Domů a jiné obrázky/Sobota/IX.

Domů a jiné obrázky: Sobota Alois Jirásek
VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	Sobota
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 169–179. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V městě S. dlouho ještě mluvili o Polákovi, jeho útěku a stíhání, jakož i o tom, jaké měl Sobota k vůli němu potahování u úřadu. Ale nic se mistru nestalo, a Linhartíček jen se zasmál, když také dostal obsýlku. On a Sobota stali se, jak se říká, hrdinami a rozumí se, že mezi vlastenci v městě hned se sebrala ta padesátka, kterou si „k stání“ od Volšanského hospodského vypůjčil.

Za to Hlásek nikterak nepostoupil ve vážnosti; dvojnásobná zloba, kterou na jevo dal k tomu nebohému uprchlíkovi i k Sobotovi, ukázala ho v pravém světle. Také skrze to své jednání přišel o nájemníka. Pan sudí se mu vystěhoval, a to ještě do nového roku. V S. se mu znechutilo. To, že se nadobro rozešel s jediným příbuzným svým, bolestně ho nedojímalo; ale mrzelo ho vedle něho bydleti a míti ho často na očích. Také pozoroval, že v městě na něj divně hledí. Měl to bez mála tak, jako tenkráte v Haliči, když toho hraběte nechtěl pustit. A tak se zkrátka rozhodl a odjel do Prahy. Nežli se tak stalo, Sobotka se tajně pokusila, aby se k němu dostala a s ním promluvila. Ale ani na oči mu nesměla. Rozplakala se lítostí, jak že tak může někdo býti tvrdým, a ještě ji pak Sobota nepochválil, když se dověděl, kde byla.

Hlásek přišel o nájemníka, ale na Sobotovi se vychladil. To měl náhradou, a to vlastně chtěl. Ucítí to dost ten zadlužený mudrlant, jenž nechtěl míti před ním nijaké vážnosti, vždycky se jeho mínění opíral a je vyvracel a ještě by si nejraději z něho šašky tropil, a jenž mu smíchu nadělal tenkráte s tím dětí polykáním…

Sobotka se nevzkřísila až o vánocích, když přišel domů její Vašíček, když ji těšil a domlouval, aby se zbytečně netrudila, že otec jinak jednati nemohl, a k vůli němu, Vácslavovi, aby si žádných starostí nepřipouštěla, on že se juž nějak protluče, že se ve velkém městě spíše uchytí, a že to, dá pán Bůh, i bez strýce půjde. A když tak mluvil ten hodný hoch, statný, zdravý, jiskrných očí a bujné hlavy, vycházela v matčino srdce útěcha a stará dověrnost. Pak si zase zanotovala, nejprve pobožnou, pak i světskou, doma i na dvorku, až Hlásek v duchu zaklel samou mrzutostí, že sousedův „kanár“ zas už začíná.

Po novém roce došel list, z daleka, až z Haliče. Když ho Sobota otevřel a poznal, odkud je, zasvitlo mu v očích a řekl: „Alespoň to nebylo nadarmo!“ a myslil tu svou oběť. Ihned poslal pro Linharta, a spolu se dali do čtení. Bylo nad očekávání snadné, protože list byl česky napsán. A přece pocházel od toho Poláka, Dąbrowského. Ten nyní oznamoval, že dříve nemohl psáti až teď, ač byl by rád tak učinil; že setkal se dobrou náhodou se starým známým, Čechem u Krakova usedlým, a ten že nyní pro lepší porozuměnou píše ve jménu jeho, šlechtice Liskowského —

A tu knihař s krejčím na sebe se podívali.

„Vida, já to hned povídal, že to není obyčejný bojovník —“ mínil Sobota.

„Toť člen tajné vlády!“ dodal Linhart.

A dále se Liskowski omlouval, že hned svého jména neudal, aby mu za zlé neměli, a povážili laskavě, že byl na útěku, v neznámé zemi, a že jeho jméno pravé mohlo se mu státi osudným. Chtěl už druhého dne, přesvědčiv se o české upřímnosti, Sobotovi všecko říci, ale v tom že přišel ten náhlý útěk. Polák upřímně litoval, že se nemohl se svým hostitelem a s jeho manželkou rozloučit a jim poděkovat, a litoval také, že jim snad způsobil veliký hněv u pana strýce, sudího. Psal, jak byl překvapen, když ho na ulici shlédl.

