Domky z karet/Konec

Domky z karet Karel Mašek
Babí léto	Konec

Údaje o textu
Titulek:	Konec
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 154–160. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V Jarkově dne 20. října 18..

Milý Jaroslave!

Nevím, proč hledám k dnešnímu psaní tak dlouho začátek. Mohu přec psáti bezohledněji než jindy. K čemu forma?

Se mnou je konec. Opustily mne naděje, trpělivost, síla, schopnosti, vše — zůstal mi jen vzdor. A k tomu výčitky otcovy, němé pohledy matčiny… dnes došlo mezi mnou a otcem k prudkému výstupu. Nemohou mi odpustit, že nešel jsem cestou, kterou oni mi vykazovali… a tím trpčí je mi pak zklamání, jakého jsem se dožil na cestě k umění, kterou jsem volil a kde stal jsem se proletářem. Tu i tam kyne mi osud proletářem zůstat. Co mi zbývá?

Píši Ti poslední psaní. Nevím ještě, kdy bude odesláno — ne, dnes asi ne, dnes ještě příliš mnoho přemýšlím — ale pak, až se zase bude opakovati takový výstup a vzdor mne přemůže… a to nebude již dlouho trvat.

Dneska sním ještě o jakýchsi princeznách a čarodějích, z nichž někdo by mne mohl vysvobodit. Znával jsi mé dobrodružné sny!

Kýž mne nezdržuje víc, kýž ten dopis obdržíš brzo, abys alespoň Ty věřil, že skutek můj není následkem choromyslnosti… řekne se tak, aby byla s rodiny smyta „hanba“…

„Hřích je zakončení života slabochova; on nemá dost síly, aby činil pokání bez hříchu…“

Tak pravil kdysi profesoru filosofie na jehož slova jsme přísahali. Proč hřích? Což zoufalost je hříchem, odvrhnutí toho všeho co jiné láká, rozloučiti se s celým životem…

Ne, u mne je to jen vzdor, zahodit vše co ještě mám říci hrdě: Hle, jen to dovede syn své doby, tak jste jej vychovali.

Pošetilosť, vid?

Ale vzdor ten sjedná mi trochu lesku. Bude se o tom hovořit, známí budou pobouřeni a u všech, o jejichž lásku a sympatii jsem ve světě zápasil, vynutím si vzpomínku, snad i trochu sympatie a respektu.

Života mi věru líto není. Zdá se mi, že jsem mnoho prožil, že jsem dlouho žil — ač jsem vykonal tak málo.

Jediné mne hněte: že nebudu výstrahou šosákům, kteří mne na tuto cestu přivedli, a že oni sami dávati mne budou za odstrašující příklad těm, kdož jdou scestím jako já.

Zklamal jsem se v lidech i sám v sobě. Ale jen sobě dávám vinu.

A tam — je-li Bůh, je i slitování.

Vzpomínej!

Otakar.

* * *

Jaroslav seděl u psacího stolku dívaje se v neznámo a bylo mu tak strašně úzko u srdce.

Otakarův list dostal několik dni po jeho napsání, ale již po Otakarově pohřbu. V připojeném listu jeho rodičů bylo lze mezi řádkami vyčísti, že tito přičítají mu podíl v poblouzení svého syna.

Za chvíli zdálo se mu, že musí Otakarovi odpověděti. On prý umřel… ale vždyť již po smrti jeho dostal od něj dopis. Jak to podivné! Nelze mu již vyvrátiti jeho pochybnosti, vzbuditi v něm nové naděje, ne, on umřel. Umřel — jak tomu věřit? Vždyť neviděl jeho mrtvoly, jeho pohřbu, hrobu — nebyl při něm, když prchal jeho poslední dech, nedotknul se jeho mrtvého těla…

Je mrtev… to znamená, že jeho bledé tělo leželo nataženo na posteli, pak v rakvi, pak ve vůni voskovic a věnců, mezi lidmi omámenými smutkem neb jeho okolím žehná to tělo kněz… oh, těžko chápati celou hrůzu slova: „mrtev!“

On tedy umřel…

* * *

Jaroslav vyšel ve vír živých ulic, touže po sdílnost a ohlasu své upřímné vzpomínky. Otakar si vzdorem chtěl vydobýt trochu slávy, vzpomínky, obdivu…

Potkával dosti známých samovraha Otakara Bureše.

„Bureš se zastřelil — slyšel jste již o tom?“ řekl jednomu z nich, Hrdému.

