Domky z karet/Babí léto/V.

Domky z karet: Babí léto Karel Mašek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Babí léto
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 136–141. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Prokop seděl na divaně u Štěpána, ponořeného již v peřiny svého improvisovaného lože. Bylo již hodně pozdě v noci a oba vykouřili již spousty cigarett. Mluvili již velmi dlouho o moderních románech, o směrech a kritikách, o básních i básnících, o literárních časopisech, o Francii a o severní literatuře, o starých řečech v nová slova oděných a novým náhledem nové zajímavosti nabyvších.

„A co je po tom všem!“ zoufal si pak Prokop. „Pletu se do literatury, horuji o tom, odsuzuji a haním ono, ale sám nedovedu nic vytvořit, sám…“

„…chtěl bych být šosákem!“ smál se Štěpán, který znal dobře tyto návaly malomyslnosti a beznadějnosti pod dojmem cizího umění, který je také sám prožil, ale dovedl lépe zatajit. „Chtěl bych být šosákem…“ začínal Prokopovu písničku.

„Ano. Smějme se. Ale není třeba být šosákem, nepíše-li člověk verše. Šosáctvím je psát a neumět toho. Ale chtěl bych být pravým člověkem, zdravým mužem, plným síly, těšícím se ze života, oddávajícím se s rozkoší i zdravému, volnému oddechu svých plic, ssát každým pórem těla život přítomné chvíle — a zahodit, zahodit vše to, co ve mně bylo vypěstováno, tu rozeštvanost nervů, kterou mi přinesla doba, marné touhy po jakémsi umění, pošetilé domnění, že ten „plápol pro ideál“ může být někomu prospěšen — ó nevím, jak bych to řekl, co vše bych chtěl zapomenout, abych měl zdravého ducha v zdravém těle, abych byl člověkem praktickým a dobrým a s té stránky našel život…“

„Kdybych nevěděl, že to je okamžitý nával, musil bych ti pořádně vyhubovat. Fuj, snad bys netoužil po klidu? Nervově rozeštvaným je nyní celý svět a ty bys chtěl být tak sobecky klidným? Já si toho vážím, že jsem takovým, jakým jsem, že horečný spěch mého okolí mne rozčiluje a nutí k práci, a třebas mne to vše časem trápí a mučí jako tebe, vím, že jsem tím šťasten a že jen tou podivnou cestou někam dospěji.“

„Nevím, kdo z nás je pak více sobeckým. Já nechci jen bojovat, kde jiným neprospěji a sobě jen bolesť spůsobím, ale nezahazuji proto interes a sympatii k tomu, za co jsem chtěl bojovat. U tebe pak záliba v té světové a — řekněme úžeji — literární bitvě, odpovídá tvé živé letoře a lichotí tvé ješitnosti…“

„Ale ty mně nerozumíš…“

„Ne, ty mně nerozumíš…“

A vskutku bylo těžko porozuměti těmto olympským hovorům, kdy mysl byla rozmluvou rozjařena, dýmem omámena a slovo nestačilo vyjádřiti, co z duše se tlačilo.“

„Nechme toho. Jsme různých povah a tak zůstaneme. Ty zabýváš se jen duší svou a jejím životem a svět kolem je ti nutnou štafáží a někdy bibelotem, s kterým si hraješ…“

„Ano, a jsem rád bezohledný a sobecký, neboť vím, že mohu spolehati jen na nitro své — a i to časem selže. Tys dobráčtější a najdeš ve všem něco dobrého, co zasluhuje důvěry; trochu starosvětsky sentimentální a ještě tě dojme klidný večer v přírodě a mrtvá dekorace. Hvězdy, klid, samota…“

