Domky z karet/Povolaný — nevyvolený

Domky z karet Karel Mašek
Na prahu štěstí	Povolaný — nevyvolený	Den v září

Údaje o textu
Titulek:	Povolaný — nevyvolený
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 10–21. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Před polednem krásného červnového dne dalo se náhle z čista jasna do deště. Doktor Pokorný a doktor Čermák seděli právě u oběda v Brejškově restaurantu a po jídle neodvážili se na ulici, neboť neměli deštníkův a venku pršelo víc a více.

Ostatní hosté přece se rozešli; zbyli tam jen oni sami dva a blízko jejich stolu usadil se ještě jeden host, který sem již v dešti přiběhl. Uchýlil se sem asi jen z nouze, aby zachránil své dosti již chatrné šaty, jež bedlivě prohlížel, nebylo-li jim ublíženo. Poručil si místo oběda malou papriku a dlouho pil jedinou sklenici piva; za to vykouřil již několik cigaret, a každou chvíli kroutil si novou —

Oba doktoři se nesmírně nudili. Zábava vázla a místností letěla strašlivá nálada deštivého dne.

Sklepníci přecházeli bez účelu ode dveří k oknům a zpět, někdy k sobě prohodili potichu slovo; neznámý muž zabývaje se svými cigaretami s trapným výrazem díval se ven, brzo-li ustane liják. Doktoři pak znova chopili se novin, aby přehlédli i ty zprávy, jichž nikdy si nepovšimli.

„Podívej se, Čermáku,“ zvolal udiveně doktor Pokorný. „Moravec umřel — znal jsi přece Moravce? v úterý — zde, mezi zemřelými…“

„Tak zase jeden!“ prohodil Čermák snaže se při tom povzdýchnouti a dívaje se do rubriky zemřelých — co pak mu bylo? Tuberkule!“

„Račte dovolit,“ vmísil se do hovoru neznámý host od vedlejšího stolu, „to zemřel pan Karel Moravec — ten, co dělal teprve asi před měsícem doktorát?“

„Ano, týž —“ pravil opět doktor Pokorný.

„My jsme spolu chodívali do školy“ — vysvětloval cizí host — „na gymnasium. Dělali jsme spolu maturitu a na právech jsme také byli spolu.“

„Viďte, měl krásný talent,“ rozohnil se pojednou Čermák, „to byl duch! to byla hlava! A nyní zemře — toť v krátkém čase třetí nebo čtvrtý případ, co mladý doktor nějaký čas po doktorátě — —“

„Byl velmi pilný, velmi se namáhal — klesl patrně vysílením. Je mu snad nyní líp; kdo ví, co by ho tu čekalo. Ale škoda nyní toho času a těch obětí, které to studium stálo.“

„Ano, je ho velmi škoda, z něho mohlo něco být,“ pronesl zadumaně Pokorný, „je to hrozné, když mladý člověk musí opustit svět octnuv se blízko cíle…“

„Anebo je to snad jeho štěstím,“ řekl neznámý, „když dojde — jako se to stalo Moravcovi — poznání, že minul se svým cílem.“

„On? Tak nadějný muž? Jak to myslíte?“

„Hm — jak to myslím! Byl též na rozcestí právě tak, jakoby vstupoval do světa, jakoby před tím nebyl žil; nevěděl — kam se obrátit, anebo věděl-li, nebylo tu nikoho, kdo by mu podal ruky —“

