Dojmy z přírody a společnosti/Můj štědrý večer

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Na vesnici	Můj štědrý večer	Zátiší

Údaje o textu
Titulek:	Můj štědrý večer
Podtitulek:	(1888.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 149-157. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po dlouhý čas nevyšel jsem z jizby své, jako by mě šerý její prostor mocí k sobě připoutal. Po celé krátké dny a dlouhé noci, jaké zima s sebou přináší, sám a sám choulil jsem se ve svůj koutek, leč co s místem tím jsem takřka splynul, jinam háral duch, v neznámé ty říše mystické, pro něž není porozumění, ani vidu, ani slechu ve světě celičkém.

Zdávalo se mně: Jsou světy dva, jeden mimo mne a druhý za ním v nedozírnu, co patří mně. Háralo to ve mně mocí stále oživující, ale ne ve smyslu světa; bylo to zastřeno nevýslovnou pochmurností, co nezdálo se býti ani myšlénkou ani citem, co nemělo tvaru, co bylo pouhým zdrcujícím utkvěním. Právě tehdáž více než kdy jindy a v dosahu strašlivějším vynořovala se ve mně krutá pochybnost, zda nejsou smyšlenkami a klamným předstíráním všechny věci o účelu života, o štěstí a povinnosti. Hleděl jsem stále v trapnou minulost, snaže se shrnouti všechny bolesti a rozkotané naděje, abych se jimi doložiti mohl pro své úvahy. Doznal jsem ohoho stavu, kdy duch ničím víc nedovede se zabaviti a tone v mrákotách úplného na svět zapomnění. Jen ono omrazivé pomnění a ony zdrcující pochybnosti jako les mě jaly ve své beznadějné útroby…

Byla zima a sníh vtlačil se mně do oken. Jediný to host, který ode dávna mne navštívil. Širé, mrazem vanoucí nebe zelo na mne jako oko šílené, a všechny zjevy života pod ním nic mne nedovedly vylákati z mého kouta, vyvrátiti moje pochybnosti. Táž hrozná pravda stavěla se před můj duševní zrak, zda nejsou marným zdáním všechny snahy života…

Až jednou, ještě před večerem, stala se sev mnou změna. Jako když v tichu nočním znáhla vichr zavěje, zalehlo mně v nitro nebývalé oživení. Povolila dosavadní tíž, zatarasilo se ono zoufalé řičení v duši mé a šílené kypění zjasnilo se opět v lidský cit a myšlénku. Bylo mně jako probudilému z těžkých snův. Vyhlédl jsem z okna ven a ledva jsem vyhlédl, hned mě něco jako v náhlém vzplanutí vyvábilo tam. Po dlouhé době jsem to vyšel zas. Závrať mnou prochvěla a podivné mě jalo zdání, že celý svět přede mnou čeká na mne od věků, právě pro tu chvíli, v kterouž v něj se obracím. Modravé sněžné temno a ticho takřka vyzývavé mě obemklo a zazářila mně vstříc nebesa; jako plamen ze země vystouplý mně zazářila, ano, byla to nebesa, jaká nikdy nebývala, nevídaná moc a sláva skvěla se v hvězdném jejich rozlivu. Jako zázračné vynoření mně to všechno připadalo. I tázal jsem se hlasem chvějícím, sám u sebe, zda všechny ty zjevy přede mnou, co od dávna zas jsem spatřil, zírám vskutku před sebou, zda jsou podmíněny samy sebou a nevznikají ve vzrušeném vnitru mém. Řekl jsem si pak, je to svět a žádný klam. A tu ozvalo se ve mně něco, co již dávno bylo němo v těžké době té. Velká bázeň, avšak ona bázeň vznikající slasti, prochvěla mé útroby. Šel jsem dál s tím nepochopitelným hnutím v nitru svém. A něco jako by spěchalo přede mnou, mocí mě táhlo, a já jen za tím šel. Nebesa se mnou šla a vanutí, ono noční vanutí, jež z nekonečna zdá se přicházeti a v nekonečno mizeti, zadouvalo kolemmne. Vžil jsem se v ty noční zjevy a bylo mně čím dále nepochopitelněji. Soužil jsem se jakýms překypujícím citem, pro nějž nenalézal jsem výrazu, a cit ten jako by vytryskal mimo mě a za sebou mně kynul tajemně. Div jsem v klamném takřka ošálení rukou za ním nesáhal a zrakoma jsem stále vzhůru nahlížel. Nebesa temněla se víc a víc, leč hvězdno jejich vzrůstalo. Vzrůstalo jako nadšení. Zářilo božskou velebou. A zem dole s dumným sněžným druhem svým ztrácela se v nekonečnou šerou hloub. Šel jsem vstříc té prohlubni, ničeho z toho nemohl se nabažiti a přede mnou pořád jako by něco spělo a pořád nebesa se mnou šla.

