Domky z karet/Babí léto/VII.

Domky z karet: Babí léto Karel Mašek
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Babí léto
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 145–150. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jednoho rána, když Prokop otevíral okno, viděl drožku, ve které seděla venkovská panímáma s opáleným hošíkem; na kozlíku měli kufr a ranec peřin.

„Podzim se definitivně ohlašuje,“ volal do pokoje na Štěpána. „Studenti se stěhují, literární saisona počíná a je nejvyšší čas, aby se náš nakladatel rozhodl.“

„Myslím, že bychom již mohli dopsati svým příštím spolupracovníkům. Doufám, že věc máme jistou — a odmítne-li, pochodíme jinde lépe.“

„Nezaložíme-li časopis, založíme aspoň nové směry.“

„Zajisté. Ale v kritice. V umění produktivním se to již nevyplácí. Dnes se již netvoří, jen se kritisuje — jako je umění cílem umění, tak je kritika cílem kritiky.“

„Jeto strašlivé, hovořit takhle hned po ránu… Ostatně nemysli, že opravdu chci vynalézati nová hesla pro různé šablony. Bude-li ze mne něco — přidržím se oněch zásad, kterými svou práci řídili staří. Nenadělali o sobě tolik řeči — a podívej se dnes nepředpojatě na jejich minulost, jaké je to celistvé dílo.“

„Koho tím myslíš? Vždyť lidé moderní —“

„Fí, už je to šosáctví, mluvit pořád o modernosti. Ať je to nové či staré, moderní či starosvětské, budu zpívat tak jak mi zobák narostl; to je aspoň přirozené a nebude to hanba, bude-li zpěv můj špatný. Ale skrývat svou neumělost nebo prázdnotu citů za lesklá slova cizích vzorů — to je nepoctivé, pokrytecké.“

„Amen. Večer si o tom promluvíme znova, neboť zdá se mi, že se v tobě vzniká vzpoura, kterou plašíš těmito výstřely svého vzdoru. Ostatně tě upozorňuji, že od založení našeho listu neupustím — vycházet bude, ať je jakkoli. Tam smíš pak ukládati takovéto perly a možná, že se veřejnost bude před tebou třást. Vzhůru k nakladateli.“

Avšak tento nebyl doma a přátelé se rozešli a když později Prokop vrátil se domů, byl tu již Štěpán, vrhl se mu bláznivě do náručí volaje: „Míla mi psala! Míla mi psala!“

Mimo několik výkřiků, deroucích se Štěpánovi z hrdla při čtení listu hodně zmačkaného, pak mimo to, že Míla je zlato a vůbec ještě pořád taková, jako bývala, uslyšel Prokop, že byla kdes na letním bytě a nyní, vrátivše se, dostala teprve Štěpánův list.

„A Zdéna?“ připomenul Prokop.

„Vzpomeň si, že tys chtěl si ji namluvit. Já jsem z ní již udělal novellu a to znamená u mne — konec.“

„Ale vím, že tě má jistě ráda… kolikrát mi v nejveselejší chvíli připomenula, že ti dala slovo…“

„Zapomene. Byla to letní hra, jakou jsem hrál již často.“

„Dej pozor, abys ji někdy důkladně neprohrál.“

„Ah, což! Ať! To je život. Bylo to letní intermezzo, hra, odpočinek — nyní mám Mílu, svou starou lásku — „Tábor mladých“ vejde v život co nevidět, záhy bude velmocí, vítězící svým čistým, uměleckým cílem, budeme státi v čele celé mladé četě, dobudeme budoucnosti — a není vyloučena možnost, že se i ožením. Ah, jak jsem rád, že již minulo léto a nastává podzim, plný práce a plodů, podzim, který mi přinese splnění dávného snu, existenci, jakou jsem si vybájil — ó, dnes mám štěstí! Můj Bože, Míla mi psala, já ji uvidím co nevidět, budu s ní zas k večeru se procházet a nakupovat s ní večeři — pak vrátím se k práci redakční — rozumí se, že zůstanu zde s tebou, i kdyby se podnik náš ihned neuskutečnil — ach, Míla mi psala, Míla mi psala!“

Štěpán tonul v optimismu a prohlásil, že nebude obědvat, nýbrž psát psaní Míle.

K večeru šel Prokop sám v místa, kde scházívali se jindy s děvčaty. Dolfa již několik dní zachovávala přísně věrnost svému Jardovi a nedávala se vidět. Zdéna chodívala sama se Štěpánem, neboť Prokop nechce chodit podle nich lichý — a dnes, jak jej Zdéna spatřila, ptala se: „Kde je Štefa?“

„Nepřijde,“ řekl jí, ale nemohl jí říci, že nechtěl přijíti již nikdy a proto dodal nějakou lež o hostech z domova.