„Poznal jsem ho ihned, neboť jsem měl s ním vážné jednání, a zvláště můj přítel hrabě R…ski, jenž na jeho rozkaz byl vězněn a k vůli němuž byl pan sudí těžko raněn. Však o tom zajisté víte —“

A opět se knihař s krejčím na sebe podívali, a Sobotka naslouchajíc hlasitému čtení, nahlas dávala na jevo svůj úžas.

„Ti se tak měli setkati!“ pravil Sobota.

„Bože, jak divná náhoda!“ opakovala knihařka.

„Tak to byl ten hrabě! Tohle kdyby tak Mrázek věděl!“ vesele Linhart dodal.

„A kdo bodl tenkráte —“ Sobotka své otázky zplna nevyslovila. Ale rozuměli jí.

„O tom nic nepíše. Ví to jistě, ale nač by to také povídal.“

Pak dočetli psaní polského šlechtice, jenž jim ještě jednou vroucně děkoval oznamuje, že manželka jeho i dítko jsou zdrávy a dobře ukryty, on že sám na ten čas k nim nemůže, ano že musí do světa, do ciziny, a tam teprve, až si najde vhodné místečko, shledá se se svou rodinou, po které tolik touží…

Rozumí se, že o listu emigrantově v Sobotově kollegiu dlouho a živě rokováno, ač ho slovně neslyšeli, nýbrž jen dle ústní zprávy Sobotovy poznali.

Na podzim po těchto událostech vypravovali u Sobotů svého Vácslava do Prahy. První rok, pokud tam neměl žádných známých a žádné odnikud podpory, bylo to dost těžké. Ale přece sehnali, čeho syn potřeboval, a sháněli dále po celý rok, ač náklad ten byl na ně veliký. Ale oni šetřili, od úst si utrhovali. Sobotka vařila skoro už jen „kápku“ a Sobota juž ani „na studeno“ nekouřil. Přičiňovali se, seč byli, dobře však cítili, že by to dlouho nevydrželi, kdyby nepřišla nějaká úleva. O tu se Sobotka pokoušela. Za nějaký čas připomenula muže na Pražského strýce, o němž on se teď nikdy nezmínil, pak zaťukala, ale jen pozdálečí, stran psaní, že by se to přece mohlo zkusiti, že strýce snad zatím zlost přešla. Ale Sobota byl přece jen z jeho rodu. Nechtěl ani slyšet.

A tak šetřila knihařka dále na syna a pak kromě toho na něco zvláštního, což bylo jejím tajným plánem: na cestu do Prahy za Vácslavem. Těšila se na ni jako dítě, neboť Prahy ještě neviděla, a měl jí tam Vašíček prováděti a všecko jí ukazovat, a pak — To však bylo to vlastní její tajemství, jež nejprve syn uhodl, když jala se zdaleka vyzvídati, kde asi strýc bydlí, že by ho přece ráda viděla, a třeba navštívila, dodala podruhé, ačkoliv jí to pantáta zakázal. Vácslav toho matce odepříti nemohl a tak ji zavedl ke strýcovu bytu. Sám však čekal dole před domem. Dlouho nečekal. Matka se vrátila s takovou, jak se nadál. Strýc byl nesmiřitelný.

Sklamána, v tu chvíli zarmoucená i rozmrzelá, odcházela od prahu tvrdého starce, zaříkajíc se, to že byla její poslední k němu cesta. Tolik doufala, tolik se na Prahu těšila, a jistě že hlavně k vůli tomu, aby strýce usmířila! Všecko marno!

Od té doby vzdala se této naděje, kterou se dosud ustavičně těšila. Tížilo ji to ovšem za nějaký čas, ale pak se opět sama utěšila, co že tedy platno, že tedy to na nich samých zůstane, avšak že pán Bůh to nějak dá, aby to vytkli. A jednou, až nebudou moci, však on Vácslav na ně nezapomene a nenechá jich o hladu.

Tak asi též Sobota uvažoval, jenže jeho mysl se nesla výše. Také pevně doufal v synovu pěknou budoucnost a v duchu ho vídal doktorem, učeným, statečným neodvislým mužem, jenž má vážnost ve svém místě, kde znamenitě působí; vídal ho v čele jiných, četl již v duchu napřed o něm v novinách jako o poslanci.

