Domky z karet/Poslední jednání/VI.

Domky z karet: Poslední jednání Karel Mašek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední jednání
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 97–102. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hermíny přece jen se zmocnil podivný pocit, když vstoupila do sálu, kde druhého dne měla vystoupiti. Nebyla to ovšem tréma, tu dávno měla za sebou, ale jakási trapná nevolnosť. Viděla nevelký sál, naplněný pestrým publikem, maloměšťáky i vesničany; na jednom konci bylo malé jeviště, na něž se vejde sotva celá její vlečka. Ta tíseň sálu, nepohodlí, předsudek obecenstva — to vše bude na újmu úspěchu a musí býti překonáno uměním. Štěstí, že divadelní společnost, s níž se Hermína již dopoledne při zkoušce seznámila, byla dobrá, jedna z nejlepších.

Pak vadily Hermíně při vstupu pohledy obecenstva, v nichž plála slova: „To je ta, která zítra…“ Proto se ani mnoho nerozhlížela, až teprve když se hrálo, pozorovala shromáždění. Byly tu většinou dámy. Měšťanky trůnily na svých sedadlech jako královny v domnění, že nikdo nemůže se jim rovnati. „Přistěhovalé“, totiž úřednice a p., pohrdavě usmívaly se té pýše a také ony myslily, že pouze ony rozumějí světu, mravům, módě, společenskému tónu a všemu, nevědouce, že dávno přispůsobily se maloměstským poměrům.

Venkovské holky prohlížely zevrubně úbory městských dam, jsouce přesvědčeny, že šaty svými se jim rovnají — a služební duchové pomlouvali všechno.

Představení bylo pěkné a obecenstvu se líbilo. Hermína mohla dle dnešních projevů souditi, jak zítra asi bude přijata: svými rodáky shovívavě a blahosklonně, „přistěhovalými“, kteří s upřímnou účastí hleděli vstříc jejímu vystoupení, nadšeně.

Ah, zítra, zítra! Jak budou všichni oslněni! — Hermína probděla skoro celou noc osnujíc si příjemné vidiny o zítřejším uspěchu a nastávající slávě.

Dlouho již měla přichystané toiletty, které si dala zaslati z Prahy, urovnané za nadšené účasti Mařčiny do nejmenších podrobností — až rána onoho slavného dne byly s líčidly a všemi ostatními potřebami naloženy do prádelního koše a svěřeny staré služce Marjáně, aby je odnesla. Ta nechápala, co to slečna Hermína provádí! Ona byla jen jednou v divadle, viděla „Mlynáře a jeho dítě“, a tam ji starý mlynář zakopávající peníze tak poděsil, že na divadlo náramně zanevřela. Nyní však ji Mařka přece přiměla, aby se šla večer také podívat. Slečna Mařka vůbec smířila kde koho s vystoupením své sestřenky a byla nyní všecka rozčilena, chvějíc se bázní o výsledek představení.

A představení to nastalo.

Sál byl ovšem nad pomyšlení nabit — divadlo bylo tu řídkou zábavou, opera velikou vzácností, a mimo to lidé, kteří byli až v Praze, tvrdili, že „Marta“ je vůbec nejkrásnější všech oper, což mnozí staří pamětníci dosvědčovali; neboť prý nebožtík pan řídící hrával vždy při pozdvihování na varhany „Poslední růži“, pověstnou píseň z Marty. A všecka tato lákadla ještě byla převršena faktem, že Hermína Chvátalova hraje titulní úlohu.

Když vyhrnula se opona a ona objevila se v hezké toilettě, sedíc před zrcadlem, uvítali ji „přistěhovalci“ potleskem. Záhy okouzlila Hermína všechny zpěvem i roztomilou hrou.

„Marta“ líbila se také všeobecně, dala se i v těchto místnostech dobrou společností slušně provést, a staré, oblíbené její melodie všem se zamlouvaly. I děj se líbil — mnozí viděli v něm narážky na poměr Hermíny k Václavovi.

Hermína vskutku si všecky podmanila, jak byla očekávala.

I přísní její rodáci byli rozjařeni její dovedností. A ona byla ve svém živlu. Shledávala hlas svůj svěží jako jindy, žila ve své úloze a průběhem hry stoupalo její rozohnění.

Ale když ve čtvrtém obraze setkavši se s Lyonelem naslouchala jeho vyčítavé písni, přihodilo se jí cosi podivného. Naslouchajíc s hlavou nakloněnou zabloudila zrakem do hlediště, rozeznávala známé tváře — a mezi nimi spatřila i Václava s Annou Bernardovou. Poprvé viděla je spolu — a zarazilo ji to tak, že se až zachvěla… Nevěděla, proč ji to tak dojímá, vždyť jí to bylo zcela lhostejno, chodí-li ti dva spolu — vždyť do svatby scházelo jim skoro jen pár dní! — A přece byl to podivný pocit, viděti svého bývalého ženicha s jinou.

