Přeskočit na obsah

Dojmy z přírody a společnosti/Chorá jabloň

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Chorá jabloň
Podtitulek: Venkovský obrázek (1890.)
Autor: Josef Karel Šlejhar
Zdroj: ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 181-200.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Sad za záhrobní, místa mně tak dobře známého, vzkvetl neobyčejně rychle, sotva potuchly dubnové plískanice. Nestalo se to snad přes jedinkou noc — aby ještě z večera nebylo po ničem sledu a z rána květů nastřeno, jako střemcha činívá — nýbrž asi týden vytrval vlahý sluneční úsvit, a juž rděla se první poupata, probíraly se první květy. Jakoby děcko svá údivná očka na svět otevřelo. Pak to spělo bezohledně, v chomáčích všude pronikalo jakousi květnou bouří, až ty staré ustrnulé haluze klesaly pod blahou tíhou, jako někdy srdce nemůže odolati svému opojnému vzrušení. — Mladý hospodář každého dne časně z rána vycházel do sadu, míst to tolikeré píle, útěchy i naděje, aby pozoroval, jak vše v něm vzchází a se rozvíjí. Prostá, klidná jeho tvář vždy neobvykle zazářila a v oku zalesklo se mírné nadšení, kdykoliv — ještě za jitřní a skvoucí mlhy ustupující zevšad prolínajícím sem paprskům — z domu vyšel, a ten sad ho zevšad objal ku předu i do stran ustupuje v nedohlednou květnou záplavu. Nebylo lze konce se dohlédnouti, nebylo lze rázem se nasytiti, najednou všechno postihnouti. Bylo potřebí spustiti ruce podle boků, přivříti zraky a hlavu do zadu povztýčiti, bylo potřebí zatajiti dech a jaksi všemu zvůle dopřáti, nic ze sebe přičiňovati, vůbec nijak vyrušovati velikolepý tajemný ten soubor, aby duše aspoň něco pojala. Tak také postál chvíli hospodář, pak jal se zvolna a zamyšleně kráčeti dále, však stále prodlévaje, na mnohých místech. se zastavuje a do stran zacházeje k jednotlivým stromům. Zrovna tak počínal si za ním veliký pes. Když se hospodář vracel ke stavení, na jednom místě prodlel déle, a jeho tvář, ve stejném doposud chlazení, se zasmušila. Mladá, krásně rozneslá jabloň, jediná se lišila od ostatních okvětlých druhů svých. Nekvetla. Smutné, téměř beznadějně vynášela svou korunu. Listy její byly zchřadlé, zimomřivě tísnily se k omšené kůře a květné pupeny doposud nepropukly. — Co je ti? jakoby pravil hospodář, těžkomyslně při ní kývaje hlavou. Rozetřel pak na dlani několik lupenů, leč zdálo se, že není líp poučen. — »A měl jsem ji tak rád,« pravil a zamlčel se, prodlévaje na něčem v mysli. Za ním pes čmuchal na jabloň.

Zacházeje na záhrobeň, hospodář nevesele pohleděl zpátky. Na čem v mysli prve prodléval, zdálo se ji dosud tížiti. — Vešel do světnice. Veliký čistý její prostor útulně každému musil kynouti. Po jasných, jaksi radostně hledících oknech plál jitřní zarůžovélý svit a z nich roznášel se po celé světnici, dodávaje všemu rázu neobvyklé jistoty a jakéhosi vzrušeného, náhlého zatoužení.

V kachlových zelenavých kamnech plápolal oheň, v té době ještě příjemný. A těsně při kamnech krčil se vysoký lysý stařec, zamlklého a nevrlého výrazu, starobě vlastního, stále pokašlávající. Mladá hezká žena, podélných snivých zraků, značně ubledlá a jen na tvářích s živě pronikavým, neohraničeným a jakoby .rozlitým ruměncem, hýbala při stěně kolébkou, zlehka nad ní jsouc nachýlena. Při vstupu hospodáře, neohlédnuvši se ani, vztáhla do zadu ruku, načež on ihned ztlumil krok, jen po špičkách se krada blíž, a na ten pokyn její i stařec'přestal pokašlávati. Rovněž dvě děvečky, jež seděly na konvích s hrnky na klínech, přestaly mlaskati, a čermák v kleci nad oknem se najednou zamlčel. Proto zase děcko v kolébce usnulo. A mladá žena přestala kolébati, hospodář dokročil na celou nohu, stařec se rozkašlal a děvečky začaly mlaskati jako dříve, a také čermák chutě zakřičel.