„Nerozumím vám dosud.“

„Zkrátka tady: byl chud a neznám. Za bídných poměrů dopracoval to až k diplomu doktorskému — ale co dál? Vy jste jej znali, pánové — ale kdo ještě? Kam se měl dostati bez protekce? Potřeboval hned místa, s nímž spojeny by byly nějaké příjmy, aby nezemřel hlady; neboť měl-li co, prasklo to na doktorát, ku kterémuž jej jeho pochybní příznivci dohnali. — Dnes vracejí se odevšad žádosti doložené nejvýtečnějšími vysvědčeními, nedoprovází-li žádosť přímluvou alespoň tucet vážených osobností. Ale Moravec neměl známých a kam se šel představit, tam zůstavil nepříjemný dojem — byl neohrabaný, neúhledný, ošumělého zevnějšku, světa neznalý — zkrátka v chudých poměrech vyrostlý. Do společnosti se nikdy nedostal, ani nesnažil se tam dostati, žil v knihách — a pak mu scházela společenská routina i přístup do společnosti. A byl nerozhodný, ani dost málo ráznosti v něm nebylo, nedovedl si sám pomoci. A tak se to má téměř se všemi talentovanými mladíky z chudých tříd — s prospěchem nejlepším vyrostou mezi knihami — a pak jsou u konce; po vysvědčeních se jich nikdo víc nezeptá a oni pak tápají světem — ale svět pro ně není. Dříve se jim kroužek známých podivoval — a oni pozdě poznávají, že kroužek ten není celým světem, když lidé se o ně nestarají. Někteří z nich hynou hlady a jiní stanou se proletáři tak nízkého stupně, na jaký by bez studií nikdy nebyli sklesli.“

„Ale, dovolte,“ řekl doktor Pokorný, jejž neznámý začal zajímati jako nějaký potřeštěný a velice samorostlý filosof, „vy přece — — vy zabíháte jaksi do sofistiky. Rozumím-li vám, upíráte všem nadaným mladíkům z chudších tříd právo, pěstovati své vlohy, hřivnu, kterou…“

„Chraň Bůh! Neupírám! Já jim neupírám ničeho. Ale já jsem se naučil být praktickým, a svět a lidé jsou také praktičtí; kdo se jimi chce protlouci, musí míti sílu k tomu — a té takoví hoši nemají anebo jí pozbudou. A proto jen myslím, že nemusí každý hned studovat, jak řekne učitel: ten hoch má výtečné vlohy! Což pak ten, kdo „má výtečné vlohy“, musí býti hned „pánem“? Nesmí míti také řemeslník, živnostník nebo jiný nestudovaný člověk trochu větší rozhled, trochu více důvtipu? Všichni moji talentovaní,“ doložil po krátké pomlčce, „ale chudí spolužáci — až na jednoho — byli postiženi zlým osudem. Zvláště jeden z nich mi tane na mysli.“

„Tedy nám o něm vypravujte a doložte tvrzení své příkladem,“ vybídl neznámého doktor Pokorný, když byl dříve pohleděl z okna a seznal, že déšť asi tak hned nepřestane. Vzal za vděk společníkem, na kterého dříve díval se pohrdavě pro ošumělý zevnějšek a oba druzi a resignací chystali se poslouchati vypravování neznámého.

II.

„Dovolte, abych se vám dříve představil,“ řekl neznámý chystaje se k vypravování tím, že přisunul svou stolici blíže ke stolu obou přátel. „Jmenuji se Lichtner a jsem diurnistou u doktora H. — Máte mě nyní asi v podezření, že vám chci snad vyprávěti svou vlastní historii, neboť jsem dříve se zmínil, že vstoupil jsem s Moravcem na práva — a přece on již byl doktorem a já jsem pouhým diurnistou. Ale já se nemohu počítati mezi ony mladíky, o kterých jsem mluvil; nebýval jsem chudý ani nadaný. Jsem však měšťák a dovedu se i takto lépe protlouci než oni.

Ten, o kterém chci vypravovati, jmenoval se Cyril Šimek. Jeho otec byl dělníkem v Ringhofferově továrně na Smíchově. S Cyrilem chodil jsem do obecné školy — ke Karmelitánům na Malé Straně. Byl nejlepším žákem z celé třídy a mým nejlepším kamarádem. Spolu nosívali jsme vodu do umývadla ve třídě, s ním dělil jsem se o housky, vařené hrušky a jiné lahůdky, které prodávala stará školnice. Spolu jsme chodívali ze školy a rádi jsme se zatoulali do Mostní ulice, kde jsme u hodináře podivovali se panáku na hodinách sedícímu, který vždy, když hodiny bily, nabíral si z mísy na svém klíně knedlík, nesl jej k ústům — a knedlík zase hrudí se mu vracel, aby znova mohl býti polknut.

Leč, odpusťte, pánové, že zaběhl jsem k takovým věcem; ale když člověk počne na ta léta vzpomínat, zdá se mu vše tak krásným a pozoruhodným, že to klade za zajímavé pro každého.