„Bude samostatným,“ říkal si, „a to je to hlavní. Bude mít vážné postavení a přece nezapomene, z čeho je, a neodcizí se, bude pro nás bojovat a rád uzná: Tuhle můj tatík, chudý řemeslník, mne vychoval, všecko na mne vynaložil, mozolil se, ten má také nějakou zásluhu.“

To byly Sobotovy nejkrásnější sny, jeho největší útěcha, když na něj doléhaly starosti a posléze i často nedostatek. A zdálo se, že se může opravdu tak těšiti, neboť syn jeho byl zvedeným mladíkem, statečným, jarým, nadšeným, jenž už jako student pomáhal v rodném místě plašiti mlhu neuvědomělosti.

U Sobotů byl jako hlavní stan S…ské mladé nadšené generace. Mladý Sobota byl duší divadelních, vlasteneckých představení, on vedl pořádáni besed, on pomáhal hlavně zakládati čtenářský a zpěvácký spolek. A všude ho měli rádi, všude si ho vážili, třeba že otec jeho hloub a hloub klesal. Už prodal roli, už byl i jeho domek v nebezpečenství.

Ale u Sobotů nezoufali. Starý se ovšem časem zamyslil, stranou povzdechl, a Sobotka si tajně i zaplakala, ale před mužem chudák a ještě více před synem nezasteskla. Když byl Vácslav doma, nic nezvěděl o jejich starostech a trampotách; matka si notovala, prozpěvovala před ním, a když se tak studenti u nich sešli a vzpomněli na nějakou národní, starou, jim málo známou, Sobotka chutě vybrala ji ze své nevyčerpatelné pokladnice písní, a zazpívala příjemným, ale nyní juž slábnoucím hlasem. —

Besední kollegium zůstalo Sobotovi ovšem věrno. Scházeli se jako jindy, jen že ne juž plným počtem. Šíma starý, jenž uměl tolik veselých příběhů z vandru, odešel, když byl mladý Sobota už na třetí rok v Praze, na dalekou cestu do věčnosti. Nejvíce toho litoval kmotr Čermák, široké a plné tváře s tenkým, táhlým nosem, velikých a dobráckých očí, jenž se už teď neměl čemu zachechtati. Mrázek se svým vypravováním o znamenitých jídlech na děkanství a co on rád a o panně Apince málokdy teď přišel na řadu, poněvadž besední kollegium mělo skoro pořád hojně důležité a vážné látky.

Nastalyt časy velice pohnuté. Už se nemuseli tak četníků báti, jako za regimentu Bachova, a tak přeopatrně náhledy své pronášeti a tajiti lecjakou knížku ostřejšího poněkud tónu. Už se jednalo, a hlasitě a mocně počal se národ hlásiti o staré, nepromlčené své právo.

To bylo něco pro Sobotu i pro Linhartíčka, když se tak veřejně psalo a jednalo o české koruně, o níž knihař tak rád vykládal! A pak už nebylo jen noviny čísti a rokovati za soumraku v létě na podsíni, nebo na podzim a v zimě u kamen. Rozproudilť se hlučný život politický. Byla to doba slavností, táborů, voleb hlučných a nadšení, kteréž je dnešního dne už jen historickým. Tenkráte Sobota a jeho besední tovaryšstvo začasté velmi činně vystoupili, zvláště o volbách, a byla podívaná na malého, pohyblivého Linhartíčka a na suchého, táhlého Sobotu, jak v den volby na úsvitě voliče budili, sháněli a k ozdobeným vozům je vodili, jak, když hudba juž hrála a hmoždíře bouchaly, Sobota pln radosti vylézal na poslední ověnčený a praporci okrášlený vůz a volal:

„Je nás na tři sta, máme padesát vozů a deset koňáků!“

A jak se mu oči zajiskřily, a vyhublé líce zardělo, když od vozu k vozu hlučel nadšený jásot, když hudba hrála, a za hřímání hmoždířů vytrhly vozy do sousedního města k národní volbě. Ale byla to doba také mnohého protivenství. —

Tou dobou juž Sobota synovi do Prahy peněz neposýlal. Statný hoch mu psal, že juž nechce jich déle sužovati, a že se nějak obživí. Úleva ta přišla však pozdě. Dřívější léta studií Vácslavových Sobotovi tak ublížila. Pro syna se hmotně zakrvácel. Byl už nejvyšší čas, aby se Vácslav nějakého místa dodělal. Dle prvnějších výpočtů mohlo tak už být, ale Vácslav zdržel se právě tím, že se sám vyživoval, že se nemohl studiu zcela věnovati. Se Sobotovými bylo zle, jak Hlásek na určito mínil tvrdě, že přijdou o všechno.

