Domů a jiné obrázky/Rozmarinka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Rozmarinka
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 267–274.
Licence: PD old 70

I.[editovat]

Hledím oknem ve vířivý, tichý rej sněhových chomáčků, od něhož padlo bělavé šero do světnice. V tom zvláštním šeru, té tiché chvíle budí se volně vzpomínky na zašlá, mladá léta… Vzpomněl jsem na malé, plavovlasé děvčátko, v černých šatkách, v černém hedvábném šátečku, uvázaném pod bradu, i na to, jak jsem je poprvé spatřil.

Bylo k večeru podzimního dne. My děti shrnuly jsme se všecky k oknu, neboť před sousedovým domem zastavila se otevřená bryčka, a s té skládal pan Frodl, rodák náš a pensista, ono malé děvčátko ve smutku, droboučké a ubledlé tváře. On sám, pan Frodl, měl na hlavě cylindr, dobře se pamatuju, který jinak nosil v našem městečku on jediný v neděli a ve svátek.

Vím, jak tenkrát toho podzimního podvečera matka naše postavivši se za nás k oknu povídala, že ta holčička nemá tatínka, a maminka že jí nedávno zemřela. A Kačka, stará naše děvečka, hledíc také přes naše hlavy oknem ven, dodala: „To ďoučátko bude mít execírku, to ona Frodlová — —“

Ta execírka byla pro samou čistotu. Frodlová utírala, drhla, oprašovala celý den. Byla náramně suchá, soused Blažek říkal, že by mohla spát v „plozoru“, nosila v zadu ve vlasech vysoký, kostěný hřeben a byla tuze krátkozraká, tak že bezděky do všeho nos strkala, chtěla-li něco lépe vidět. Pamatuju se, jak nám klukům to bylo dost k smíchu a jak nás vždycky s vydrhnutých, dřevěných schodů honila, když jsme zablácenýma nohama chodili vedle pruhu pytlových hader, po schodech roztažených, a tiskli kaňky a šlápoty špinavé na vydrhnuté schody. Pak jsem pronikl i do její kuchyně, kde se všecko nádobí měděné a jiné jen lesklo a třpytilo, i do její dvou pokojů, kde podlahu kryla samá pytlovina, u stolu pak koberec z barevných ostřižků. Pronikl jsem tam ne v nepřátelském úmyslu, ale jako beránek.

Dostal jsem se tam pro Anýžku, ono děvčátko, jemuž paní Frodlová pořád „Agnes“ říkala. Chodívali jsme si tam hrát. Nemohli jsme tam volně šlápnout jako doma, kdež každé soboty vystlali vydrhnutou podlahu hustě slámou, ve které jsme se váleli a kočkovali; ale chodili jsme tam rádi.

Paní Frodlová střežila sice každý náš krok, nesměli jsme ani papírek na zem pohodit, ale Agnes měla pěkné „párání“ (hračky) a paní Frodlová ob čas ještě vytáhla z prádelníku, lesknoucího se mosazným kováním, nevídané hrání, malované vojáčky olověné, porculánová zvířátka — — A pak jsme měli Anežku rádi. Byla hodná, veselá, hned jsme se s ní skamarádili a pamatuju se, jak mne to tam táhlo, jak jsem vždycky u Frodlů zkrotl, abych nebyl „uličník“, jak říkala paní Frodlová, jež tenkráte asi jediná užívala toho slova u nás neobyčejného. Na to vše se pamatuju dosti jasně, ale nejjasněji na dvě věci: že měla Anýžka vánoční stromek, u nás tenkrát žádných nebylo, a pak na rozmarinku. Tu jsme spatřili za pěkného, mrazivého dne. My děti vytáhly za městečko na klouzačku. Sníh právě přestal padat a slunce vysvítivši ozářilo bělostnou plochu nevelkého palouku, pokrytého sněhem čerstvě napadlým. A na kraji stanula Anežka a volá: „Já udělám rozmarinku.“

My nevěděli, co to je. Ale již vykročila, vidím ji, v čepci, ruce v rukávníčku, a brala se čistou, bílou, nedotknutou plochou, kladouc špičky botek hodně ven a tisknouc patu k patě při každém krůčku sotva patrném. A pak pojednou uskočila, a my děti hleděly na novou věc, na otisky její nožek, na drobné šlépěje, seřaděné jako listy na rozmarinovém proutku.

Za nějaký týden po té řezala matka nejkrásnější proutky skutečné rozmariny, jež stála na našem okně mezi muškátem a mořskou cibulí, a dala mně ty proutky, abych je donesl paní Frodlové, že o ně vzkázala. A já šel, ale nehnal jsem se jako jindy do vydrhnutých schodů a ostýchavě vešel jsem do kuchyně. Paní Frodlová majíc oči i nos od pláče červené a držíc v ruce šátek, přijala rozmarinu, ale hned mne poslala ven, že jsem si zapomněl oklepat sníh. Pak mne vyzvala, abych se šel na Agnes podívat. Ostýchavě, pln divného napjetí, vstupoval jsem za starou paní do druhého pokoje.

Tam ležela Anýžka v bílé rakvičce, v bělostném šatě jako družička, majíc zlaté vlásky pěkně učesané a na prsou a po stranách malované obrázky. Byla jako by spala; ale všiml jsem si zsinalého líce, zhnědlých víček a nozder jako by větších. Stál jsem jako zkamenělý; vidělť jsem ji naposled před týdnem úplně zdrávu, šli jsme ještě spolu do školy. Hleděl jsem na nejmilejší kamarádku vzrušen tou neobyčejnou událostí, jakou mezi námi byla její smrt, a přece také se zvědavostí, jakou budí v dětské duši veliké tajemství smrti.