Dozpívala tklivě svoji úlohu. Nadšení obecenstva stoupalo, a potlesk vskutku již nemohl býti větším. Ale ji už to neopíjelo, neomamovalo; byla stísněna podivným pocitem, poznávala, že dnes vskutku dělala jen lidem komedii, že ponížila se zpívajíc a laškujíc na malém jevišti před obmezenými šosáky.

A přece mohla býti hrda na svůj úspěch, pobořila jím mocnou zeď předsudků. Staré své rodáky přemohla uměním, nemohli říci: Nelíbí se nám to! Všichni zahrnovali ji pochvalou a byli na ni hrdi. Teta Popelářova zářila radostí, strýc se usmíval, Mařka byla všecka potřeštěna, ano i stará Marjána vyjádřila svou spokojenosť.

Každý měl plno řeči o divadle a o operách, a u Kristiánů byl po divadle pravý Babylon.

Strýc Frolik snažil se býti pouze shovívavým a zatajiti příznivý dojem, jaký na něj divadlo učinilo, ale Hermína dobře jej vypozorovala. Tento jediný úspěch, ten totiž, který měla u strýce Frolika, nepůsobil na na ni trapně.

A pouze jediný úsudek očekávala s dychtivostí.

V podvečer následujícího dne netrpělivě rozběhla se do strýcova sadu k řece.

Avšak v zahradě nebylo člověka, a Václava se toho dne nedočkala.

Mrzela se pro to velice, považovala to za urážku a umínila si vzdorovati — a nechoditi již k večerním schůzkám. Podivný pocit, který se jí zmocnil při arii Lyonelově, opět se v ní rozmohl tak, že byla velmi mrzuta a ani toho dne nešla do divadla. Tetky tvrdily, že je pyšná, jiní říkali, že nechce jíti sklízet vavříny, aby se nezdálo, že je pyšná. —

Václav nepřišel do sadu, protože i on odnesl si zvláštní dojem z divadla a bál se, že by podlehl nevítaným citům a dal se svésti k nerozvážným činům.

Onoho večera poslouchal „Martu“ se sladkým poklidem vedle své Anny. Bavili se jen díváním a málokdy vyměnili slova. On byl vůbec nemluvný, byl-li mezi mnoha lidmi, a ona se ostýchala.

Ale pak vzpomněl si Václav — vida Hermínu stále na jevišti tak veselou a roztomilou — na příjemné jejich hovory v sadě a zejména na onen poslední. — Počalo se mu jasniti, co asi Hermína tehdy mu naznačiti chtěla vyslovením obavy, nebude-li mu hrdý jeho sňatek na škodu.

Napadlo mu, že ta prostá žena vedle něho bude závažím v jeho životě — hle, vždyť s ním nedovede ani promluviti… a má jej provázeti při jeho činech, majících ukazovati rodákům nové cesty. A on přece potřeboval spíše ještě povzbuzení: snil jaksi o nějaké veřejné činnosti, měl určité vzdělání k tomu, ale byl příliš flegmatický; vždyť dosud, ač dosti již je starý, nevykonal pranic…

Prostá žena bude jej ještě zdržovati… ah! což to, — to se změní. Jen až budou svoji. Nyní je Anna ostýchavá, ale toť první stupeň k jejímu zdokonalení; poznává, že musí odložiti neohrabané zvyky. Nedbal dříve příliš na zevnější chování, a káral přílišnou péči v tomto ohledu u jiných, a nyní maně zpronevěřoval se své zásadě. Ano — jeho žena se pak připodobní okolí… A ostatně on jakožto její ženich, nemá si již připouštěti takových myšlének…

A Hermína…

Ach ano, staří měli pravdu — ta by byla pro něj, tu by chtěl mít, přiznal se k tomu nyní. Ale ne! Co mohl by jí on poskytnouti? On je prostý muž a ona hrdá dáma toužící po vznešených cílech a nikdy nehodlající zadati své svobody. Svazek jejich byl nemožný. Ona nemohla mu býti více než přítelkyní, nemohla mu býti ženou ošetřující jeho domácnosť, vychovávající jeho děti — a také on mohl jí býti jen rádcem, ale ne mužem, kterého by tak milovala, že vzdala by mu celý život svůj…

A na jevišti hrdá lady Harietta pokořila se v lásce prostému Lyonelovi…

S velkým zmatkem v duši odešel Václav z divadla a umínil si Hermíně se vyhýbati. A když druhého dne k večeru se procházela sadem čekajíc na něj, na Václava — pozoroval ji z úkrytu u mlýna s nevýslovnou touhou, s bolestí podivnou, s pocity mocnými, jakých nepoznal dosud nikdy. A čekával ji pak denně, snad — snad přece byl by promluvil podlehna šíleným citům, zavrhuje chladnou rozvahu.

Ale ona nepřišla. Byla zajisté hrdá, byla slavná, a on byl nepatrný muž.