou, „o němž jde pověst, že nesčetné mladé ženy z pohlavní zvrhlostí na hradě svém umučil… Ó čím jsem se provinila, Panno Svatá, že mně je to souzeno! Ne, to nemůže být! Ještě před několika hodinami šťastná, celý svět se na mne smál jako slunce - a nyní - oh! - nemůže, nemůže to být! Ach! proč ta bolest v zádech stále větší? … Ne, pomlouvají jej — snad má se ženami nějaké úmysly — ale ne tak strašné — snad jedná se při všem o něco nevinného, ušlechtilého… Ó, jak to pálí — oh!“

A teď poznala, že leží na železném kole, horkém, stále více se rozehřívajícím — —

Podél stěn stály nehybně mužské postavy jako sochy. Nejmenší pohyb neprozrazoval v nich život; byly v brnění, ověšeny podivnými zbraněmi, jakých se již neužívalo. Jen jeden, uprostřed nich, zbraní neměl; jeho kabátec leskl se četnými světélky, spodky rovněž; z tváře jeho viditelny byly jen černé, žhoucí oči a orlí nos - vše ostatní jen houšť jako noc černých vousů a vlasů.

Náhle uzřela donna Marie, bolesti a hrůzou sílíc, že sebou pohnul. Vykřikla děsně: „strašidlo!“ - Zůstal zas nehybný. Bolest se jí menšila —

Náhle však rychle se vzmáhala a třpytící se postava počala pomalu přistupovat blíže. — Stanula nad obětí, bolestí řvoucí, poklekla, přivinula se k ní, objala ji rukama i nohama. A strašná bolest projela dívce celou přední stranou těla — šat muže byl poset malými ocelovými trny…

Zvířecí tvář přiklonila se k její a zuby prokously jí ret… Pak pocítila ještě něco jiného, co ji blahodárně vzalo zas vědomí, v bolest a hrůzu proměněné…

A zase viděla totéž sklepení. Ale stála přikována ke kůlu. A za sebou spatřila velké kolo, na jehož obvodu připevněno bylo několik prutů. Stála ve velké nádobě.

Zoufalý sten vydral se jí z hrdla. A jako na jeho povel počalo se kolo pomalounku točit a pruty hladily jí mírně rudá záda a elasticky sesmykaly se s nich. Ale rychlost otáčení vzrůstala, celé tělo počalo bolet… Náhle s třeskotem se otevřely dveře ve stěně a vstoupil včerejší známý, teď zcela obnažený.

Stanul před mučenou a se zálibou hleděl na ni… Prudce dopadaly nyní pruty, dívka řvala. Kolo snižovalo se stále více; když do modra zmrskána byla lýtka, počalo se zase zdvihat. Každý šleh prosekl teď kůži. Dno nádoby počalo se plnit rudou barvou. Když pruty dosáhly až ke krku, pozvolna jal se otáčet i kůl a šlehy dopadaly na strany těla, posléze na prsa, na břicho — — —

Náhle vtrhl muž se slastným rykem vpřed, sevřel donnu Marii, roztouženě líbal ji a lízal celé tělo, kousal, rány prsty roztrhával, smál se, vyl, plakal. Nedbal, že pruty zasahují i jej, chvílemi ustal ve svém líbaní a vysadil se jim schválně zcela, aby hned poté se zdvojenou slastí pokračoval. Cítila jeho horký dech, ostrý zápach, jako z tlamy tygra a bylo ji náhle tak divně. Vše kol ní se rozplývalo, strašná bolest měnila se v cosi jiného…, v cosi pekelně slastného… Řvouc,v extasi políbila svého mučitele - on rozvázal jí ruce, ona šíleně řičíc objala jej a zasypávala polibky, přejíc si v tu chvíli v rozkoši a lásce zemřít… A tu pocítila děsnou bolest v nosu. Don Pedro bodal jí do něho vzhůru, hluboko jehlicí a sál proudem prýštící krev. Kolo se zarazilo… Vědomí dívky haslo… Viděla ještě jak muž vyňal nádobu z pod nohou jejích a pil — — —

Následovalo ještě několik podobných scén, o nichž pomlčíme. Jak dlouho to vše trvalo? Nevěděla; snad pět dní, snad jen den…

A pak cítila, že se blíží blahodárná smrt. Tělo již tak nebolelo, duše zlhostejněla a třepotala se napolo ve sladké říši snu; jen tu a tam projela jí myšlenka na skutečnost — a dívka jala se výti jako na smrt raněné zvíře… Pak se šíleně rozesmála — a celé hodiny sténala a skučela a opět se mezitím smála, až zas omdlela.