Jedno jim však zůstalo: naděje v syna. Ta sílila Sobotku a nedávala jejímu zpěvu umlknout. A Sobotovi se vyplňoval sen jinou měrou. Zarděl se až radostí, když mu poslal syn noviny, v nichž byla báseň s jeho, Vácslavovým jménem. A pak už přicházely noviny takové častěji a častěji, pak četl Sobota svému kollegiu článek nějaký od Vácslava. Byl na něj hrdým a oslazoval si tak všechnu trampotu: nedostatek v domě, klopotné jízdy na jarmarky; a když tělo jeho počalo nějak chřadnouti, těšil se. že bude lépe, a Sobotka také, že se Sobota zase pozdraví, až si bude moci vylehčiti, až Vácslav — — Na sebe ani nevzpomněla…

A tu jednou přišlo číslo novin, které Sobota jal se jak obyčejně své společnosti předčítati. Ale tentokráte nedočetl. Umlknul rázem a ruce s novinami mu klesly. Jeho Vácslav, novinář, byl odsouzen na šest měsíců do vězení.

To byla krutá rána jmenovitě pro Sobotku. Dlouho, dlouho pak nezpívala. Sobota snesl tu ránu mužně.

„Co platno,“ těšil se sám. — „V boji musí někdo padnout nebo rány utržit. Havlíček také trpěl…“

Sobota pracoval, chátraje, jak jen mohl. Nicméně byl u nich začasté nedostatek, když mistr často teď postonával; a jinak bylo ještě smutněji. Vácslav seděl v žaláři. A pomoci nebylo! Sobotka všecka sklíčená připadla ve své úzkosti zase na strýce sudího domnívajíc se, že má mezi pány u soudu jisté známosti, a že by snad mohl Vácslavovi alespoň uleviti.

Sobota však věděl, jak jest.

„Ani na to nepomýšlej!“ pravil pokašlávaje. „Pomoci tu není, a Vácslav by ani nedopustil, abychom za něj prosili.“

Nejvíce Sobotu tížilo, že nemohl do Prahy, za synem. Choroba mu hlavně nedala. Těšil se až na jaro. A to mu skutečně přineslo úlevu a velikou radost. Přišlo nové ministerium, a to dalo všem politickým vězňům amnestii. Tenkráte přichvátal Vácslav domů k nemocnému otci a rozplakal se, když viděl jeho hubenou, sešlou postavu, jeho vpadlé líce. Začal ho prosit, aby mu odpustil, ale knihař stisknuv mu ruku řekl:

„Mlč, vždyť mám s to rozum. Nebude to, dá pán Bůh, také nadarmo.“

A Sobotka rozradostněná nad příchodem synovým přisvědčovala svým „bárci, bárci“, ač slovům mužovým zplna nerozuměla. Sobolovi se uvolnilo. Snad to bylo tím, že syn přijel a snad také tím, že přivezl s sebou takové noviny!

Věděl více nežli bylo v novinách, jak se ve Vídni proud obrátil, jak se mluví o vyrovnání s českým národem. — To se Sobotovi vyjasnilo! Co se pak namluvil s Linhartem a s besedníky, jak by bylo, kdyby došlo k české korunovaci, a jak oni by ji oslavovali. „Já bych vám tu nezůstal,“ říkal Sobota, „a kdybyste mne za řetěz ukovali. To já půjdu do Prahy podívat se. jak budou korunovat českého krále —“

A podobalo se víc a více, že se toho dočká. Z počátku ovšem pokrucoval hlavou a nedůvěřuje souhlasil s Linhartem, že r. 1848 také stříleli a oslavovali a pak že přišel Bach. Ale čím dále tím více se od tohoto mínění odchyloval, až i počal Linhartíčkovi pochybovači rozhodně odpírati.

A Sobotka také zas počala notovat a zpívati. Nerozuměla ovšem podrobnostem událostí politických; slyšela však, že bude lépe, a z toho těšila se na lepší budoucnost svého Vácslava. Ale pak přišla jí zase starost. Sobota, jenž na jaře se vzpamatoval a po celé léto se dosti držel, počal po žních zase postonávat, až ulehl. Z Prahy však nosily noviny stále veselejší zprávy, jež syn také svými doplňoval. Oznámil, že si odbývá juž poslední zkoušky a do podzimu že bude doktorem, a do té doby že snad bude také korunovace.

