Domů a jiné obrázky/Sobota/II.

Domů a jiné obrázky: Sobota Alois Jirásek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Sobota
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 112–119. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hlásek konečné zpozoroval změnu, ale ne hned, nýbrž teprve za hezkou dobu.

Z počátku po té cestě chodilo u Sobotů všecko jako jindy. On vázal knihy, jichž nikdy mnoho nebylo, tak že je většinou všechny a pohodlně přečetl, neboť málo kdo na vazbu hartusil, jezdil na výroční trhy s kalendáři a modlitebními knihami, tu tam také jinačí prodávaje, pracoval, když bylo nutno, na kousku zděděné role a na ostatní najaté; Sobotka pak obstarávala domácnost, hleděla si svého nejmilejšího Vašíčka, chodila do krámku, když venku zazvoněno, pomáhala muži a zpívala skoro celý den.

Měla již takovou šťastnou povahu a pěkný hlas. Jak ráno vstala a vlasy sobě rozčesávala, už zpívala, a pak při práci, ve světnici, po domě šukajíc, na dvorku drůbež krmíc, pořád; a když nezpívala, alespoň notovala, nápěvy ráda všelijak prolamujíc a kudrlinkami ozdobujíc, ale čistě, protože měla dobrý sluch.

Znělo to dosti pěkně a v sousedství ji rádi poslouchali. Nikdy žádného nezarmoutila, každého potěšila, a byla vždycky ku přátelským službám a sousedské pomoci ochotna. Sama se také nikdy nermoutila, třeba že nad jejich domácností nebylo nebe vždycky bez mraků a stínů; alespoň velké starosti na ni nebylo znáti a nikdy si nikomu nepostěžovala.

Těch mráčků a stínů pak přibylo, když zavezl Sobota Vašíčka na studie. Tenkráte Sobotka plakala, když jedináček opouštěl rodný dům, když ho před podsíňkou naposled objala a políbila, žehnajíc mu čelo svatým křížem. Než i tu těšila, jak bylo její povahou, chlácholíc plačícího chlapce.

„Mlč, mlč, Vašíčku, však dá pán Bůh až na vánoce — mlč, holečku.“ A sama slze stírala.

Po několik dní pak neslyšeli v sousedství jejího zpěvu. Nevelká, hbitá knihařka drobné postavy běhala, šukala, pracovala jako jindy, zamlklá však jako choré ptáče. Ale pak, když nastal advent, když se schylovalo k vánocům, tu zase jako by přišlo její jaro, zpívala, notovala pobožné, adventní i jiné, světské, smutné i veselé. Čekalať své pískle do hnízdečka, těšila se na Vašíčka, až se ho konečně dočekala.

V tu dobu, kdy hodný a zvedený ten hoch odcházel a přicházel, přinášeje vždycky pěkná vysvědčení, počal výběrčí Hlásek pozorovati u Sobotů tu změnu. Studie stály peníze, a knihařovi nechtěli, aby Václav měl hlad a nouzi trpěl. Výdělky však byly chatrné, pole neslo leda tak to živobytí, a tak nezbylo, nežli sobě vypůjčiti.

„Ach, pěkné dědictví po panu strýci — dluhy dělají,“ povídal Hlásek spokojeně hlavou pokyvuje.

„Ale viděti to na nich není —“ odvětil jeho známý, s nímž o tom mluvil.

Také nebylo. Děloť se všecko pro Václava a pro něj rádi snášeli Sobotovi všechny starosti. Také se nadali lepších časů, jsouce oba dověrni a vždy náchylni na svět hleděti spíše růžovým sklem, nežli začmoudlým ducha těžkomyslného. Šetřili arci více než kdy jindy. Sobotka byla spokojena, jen když měla hrneček slabé kávy a kousek chleba, a zpívala a těšila jiné jako jindy. Sobota pak se obmezil i ve své jediné útratě; kupovalť si na každé nedělní odpůldne doutník. Nyní mu vydržel na neděl několik, poněvadž kouřil většinou na studeno. Knihy a besední společnost mu zůstaly, a tak byl spokojen. Společnosti pak se dostalo nad obyčej hojné látky.

Po dusném tichu doby Bachovy nastala „veliká změna“, třeba ne ta, kterou prorokoval Linhartíček. V Šalamounově ulici v Sobotově světnici, v létě někdy také na jeho podsíňce, odbývaly se mimořádné schůze, jako roku padesátého devátého, a pak potom příštího roku, i později, zvláště když vypuklo v Polsku povstání.

Tu zase Sobota měl první hlas, předčítaje a vykládaje noviny. Sporu a různic v besedním kollegiu valně nebylo, poněvadž sympathie všech a zvláště Sobotovy nesly se k synům nešťastné Polsky.