Něco nového uzřela pak, když, jsouc k zemi připoutána, opět k sobe přišla: ohromnou černou rakev uprostřed na zemi stojící.

Dala se dětsky do strašného křiku a hned poté zalila ji sladkost. A snila o měkkém objetí nicoty, o nejslastnějším polibku smrti, který splynul jí v jedno s polibky huňaté tváře. — — —

Jak ty polibky stále šelestily, vrzaly, skřípaly - konečně třeskly stranou. Mechanicky tam pohlédla - a viděla, jak veliký kámen ze zdi vypadlý, dosud na zemi se kývá… A povstalým otvorem lezlo dovnitř něco děsného, něco hnědě rudého… „Smrt to,“ děla si klidně a zavřela oči.

Plížilo se to blíž… Neotvírala jich… „Přicházím, abych tě vysvobodila,“ ozval se děsivý hlas. „Vysvoboď, vysvoboď mne, smrti!“ zašeptala. „Jen rychle!“ „Bezmála jsem už smrtí, ale ne dosud zcela! K životu chci tě vysvobodit! Otevři přece oči!"

A donna Marie uzřela před sebou ženu. Nahou, jen krví a blátem oděnou, téměř kostru s hroznými tahy tváře, strašidelnýma očima, silně se potácející.

„Nesmím mařit ani chvíle, abych zde nebyla přistižena! Jsem tvá předchůdkyně. Před třemi měsíci zázrakem ušla jsem smrti. Netvor hodil mne do díry — odtamtud jsem teď přilezla, kde hnije spousta jeho dřívějších obětí; domnívá se, že jsem mrtva. Co dále bylo, není čas vyprávět. Slyš! Co nevidět se udusíš — v této rakvi, jak už to tu chodí. On si tam lehne též, aby se s tebou, poslední dech lapající, miloval… Sám se neudusí — ve víku rakve jsou otvory, které sice vnitřek ventilovat nedovedou, ale které mu vždy, když k nim přiloží ústa, vzduch zase dají - kdežto tobě, pod nim spoutané, nikoli. Bude sám zápasit se zadušením, ale víš už, že mu působí rozkoš nejen jiné, i sama sebe trýznit… Nuže — já místo tebe nechám se zavřít do rakve, na štěstí jsme si dost podobny a tvůj obličej je pod krví stěží k rozeznání — a ty, až tam chvíli oba budeme, přivážeš provazem, který ti dám, víko k rakvi tak, že ji netvor nebude už moci otevřít - a pak ve víku zacpeš otvory kolíky, které ti rovněž přinesu.“

„Ale pozná-li tě přece? — Oh — ty se však tam udusíš s ním!“

„Nic jiného nechci. Život je mně lhostejný, ničeho se už nebojím, přeju si strašlivě jen jednoho: pomstít se! Nemluv a slyš dále! Bude-li on mrtev, od jeho služebnictva nehrozí ti už nic. Odkryla jsem tajnou chodbu, vedoucí z mé mrtvolné díry do jednoho oddělení hradního sklepa. Prchnout z něho bez pomoci zdejších obyvatelů jest nemožno, ale bude lehko ranami na železné dveře je přivolat. Ukážeš jim mrtvolu pánovu — a budeš spasena! Mlč! Teď zapadá právě slunce - ze sklepa je vidět jeho matný reflex. Dle všeho přijde on k tobě zítra odpoledne. Krátce před tím přijdu k tobě, odpoutám tě, ukážu kudy se jde do sklepa, pak ty mne spoutáš a v mé díře budeš čekat. Buď dobré mysli a neumírej předčasně!“

A potácela se pryč. -

„Jak se potácíš, ubohá! Oh, čím jsi se živila ty tři měsíce?“

„Nejdříve hnijící svou předchůdkyní, poté našla jsem ve sklepě čtyři, jako kámen tvrdé a plesnivé bochníky chleba, když ty byly dojedeny, seslal Bůh zas nové maso, dívku, která byla umučena mezi mnou a tebou. Od čtrnáctí dnů není už vůbec k jídlu, živím se jen vínem, kterého je ve sklepe slušná zásoba, mám—li se jím uživit, musím ho vypít značné množství — hle, proč se potácím. Zítra budu mít zas dobré čerstvé masíčko, budeš-li pitomá!— —“ Zmizela, kámen do zdi zase zasadivši. Marie cítila, jak se smrt od ni oddálila… Plakala a nepochybovala téměř, že bude osvobozena… Jak se těšila v zuřivosti své pomstychtivosti, jak bude zabíjet kolíky do víka — — a přece od myšlenky, že on se udusí, vždy se její duše instinktivně odvracela…