»Je hezky venku,« pravila mladá žena pohlédnuvši ven a pak na muže.

»Krásně, krásně, holka — ale —« a tu se po- změnil hlas hospodářův a volně, truchlivě to dopověděl, »ale jabloň nám stůně, víš, ta naše.«

»Zlatý renet, že?« připojil stařec se zdánlivou lhostejností, s jakou na všechno se dívá stáří, anebo že již o tom dříve věděl.

»Ten, ten … co jsme si usadili o naší svatbě,« přisvědčil hospodář.

»Jemine,« vyhrklo z úst oběma děvečkám.

Mladá žena zahleděla se ustrnule na svého muže a její tvář vzala na se polekaný, téměř uděšený výraz. Něco chorobného, neobvyklého vyhledalo tu z jejího oka.

»Náš zlatý renet,« zaplakala pak neočekávaně zalomivši rukama a s chvatem přistoupila k oknu, z něhož bylo možno viděti zmíněnou jabloň. Sama nerozkvetlá, zamračeně zírala z tolikeré vůkolní svěžesti.

Ve světnici nastalo zase ticho, jehož všichni se súčastnili. V tu samu chvíli zastřelo se slunce obláčkem; hned jakýsi stinný závoj proložil se sadem, poslepla okna a ve veselý prostor jizby zalehla náhlá tíseň a ztlumenost.

Muž přistoupil k oknu za ženou.

»Jdi, bloude, je pozdnější a může se ještě sebrati.«

»Ne, ne, vždycky všechny ostatní předčila, jak krásně kvetla. Vím, že zajde, zajde — a je to naše svatební jabloň,« vzlykala. A onen ústrašný, bolestný neklid z tváří jejích neodcházel. Byl to sotva pouhý zármutek nad ztrátou ušlechtilého stromu, pouhý onen soucit duše s přírodou se stýkající, když zří, že hyne kus života z téže přírody, s níž až dosud družně žila. V jejím neobvyklém vzrušení zdálo se býti něco vnitrnějšího a vlastnějšího než pouhý soucit.

Po tom výbuchu stařec významně se rozkašlal, jakoby na znamení, že ví, co ze všeho si vybrati, a nejen to, ale že ví, jak se všechno skončí. A bylo zase ticho, ještě chvíli ticho, to mimovolné zamlčení chvíle významné. Děvečky seděly s hlavami skloněnými, hospodář nerozhodně stál u své mladé ženy. Šero obláčkem zastřeného slunce dosud plnilo jizbu. — — — — — — — — —

Sad pozvolna odkvětal, již v jeho loubí pěly pěnice; jediné zlatý renet pořade se neohrožoval. Tu a tam rozvil se nějaký zakrnělý lísteček, ale to bylo vše. Marně se mu věnovala všeclina možná péče, marně při ní pokašlával dědeček, svými zkušenostmi nepomohl. Jabloň odumírala, pavučinky opřádaly její haluze. Sedmihlásek, jenž loni měl na ní své hnízdo, více si ji za svůj pobyt nezvolil. Jinou šťastnější družku, tamhle vlaskou míšen, blaží svým zpěvem. Vše ostatní šlo však svým obvyklým chodem, oným prostým, klidným, oblažujícím chodem života v přírodě …

Jedné chvíle pravil stařec k synovi:

»Ty, tvá holka se mně nelíbí— už dlouho,« a mávl rukou. Překvapeně zahleděl se naň syn. Nebyl si povšiml dosud ničeho, nijaké změny, nijaká okolnost u jeho ženy nebyla mu nápadná. Pak hravě se ohlašující zjevy života ponenáhlu nad poklesávajícího, mimotné jemné pokyny duše chřadnoucí, ušly mu při neúnavné činnosti; a díval se pak na všechno očima své jarosti, svých zájmův, i nikoliv jako od sebe se odvracející stáří.

