Don Juan (Tyl)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Don Juan
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 293–308. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Wolfgang Amadeus Mozart
Psáno roku 1844

Bylo spanilé odpoledne. Před hostincem u tří lvíčků zastavil se uprášený kočár. Ochotně vyběhl z domu obratný sklepník, otevřel u kočáru dvířka a pomáhal z něho mladé, roztomilé paničce. Ta skočila se stupátka, a za ní vylezl malý, drobný, třicetiletý muž, brumlaje veselou písničku.

„I ty svatý Jene Nepomucký!“ zvolal nyní majetník hostince, stoje v průjezdě, aby hosti přivítal. „Je-li možná? Pan Mozart zase jednou v Praze?“

„Vidíte, mužínku, že držím slovo!“ odpovídal Mozart, přívětivě hlavou kývaje. „Tu mne máte zase celého, a můžete mne podržeti celý podzimek. Tuhle si vedu také svou milou ženušku, a to jen k vůli vám, abyste neměl strachu, že tuze mnoho hloupých kousků nadělám.“

Hospodský se klaněl před roztomilou paničkou a maje chuti k hodné dlouhé a důrazné řeči, začínal:

„Vysoce vážená paní Mozartová —“

Ale Mozart mu nedal domluviti.

„Nechte dlouhých intrád, mužínku, a doveďte nás do nějakého pokoje! Při tom nezapomeňte na svačinu, a pak buďte tak laskav, mužínku, a pošlete někoho k panu Quardasonimu — pěkné poroučení a že jsem tady.“

Na to podal své roztomilé paní ruku a kráčel s ní za hospodským, který ho úslužně vedl do nového příbytku. Domácí posluha nesl za nimi kufr a několik škatul, které byli mezi tím s kočáru složili.

V tu chvíli šel okolo tří lvíčků mladý, krásný, černooký muž. U kočáru v průjezdě opakovalo se ještě Mozartovo jméno. On je zaslechne a jako šipka letí za hostem po schodech nahoru, zrovna do pokoje, a zavýsknuv radostí, vrhne se Mozartovi do náručí.

„I aby tě rarášek, ty divoký sršáne!“ zvolal Mozart, „jak jsi mě to polekal!“

Na to se obrátil k své paní a s úsměvem jakési dětinské radosti představil jí krásného muže.

„Nu, jak se ti líbí? To je náš Luigi Bassi. Je-li to mužínek?“

* * *

„Maestro Mozart!“ řekl Bassi s pyšněradostným vědomím, „dnes večer zpívám hraběte ve vašem Figaru.“

„Ah, to je hezky!“ odpověděl Mozart. „Nu, a co pak říkají Pražáci mé zpěvohře?“

„Přijďte jen večer do divadla, tam to uvidíte a uslyšíte! V šestnácti dnech dáváme ji po dvanácté, a k tomu dnes na žádost saského vévody Antonína.“

„Hoho!“ zaradoval se Mozart, a po bělounké tváři jeho přeletěl malý červánek. „A co pak říká Strohbach?“

„Ten vede s celým orchestrem jednu píseň. Po každém představení je ho slyšeti, že by hned zase chutě z předu začali, ačkoli prý to kus těžké práce je.“

Mozart si mnul potěšen ruce a řekl k své paní:

„Nu, andílku, vidíš? Co jsem ti povídal? Ó já to věděl hned, že mi Praha mou vídeňskou mrzutost nahradí. Však je dobře! Pražané mi rozumějí, a já jim za to napíšu operu, jakou člověk každý den z rukávu nevysype. Mám k tomu kapitální text, mužínku!“ obrátil se k Bassimu, „zpropadenou, rozpustilou knížku, náš Ponte mi ji napsal. Pro jiného byl by prý něco takového neudělal, ti prý nemají k tomu dost kuráže. Ó! mně to bylo právě vhod! hudba k tomu hučí mi již dávno v hlavě, jen že jsem nevěděl, k čemu ji mám použit, až posud se mi nechtěla k tomu žádná báseň hodit. V Idomeně a ve Figaru najdeš, mužínku, již arci jakési názvuky, ale to všecko není to pravé, slovem: mně bylo v srdci a hlavě, jakoby mělo i chtělo jaro přijíti, ale jakoby ještě nemohlo. Na všech křovinách, na všech stromech máš tisíce poupátek, ale posavad jsou zavřeny. Tu přijde bouře a hrom volá: Květy ven! teplounký déšť sype se s oblak a najednou kvete a stkví se všecko v nevídané nádheře! Ať si mne čert vezme, nebylo-li mně tak okolo srdce, když mi ten prožluklý malý Ponte knížku přinesl! Ty dostaneš hlavní roli, mužínku; a čert tě vskutku odnese.“