Asi za půl hodiny přišel s mlékem, polívkou a vínem. Nechala si vše bez odporu nalít do úst. Zdál se jí být změněn — nějak ztruchlivělý a nejistý. Když ji napojil, dlouho nad ní stál a jí se zdálo, jakoby něco něžného se lesklo v jeho očích. A pak ji — pohladil líce — a odcházel… Jala se za ním volat ještě jednou prosby. Vrátil se k ní, dlouho zamyšlen stál — pak uvolnil její pouta co nejvíce. „Zbavte mne jich zcela!“, prosila, „a propusťte mne — Bůh vám to oplatí…“ Viditelně silně se sebou bojoval… Náhle se k ni sklonil, svázal ji znovu ještě pevněji než dříve, že bolestí křičela, kopl jí několikráte do prsou - zachechtal se slastně — zakryl náhle tvář a prchl — — —

„Měla jsem dnes strašný sen,“ pravila donna Oktavie zjitra toho dne svému bratru Pedrovi. „Temnými stezkami kráčela přede mnou tvá předposlední umučená Marcela; kynula mi stále k sobě, já otrocky poslouchala. Náhle zmizela; dojdu k místu, ona leží ve vykopaném hrobě, rozepne po mně náruč, bezvolně vrhla jsem se na ni — vidím, že pod ní ležíš ještě ty, spoután… A náhle počla náš vykopaný hrob zasypávat — donna Dolores to byla, jež ji na nás shazovala — — Ty bledneš — po prvé vidím tě zsinalého? Strašná hrůza mne probudila. Ještě nyní mne neopustila — jako černá propast šklebí se na mne toto smavé jitro. Bratře, nemuč tu ženu — nebo aspoň zanech toho strašného kousku s rakví.“

„Musí být umučena — a bude poslední; čísla čtyřiceti musí být dosaženo, dal jsem si slovo a odbyto. Je mně jí líto, cítím k ní něco jiného, než ke všem předešlým — — lhostejno! A kousek s rakví je rozkošnější než všechny předchozí dohromady. Ha! Ten výraz jejího obličeje, když místo zachránců otevře ji dveře sklepa domněle v rakvi udušený a ty, zachránkyně, budeš se za ním chechtat…“

„Vždy jsem se toho strašně bála, nehledě k mukám dušení, které jsem v rakvi vždy musela přestát a které ani tvé laskání nedovedlo zmírnit. Bylo by možno, že by nejen někdo otvory víka, ale i dna rakve ucpal a zámek, jímž se otvírá její přední strana, poškodil? Pak byli bychom ztraceni. A stále mne pronásleduje myšlenka, že Marcela není mrtvá.“

„Absolutně jisto. Ležela v rakvi zcela bez vzduchu dvě hodiny a než jsem ji hodil mezi mrtvoly, protkl jsem jí ještě srdce.“

„Bojím se děsně. Právě poslední tvůj zločin skončí dnes katastrofou — tak tomu chtívá osud. I ty se bojíš…“ — „Před několika minutami,“ usmál se, „potkal jsem na chodbě donnu Dolores…“ „Možno? — tvou manželku — první z tvých obětí? Tedy nejsou plané pověsti, že zde v hradě straší?“ — „Straší a nestraší! Je to přelud. Jako fantom v horečce viděný - straší, budíc hrůzu, ale jen straší, nemohouc škodit - vskutku neexistujíc.“ — „Že se ti právě dnes — v tvůj poslední den zjevila, něco znamená. „Oh, Pedro“, klesla na kolena, „zanech toho, propusť tu nešťastnici — Bůh kvůli tomu činu odpustí tobě — a mně snad též, bídné hříšnici…!“

„Lepší peklo, než sebouopovržení. Jediné, v čem učiním ústupek — že to odložím na zítřek ráno, aby tento den nebyl „poslední“ — ač do zítřka by mohla umřít. Odejdi!"