»I co vám napadá, to ona už je taková,« odvětil otci. Ten neřekl více ničeho. Nachýliv ku předu hlavu a rukama se přidržev lavice zakašlal křečovitě zlobně při tom potřásaje hlavou

Ale pokyn starcův přece vzbudil synovu pozornost a starostlivost.

»Něco ti schází?« tázal se jedné chvíle své ženy.

»Nic, docela nic,« odvětila chvatně a zarděla se snad svou vědomou lží, neboť mnozí lidé chtějí trpěti skrytě a nevýznačně. »Co by mně bylo?« začala pak a nějak důrazně, jakoby tím úplně chtěla přesvědčili, leč náhlá bolest zalehla jí na prsa, zúžila jí hrdlo, a teprve po chvíli, a jakoby tou bolestí na jiném rozhodnuta, mohla doříci:

»Jen chvílemi mně bývá nějak podivno.« Muž ji něžně pohladil po lících, na nichž nezvykle byly vystoupily temné, nachové skvrny.

»To zase přejde,« pravil, leč nějaké neurčité, neblahé tušení jej zaleklo.

Že však čekaly denní starosti a třeba bylo jíti na pole, pozapomněl zase na svou tíseň. Pak ostatně skřivánčí hlahol tak neúnavně, povzbudivě roznášel se nad zvlněnou setbou, tak mile a nadšeně snášelo se do duše světlo nebeské, tolik jarosti vlévalo se do ní ze vší té zbujnělé síly přírodní, že nebylo ani lze jakýmkoliv zabývati se trudem.

Přírodní běh zabočí mnohdy na nezvyklou cestu.

Za nějaký čas, asi na začátku léta, jedna haluz skoro docela zhynulé jabloně, jediná, co ještě zůstala živa a něco svraštělých drobných lístků si zachovala, ač pavučinkami většinou opředených, jako neklamné znamení brzké zkázy, vzkvetla. Vzkvetla náhle, aniž by si byl kdo povšiml, že se k tomu připravuje. Poslední čas nikdo si jí nevšímal, každý jaksi zúmyslně se jí vyhýbal. Stala se také poslední čas ohyzdnou a v sadě z daleka strašila svými nahými pahýly. Najednou tedy květ vedle květu hromadí se na té jedné haluzi. Bylo to něco neobyčejného. Jaksi užasle, plaše vyzíraly opožděné, zardělé korunky z ostatního nevlídného těla zlatého renetu. Sem jakoby vproudil zbytek posledních, nějakou zoufalou touhou k životu vznícených sil hynoucího stromu. Naposled chtěl se zaskvěti, naposled prochvělo to jeho útrobami.

Skotačka jako divá první ponesla do světnice o tom zprávu. Myslili tam, že pří nejmenším hoří. Všichni přišli do sadu, i stařec se za nimi vybelhal. Projevilo se mínění, že jabloň k sobě přichází.« To bude dobře, budeme zase míti renetky,« pravila jedna z děveček dívajíc se při tom rozumnějším po tvářích, co oni tomu řeknou, a hotova hned všemu jinému věřiti.

»A naše paní zase bude zdravá,« zajásala skotačka, v jejíž mysli oba případy zatím docela splynuly v nutnou souvislost. Dostalo se jí za její mínění herdy do zad, až se zajikla, rychle někdo začal o jiném, a všichni pozorovali počínání stařečkovo. Od něho čekali konečný soud.

Stařeček, zakřivlými kostnatými prsty ohmatáváte kvetoucí haluz, znova na totéž místo ruku přikládaje a jaksi uchem se přichyluje ke kůře a po té celkovým pohledem, pooddáliv se trochu, jímaje zjev stromu, při čemž pořade kašlal — ba zdálo se, že kašle schválněji a vytrvaleji než jindy, jako ti, kdož chtějí úsudku svému získati času — s mračnou tváří osopil se na přítomné, jakoby již předem zavrhoval jejich možný úsudek, a dlaní nevrle zakymácel. Buď měl své vlastní mínění hotovo, příčící se ledajakým jiným názorům, buď dal na jevo, že je předčasné vůbec nějaký soud projevovati.

A znova obhlídnuv strom, kterýž všemu zdál se trpělivě podvolovati, jako těžce nemocný, hrábl stařec pantoflem do hlíny a zatřásl stromem. Všichni vážné přihlíželi.