Bassi chtěl arci ještě více o nové zpěvohře věděti, ale Mozart nechtěl dále s barvou ven; jenom se usmíval a napomínal netrpělivého, aby měl strpení.

* * *

Zatím se přiblížil večer. Divadlo bylo plné, a když vešel Mozart do lóže, přivítalo jej obecenstvo hlučným a dlouho trvajícím potleskem. I mezi představením Figara opětovala se tato pocta skoro po každém čísle zpěvohry.

Tento šťastný výsledek musil Mozartovi tím větší radosť působiti, an se Figaro ve Vídni hrubě nelíbil; neboť nehodnými úklady Salieriho byla tato zpěvohra špatně obsazena a ještě hůře provedena. Mozart se zapřisáhl, že již nikdy pro Vídeň zpěvohru psáti nebude.

Hlasitě volalo se se všech stran: „Vivat!“ když po divadle Mozart do kočáru vstupoval a domů jel. Tam nalezl několik dobrých přátel: Duška, Strohbacha a Quardasoniho, již byli skvostnou večeři objednali; později přišli Bassi, Bondini se svou chotí a spanilá, ohnivá Saporittiova. Mnohé krásné slovo o hudbě a nenucený, lahodný žert okořeňovaly úpravná jídla a vyvyšovaly společenskou rozkoš; když ale konečně šampaňské kypěti začalo, tu do letovala veselosť až k mezníku rozpustilosti, nikdy však neskočila přes něj.

V takovémto rozmaru nemohl zůstati Mozart před ohnivým vyptavačem Bassim tak uzavřeného srdce jako odpoledne, i dal se pohnouti, že mu celý rozvrh úlohy jeho okázal, z nížto byly árie již hotovy.

„To je všecko hezké, maestro Amadeo!“ řekl tento, „ale tyto árie jsou pro mne předce trochu nepatrné.“

„Cože, mužínku?“ ptal se ho Mozart a podíval se na něj s usměvavou tváří.

„Myslím,“ řekl zpěvák, „že v tom nejsou pražádné těžkosti, že je to všecko tuze snadné.“

„Myslíš, mužínku —?“

„A proto mi — není-li pravda, milý maestro — proto mi napíšete ještě jednu hezky velkou a těžkou árii, nebo mi dáte nějakou ze svých hotových. Není-li pravda, že to uděláte?“

„To neudělám!“ vrtěl Mozart hlavou a pořád se usmíval, „to neudělám, roztomilý Bassinku! to neudělám.“

Bassi naň hleděl jaksi přimračeně, ale Mozart mluvil dobrosrdečně takto dále:

„Vidíš, holenku! — že nejsou árie dlouhé, to je pravda; ale ony jsou právě tak dlouhé, jakož býti musejí, a žádná, tuším, není kratší ani delší, nežli potřeba! A co se týče té tuze veliké snadnosti, na kterou si stěžuješ, mužínku! o to se nestarej! Já vím dozajista, že budeš míti co dělat, chceš-li je zpívati, jak se zpívati mají.“

„Tak?“ ptal se Bassi tonem táhlým.

„Na příklad — zazpívej mi tuhle árii: Finchan dal víno.“

Při tom sedl ku klavíru a poněkud rozmrzen přistoupil za ním Bassi; sotva na noty hledě, spustil kvapně a ne tuze lahodně.