Jednoho dne na podzim vzbudila Sobotová svého muže a učedníka ještě za tmy. Sotva že se přistrojili a čerstvě uvařenou „kápku“ vypili, přirachotil vůz, před nímž v hustém, ranním šeru bělal se nevalný kůň. K okovaným bednám a tyčím na stany přidali i bednu Sobotovu. Nešťastný bělouš pak sotva z místa vytrhl, zvláště když na vrch beden a kufrů usedly ještě kramářky. Mužští šli za vozem. Nebylo to nic příjemného za toho pochmurného jitra a ostrého větru, jenž vál zrovna do tváří kramářům jedoucím do sousedního města na výroční trh.

Sobotová, dobře muže svého opatřivši, hleděla za ním, pokud jí v šeru nezmizela postava jeho dosti vysoká a vychrtlá. Bylo jí ho líto, že musí v tu nevlídnou, ranní chvíli ven, aby pak po celé půldne stál u krámku a vrátil se pozdě v noci, skřehlý a hladový třeba s malým nebo žádným výdělkem. Jen aby byl jarmark dobrý!

Odcházejíc do stavení nenadála se, že se jí Sobota dnes mnohem dříve vrátí nežli všichni, že nepřijede na bednách sedě, nýbrž jako nějaký pán. Když za soumraku téhož dne odbývala nějakého chlapce v krámku, zaslechla pojednou, jak jejich ulicí hrčí kočár. Nebyla by si toho valně povšimla; než rachot kol rázem utichl, a když vyhlídla poloskleněnými dveřmi krámku, spatřila, že cizí povoz se zastavil zrovna před jejich stavením.

A hle, dva z něho sestupují, a jeden z nich, ten delší, sušší, i totě Sobota — ano — je pravda! Ale ten druhý v plášti — A juž zvonek u krámku zacinkal, jak prudko otevřela.

„Soboto, jsi-li to ty?“ volala knihařka.

„Jsem, jsem a vedu ti hosta — Honem, rozsvěť —“

Mnohem pak později, juž za čiré tmy, zastavil se kramářský bělouš s fasuňkem před Sobotovým stavením, a tu složili knihařovu bednu a učedníka; a dále pak nesli kramáři a kramářky města S. podivnou zvěst domů i do hospod o tom, jak Sobota nechal krámu a všeho, a jak se domů navrátil ve krytém kočáře pěkně za větrem.

Dopoledne přijeli do sousedního města, šli se ohřát do hospody a pojíst talíř drštkové polévky a pak vykládat zboží. To všecko také dělal Sobota. Odpoledne však dlouho u krámku nestál a nepřešlapoval, otloukaje nohu o nohu, aby se trochu zahřál; přišelť pojednou pro něj z velkého zájezdného hostince podomek, aby tam přišel, ale hned, že by nějaký pán s ním rád mluvil. Za hodnou chvíli na to přiběhl Sobota zase ku krámku a nařídil učedníkovi, aby tu zůstal sám, že pojede napřed domů. A brzo po té zahlédli ho dva kramáři ze S., an sedí v kočáře s nějakým cizím pánem. Pokřikli na něj, kamže to jede.

„Domů, domů, tu s panem strýčkem —“

V ten rozum si jarmarkáři vypravovali cestou i doma i v hospodě, kam někteří ještě zabloudili. Toho večera v S. o jiném nemluvili, nežli o Sobotově nenadálém hosti. Sobota o jarmarce volal na známé, kteří se ho ptali, že jede s panem strýčkem. Druhý jeho strýc, farář, byl na pravdě boží, tedy je tento host strýc úředník, bratr nebožky Sobotovy matky, bývalý justiciár a pak sudí v Uhrách. Tam pobyl mnoho let, až posléze ho poslali do Polska, do Haliče.

Ve městě S. ho skoro ani neznali. Nebyltě ani rodák městský, pocházeje ze samoty, z Dolanského mlýna, a vystudovav, málokdy zavítal do rodné krajiny. Co se stal sudím v Uhřích a pak v Haliči, ani jednou ji nenavštívil. Jen Sobotovi se o něm někdy, a to jen v rodině, zmínili. Poněkud více se o něm mluvilo, ale nejvíce jen v Šalamounské ulici, když se Sobota před časem vydal tak pojednou a z nenadání na dalekou cestu, prý do Uher, k němu. Po druhé o starém strýci knihařově více mluvili, a ta povídka, co o něm proskočila, zajímala všechny.

V tom městě, kde Sobotův strýc byl sudím, zadrželi nějakého vznešeného Poláka, jenž byl nad tím všecek zuřiv a zoufalý. Bylo to v ten čas revoluce. Byl uvězněn a na rozkaz sudího bedlivě střežen. Pokoušel se všelijak, aby se vysvobodil, a juž se mu podařilo opatřiti si podporu a byl by málem vyvázl pomocí úředního sluhy, kterýž se dal získati sliby bohatého šlechtice. Než ostražitý a nad obyčej přísný Sobotův strýc přišel tomu na stopu. Sluha, ač měl četnou rodinu, ihned ze služby propuštěn a zavedeno s ním vyšetřování. Šlechtic pak odveden do jiné místnosti a střežen ještě pečlivěji. Sudí čekal jen na instrukce, kam dopraviti v tehdejších bězích důležitou tu osobnost, nebo jak s ní naložiti.

