Domů a jiné obrázky/Domů/I.

Domů a jiné obrázky: Domů Alois Jirásek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Domů
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 9–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Josef Pinkava, psal se Pinkawa, kancelista, bydlil na Malé Straně v Nebovidské ulici, v starém, ne zrovna čistém domě, v zadu přes dvorek, nad nímž při jedné straně nesla se nevysoko od země zděná pavlač, zarostlá při jednom konci ubohým psím vínem, v létě více šedivým nežli zeleným. Byt měl Pinkava malý: kuchyňku ne hrubé světlou, a pokoj, vlastně pokojík.

V tom bytě žil už kolik let, ne šťastný, ne také nešťastný, pořád stejné. Den měl jako den, žádný jinačí, rok jako rok. Vše chodilo pořád stejnou kolejí, vracelo se zas a zas, v létě, v zimě. Život jednotvárný, jak jej má takový malý úředník, starý mládenec.

Ráno vstav strojil se v pokojíku a šlechtil; pročísl, přihladil přistřižené, prošedivělé kníry a hnal a rovnal několik pramenů vlasů od týla přes temeno a upravil je nad čelem v obvyklou kadeř. Ty prameny a ta kadeř daly mu nejvíc práce; zabýval se jimi v tajnosti, vždy při zavřených dveřích, aby ho posluhovačka nepřekvapila.

Snídaní vařil si sám a snídal v kuchyňce, kde mu bylo volněji a útulněji. Po snídaní si zapálil dýmku přichystanou juž od večera a zašel do pokoje ošetřit své spolubydlící: starého číže a rostlinstvo za oknem. Kromě muškátu a rozmariny měl něco zvláštního; oves, jejž zasíval koncem zimy do dřevěné, táhlé bedničky a jenž se mu dařil, a len, jenž sice hezky vyhnal, ale nikdy nekvetl a brzo prosýchal. Mezi tím ovsem a lnem bytoval v drátěné, staré kleci starý číž, který juž nemohl ani na bidélka. Seděl pořád na dně klece s nezavřeným zobáčkem, rozčepejřený, skoro bez pírek v ocase, a jen oddychoval, oči přivíral. Jen někdy, když se mu v té dusnotě a v zkaleném světle snad zdálo o svěžím, oroseném jitru venku na olšinách u čisté řeky, zazpíval slabým hláskem, ale ne dlouho.

Nad tím ptákem, nad ovsem a nade lnem stával kancelista každého jitra a pozoroval je, nejvíc svou ourodu, od prvního klíčeni, od prvního zeleného dvojlístku nad hnědou prstí až do uschnuti (lnu), až do žní (ovesných), den co den, až dokouřil. Obyčejně se při tom zamyslil, mohlo by se říci, že si zablouznil.

Pak vzal šosatý kabát, přes něj na jaře a na podzim vyrudlý svrchník, měl ho juž léta, v zimě tmavý zimník, ještě letnější nežli svrchník, dobře však hleděný, pak hůl nebo deštník a tvrdý, černý klobouk a šel rovnou do kanceláře. Tak chodil už léta a vždy stejnou cestou, nevysoký, vyschlý kancelista, který juž nepočítal, kdy „povýší“, ale kdy se juž dostane do pense.

Po kanceláři šel na laciný oběd, po obědě si doma sedříml, přehlédl ourodu a květiny, dal čížovi čerstvé vody, pak opět do kanceláře, po té na procházku, nebyla nikdy velká, obyčejně jen přes most, často hned domů a po skrovné večeři do hospůdky ke svému stolu, kde se scházel se svým krajanem, starým sollicitatorem Krejčím. Před desátou šel domů, denně, doma si na jaře a v létě posvítil ještě na ourodu, někdy četl, někdy nic, uchystal si na ráno dýmku, ulehl, spal, ráno vstav strojil se v pokojíku a šlechtil: pročísl, přihladil atd.

Den měl jako den, žádný jinačí, rok jako rok. V tom však jeho vlastní život nebyl. Spíše v minulosti a v budoucnosti. Mělť minulost, dobu herojskou; ale ještě více se těšil na budoucnost. V tom svém suchoparu pořád ještě něco čekal, že ještě něco přijde, že bude jinak, příjemněji. To myslil, až bude volný, bez těch pout, až bude na pensi. To byl ten zlatý věk, pro který všecko konal.

Těšil se, chystal se, že ho stráví ve svém domově. V tom bylo to jeho blouznění nad ourodou v okně a nad čížem, kterého mu před léty „od nich“, z Hradecka, přinesl o sv. Janě sestřenec darem, pročež ten čížek přišel „panu strýčkovi“ hodně dráž nežli od pražského ptáčníka. Ale že byl zelený opeřenec od nich, že ho upomenul, jak on sám za chlapeckých let, za jasných, podzimních jiter číže chytal, měl z něho radost. A „krajan“ mu byl čím dále tím milejší. Když se tak nad ním zamyslil, nejednou ho v duchu oslovil a těšil:

„No počkej, kamaráde, no počkej! Až doma, až doma! Až tě pověsím do otevřeného okna, ven do zahrady, k potoku, k olšinám! To budeš dýchat! To bude povětří, a ne ty pražské smrady. No počkej, to okřejeme.“