„Pomalu! — pomalu, můj holoubku!“ zvolal Mozart se smíchem, přestav hned po prvních taktech hráti. „Jenom ne tak con furio přes hory a doly! Či se nemůžeš dočkati, abys byl s mou hudbou již na konci? Když jsem napsal presto, musíš ty zpívat prestissimo? A nevíš najednou, co je forte a co piano? He? já řku, panáčku! zpívá to ochmelený podomek anebo po rozkoších bažící španělský kavalír, který má více nějakou milostenku nežli víno na mysli? To mu má k ní jenom pomoci. On pak, aby svou rozkoš zdvojnásobil, maluje si ji napřed v bujné obrazivosti. Prosím tě, vypij sklenici šampaňského, pomysli na svou milenku a pak dej pozor, jak ti to začne v uších zvučeti — v nejlehčím, nejohebnějším tempu, piano — piano! — crescendo — forte — piano! — až konečně všecko v nejdivnějším, nejhlasitějším plesu zazvučí — tak to myslím.“

A Bassi vyskočil, vlil do sebe sklenici šampaňského, ukradl skvostné Saporittce hubičku a začal árii poznovu — a nyní tak dokonale, s takovým ohněm a výrazem, že to celou společností jako elektrický oheň projelo; i musil ji opakovati.

„Nu, mužínku?“ zvolal Mozart usměvavě, když byl Bassi árii třikráte přezpíval, „nu? co jsem povídal? nedá se dost hezky poslouchat?“

A nežli mohl zabrániti, byl mladý, ohnivý Vlach ruku jeho uchopil, políbil ji a řekl skromně:

„Maestro, já se přičiním dle možnosti, že budete se mnou spokojen.“

* * *

Dušek doléhal tak dlouho snažnými prosbami na Mozarta, až se tento odhodlal, příbytek svůj v městě opustit a za Újezdskou bránu na vinici Bertramku se přestěhovat, která Duškovi patřila.

Bylo to za krásného jitra v měsíci září, když tam přišel. Dušek přichystal potají malou slavnosť, a Mozart byl radostně překvapen, když ho najednou v novém bytu nejlepší jeho přátelé pozdravili. K rozmnožení této radosti podal mu ještě Dušek od několika znamenitých osob pražských podepsané vyzvání, aby co nejdříve nějaký koncert dával. K tomu cíli nabízeli mu, aby použil divadla, a hrabě Thun chtěl polovic útrat zapraviti.

Radostně slíbil Mozart, že tak učiní, a připojil prostosrdečně:

„To by byli Vídeňáci pro mne neučinili.“

„Ono to vůbec vypadá,“ řekl Dušek, „jakoby tvoji milí Vídeňáci, jak jim říkáš, ani nevěděli, co jsi a co od tebe chtít mají. Bůh jim to odpusť, že se tě líp neujímají!“

„Nu, nu! jen se nezlob, ty poctivé české srdéčko!“ chlácholil ho dobromyslný komponista. „Tak zlé to přece není. Ti mají tam na mnoho jiných věcí mysliti a nemají okolo sebe dobrých rad. Co se ale samých Vídeňáků týče, ty mi nech na pokoji, mužínku! ti jsou hodní a co živ nezapomenu, jak mě přijali, když jsem přišel ze Salcburku. Jáť myslil, že jsem v nebi! Arci že mají někdy podivné nápady a že to rádi slyší, když se jim říká, že jsou velkomyslní a velcí znatelové hudby, a kdo jim to pořád říká, ten se jim líbí a toho krmí, div ho nezadáví. Ale já nemohu takové lichocení vystát! Ať si tedy zatím Salieriho nechají — ať mu dávají cukroví — mně dejte zatím sklenici burgundského!“

A nežli se Dušek obrátil, aby byl příteli sklenici podal, přistoupil veliký hřmotný muž s červenou lesknoucí se tváří, s líbezným špoulením úst a podával Mozartovi s uctivou reverencí hodný pohár temnočerveného nápoje.