Paní Frodlová spletši malý věneček z rozmariny, připevnila ho do vlasů nad čílko jako voskové a vyzvala mne, abych udělal Agnes křížek, ale abych dal pozor na vlásky. A vím, jak to mnou divně projelo, když jsem ucítil studeno mrtvého čela…

II.[editovat]

Sníh poletuje.

Vidím zpustlou zahradu, vlastně malý park, plný starých, košatých stromův u malého zámečku s věžičkou na šindelové střeše, přestavěného po vkusu z doby pánů Franců. Krajina kolem zasněžená a v starém parku sněhu více nežli kde jinde. Každá haluz, každá snítka obalená sněhem; i na kmenech se ho nachytalo. Jediná vyšlapaná cestička vede k rybníčku dole, v kotlině zahrady, mezi starými, rozložitými buky. A tam jsem stál mrzna, přecházeje a díval jsem se na svého svěřence gymnasistu, jak jezdil na bruslích. Byl o dvě třídy za mnou. Jeho otec, bohatý nájemce, bydlil v onom zámečku, kamž mne na svátky pozval.

Všeho tam bylo dost, jen bruslí pro mne neměli. A tak jsem se jen díval a mrzl, a to pro šestnáctiletou panenku, sestru mého svěřence. Na tu jsem se vlastně díval. A díval, očí s ní nespouštěl.

Slušelo jí to v čapce, v přiléhavém kabátku na štíhlém těle, jak se ladně houpala a kmitala na ledě, na jehož hladké ploše se odrážely již večerní červánky. Rudý jejich pruh hořel za kmeny starých buků.

A já mrzl, přecházel, tajně botu o botu otloukal a říkal, že mně není docela nic zima, když slečna Karlička z rybníku se mne ptala. Uši mne již pálily, ale slyšely za to, jak se Karlička směje, jak bujně volá na bratra. A ten hlas zněl tak pěkně, zvonivě, a já ho tak rád slyšel. —

Už prosvitlo od měsíce a těm tam se s ledu ještě nechtělo, až pak je vytrhl nájemcův hlas, jenž se s kopečka ozval. To jsem se již třásl zimou; ale když jsem pak odepínal slečince želízka, když jsem se dotekl její botky, zapomněl jsem na mráz, ale také jsem nemohl ani odpovědět na žerty čiperného děvčete.

Vyskočila s lavičky, kmitla se mezi stromy a pryč, stezkou vzhůru, a když jsme jí došli nahoře, brala se, ze stezky uskočivši, volným polem zahradním, pokrytým sněhem. Držíc šaty nad kotníky kladla špičky botek hodně ven a tiskla patu k patě při každém krůčku sotva patrném. A ještě stála v posledních listech své rozmarinky a již volala na mne, abych udělal také rozmarinku.

Měl jsem od nás, z hor, od starého Vondry boty, jež byly dle náhledu otcova pevnější nežli městské; byly hodně pohodlné, měly podkůvky a na podešvích cvočky. A tam na bělostné ploše sněhové ozářené měsícem ty otisky drobounkých, něžných botek!

Jistě jsem zčervenal. Byl jsem v rozpacích pro své boty a v ten okamžik mně nepřipadlo, že v tom vyzvání je kus čtverácké zlomyslnosti té sličné kolčavy. Bránil jsem se a ubránil. Ale za to jsem se ještě toho večera vykradl do zachumeleného parku a vím, jak jsem se při měsíčku také zadíval na rozmarinku, jež vyrostla pod nožkami toho roztomilého šotka. A vím, jak jsem, blouznivý gymnasista, nemohl zapomenouti na ty svátky, na zámeček, na starý park ve sněhu, jak jsem složil báseň o rozmarině v sněhu vyrostlé, a jak jsem pak ještě dlouho básně skládal, a že jsem si pořídil proti vůli našich úhlednější boty bez cvočků a podkůvek.

III.[editovat]

Slunce vysvitlo.

Vzpomínám na malou procházku zasněženou, ujetou silnicí. Sanicemi uhlazená svítí se na slunci, jakož se třpytí pole v pravo v levo v bělostném, cukrovém hávu, i sníh na švestkových stromech s obou stran silnice.

Jdu se svou malou dcerkou. Před námi na rozcestí vysoká, holá lípa se jasně rýsuje v čistém vzduchu mrazivého odpoledne. Pod lipou socha sv. Prokopa, jemuž sníh zvýšil vysokou biskupskou čepici a jejž přioděl novým, bělostným pláštěm. S výšiny silnice pěkný kol rozhled do krajiny i k obzoru na temné lesy zapadlé do sněhu. Ticho všude, jasno, svěže a zdravo.

Hledím kol a zase na dcerku, jak jí svědčí, jak mile vyhlíží z teplého čepečku její obličej zardělých od mrazu lící, jak veselým, jasným zrakem hledí, a naslouchám jejímu hovoru o vánočním stromku, o štědrém večeru, jenž se již blíží.

Jdeme dál a dál; pojednou mi děvče uskočí — a hup, vedle na zasněžené pole.

„Boženko, co děláš! Co chceš!“

„Počkej! Udělám rozmarinku.“

A již stojím, rád čekám a dívám se, jak dcerka kráčí čistou, bílou plochou, zvolna, drobounkými krůčky, sotva patrnými, kladouc špičky botek ven a tisknouc patu k patě.

V tom uskočila, dívá se na rozmarinku potěšená, že se jí tak vydařila, hopkuje ke mně, a já ji chytnu, kladu ruku na její ramínko, vedu ji těsně po svém boku, sám potěšen, chválím upřímně rozmarinku a v duchu si povídám: „Ta je ta nejhezčí.“

1893.