Když jsme vystoupili z obecné školy, Šimek měl se učit hodinářství. Přes prázdniny byl již u mistra. Ale tu přišel katecheta a učitel nebo nějaký jiný hochův „příznivec“, domlouval otci, vynášeli Cyrilovy vlohy, slibovali podporu od toho a toho, až se konečně otec odhodlal dáti hocha na studie.

Tak jsem se s Cyrilem zase sešel na gymnasiu. Musil se protloukati všelijak; od školního platu byl osvobozen, některé knihy mu byly půjčeny ze školní knihovny, jiné dostal od svých příznivcův. Ale přece ještě to vyžadovalo obětí na peněžní stav Šimkova otce příliš velikých. Za studií zapomněli bývalí podporovatelé na hocha a otcovy starosti se množily. Hoch sám ovšem nedovedl ještě nahlédnouti, jak odvážnou hru hrají jeho rodiče, když nechávají jej studovati. Cyril byl stále ještě bez velkých starostí a vše šlo dobře.

Tak bylo až do šesté třídy. Tu jednoho dne, nedlouho před vysvědčením, přišel za Cyrilem do školy posel beze všech okolků mu vyřizující, že otec jeho raněn byl mrtvicí a že již jest mrtev.

Šimek omdlel po té zprávě. Snad v tu chvíli pochopil, co otce svého stál potu a starostí, a viděl, jaké těžké chvíle čekají na něj samotného. Ale ne; necítil v tu chvíli asi nic, nepochopil věc, než že se stalo hrozné neštěstí.

Nyní teprve nastaly zlé časy. Zůstal po Šimkovi jen on — byl jediné dítě; ale kde není od čeho živu být, tam je i jediné dítě příliš mnoho.

Matka šla sama po práci a na Cyrilovi bylo, aby se staral o sebe. Byl na zlém rozcestí: studií nechat bylo pozdě — a studovat dál bylo těžko. Ale tenkrát mu ještě štěstí přálo; katechetou gymnasia byl doporučen bohaté rodině měšťanské za vychovatele. Stal se vychovatelem: byli mu svěřeni dva hoši: jeden nastupoval prima, druhý byl dosud na obecné škole.“

III.

„Ano, byl tedy vychovatelem,“ pokračoval diurnista Lichtner, když si v malé přestávce zapálil novou cigaretu, „to jest: on byl hromosvodem, na nějž svezly se blesky hněvu rodičů, když děti byly ve škole nepozorny, nedbaly; byl tvorem, ku kterému v pohrdavé soustrasti shlíželo ostatní služebnictvo, byl člověkem, kterému dospělé domácí slečny dávaly na srozuměnou, že jí chléb z milosti — a konečně byl velkou živou loutkou, panákem nebo po případě koněm, jenž si od mladých pánů musil dát líbiti všecko. Nesměl šeptnouti, našel-li rukávy svého nedělního kabátu zašity, nesměl si stěžovati, byly-li mu do postele napíchány obráceně špendlíky a do střevíců nacpány pecky a slupky ovocné a nesměl jich napomenout, když se neučili.

Ale vydržel to, což bylo s podivením každému, kdo znal poměry, ve kterých žije, a znal zároveň jeho slabou tělesnou konstrukci. Nestonal sice nikdy, ale byl tak slabý, drobounký, jen kost a kůže; nezdravě přisnědlý obličej bez ruměnce, nad čelem černé, trochu kudrnaté a uprostřed rozdělené vlasy — to bylo vše stále stejné, stále stejně dospělé — a při tom jiskrné oči stále stejně dětinské od těch dob, kdy viděl jsem jej poprvé v obecné škole, i když jsem se s ním setkal posledně.

Také jeho chraptivý hlas, chování, pohyby — vše bylo stále stejné. Bylo to chování chlapce, který chce býti pokládán za muže.

Ale to vás nezajímá, pánové, odpusťte, já opět zabloudil ve své řeči.

Byl tedy vychovatelem — byl jím dvě léta, až do maturity — ano, ještě snad o nějaký měsíc déle, ale pak již to nevydržel. Maturitu udělal s vyznamenáním — nu, a maturita nám byla něčím velikým, největším ideálem, ke kterému jsme osm let pohlíželi s hrůzou. Když tedy tuto strašlivou překážku překonal s vyznamenáním, myslil si, že je mu otevřen celý svět.