Všecko město bylo příznivo zatčenému, záhadnému šlechtici, jehož jméno žádnému, vyjma soudce, nebylo známo. Každý však tušil a věděl, že to nějaká důležitá osobnost, která něco strojila a měla zajisté význačnou úlohu v krvavém dramatě, jež se právě odehrávalo a jež každé věrné srdce polské s horoucím účastenstvím sledovalo. Každý by byl zatčenému z té duše přál, aby vyvázl. Mluvilo se o pomoci, počali také jednati, ale ostražitost soudcova zmařila všecko. Nebyl pro svou přísnost a bezohlednost už prve oblíben. Nyní na se popudil hněv všechněch.

Tu pojednou, prve nežli došla instrukce, přijela do města nějaká dáma s malým průvodem. Ptala se ihned po zajatém šlechtici a pak se odebrala přímo k soudci. Tam pobyla prý velmi dlouho, prosíc, žadoníc za svého muže. Posléze sličná ta šlechtična, byla prý nějaká hraběnka, klekla před sudím a nabízejíc mu plný klín šperků a zlata, plačky žebrala za svobodu svého manžela. Na toto nabídnutí prý sudí velice se rozhněvav z komnaty odešel. Hraběnka všecka uplakaná, rozčilená, vrátila se do hostince s nepořízenou.

Všichni srdečně litovali sličnou, nebohou paní. Sudí se ani neukázal. Zajisté tušil a věděl, jak v městě posuzují jeho jednání. Zůstal však mrazivě klidným, nedbaje ničeho, ni citu ni veřejného hlasu, ani toho, že by se byl snadno mohl zodpovídati, kdyby mu byl zatčený šlechtic „zmizel“, prve nežli přišly instrukce.

Ty mu doručeny příštího dne, a téhož dne ještě odvezen polský hrabě, celníky jsa střežen, z města. Hraběnka odjela o něco později za ním. Na večer téhož dne seděl sudí ve své kanceláři. Pobyl tu přes čas, poněvadž se mu nakupilo mnoho práce. Venku již bylo tma. V tom, jak byl zabrán do práce, zaslechl, že někdo zaklepal na dvéře. Nejsa si jist, mlčel a naslouchal. Klepání se ozvalo skutečně.

„Vejděte!“ zvolal sudí úsečným svým způsobem.

Však dvéře se nehnuly. Rozmrzen vstal a nechav světlo na stole, kde pracoval, šel ku dveřím a otevřel. V tom, jak se ven nahnul, aby se přesvědčil, kdo ho vyrušuje, mihla se bleskem ze tmavého kouta ruka a sudí Záleský vykřiknuv zpět zavrávoral. Chodbou mdle osvětlenou mihla se jako stín prchající postava a zmizela ihned na tmavých schodech a skokem pak se ocitla ve tmě na ulici. Když po té sluha přišel do kanceláře, našel pána svého v kaluži krve ležícího bez sebe na prahu. Vražedný ten smělý útok způsobil veliké zděšení a veliký zmatek.

V kanceláři zůstalo vše v nejlepším pořádku, ani jediným listem papíru nebylo hnuto. Každý tedy uznal, že smělému úkladníku o jiného neběželo, než o to, aby vražednou dýkou sudího shladil. Ihned vysláni četníci, aby pachatele stíhali ve městě i v okolí. Všecka však přehlídka, všecko honění bylo marno. Vrah zmizel beze stopy a nebylo ani nejmenšího zdání, kdo by byl. Domněnek se vyrojilo ovšem dost a dost; žádná vsak nevedla na stopu.

Tolik však bylo jisto, a každý měl to přesvědčení, že vražedný ten útok se stal hlavně k vůli zatčenému hraběti. Vysláni tedy četníci za hraběnkou a jejím průvodem. Nešťastná paní byla v sousedním městě zastavena, vyslýchána, ona i její čeleď. Ale vše marno. Za nedlouho propuštěna i ona i její družina.

Neznámému, tajemnému úkladníku se však úplně nepodařilo jeho dílo. Rána Záleskému zasazená byla sice dosti těžká a povážlivá, starý pán jí však nepodlehl. Konečně se pozdravil a pozdraviv se odjel z města, jež se mu zprotivilo. Když odjížděl, nikdo toho odjezdu nelitoval, a loučili se s ním jenom ti, kteří se tomu nemohli vyhnouti. S těžkou jizvou na těle, mrzut, roztrpčen odjel starý, šedivý úředník, aby se vícekráte nevrátil, ani do osudného jemu města, ani do Haliče.

A nyní se pojednou vyskytl v S. Ubíraje se tam, stihl náhodou v sousedním městě výroční trh a vzpomenuv na sestřence, knihaře, že tu snad také bude, ptal se po něm. Sobotu v tom hostinci znali dobře, a tak se stalo, že sudí se shledal bez obtíží a hned se sestřencem, jediným svým příbuzným.