»Co je to tedy, pantáto?« zvolal v tom od záhrobně hlas mladé ženy s děckem na rukou vyšedší z domu. Zůstala však na záhrobni, a její oči nějak chtivě a úzkostlivě mířily na starce. Blíže jakoby se nechtěla odvážiti. Děvečky se po ní ohlédly, a její muž, na celém dosavadním výjevu nebera jaksi účastenství, popošel k ní blíže. Stařec, jehož se tázala, se po ní ani neohlédl.

»To je to,« vzkřikl, ale najednou urputným, zlobným hlasem, »to je to, že už brzo dodělá! Že už brzo bude po tobě,« křičel, »po tobě, má zlatá renetko, dobrý strome…« A to domluvil s žalným, chraplavě zpěvavým přízvukem. Pak na své stáří neobyčejně rychle zašel do domu ničeho si nevšimnuv …

Nějak ohromivě dotkla se jeho slova všech přítomných. Jejich zraky svezly se na hospodyni, kteréž tvář hořela a uhlédala v rychlých promě- nách … Ano, byl to podivný, neobyčejný případ s tou jabloní na dvoře, skoro jíž uschlou a najednou v létě tak rozkvetší. Co bylo rovněž podivné, že žádný hmyz nedal se zlákati kvetoucí haluzí; jaksi nedůvěřuje, jen ji obkrouživ, s temným bzučením ulétal jinam. A sedmihlásek, ten neúnavný opěvovatel každého sadu, ani nyní sem se neposadil, mezi ty růžově záludné květy, aby tu odzpíval kus svých sladkých písní…

Zase nikdo o jabloni v domě se nezmínil, zase se jí všichni vyhýbali. Jakoby nějaká nešťastná věštebná souvislost, něco, co zároveň dotýká se osudu stromu a osudu jejich domu, příkřeji a nezvratněji vystupovalo v mysli domácích.

Byli všichni pověrčiví. Ale brzy se zase zapomnělo v denním klopotu.

Léto bylo krásné a radostné, příhodné úrodě. Šlo všechno obvyklým životem ve známých radostech i starostech, při neunavné práci domácí, ošetřování chléva, hašteření děveček, kdákání slepic, vyhánění housat, jen hospodyně zřetelněji postonávala. Skoro nikoho to nepřekvapovalo. Šlo to jednak tak nenáhle, a zvolna pojil se příznak k příznaku; pak byli již všichni nějak připraveni, něco stále udržovalo jejich mysli v očekávání ve směru podobném, že by byli více překvapeni, kdyby bylo linak, kdyby snad jejich hospodyně náhle úplně ozdravěla.

Bylo začasto cítiti ze světnice onen mdlý, příjemně dusivý zápach svařeného koření, začasté zůstalo lože nezastláno, jakoby stále pro někoho připraveno. Do domu docházely známé ze vsi, okázalou hovorností úmyslně se vyhýbající vlastní příčině návštěvy. — ,I šla jsem kolem, nemohla jsem se u vás nestavět, kmotřinko.' — ,Přišla jsem se jen podívat a už zas musím jít. Prý drobátko marodíte?' — Jestli pak víte, milá sousedko, že.. A tak to šlo pořád. Děvečky byly mnohem veselejší a bezstarostnější než druhdy. Vůbec panovala v domě ona zvláštní nevysvětlitelná nálada, jakési téměř radostné očekávání, že něco přijíti má, co nějak pozmění dosavadní stav věcí, jež vždy se dostavuje, je-li v domě důležitá osobnost stížená churavostí, jež přímo nezdá se ohrožovati život a nevypukává bezprostředně s ohromivou silou. Býval jsem vždy rád podobnému stavu. Panovala jakási dověrnost, nezvyklá mírnost, nemluvilo se hlasité, nedupalo se, rozkazy neudělovaly se příkře.