Mozart se chopil podaného nápoje, hodně si přihnul a s úsměvem pak na svého číšníka hledě, pozdravil ho s komickou vážností:

„Pěkně vítám, pane Nepomuku,
tuhle máte Mozartovu ruku!“

„Jakže?“ zaradoval se hřmotný číšník. „Pan kapelní mistr mě ještě zná?“

„I jakž pak bych neznal statečného pozaunistu, pana Nepomuka Stradeckého?“ odpověděl Mozart. „A mne těší, že tu dnes mezi milými přátely neschází. Dnes je krásný den, a já si ho zapíši zlatým písmem do paměti.“

I byly to vskutku spanilé, rozkoší plné hodiny, kteréž toho dne na pěkné vinici ubíhaly. Mimo nadání přikvapil večer a zastihl blaze opojenou společnost v hustolistém loubí. Tu zavzněla na blízku hudba cestujících pražských umělců — bylo to číslo z Figarovy svatby. S libostí poslouchal Mozart dobře prováděnou hudbu — tato pak ztrácela se potom dále a dále, jemněji a tišeji zaznívaly zvuky, nad okolními vrchy vycházel měsíc, kolem spočívalo svaté ticho; hluboce dojatý povstal Mozart, dal svým přátelům srdečným hlasem dobrou noc a odešel do svého pokoje, kdežto pak až přes půlnoc u klavíru seděl.

* * *

Pilně pracoval zatím Mozart na své nové zpěvohře a okolo čtvrtého října r. 1787 oznámil divadelnímu řediteli, že je hotova, vyjímaje některé maličkosti v instrumentaci a ouverturu. Milý ředitel se ovšem nad tou zprávou nemálo zarazil, i vyplatil mu také hned umluvených sto kusů dukátů; když ale Mozart o rozdělování úloh mluviti začínal, přiznal se ubohý správce divadelních reků, že se té věci již od čtyř neděl bojí, an dobře pozoruje, že mezi zpěváky a zpěvačkami veliké jitření panuje, jelikož každý a každá myslí, že hlavní úlohu dostane.

„Moji lidé nejsou sice nejhorší,“ dokončil svůj výklad, „a náš basso je živá dobromyslnost; ale v jistých případech nadělají ubohému řediteli ještě dost starosti, a zvláště ta hezounká Saporittka, pak ta malounká Bondinka — ty jsou praví raráškové, když mají své vrtochy.“

„Jenom nedejte na sobě žádné strachy vidět!“ řekl Mozart, „oni mě mají trochu rádi, to vím, a já budu hledět, aby dostali rozumu.“

„Mezi námi,“ prohodil ředitel s potutelným úsměvem, „Saporittky se nebojím, ta nám bude dělati nejmenších námitek; neboť ačkoli se dělá pyšnou, vás předce ráda vidí, a mně se zdá, že v tom ještě něco jiného vězí.“

„Ale jděte!“ zvolal Mozart, mna si potěšené ruce; neb ačkoli svou manželku miloval a ctil, nebýval prý jí vždy věren.

Quardasoni ale doložil:

„Já vám povídám, neboť ondyno mi řekla sama: „Do signora Amadea mohla bych se zamilovat, neboť je veliký duch, a tu by mě jeho neúhledná podoba neodstrašila.““

Ta tam byla Mozartova radost! I rozhněval se náramně, že spanilá Saporittiová o jeho postavě takovým spůsobem mluvila a k tomu ještě před žvatlavým ředitelem.

„Jen mi je všechny pošlete, signor Quardasoni!“ zvolal celý rozpálený. „Já jim přečtu kapitolu, že budou dozajista zpívati!“

Tento slíbil tak učiniti a dal na druhý den všechny pěvce a pěvkyně do divadelního salonu povolati.

Mozart vešel mezi ně, v hebounkých tvářích co nejpřísnější vážnost, a mlčky, pouhým pokynutím hlavy je pozdraviv, jal se volně, odměřeně, pak ale, vedle své dobromyslnosti, pořád nenuceněji a srdečněji mluviti:

„Vysoce vážené dámy a pánové! Nebudeť vás tajno, že jsem lonského roku od vašeho pana ředitele dostal lichotivé pozvání, abych pro jeho společnost novou zpěvohru napsal. Já se chopil té myšlénky tím radostněji, an vás vespolek znám a ujištěn býti mohu, že pracuji pro pravé umělce.

