Doktor Vševěda

Údaje o textu
Titulek:	Doktor Vševěda
Autor:	neuveden
Zdroj:	Alíbaba a čtyřicet lupičů; Doktor Vševěda; Princ Vlastislav. V Praze: I.L. Kober, [1899]. 16 s. Knihovna pohádek; č. 11. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Index stran

Doktor Vševěda.

Byl kdysi chudý sedlák jménem Rak, a jel s dvěma voly do města, veza náklad dřeva, které prodal za dva tolary jakémusi doktorovi. Když jemu peníze byly vypláceny seděl doktor právě u stolu, a tu viděl sedlák jak výtečně jedl a pil, a zatoužil také po takovém živobytí a rád by byl též se stal doktorem.

Zůstal tedy ještě chvíli a tázal se posléze, nemohl-li by též se státi doktorem.

„Zajisté“ řekl doktor na to, „jest to lehká věc.“

„Co musím dělati?“ tázal se sedlák.

„Nejprve kup sobě slabikář a sice takový, v němž na první stránce namalován jest kohoutek potom prodej svoje voly a svůj vůz a kup sobě šaty a co vše k doktorství je zapotřebí; za třetí dej sobě namalovati tabuli s nápisem

DOKTOR VŠEVĚDA

a dej si ji pověsiti nade dvéře.“

Sedlák učinil jak jemu bylo raděno. Když nyní již trochu doktoroval — ne však ještě mnoho — byly ukradeny peníze jakémusi velkému a mocnému pánu.

Tomu bylo též oznámeno, že tam a tam v té obci bydlí doktor Vševěda, který zajisté bude věděti, kdo peníze ukradl. Kázal tedy pán onen zapřáhnouti a jel ven do oné vsi a ptal se, jest-li on ten doktor Vševěda.

„Ano,“ řekl, on že to je.

Aby tedy s ním jel a pověděl mu o ukradených penězích.

On, že pojede rád, ale také jeho žena Markéta že musí s ním.

Pán s tím souhlasil, posadil oba do vozu a jeli. Když přijeli do zámku, byla uchystána tabule a doktor měl nejprve pojísti.

On, že ano, ale také jeho žena Markéta že musí jísti s ním, a oba usedli tedy za stůl.

Když přišel první lokaj s mísou krásného jídla, šťouchnul ženu a řekl: „Markéto, to je jeden!“ a chtěl tím říci, že to je ten první, který jídlo přináší. Lokaj ale myslel, že tím říci chtěl „to je ten první zloděj,“ a poněvadž jím vskutku byl, přepadl ho strach a řekl venku svým kamarádům: „Ten doktor ví všecko — teď jsme v krásné bryndě; řekl tam, že já jsem z těch zlodějů jeden.“

Druhý nechtěl již ani do sálu, ale musel přec. Jakmile ale vešel se svojí mísou, šťouchnul sedlák svoji ženu a řekl: „Markéto, to je druhý.“ Sloužící se uleknul a rychle se ohlížel po dveřích.

Ani třetímu se lépe nevedlo, neboť sedlák řekl opět: „Markéto, to je třetí.“ Čtvrtý přinášel do sálu přikrytou mísu a pán chtěje zkusiti doktorovo umění, kázal jemu hádati, co je v míse.

Byli tam raci.

Sedlák okukoval mísu a v úzkosti nevěda co říci vzdychnul si:

„Ach, já ubohý Rak!“

Nyní bylo i čtvrtému sluhovi nevolno a očima mrknul na doktora, aby vyšel za ním ven: Když byli venku, přiznali se jemu všichni čtyři, že oni peníze ukradli; řekl, mu, že je rádi zpět vrátí a mu dají velkou odměnu, jen aby je nevyzrazoval, že by jim pak šlo o krk. A též ho zavedli na místo, kam peníze ukryli.

Doktor byl s tím srozuměn, vrátil se do sálu a usednuv za stůl řekl:

„Pane, nyní budu hledati ve své knize, kde peníze jsou ukryty.

Ale pátý sluha ukryl se do kamen, chtěje slyšeti ví-li doktor ještě více.

Ten ale seděl za stolem u své knihy přemítal listy a hledal kohoutka. A jelikož jej nemohl hned nalézti řekl:

„Však já vím, že tu jsi, a ty musíš ven!“

Tu domníval se ten v kamnech, že jeho tím mínil; celý ulekán vyskočil ven a zvolal:

„Muž ten ví všecko!“

Nyní ukázal doktor Vševěda pánovi ono místo, kde peníze byly ukryty, neprozradil však, kdo je byl ukradl, dostal z obou stran plno peněz za odměnu a stal se tak slavným mužem.