„Netvore — odpusť — aspoň mně dovol, abych nebyla spoluúčastna. Nechtějž, abych byla s tebou ztracena, já, která jen ze strašné lásky k tobě jsem se ti propůjčila!“

„Ze zvrhlosti, sestro, i láska tvá je jen následek tvé zvrhlosti. Popatř v zrcadle na svůj mrtvolný, kletbou stižený obličej, své děsuplné, děsemplnící oči — čím jsi se stala, tím bylas vždy. Jsi má na zemi, jsi má v pekle. Vykonej, co máš poručeno — jinak zakončím jednačtyřicátou.“

Brzo po odchodu Pedrově upadla donna Marie zase v polospánek, v polomdlobu, nestvůrnými sny do nekonečnosti přerušovanou. A když se konečné vědomí zjasnilo, cítila mučednice, že smrt je zase blízko, blíže, než včera.

A bylo klidné to zjasněné vědomí a lhostejné. Myšlenka na možnou spásu nehýbala jím téměř, jsouc sama nejasná; silnější byla vzpomínka na polibky netvora. A nejsilnější přání: kéž už je všemu konec!" —

Sotva si uvědomila zvuky ze zdi, třeskot kamene. Teprve když hrozná, krvavá tvář objevila se před ní, nastalo jasnější sebeuvědomění.

„Rychle,“ slyšela zimničná slova a drkotáni zubů a cítila, jak se jí pouta uvolňují a spadávají. „Za půl hodiny budeš zachráněna… Oh, jak jsem rozčilena. — Bojím se, má drahá, ani nevím čeho… Modli se za mne — před Bohem. Nuž povstaň, pomohu ti! Můžeš jít? Budu tě podepírat! Nejdříve ti ukážu cestu do sklepa, zapamatuj si ji dobře, jinak zahyneš. Tu provaz k přivázáni víka jsem ti přinesla — je schován pod rakví. Nyní pojď!“

Pohyb, aktivita, naděje, daly Marii tolik sily, že s pomocí své společnice mohla jít… Prošly otvorem, s námahou sestoupily do nehluboké jámy, vystlané hnijícím, strašně páchnoucím masem a kostmi a vešly do těsné chodby. Asi po tisíci krocích zašeřilo se před nimi — ocitli se v malém, sudy naplněném sklepě. Neměl oken, ale nad železnými dveřmi byla dosti široká štěrbina, propouštějící něco světla ze sousedního sklepení, kam dopadalo patrně několik paprsků ranního slunce.

„Tímto kamenem,“ mluvila zachránkyně, „budeš do dveří bušit až ti služebnictvo přijde otevřít. Ale neučiň tak dřív, než za čtvrt hodiny poté, až on v rakvi ztichne, aby se snad zase neprobudil k životu. A nyní nazpět - spoutáš mne tam. Oh, jak roste má hrůza— — —“

Ocitly se znovu v mučírně. „Pro boha, já zapomněla přinést ty kolíky! Jsou ve sklepě, musím se vrátit… Pojď se mnou — ne, to už nemůžeš — ale sama tam jít se děsně bojím… Co činit?“

Třesouc se stála chvíli nerozhodně — konečné pokřižovavši se, zmizela Marcela v otvoru — —

Marie usedla do kouta pod sochou rytíře. Náhle padala na ni silná mdloba, vše kol ní se podivně roztočilo, cosi jako by kráčelo blíž… „Teď snad zemru — ale ráda bych ještě jednou cítila ten tygří dech z jeho úst— —“ zhasínalo jí v duši…

Tu jí bylo, jako by zaslechla výkřik… Slabý, velmi ztlumený, ale přece tak děsný… A hned poté letargie ještě větší zahostila se v ní a kolkol — —

A viděla zase krvavou tvář v otvoru… „Co to?“ lekla se tajemně a slabě. „Ah! ona! Hleďme, já myslela, nevím proč, že je mrtva. Ale — jako by to nebyla ona… Co to z ní na mne vane? Musí to být ona — to jen ta krev v obličeji jí tak mění — a má nemoc kalí mé oči. Mam z ní strach…“

Příchodkyně, Marie si nevšímajíc, pevným krokem přistoupila k rakvi. Otevřela ji, do přední její stěny vtiskla kamenem hřeb a dva kolíky do jejího dna. Pak beze slova, velitelsky pokynula Marii. Ta uposlechla, divíc se, jak lehce a bezbolestně kráčí.

Zachránkyně ukázala jí na tři kolíky, kámen a provaz pod rakví. Poté ulehnuvši na podlahu, podávala Marii provaz, kterým tato před chvíli byla spoutána. A za minutu byla jím těsně k zemi přivázaná. Pak pokynula Marii hlavou a ta uhodnuvši, co se jí velí, odešla k otvoru mrtvolné jámy a skryla se v něm. Stala se automaticky poslušnou a nemyslela na nic, než na plnění rozkazů. Sotva byla skryta, zaskřípaly dveře naproti a vstoupil don Pedro.