Dílo mé je skončeno — i mohu si dáti svědectví, že jsem poctivě se přičinil, aby nejen veškerá moje práce, ale i každá jednotlivá úloha nejkrásnějšího výsledku dosáhla. Jsem té naděje, že se bude moje nová zpěvohra líbiti; vím ale také, že jen tenkráte obliby nalézti může, když je v rukou takových umělců, jakové jsem ve vás nalezl.

A věru! kdež je dokonalejší Don Giovanni, než mladý můj přítel, Luigi Bassi? Jeho krásná postava, jeho skvostný hlas, jeho rozmar a živý plamen, když má krásotinkám úctu vzdávati, to všecko činí ho rozeným hrdinou mé zpěvohry. Z prostopášnosti bude v něm právě tolik vězeti, aby mohl za svůdníka ženštin jmín býti, a pak aby ku své obraně starého, odvážlivého tatíka probodnul, ale nic více! neboť hrdina můj není žádný sprostý zločinec, alebrž ohnivý a vášnivý jinoch.

A mohu-liž naproti němu dokonalejší Doňu Annu postaviti, nežli naši spanilou, pyšnou, ale cnostnou Saporittku? Onať nám zobrazí všecky ty odporné city nenávisti, lásky, pomsty a útrpnosti zpěvem i hrou tak dokonale, jakož mi kdy na mysli tanuly, an jsem je spisoval.

A kdož by mohl věrnou, rozhněvanou a vždy zase smířenlivou, milující Elviru dojemněji představiti, nežli naše krásná, těžkomyslná, líbezná Micelliova? Onať je Giovanniho varovný anděl, který ho teprve v posledních okamženích opouští — ach! takový anděl obrátil by také mne, ačkoli jsem dosti velký hříšník — na vzdor své neúhledné podobě.

A nyní ta malounká, chtivá, potutelná, nezkušená, ale učelivá Zerlinka! Ó podejte mi ručinku, signorella Bondini! — Na mou věru, ženuško, hubička by také neškodila. Vždyť jste jenom k líbání, a kdyby uměla moje stará to vaše „vegrai carino“ tak zpívat jako vy — toť by nebylo k vydržení.

Že je náš milý Ponziani s Leporellem, a výborný primo tenoro, Antonio Baglioni, se svým Ottaviem spokojen, to mě těší nad míru. Signor Lolli převzal z pouhého ke mně přátelství při svém těžkém vladaři ještě také Masseta, poněvadž chce, aby všechny partie co nejlépe obsazeny byly — já mu za to již děkoval soukromě a činím to nyní veřejně.

A tedy myslím, že se vespolek rozkošného večera dočkáme, a že se moje nová zpěvohra vaším přičiněním na nohou udrží. Vy budete zpívati, já budu dirigovati — každý jak nejlépe umíme — a potom si jeden druhému něco hezkého povíme.“

Těmito slovy řeč svou dokonal, poklonil se a odstoupil. Posluchači tleskali a vesele i s dobrou vůlí se rozešli.

Dne 28. října byl Don Juan celý hotový — až na ouverturu, a nyní se zkoušky začaly.

Ráno před hlavní zkouškou procházel se Mozart starými alejemi. Před ním kráčela postava známého pozaunisty Stradeckého. Zdáloť se, že se obírá hlubokým a důležitým přemyšlováním. Mozart zrychlil kroky své, dohonil ho a zaklepal mu zvolna na záda.

„No, co dobrého?“ zvolal tento dle způsobu svého hodně zhruba i ohlídnul se nevrle; spatřiv ale Mozarta, poklonil se skoro až k zemi a řekl: „Ah, prosím tisíckráte za odpuštění, velectěný pane Mozarte! Já byl tak zamyšlen — a domníval se, že je to nějaké třeštidlo, co by si rádo se mnou zažertovalo — račte prominouti —“

„I co pak je tu prominouti, mužínku!“ usmál se Mozart. „Žádný to nemá rád, když ho někdo z přemýšlení vytrhuje, já také ne! Ale nač pak jste tak důležitě myslil, pane Stradecký?“

S jasnou tváři odpověděl pozaunista:

„I nač pak jiného nežli na vaši operu, nejvzácnější pane kapelní mistře! Což není celá Praha plná očekávání? Ať se na mne můj nebeský patron rozhněvá, jestli se mne všude neptají, kdekoli se ukáži: Nu, jak je, pane Stradecký? Kdy bude první produkce?“

„Jak pak, můj zlatoušku?“ ptal se nyní Mozart. „Vy máte basový pozaun, je-liž pravda?“

„K službám.“

„Přehrál jste si již svůj hlas, pane Stradecký?“

„I toť se rozumí, nejvzácnější pane Mozarte! a já se těším jako dítě na ty plné, táhlé tóny! — ale v těch dvou chorálech je několik zpropadeně těžkých not.“

„I nevídáno! Však vy je předce najdete, zlatinký mužínku.“

„No, přičiníme se, přičiníme, abychom to dovedli.“

Takto rozmlouvajíce, procházeli se oba ještě chvíli mezi stromořadím, potom šli do divadla.

Zkouška se počala, Mozart byl na všech stranách, ve všech koutech — brzy v orchestru, brzy na jevišti; brzy řídil hudbu, brzy pořádal scenickou sestavu. O bále v prvním jednání, kdežto Bassi podle chuti jeho netancoval, postavil se sám do řady a tančil se Zerlinkou menuet s takovou dvorností, že mistru svému Noverreovi k veliké cti sloužil.

Také se Zerlinkou měl malou šrůtku. Ona mu totiž, volajíc o pomoc, nekřičela dosti pronikavě. Třikráte to musila opakovati, a ještě mu to nešlo po vůli. I začalo se to číslo po čtvrté; Mozart se přikradl za zpěvačku, ježto se již trochu horšiti začínala, a když to přišlo k řečenému místu, štípnul ji z nenadání tak silně do ruky, že celá zděšena nyní vskutku pronikavě zkřikla.

„Bravo, zlatinká!“ zvolal Mozart s plným smíchem, „tak to chci míti! — tak musíme večer zkřiknouti.“

Malá, dobrosrdečná Bondinka odpustila mu sice toho zděšení; ale hůře vedlo se mu v druhém jednání. Zde chtěje totiž u výjevech na hřbitově hrozný dojem obojího adagia, jež kamenná socha zpívá, rozmnožiti, postavil tři pozauny za náhrobek. Při druhém adagiu troubili pozaunisté falešně.

„Da capo!“ zvolal Mozart — i stalo se a nyní pochybil jenom pozaun basový. Mozart přistoupil k pulpitu a vysvětloval trpělivě šlechetnému Nepomuku, jak by si přál, aby se to místo troubilo; ale při třetím opakování udělal Nepomuk tu samou chybu.

„Ale u všech čertů, Stradecký!“ zvolal Mozart nevrle a dupnul při tom, „trubte, jak se patří!“

Ale tento se rozpálil a začal hněvivě brumlati:

„Však já umím troubit, co pozaun vystačí! Ale co jste vy napsal, to nedovedou všickni čerti, a vy mne tomu nenaučíte.“

„Nu, arci že ne!“ řekl Mozart dobromyslně, „když to nejde, co jsem napsal, tedy to musím arci opraviti.“

I předělal také hned skutečně to místo a připojil potom k původní instrumentaci ještě dva fagoty a basy.

Skvostnou závěreční fugou skončila se zkouška. Mozart byl se zpěváky i s orchestrem velice spokojen, a umělci slibovali si vesměs nejšťastnější výsledek.

Když odcházel Mozart ze zkoušky, přikradl se za ním Stradecký, chytil ho na chodbě za kabát a řekl dobrosrdečně:

„Já řku, nehněvejte se, velectěný pane Mozarte, že jsem zas jedenkráte rozvázal! To je tak můj zpropadený zvyk — a vy již víte, že to tak nemyslím.“

A Mozart řekl také tak dobrosrdečně:

„I můj zlatý mužínku, vždyť já se vám musím poděkovat, že jste mě učinil na tu zpropadenou chybu v notách pozorna, Ale pravda je také, že se může něco takového zdvořile říci. No, budoucně budete zdvořilejší.“

Pan Nepomuk to slíbil, a oba se rozešli v pokoji a přátelství.