„Četl jsem to v kavárně — právě jdu odtamtud,“ řekl tento a nutě tváři své smutný výraz dodal otázku: „Ale řekněte mi, proč to vlastně udělal?“

„Znal jste jej — byl těžkomyslný…“

„Ovšem, ovšem… V novinách stojí že v návalu…“

„To rozhlásili příbuzní…“

„Ano — říkává se tak vždy. A doma tuším mnoho zkusil. Šel na akademii, ani tomu nepřáli — a teď snad chtěl jít k divadlu, jednou se mnou o tom mluvil. Ostatně, kdo ví… odpusťte, já musím jít tamhle se svým bratrancem…“

* * *

Za chvíli potkal Jaroslav bývalého spolužáka Hromase.

„Četl jsi již o Burešovi?“

„Co — co se s ním stalo? Snad už nebyl někde jeho životopis?“ smál se Hromas vyjeveně a mluvě skrze zuby strašně prskal, roztahoval ústa a ostře vyrážel sykavky.

„Zastřelil se.“

„Co — cože? Bureš se zastřelil? Dej pokoj — a proč ? Vždyť byl vždycky samá legrace… ale někdy dělal svatouška… Já vím, jednou „u Karlů“ Irma — znáš ji? — zvala na benefici, Kohn s ní a připravili ho o zlatku… s tím jsme se natropili… já jsem ho vždycky natáh. Mám ještě jeho noty, on mi často půjčoval — prosím tě, nemáš „Kukurica marš“? Půjč mi jej —“

„Nemám.“

„Škoda. Já vždycky jednou týdně hrávám večer ve společnosti — my totiž máme dvě společnosti: kuřácký spolek „Baf“ a zábavní spolek „Hadů“ — tam ti míráme legraci…“

Hromas prskal dále, Jaroslav konečně viděl jiného známého, Weise, a rozloučil se s Hromasem.

„Přijď někdy k nám do „Hadů“!“ volal za ním tento.

* * *

„Slyšel jsi již, že se Bureš zastřelil?“

„Bureš? Ale jdi!“ podivil se dobrácky Weis. „Chudák… sedávali jsme v gymnasiu vedle sebe… Kam jdeš? Do kavárny?“

„Ne, jen tak.“

„Já mám v kavárně rande — na partii karambolu; tak servus!“

* * *

Za chvíli chytil Jaroslava ze zadu za rameno kollega Hartman.

„Mou soustrast, Jaroslave, přijmi mou upřímnou soustrast — já vím, vy jste byli s Burešem dobří přátelé. To je hrozné, viď,“ mluvil hmouře oči a snaže se tvářiti se hodně bolestně, „to je strašlivá rána — mně to psali jeho rodiče — no, já jsem s ním nebyl tak intimně znám, nevím jak na mne vzpomněli — ale hned jsem jim odepsal, vyslovil jsem jim svou nejvřelejší kondolenci. Ale musilo to být strašlivé — našli prý ho na jeho zamilovaném místě v lese, hlavu měl roztříštěnou a kolem samá krev…, hrozné, viď?… Mluvil jsem o tom se Stehlíkem — bude už brzy doktorem — filosofie, ano — vysvětlil to zcela správně, že na základě ethickém…“

Potom šli dva nerozluční medikové, Hájek a Doubravský.

„Náš Otokárek se zastřelil? Ale jdi — to není možná!“

„Co ho to napadlo, chudáčka?“ ptal se Doubravský.

„No, víš,“ odpovídal hned Hájek, „on si všecko hned bral tuze k srdci — on nebyl pro život, takhle je mu líp.“

„Ba, že je mu tak líp, chudáčkovi. Tak nazdárek, Jaroslávku, nazdárek!“

* * *

Dále vlnily se davy širokou ulicí, podél osvětlených výkladních skříní. Chodili tu jako denně, tytéž známé tváře, tytéž duše sobě neznámé, titíž lidé života všem ostatním tajeného.

Hrdý, s nímž Jaroslav nejprve mluvil, provázel mladou slečinku — asi osmnáctileté děvče růžových tváří, se šikmým obočím a s vlasy krátce ostříhanými; jen modrou stuhou je měla sepjaty. Tančívali s ní v loni oba, Otakar i Jaroslav a Hrdý často jí vypravoval o jejich pevném přátelství.

S úsměvem jako vždy — a s lhostejným okem jako vždy poděkovala Jaroslavu za jeho pozdrav. On pospíchal domů, netouže již po sdílnosti — smutek jeho hledal samotu.

V tom zahlédl Bedřicha Marunovského — váhal s oslovením — ale pak vzpomněl si, že právě tohoto mladého muže vážil si Otokar nad jiné, i řekl mu svou smutnou novinu.

„Bureš — Bureš — počkejte — který to byl… ah, ten, co dělával ty hloupé vtipy…“

„Dobýval si tak trochu potlesku.“

„A zastřelil se? Jděte!“ pronesl onen chladně. „A proč? byl pomaten — ne?“

„V novinách to sice stojí, ale…“

„Věřte mi, že byl pomaten. On neměl jaktěživ dobrý rozum.“