„Počkej trochu! Zabředli jsme v živé pole. Já chtěl jsem říci jen tolik, že mrzívá mne moje vychování, ono, které jsem si dal sám, že stálými sny o literární budoucnosti a životem výhradně vnitřním zanedbal jsem vychování těla. Mohl jsem to dobře spojit — ovšem, zkušenost se dostavuje příliš pozdě. To je právě vada mého vývinu tělesného, že rozčiluji se dnes tam, kde měl bych chladně bojovat, že odpovídám, kde měl bych ignorovati, že nedovedu být přirozeným. Proč rozčiluji se k vůli lidem, kteří nemohou sami nic vytvořit, kopírují cizinu a prohlašují svůj směr za spasný, k vůli lidem, kteří pějí hymny o individualismu a chtí naraziti vše na vlastní šablony, kteří hlásají volnost slova a kamenují ty, kdož volně promluví svůj náhled proti nim; proč rozčiluji se proto, že žurnály, chtící každý pro sebe uchvátiti přívlastek modernosti, užívají falešných hesel — (pamatuj na nedorozumění v boji proti realismu, kdy prohlašován byl tento za odpůrce „idealismu“, kde státi mělo „romantismu“!); proč zlobím se, když „dekadence“, vzdorný název francouzské školy připisuje se u nás nemravnosti? V tomto víru pak má někdo, kdo vyvinouti se chce sám, vyrůsti ze sebe, vlastní silou přehlédnouti klamavá hesla a pochybné směry, kdo nepřísahá na slova cizí a podati chce sebe — (bohužel, plod mé dosavadní práce nedovoluje mi, abych tím mínil sebe) — v tom víru má nejen obstáti a proniknouti? Vzpomeň na kterékoli jméno v naší literatuře, s kterým pojí se trochu samostatnosti — a nemůžeš říci s dobrým svědomím, že nebylo napřed poházeno blátem.“

„Aha — rozumím. Je to trochu lítosti, že z těžké práce odnášíme mozoly a trochu rozhorlení proroka, vyhánějícího prodavače z chrámu — viď?“ zasmál se Štěpán, a Prokop proklínal mezi zuby svůdnou sirenu literaturu, se kterou nedovedl se rozloučit.

Po krátkém pomlčce zeptal se Štěpán:

„A jak se ti líbí Zdéna?“

„Hm. Je to málo, říci, že dobře. Neznal jsem dosud takových poměrů. Působí to na mne už povídkově.“

„Vím, že v tom neumíš žít. Růže, které ti Zdéna dala, necháš uschnout a uschováš na památku a budeš vzpomínat. Já zapomenu — a budu hledat jinde opakování té povídky.“

„Šťasten, kdo neumí vzpomínat.“

„A přece… Kde je dnes Míla! Ta historie se opakovat nebude…“

Prokop byl dosti opatrný, že sdílnost Štěpánovu nezaplašil ani slovem otázky.

„Ti hloupí lidé ji všichni odsuzovali. Slyšel jsem ji pojmenovat i nejhorším jménem, jakým lze ženu nazvat. Ale ona byla nešťastna — a tím více mne milovala. Bože — kde jsou ty časy; chodívala v zimě s jakousi tetou na odpolední koncerty na Žofín, ale vždycky brzy seběhla dolů a pak brouzdili jsme se sněhem po Žofíně. Doma ji týral nemocný, pedantský otec profesor a matka ji někdy i tloukla. K večeru měla denně volno — anebo se nějak jinak vymluvila a pak chodívali jsme spolu na Marianské hradby — ó je! Ta mi toho napovídala. Čím přísněji doma s ní zacházeli, tím divočeji mne líbala. K ostatním byla nevlídna a kde který mladý pán ji znal, ten ji pomlouval. Jednou zastihl jsem ji usedavě plačící; nemluvila na mne po celý večer a pak jsem ji kolik dní neviděl. Později jsem se dozvěděl, že známý jakýs hejsek — z nejlepší společnosti — právě před tím než mne potkala — na ulici drze a sprostými slovy ji oslovil. Přísahám, že žádná žena nebyla čistší než ona. A byla v pravém smyslu slova intelligentní; četla mnoho a mluvila plynně francouzsky a anglicky. Ale doma ji trýznili a proto byla mimo domov takovou, jak ji lidé nechápali… Kde jsou ty večery!“

„A jak jste se rozešli?“

„Bože — nevěděli jsme sami jak. Měl jsem jednou rýmu a kašel, mluvil jsem blaseovaně — a za chvíli bylo po všem. Od té doby jsme spolu nemluvili. Je tomu již skoro dvě leta.“

„A kde je teď?“

„Nevím. Snad se vdala. Kéž by se mi vrátila — pak bych teprve zase žil, vskutku žil.“

„Je-li takovou, jak říkáš, piš jí — a jistě se smíří.“

Štěpán se vztyčil na loži.

„Prokope — já ji miluji — já jí budu psát — dobrou noc — shasni. Já budu přemýšlet o tom listě… slyšíš — přemýšlet, já, který vždy jednám a nikdy nepřemýšlím — dobrou noc!“

„Přemýšlej — ale nerozmýšlej. Piš raději hned.“

„Ne. Dnes ne. Ustanoveno — a neustoupím. A ty si vymysli, jak bysi se také zamiloval. Ty to potřebuješ.“

„Já si pak namluvím Zdénu.“