Ale tu právě přišel na rozcestí, na kterém byl právě nebožtík Moravec; viděl, že nyní teprve není ničím. Nevěděl, co si má počíti; studovati ještě dál? To bylo těžko, když se vzdal svého místa, kde měl zaopatření. A bez dalších studií — čeho měl dosáhnouti?

Někteří ze spolužáků stali se učiteli, ale to se mu nelíbilo; nevěděl, že dnes kandidát profesury, který odbyl si státní zkoušky pro vyšší gymnasium a snad je i doktorem filosofie — je rád, když stane se podučitelem na měšťanské škole a nemusí se spokojiti s podučitelským místem někde na vsi.

Konečně se rozhodl, že přece bude dále studovat, že se nějak protluče. Ale co studovat? — Obcházel všecky profesory, kteří kdy chválili jeho vlohy, a žádal je o radu. Každý mu doporučoval něco jiného a každý zrazoval mu předmět, který studoval sám. Katecheta — byl to již jiný, než ten jeho příznivec, který mu opatřil vychovatelské místo — řekl mu, že pro theologii není dosti zdráv, medicína že vyžaduje příliš velkých obětí a právnictví že pro něj není; filosofii mu zase neradili ostatní profesoři.

Konečně se Cyril rozhodl pro klassickou filologii — (protože profesor, jenž nás učil řečtině, býval jeho ideálem). — Dlužno přiznat, že si vzhledem ke svým poměrům vybral to nejnevhodnější, co bylo možno.“

IV.

„Tomuto studiu však nebyl dlouho věren; bylo to dosti velké štěstí pro něj, že toho zanechal.

Stal se úředníkem zemského výboru.

Toho ovšem dosáhl protekcí. Chodíval s námi na gymnasium jistý hrabě — (nyní ovšem nehlásí se již k žádnému z bývalých svých spolužákův) — a tento mladý pán snad si vzpomněl, kolikkrát opisoval od Šimka úlohy a komposice, přimluvil se zaň u svého otce a tou cestou se Šimek stal úředníkem.

Nebyl z našich spolužáků sám, který se tam dostal; bylo jich více. Nevím, čemu se člověk na gymnasiu naučí, co pak může u zemského výboru potřebovat — ale k přijetí se tam vyžadovala maturita.

Pak takový mladý úředník vystuduje kontabilitu, několikkrát postoupí, stane se osobou podřízenou mnoha instancím, může se oženit — a je u cíle. Dále, tuším, nemůže.

To se stalo také Šimkovi nyní cílem, o kterém věděl, že ho dosáhne.

Tím je vlastně historie jeho — pokud sem za důkaz mého tvrzení náleží — u konce, a je to případ, kde hrdina-proletář se šťastně protloukl alespoň někam — ale mne k vypravování Šimkových osudů nutkal hlavně konec té historie, a je-li vám libo, pánové, dopovím tu kapitolu z knihy o proletářích; venku beztoho ještě prší a vy asi ještě chvíli zůstanete zde.“

V.

„V tu dobu, kdy se Šimek dostal k zemskému výboru, také se zamiloval. Nebojte se, prosím, nějakého milostného románu — nevím o tom poměru mnoho; vídal jsem pouze Cyrila s nějakým hezkým děvčetem, o němž říkal, že to je dcera jeho poručníka. Tím, že se na ni zamilovaně díval a snažil se baviti ji.

Možná, že se zamiloval dosti opravdově, snad dokonce trochu ideálně; na gymnasiu byl vždy svatouškem, o děvčata se nestaral, neuměl se na ně podívat a tím méně promluvit — chlubil-li se někdy, jak se bavil se slečnami, každý posluchač věděl, že není nutno tomu věřit. Jest tedy dost možná, když nyní chytil, že zamiloval se prudce, — při podobných povahách se tak stává.