Co tak volně v šeru kráčím, z mnoha oken zazářila ke mně světla s krbů a z táhnoucí se matné běli jako vzdušný přízrak vyjímá se obraz vesničky. Široce a zřetelně roznášejí se její světla po sněhu a kam se zanesla, jako by tam zkypřel se sníh a přátelsky pokynul. Lidský život druží se k těm světlům, význačně mně napadlo, jako neobvyklá věc, a já, jenž do nedávna stranil se všeho styku s rmutným proudem života, náhle po něm mocí zatoužil. Šel jsem za pokojnou září tou. Jako teplá hnízda pod kvetoucí haluz, choulily se v sněžnou peruť lidské příbytky. Vně zima a mráz, uvnitř teplo života. Nic více nebylo znáti z vísky té, žádné jiné stopy po životě, vše se v sebe hřížilo…

Leč tu z nenadání zajaly mě lidské zvuky, tak jemné a konejšivé, jak jsem dávno neslyšel. Zaznívaly zpěvem, a když jsem přišel ještě blíž (po těch zvucích jako po tom světle), rozpoznal jsem, co to znamená. Srdce bouřlivě zatepalo, opojně, ohromivě zaviní o mně duší. Tedy to bylo, co přineslo mi náhlé ulehčení v zhoubných mrákotách, to bylo, co vymámilo mě z jizby, co spěchalo přede mnou za sebou mocí mě vábíc, to hlásala nevystihla usněná příroda i dnešní sláva nebes. Narodil se Kristus Pán, zajásaly zvuky přede mnou, nepřipraveným. Jest dnes štědrý den, řekl jsem si, zatajiv dech. — Vždyť nikdy jindy nespočívá tolik kouzelného utajení ve všem kolem nás; nikdy nezrodí se tolik vzruchu jako v onen čas, ani hvězdné nemůže jindy planouti s tou velebou. A že všechno to dalo se dnes ve mně jako mimo mě, a že slyšel jsem ty zvuky víry, opětoval jsem určitě a jistě: Dnes jest štědrý den…

Co nyní ozvalo se ve mně, nedá se slovy postihnouti. Nebyl to pouhý ruch vzpomínek, nižádný ohled sobecký. Něco jako by mě náhle připoutalo ke všemu, od čeho poslední čas jsem se odloučil, v co jsem přestal věřiti a doufati. Jako by mé to rázem zaneslo zas k životu, k jeho snahám a tužbám a rozevřelo přede mnou to hvězdné nebe nade mnou, v němž jako bych pochopil rázem vše. - - Narodil se Kristus Pán, zněly dál vroucí hlasy a jiné z blízka i dáli k nim se přidávaly, až jimi celá víska zaznívala, tak jako za jara ozývá se les zpěvem ptačím… Narodil se Kristus Pán vnikalo mi do duše jako zvon a připomnělo náhle, že jest na světě ještě něco jiného mimo můj vlastní těsný svět, jenž mě zmučil a přiváděl k zoufalství, že panují ještě symboly útěchy a víry, k nimž srdce se může vznésti. Jalo mě z toho poznání takové nadšení, jaké jsem nepocítil v životě ani ve chvílích nejsladších. Chtělo se mně poznati, po čem v tu chvíli duše prahla. Pravil jsem sám k sobě: Zajdi tamo, kde žijí život, kde věří, radují se ze štěstí, a na společné pouti dobrými jsou společníky. Zajdi tam, třeba jako stín ssáti z dechu života…

Byly bílé Vánoce, pranostika to příštího požehnání. Neobyčejně zjasnilo se vůkolem. Hvězdy sic ztlumily svůj lesk, ale zasvitla obloha celá. Všechno prohlédlo, liliově zaplanulo a lesk sněhu přidával se k světlé zátopě. Vzrůstala sláva svaté noci…

Nalézal jsem se uprostřed horského sídla. Po obou stranách roztroušeny řídce příbytky a z každého září světlo, nikde není tmy. Neodolatelná mě jala touha do vnitř nahlédnouti, upnouti zrak v okruh světel těch. A ze všad se stále ozývala svatovečerní koleda. K planoucím těm sklům přitiskl jsem rozechvělou tvář a co jsem shlédl, oživilo onen obraz, jenž z mých dávných let k dobám těm se pnul. Stav stál, světničky byly vyzdobeny, v koutě betlem vystavěn. A na betlem se pnuly zářné oči maličkých. Co upokojení a blaha jsem dnes spatřil, co vroucnosti a důvěry v tom družném vinutí se lidí malých utkvělo mně na vždy v paměti! Pokoj vám, vy lidé dobré vůle, zašeptal jsem mimoděk… Zamyslil jsem se. Zdálo se mně, že nezbývá více ani lítosti ani strasti, že není lidí, kteří o zlé usilujíce dobrými se tváří, že není výčitek lidí otročilých, ani sebeklamu, podvodu a samolibosti, že zanikla tvrdost srdcí velkých a nenávist malých a všady a všady že panuje podobná sdruženost, jakou před sebou jsem zřel a jaká v mé duši vzklíčila, ohlasem těch rajských vlivů, jež dnes v lidstvu vzcházejí. Pocítil jsem, že není ještě všechno rozerváno sobectvím, kterému se klaní svět, a že zbylo ještě něco, po čem srdce prahne…