* * *

Tak přiblížil se den před prvním provozováním Dona Juana, a Mozart neměl ještě ouverturu hotovou — ba ani začatou. Ředitel byl v úzkostech — prosil, napomínal — Mozartovi přátelé dostávali strach — on se jim ale smál a řekl konečně:

„Dnes odpoledne ji napíši.“ Ale odpoledne nepsal, nýbrž vyjel si někam.

Tu si začal Quardasoni zoufati.

„Uvidíte — ono to nepůjde!“ bědoval při tom, „ono to nemůže jít!“ — a posílal posla za poslem do všech čtyř úhlů světa, avšak nadarmo! Po Mozartovi nebylo nikde památky, a Strohbach začal již mluviti, že zejtra v nejhorším případu ouverturu z Idomena hráti dá.

Nebylo daleko do půlnoci — tu teprva zastavil se kočár s Mozartem u jeho obydlí. Rozčilený navracel se z veselé společnosti. Přátelé, v čele ubohý direktor, ho ještě očekávali; i shrnuli se okolo něho, bědujíce, napomínajíce. On ale skočil mezi ně se smíchem.

„Teď mě nechtě, teď to půjde!“

I zavřel za sebou dvéře, sedl si ke stolu a začal psáti; ale v několika okamženích zase vyskočil, zavolal svou roztomilou manželku a řekl k ní:

„Ono to ještě nejde! Musím se trochu položit! Za hodinu mě probuď a pak mi udělej trochu punše!“

S těmi slovy položil se v šatech na lože. Manželka připravila zatím punš a přistoupila za hodinu k loži, chtíc Mozarta zbudit; ten ale spal tak líbezně, že si nemohla srdce dodati, aby ho byla zbudila. Nechala ho tedy ještě hodinu spáti; pak ho ale musila zbuditi — i učinila to.

Mozart si mnul oči, protáhl se, potom přisedl ke stolu a začal psáti dále.

Manželka se posadila vedle něho, nalévala mu oblíbený nápoj a jala se roztomilé pohádky, veselé kousky i strašlivé historie povídat, Mozart se smál, a jsa pln skvostného rozmaru, bez ustání psal. Ráno po sedmé hodině ležela před ním ouvertura hotova.

Závrať pojímala Mozarta, když od stolu povstával, a sotva se udržel na nohou.

„Tenkrát to šlo,“ pravil temně do sebe, „ale podruhé toho nezkusím.“ A hned se odebral na lože.

V osm hodin přišli objednaní opisovači pro partituru, aby co nejrychleji hlasy rozepsali. Zdrželi se s tím ale tak dlouho, že se nemohlo představení dříve až ve čtvrt na osm začíti. Ještě říkaje mokré a plny posýpátka roznášely a kladly se partesy na pulpity.

Před početím stáli členové orchestru ještě na jevišti v rozmanitém hovoru.

„Milí pánové!“ vstoupil mezi ně Mozart; „na ouverturu nemohli jsme zkoušku míti; ale já vím předobře, nač se s vámi odvážiti mohu, a protož jen s Pánem Bohem! však ono to půjde!“

Pověsť o podivném vzniku ouvertury byla se ovšem kvapně mezi obecenstvem roznesla.

Očekávání vystoupilo tedy na nejvýš, a když konečně Mozart do orchestru vešel, byl od přeplněného divadla hřímavým: ‚Bravoj!‘ a potleskem přivítán.

On se hluboce uklonil, chopil se rafie, dal znamení — a jako hřímání a znění trub k poslednímu soudu zavzněly první akkordy hrůzošumivého andanta. Statný orchestr provedl je i s následným allegrem pln nadšení, a když ouvertura umlkla, nechtělo pochvalné jásání obecenstva ani přestati.

„Několik not padlo sice pod pulpity,“ řekl Mozart mezi introdukcí usměvavě, „ale v celku šla ouvertura dobře.“

Jak se napotom délkou celé zpěvohry pochvala obecenstva zmáhala, a jaké obliby genialní tento výtvor od svého prvního představení dne 29. října 1787 až podnes před každým vzdělaným obecenstvem dochází: to ví celý svět.