Pochybuji však, že náklonnost jeho byla opětována. Dívka, s níž chodil, byla velmi hezká a zdálo se, že má ráda mužskou společnost, že se v ní umí pohybovat a že je na ni zvyklá; snad si s ním trochu zahrála, ale — sotva se jí líbil. Byl menší než ona a stále jako chlapec ve svém chování a bezvousém obličeji. Ona jistě byla přesvědčena, že může míti nápadníky mnohem hezčí — v tváři, šatu i chování, a jen z nouze snad byla by vzala za vděk Šimkem.

Tak minul nějaký čas — asi dvě, tři léta; tu jsem se setkával se Šimkem málo kdy. Ostatní spolužáci, kteří dostali se k zemskému výboru asi rok před ním, měli většinou již před veselkou nebo dokonce již po veselce. Jiní, kteří studovali, byli sotva absolvováni.

V onen čas setkal jsem se — je tomu teď asi rok, bylo to také v červnu — na Žofíně při procházce se Šimkem. Byl jako jindy; leda že vypadal trochu špatněji, byl přepadlejší, bledší. Mluvili jsme spolu chvíli o lhostejných věcech, neboť již na gymnasiu ustalo naše přátelství a do důvěrného hovoru vždy jsme se musili nutit — a pak jsem se ho žertem ptal, kdy již také on se bude ženit.

„S neděle některý týden!“ snažil se mi odpověděti vtipně.

Jak mě to pak mrzelo, že jsem se ho na to ptal! Slyšel jsem později různé klepy o tom, jak se pro to své děvče soužil; myslil, že zamítá jej pouze pro jeho chudobu — a tu se zapletl do nepěkných poměrů. Měl totiž zahospodařeno pár zlatých, neboť zemřela mu již i matka, a on pak mohl se starati pouze o sebe a při svých skromných potřebách si něco uspořit.

Tu se v pravou chvíli vyskytl nepovolaný nějaký dohazovač, začal Šimkovi mluviti o domě, který je v Košířích lacino na prodej, počítal a vypočítával splátky — také poručník Šimkův se do toho vmísil a zapletl Cyrila do nekalých operací, jaké častěji prováděl — a nevím ani, jak to jest, že se Cyril octl v nepěkných poměrech. Vyplésti se z nich — nedovedl. Byl na obecné škole i na gymnasiu vzorný žák, ale žíti neuměl.

V nejhorším byl asi onoho dne, kdy jsem s ním mluvil na Žofíně. Žertujíce rozešli jsme se. Asi za dva dny potkal mě jiný spolužák — úřadník a volal: „Prosím tě, nevíš nic o Šimkovi? V kanceláři dnes a včera nebyl a teď jsem četl v novinách, že se za Košířemi zastřelil Cyril Š., praktikant zemského výboru — to může býti jen on.“

Pak mi začal o něm vypravovati ty klepy, jiní o tom také mluvili — a onen zastřelený byl ovšem on.“

VI.

„To jest tedy příběh jednoho z talentovaných, ale chudých lidí — nevědí, co se svými vlohami, svět je nevidí, lidé jich nedbají, když mizí — a oni zaniknou. A podobných případů znám mnoho… i o těch, kteří vytrvali, i o těch, kteří na gymnasiu prokázali, že naděje v jejich vlohy byla klamná.“ —

„To je ovšem smutné, co jste nám vypravoval,“ řekl doktor Pokorný nevěda, co by jiného pronesl.

A Čermák dodal: „Ironie osudu!“

Pak se všichni odmlčeli, někdy jen ten neb onen řekl lhostejné slovo. Za chvíli se diurnista poroučel a odešel.

„To byla historie, co?“ řekl pak Čermák, „já myslím, že ani nemá konce?“

„Ale jak sem vlastně patřila?“ ptal se Pokorný.

„A co tím vším ten člověk chtěl?“

„Víš, já jsem se s ním pak již nechtěl hádat, ale… Ostatně myslím, že je to nějaký zběhlý student, který teď ty ostatní pomlouvá. A mám jej v podezření, že nebylo na tom celém vypravování ani zbla pravdy, že si to všecko sám vybásnil.“

„To jsem si myslil hned, jak začal mluvit o tom panáku, co ty knedlíky polykal. — Ale, poslouchej, tuším, že budeme musit přece do toho deště, ono tak hned pršet nepřestane — a ostatně zdá se mi, že již přestalo.“