„Kámen nezastrčený, uvidí—li mne — vše ztraceno,“ chvěla se dívka. Ale nehleděl na ni, nehleděl nikam… Skelné oči v jeden bod upřeny, ubíral se jako stroj k ženě na zemi…

Klekl k ní, zastiňuje ji… A poprvé zaslechla Marie jeho hlas: „Dobře jsi se našminkovala, Oktavie… Nejsi ani k poznání. Jako bys to nebyla ty… Máš ještě strach? Já také, je mně divně, jako nikdy, i tebe se bojím. Odbuďme to rychle!“ „Oktavii ji jmenuje, pro boha! poznal ji? či myslí, že se tak jmenuju? Tak to bude, jinak by ji netahal do rakve. Již tam oba leží — již se víko zavírá… Panno, buď při mně teď!“

Z vnitra truhly znělo teď slabé šelestění a nesrozumitelná slova. Marie vylezla z díry a potichu brala se blíž. Náhle sebou trhla. „Co chci učinit?“ ozvalo se v ní. „Chci zabít jej, po jehož polibcích tak toužím? Šílenství — nesmím. Ale šílenství je to, co teď pravím. Musím poslouchat — ta v rakvi magicky mnou vládne, jsem bezvolná, jsem slepým nástrojem boží spravedlnosti, nuže —“ Vyňala provazy, jeden z nich obtočila kol hoření části rakve; udělala uzel, pak druhý —

„Jen važ, važ, hahaha!“ ozvalo se hrobově z nitra. Marie klesla. „Slyšel to — ví to — jsem ztracena… Ale směje se, nevzchopuje se - co to znamená? Je to vše jen jeho pekelná lest? Není snad ta žena s ním smluvena? Aspoň by nezemřel… Ale — spíše — je v náměsičném stavu a zří jasně, co se kol něho děje. Neškodí to — jen aby se neprobudil. Ano — a teď dále!“

Uchopila druhý provaz. „Proč stále tak tichá, Oklavie? Tichá, studená a nehybná. Nezemřelas? Ale ne - mrtvoly jsou tvrdé, tys měkká — nějak až příliš měkká. Začíná tu byt dusno, nějak brzo dnes — —“

I druhým provazem rakev pevně obtočena, příšera byla uvězněna! Marie radostí div nezavýskla. Slyšela nyní syčení vzduchu u jednoho otvoru, don Pedro bral dech z venčí. Uchopila kolík a kámen.

Jak strašně měkká jsi, — Oktavie, — skoro jako bahno. — Hm! Nezabořila se mně ruka do tvého ramene jako do bláta? Ale ne — byl to klam, výplod mého strachu — —“

Znovu ozvalo se syčení. „Něco strašného v tom vězí,“ děla si Marie. „Proč ona se ani neozve? Zápasí jistě už se zadušením — nepřirozeno, že je tak tichá —“

Syčení ustalo — vzápětí ozval se zděšený výkřik. „Co to děláš, Oktavie? Obličej tvůj začíná světélkovat. Smluvila jsi se i ty o mé záhubě? Ha — znovu se mně zabořila ruka do bahna — a ten strašlivý zápach — —“

„Byla jistě jen strašidlem — je už dávno hnijící mrtvolou,“ táhlo Marii děsně duší.

„Ha“ zařičelo to teď — „celé tělo mé se probořilo — plovu v bahně — mrtvola. Tvář světélkuje stále silněji — ha! poznávám ji — Dolores! Zemru — — ale ne! tak don Pedro neumírá!“

Rakev strašně zapraštěla, provazy se napjaly — — Haha! Myslíte, vy tam nahoře, že vám to platno ? Třeste se —“

Za okamžik ozvalo se z vnitra rachocení — a ještě hroznější zavytí. „Zámek zničen. Nedostanu se ven…! Ale neudusím se přesto — spodní otvory — hrůza! Zmizely, zcelily se!“

Marie udeřila na první kolík. Znovu zapraštěla rakev, zakolísala se. Z nitra zněl už chropot. I druhý otvor zatlučen. Z třetího znělo syčení. Boj se oň rozpředl. Neuvěřitelnou silou snažil se muž prsty svými zabránit vnikání dřeva, znamenajícího za minutu smrt. Snad by se nebylo dívce zdařilo zvítězit, kdyby nedostatek vzduchu nebyl podlamoval víc a víc sílu protivníkovu. Konečně vězel kolík nevyvratitelně v rakvi.