Leč to nebylo ještě všechno. Blížilo se k půlnoci, k půlnoci štědrovečerní. Byl čas, jíti oslavit Pána světův. Jakýs ruch probudil se vesničkou. V oknech shasínala světla a lidé vycházeli ven. Z každé chaty celá rodina, nikdo doma nezůstal. Matky nesly nemluvňátka v náručí, děti větší držely se jejich oděvu a starci opírali se o rámě svých potomků. Všechny jímala bílá noc. A podávajíce si ruce navzájem a zbožně se pozdravujíce směřovali k místu jednomu. Bylo to nejprostrannější stavení z celé vísky a ze tří věkovitých obnažených lip jemu za humny vznášel se malý zvonek pod stříškou…

Již jsou všichni pohromadě, ti lidé hoře a útrap. Starci s lysými hlavami rozsedli se po lavicích a mladí rozestavili se při stěnách. Betlem vinul se po všech čtyřech stranách. Byla to víska bez kostela, bez kněze, šli tedy sem oslavit velký svátek víry své. Po nějaké chvíli vstal stařec, na němž věky znamenaly strasti své. Úsměv zahrával na bílé jeho tváři a chvějící se ruce rozestřel. Všechno hned se k němu přivinulo blíže. Jal se mluviti. Jako horoucí vlna proudila mírná prostá jeho slova. Mluvil o Bohu, o té neskonalé lásce, jaká dnes z jeho moci na svět vzchází, že v té lásce všichni mají žíti, s tou láskou hleděti před sebe na strastné pouti života. Ze kdo v té lásce žil, dobře žil a ještě se nezklamal. A kdyby vším byl člověk, bez lásky a milosrdenství je-lí živ, že nic to neznamená a v pouhý troud jeho zásluhy se zobracejí. Pravil dále, že mnoho zkoušejí ti, již chudí jsou jako oni, ale že bohatí jsou z těch nejbohatších, žijou-li tak, jak učil ten, co dnes se světu zrodil. Buďme milosrdní, pokračoval hlasem zvýšeným, berme na se část hoře, jímž trpí nešťastní. K svému hoři připojme hoře cizí. A připomněl dál, že ta hoře a utrpení, jež za nás snášel Spasitel, mají nám býti mírou žalů našich. Mluvil ještě o jiném věkovitý stařec ten a nadpozemské jakés ozáření dlelo v zracích jeho. Při jeho slovech vinuli se k němu staří a mladí a stkali slzy pohnutí. — Pokoj všem lidem dobré vůle neb vzešla dnes spása všemu, končil a usednul. Mnozí líbali starci jeho žilnaté ruce a všichni líbali se navzájem…

Já jsem poodstoupil. Takového pohnutí jsem nezakusil ještě nikdy v životě. Všechna i opravdová vznícení, všechno, co jsem i zakusil ve chvílích upřímných, pranic neznamenalo. Taje v srdci nezměrný svůj cit a v duši se poddávaje věčné pravdě, rozhlížel jsem se kolem, jako bych hledal svědky pro své vzrušení. Běloskvoucí sad v křišťálové jíní zahalen nepohnutě nade mnou se klonil, a několik hvězd clonou jeho hledělo. K nim upnul jsem zrak. Noře se v nadpozemské světlo jich, div jsem nejásal. Není tedy ještě všechno v světě skončeno, znamenalo to vnitřní jásání a zbývá něco, čemu život má sloužiti. Jako nová ohromující pravda překvapilo mě to.

Tu blízko mne ozval se jitřní zvonku hlas. A v sled na ten pokyn jako bouře vyzněla hymna štědrovečerní: »Narodil se Kristus Pán, radujme se!« Nebesa zaléhala na zem neskonalou tíhou lesků svých. Zdálo se, že všechno, země i nebe, spojilo se k jednotnému cíli vyznání lásky veškerenstva.

Se mnou naslouchalo všechno u čarovném ustrnutí. Z hymny té vyznívalo to všelidské, co žije, přesvědčuje a ukazuje. Pochopil jsem docela. Nebyly hloupostmi a předstíráním všechny ty pomysly o účelu života. Ta víra s nadějí, to sebezapření a odevzdání, vyplynulé z tolikerých srdcí, co tam jásají, o tom přesvědčuje Narodil se Kristus Pán, vzešla láska světu…

Mlčelivé stěny šeré jizby mé přijaly mě zase. Pohlížel jsem zpátky v nevystihlou štědrou noc. A zpět se noře v přerušené nadšení, tázal jsem se v pochybách: Dalo se to vskutku mimo mě, či to jen bylo mystické zablouzení? Nikoliv. Bylo pravdou tajemství té slavné noci štědrovečerní.