Šli tedy spolu — obvyklými cestami jako chodili jindy — a snažili se baviti se tak jako jindy. Ale Prokop to nedovedl. Byl stísněn; Zdéna zdála se mu trochu cizí, nebyla ten den tak hezky oděna jako jindy a byla umdlena.

Den — ač to bylo v druhé polovici září — byl dosti teplý a skoro dusný. Bylo pod mrakem a dal se očekávati déšť. A on sám byl v podivné situaci: chtěl říci Zdéně, že má ji rád a že ona již je prosta slova daného Štefovi — a přece toho nedovedl, zdálo se mu, jakoby pomluvou chtěl svému příteli odloudit děvče, nemohl nalézti dostatečně jemný spůsob pro to sdělení — a z každé zmínky o nepřítomném vycítil, jak Zdéna má Štefu ráda a jak věří v jeho věrnost. A jak mohl on, nešika, ucházet se o přízeň tam, kde miloval ohnivý a zkušený Štěpán.

Najednou zabouřil vítr a po chvíli spustil se notný liják. Zdéna s Prokopem musili se schovat do nejbližšího průjezdu. Byli tam sami — a mluvili velmi málo. Nepohoda stísnila ještě více jejich zábavu.

„Štefa u vás bude bydlet celou zimu?“

„Ano — ale nechám ho tam jen s podmínkou, že nesmí o literatuře mluvit více než šest hodin denně. — Kdy k nám zase přijdete?“

„Ó, už nikdy. Já vím — Štefa už mne nemá rád. Bývá tak divný — a každou chvíli se vymlouvá, že nemůže přijít. On má jistě jinou v hlavě, viďte?“ tvrdila, chtíc aby jí to Prokop hodně vyvracel a o lásce Štěpánově ji ujišťoval.

„Ne — on tam má mimo vás jen literaturu. Prší dosud?“ zamlouval on toto thema, aby nemusil příliš lhát.

Stáli sami dva v šeru průjezdu a stáli tam a mluvili spolu tak cize, jako by si nebyli nikdy tykali a nikdy se nebyli líbali.

„Víte, jak jste tenkráte zpívala z „Nitúšky“: ‚Nepřijdu sem vic, Babette! — a já přijdu zas, Cadette!‘“

„Ne. Nepřijdu. — A o něco chtěla jsem vás prosit — ale — nebudete se zlobit?“

„Na vás se přec nedovedu zlobit!“

„Ale jděte! — Víte, je to tak podivné… já však vím, že mne máte trochu rád —“

„Tak?“

„A že mi to uděláte k vůli. Já — já vás mám také ráda, ovšem — ale Štefa myslí — víte, jak jsme se jednou bavili a on mi řekl: nyní tu máte náhradu a já mohu jít — a utekl někam s Dolfou — od té doby je tak divný a myslím, že se proto na mne hněvá…“

A Prokop počal zpívat:

„Zapomínaj, šuhaj, zapomínaj,
pod naše okénko nechodívaj…“

„Ne — prosím vás — nechci vás urazit — jen vás prosím, abyste mu nezavdával příčiny k domněnkám…“

„Dítě, já mám kámen na srdci a nevím jak bych vám o tom pověděl,“ vzdechl si upřímně Prokop, stiskl jí obě skráně a dlouze jí políbil na čelo. „Pamatujte si, že jsem vás měl rád, to stačí.“

A poněvadž přestalo pršet, doprovázel ji k domovu a mluvili zas o lhostejných věcech, zase se smáli a ona mu vypravovala, co tropily s Dolfou, když se učily účetnictví ve výrobním spolku. Na dvacet kroků před domem, kde Zdéna bydlela, se rozloučili stiskem ruky.

Domů přišel Prokop melancholický, usedl opět na divan, kde již ležel Štefa a četl, a vzdechl: „Já jí to nedovedu říci.“

„Dušičko, ty ji máš opravdu rád? Ale pak jí to řeknu za tebe — já už to dovedu!“

„Ne, raději ne — ona má tebe ráda — ona na tebe zapomene, ale bude lépe, když se tak stane zvolna, bez násilného útoku zvenčí.“

„Také dobře. A ty po mém příkladu z ní můžeš udělat novellu.“

„To nejde; neboť chyby a nedůslednosti nesympatického reka té novelly, třeba by byly věrně dle modellu, přičtla by kritiku za hřích autorovi a pak bych je měl na bedrách dvakrát.“