Chvilku bylo úplné ticho, pak se ozval ještě jeden výkřik, tak hrůzný, tak srdcervoucí, tak nelidský, že se Marii zježily vlasy. Ještě jednou zapraštěla silně rakev, že jižjiž se zdálo Marii, že praskne. „Vysvobodí-li se, okamžitě mne usmrtí,“ děla si a utekla do otvoru a skryla se tam. Opět bylo delší chvíli ticho. „Snad již dokonal?- Běda!“ myslila si - tu zazněl děsný chropot a mezitím slova: „Smiluj se — Marie — propustím tě — — miluju tě — — —“

„Otevřít, otevřít mu muším!“ vzkřikla — „ať se děje cokoli!“ Chtěla se vzchopit, ale co to? Nemohla — jakési tajemné rameno osudu ji tisklo k zemi. Čím více se namáhala, tím bezvládnější se cítila. Chropot byl stále hroznější. „Pro spásu své duše odpusť — smiluj se, nejdražší, změním se — —“ Napjala strašlivě všechnu sílu vůle — — a náhle pocítila, že něco s ní spadlo — ne však jen ono ochromení. Nechápavě hleděla, sedíc na okraji otvoru, kol sebe. Chvíli trvalo, než si vzpomněla, co právě bylo, ale nemohla dobře uvěřit, že to bylo skutečností. „Mám jej vysvoboditi?“ děla si tupě — ale necítila nyní žádnou touhu tak učinit. Bylo ticho, hrobové, nejhlubší — trvalo několik minut.

„Mrtev!“ řekla si tupě. „A já půjdu za chvíli za ním. Co teď? Vše jedno. Ale přece jen, abych šla do sklepa - pro vysvobození. Ano, je to jaksi má povinnost. Půjdu, je to tam přece hezčí, než zde.“ A dala se do pohybu. Sotva se plížila, vše se kol točilo, světlé koule kolotaly kol ní. Konečně přece octla se ve vinném sklepě.

Vrazila do něčeho. Popatřila. Její známá ležela zde bílá, s tváří hrůzou znetvořenou, studenou, tvrdou. Lhostejně plazila se dále a jala se bušit kamenem do dveří. V přestávkách slyšela odkudsi zvenčí lidské hlasy, rozeznala i slovo „mrtev“. Hlasy se blížily, hlučely — zámek zarachotil —

„Žije ještě, žije!“ vzkřikli sluhové. „Chvála bohu jste spasena, donno, odneseme vás na lože, neobávejte se ničeho, pekelná obluda je mrtva!“

„Vím — a jak to víte již vy?“ — „Viděli jsme jej kácet se před půl hodinou k zemi — leží nyní ve své posteli.“ — „Ne v posteli — v rakvi leží udušen — v mučírně…“ — „Mýlíte se, donno - a jak jste se zde ocitla?“ — „Onou chodbou z mučírny — — ale umru…“ „O té chodbě jsme nevěděli," žasli. „Ale kdo to tam v ní leží? Panno svatá — je to donna Oktavie — mrtva — soud Boží. Neobcházela dnes v noci marně chodbou nebožka paní hradu.“

„Umírám — odneste mne ještě zpět chodbou do mučírny — chci jej ještě vidět, než skonám…“

Vyhověli po chvíli, ze zvědavosti. Rakev otevřeli. Byla prázdná.

„Od rána,“ vyprávěli, když se vraceli s donnou Marií, „pobíhal rozčilen chodbami, nemoha se patrně k něčemu rozhodnout konečné zvolal: „Staň se!“ a zamířil k mučírně. Ale náhle stanul vedle dveří do čeledníku a dlouho, jako v sochu změněn stál - duší patrně opuštěn — oči děsně v neznámo upřeny. Stále větší hrůza se v nich jevila, tělo počalo se strašně chvěti, prsa křečovitě lapala dech — až se zvrátil. Srdce již nebilo, když jsme se nad ním sklonili."

Donna Marie uzřela jej na loži zčernalého, strašnějšího, než když jej naposled viděla. „Můj!“ zašeptala. Vrhla se k němu, objala mu hlavu, rty její klonily se ke rtům jeho… A ještě než se jich dotkly, trhla sebou prudce, bezvládně svezla se její hlava na jeho a jen dvě mrtvoly se políbily…