„A tak, milý tatínku, přijedete třeba dvakráte za sebou do Prahy. Korunovaci neopustíte a při mé promoci také musíte být.“ A v doušce oznamoval, že onehdy potkal strýce sudího, právě když šel od rigorosa, a tak že se k němu přihlásil.

„Přijal mne chladně, a když jsem se ho otázal, co že říká nastávající korunovaci, odbyl mne, že ještě není po ní. A tak jsme se za krátko rozešli. On už jinačí nebude.“

„Nebude, nebude — Ale o korunovaci bych se rád s ním sešel a s ním promluvil,“ mínil knihař.

Sobota juž o ní mluvil jako o jisté, ač ještě o ní veřejně nebylo psáno. Těšil se ustavičně na ni a na synovu promoci. Sobotka, toť se ví, že horlivě mu přisvědčovala, o tom s ním skoro stále rozmlouvajíc a těšíc ho, když se mu nechtělo uvolniti. Z besedního tovaryšstva teď častěji k nim přicházeli, jeden po druhém, nemocného navštívit. Když se tak o něm někdy smluvili, pokrucovali hlavou, a pak už si řekli:

„Jara nedočká —“

„Půjde za Šímou —“

Ale jak okřál, jak se mu líce vyjasnilo, jak mu v očích horečně zasvitlo, když jednoho odpůldne přiběhl Linhart všecek udýchaný, přímo z pošty, a juž ve dveřích volal:

„Už je to tu! Už věřím, bude korunovace!“

A rozbaliv noviny jal se čísti svému druhu:

„Majíce v paměti státoprávní postavení koruny české —“

A jak četl památný reskript ze dne 12. září, Sobota sepjal na peřině bezděky své vyhublé ruce a poslouchal v radostném vytržení. Když Linhart dočetl, musil poslední řádky opakovati.

„Čti je ještě jednou — ale pěkně zvolna!“ A pak dodal: „Já to vždycky říkal, že to dojde ke korunovaci. Jen abych se jí dočkal!“ a tu z hluboka a smutné povzdechl…

Linhartíček měl přece pravdu, když z počátku pochyboval. Jest dobře známo, co se stalo. Sobota však, který juž novin do rukou vzíti nemohl, o tom nezvěděl, že nedošlo ke korunovaci. Linhartíček měl ten nápad, aby mu zatajili tu smutnou pravdu, a mladý Sobota mu byl za to velice vděčen, že nezkazil umírajícímu otci upřímnou, velikou radost, že nedopustil, by zraněno bylo poctivé to, vlastenecké srdce už už dobíjející.

A tak odešel mistr Sobota, poslední mudrc Šalamounské ulice, v té jistotě, že korunovace byla na čtrnácte dní odložena.

„Odložil jsem ji na čtrnáct dní,“ pravil Linhartíček smutně mladému Sobotovi, „poněvadž jsem věděl, že pantáta jich nedočká. A na jak dlouho je asi opravdu odložena? — Snad ne na vždycky?“

„To dá Bůh, že ne; jen nesmíme jí my sami ze svých srdcí odložit.“ A stiskl mistrovi ruku.

V tu dobu juž soudce Záleského nebylo. Odešelť před Sobotou raněn byv mrtvicí a nedočkav se ani toho, co prorokoval. Na doktoru Vácslavu Sobotovi se vyplnily knihařovy tužby a přání, až na to, že se nestal poslancem. Za to v pohraničném městě, na rozhraní jazykovém, bylo vhodné místo pro něj a působil tam znamenitě. Neodcizil se ovšem, ale hájil svého rodu; nezapomněl, z čeho pošel, a nezapřel, že tatík jeho byl chudý řemeslník, který na něj všecko vynaložil, pro něj se mozolil a jenž má o něj hlavní zásluhu.

Dědictvím zůstaly doktorovi po něm dva staré obrazy, Jana Žižky a Karla Havlíčka, z rodné světnice, které pro památku zavěsil si ve své pracovně.

A Sobotka stará, ta se v jeseni svého života zase rozezpívala, jsouc nyní plna lásky, ohledů a úslužnosti ku své nevěstě, ku synově ženě, a plna radosti nad vážností a úspěchy synovými. Měla se teď pořád jako o posvícení, jak říkala. Ale nejvíce ji vnoučátka těšila. Kolébala je, vyváděla je na sluníčko, zpívala jim, pohádky vypravovala, a když pohádka došla, zanotovala zase svým už slabým, ale pořád příjemným hlasem.

1887.