Sama hospodyně zdála se v tento čas sdíleti takovou bezobavnou, útulnou náladu. Ovšem nijak si nenaříkala. S chutí pak přijímala podávané odvary, uléhala jen z jakéhosi blahého umdlení, a z peřin, polo v nich sedíc, vzhlížela s takovou mírností, téměř vesele sledujíc průběh prací domácích. Někdy sice neočekávaně a zbytečně se rozhorlila, plísnila děvečky, dala s kamen sehnati kočky, pobožně na ni vzhlížející, vynésti čermáka, ba v podobné chvíli vlastní nemluvně jí bylo protivné, a všechno se jí hatilo a k opětovným výbuchům hněvu zanášelo. Ale často to nebylo, a spíše vždy dojímavá, přílišná shovívavost překvapovala domácí. Ze zároveň nastal onen čas, kdy přestává na polích býti na pilno, kdy setba jednou připravená sama se stará, a rolník v radostné naději brzkých žní může se svými si oddechnouti, bylo v domě tím útulněji za toho příhodného léta s postonávající hospodyní.

Zlatá reneta na své jediné haluzi dosud kvetla.. Její čas lásky mnohem déle trval, než u stromů ostatních. To však byly věci, jichž nikdo si nechtěl více všímati, ač vypravovalo se v domě o případech zcela všedních, daleko nepatrnějších.

Pouze dědeček, jako všichni starci tvořící v domě svůj vlastní svět, jehož vůkolí nijak nedovede se dotknouti, ponurý to, v nic nezasahující, ale z ústraní vše bedlivě pozorující svět, vzpomněl si na opuštěný strom. Jakoby oni dva ze všeho ostatního nejlépe se k sobě hodili. Přišoural se sem obloukem míjeje okno, postál tu a zkoumal, co a jak bude. Přese svou výpověď a své přesvědčení, že zkáza stromu je neodvratná, jakoby přece choval mimovolnou skrytou naději, že může býti jinak, že ušlechtilý strom přece se vzpamatuje. Možno, že pak jeho stará duše měla ještě jiný pověrčivý umíněný názor a skrytý hlubší zájem ve své pozornosti pro zlatou renetu, vsazenou za jeho péče o svatbě jeho nevěsty za symbol štěstí.

Jinak poslední čas byl stařec mrzutější než jindy, více broukal, více kašlal a s pece ani neslézal, mimo na podívanou k hynoucí jabloni. Pranic nesdílel z tehdejší povšechné nálady v domě. Ostatně věděl, co věděl. Věděl, jak krátkozrací jsou ti lidé u nich v úsudku o stavu mladé ženy, a jak klamou se zdánlivě přirozeným, dobrým průběhem věcí. Sám věděl nejlépe, jak je jeho nevěstě. Nemoha v noci spáti, všímal si dobře, jak mladá žena utajeně sténá, zhluboka pokašlává. Jak pozvedá se na svém loži a do noční tišiny ruce spíná. Jak někdy, náhle povstavši, zoufale se přichyluje ke kolébce děcka, zahrnuje je vzdušnými polibky a dlouho pláče, jako ten, jenž navždy odloučiti se má od svých nejdražších. Jak pak vrhá se v té trudné noční tišině pod obraz Krista Pána v čele mezi okny a předlouho tam vytrvává v nějakém zoufalém, bezútěšném ustrnutí. Všechno takové činění mladé ženy stařec dobře pozoroval na své peci, a v tu chvíli nikdy nezakašlal. Nechtěl svou nevěstu vyrušovati. Věděl, že veliký žal jako ne- smírné blaho chce se prožiti samo. Co by také bylo plátno vměšovati se v její smutné strašné záležitosti. Ať jen se tak připravuje na své po- slední … proč by on měl nějakým tím potěšujícím zakročením k té zoufalosti duše zkázou jímané přičiňovati jen nutnost zastírání a hrozných rozpaků. Zvláště veliký, beznadějný žal chce se prožiti sám. —

»Že já, chorý staroch, více k ničemu v božím světě, musím přežiti ji, dívati se, jak mně umírá moje holubička,« táhlo asi jeho duší v noční tišině, za těch neveselých mystických chvil. Co se odehrávalo takto mezi věčností a mladou ženou, toho byl jen on svědkem. Nikdo z domu pranic o tom netušil. Hospodář tvrdě spával po celodenním namáhání, a děvečky spaly jinde. A jestli snad děcko se probudilo pod vlivem upící mateřské lásky, nerozumělo ničemu, a jestli pes, bdící na dvoře, v ten čas vyl každou noc — věda něco o cizích vlivech, hrnoucích se na dům hospodářův, neuměla nic o tom pověděli němá jelio tvář — — — — —

Jednoho dne bylo mladé ženě neobyčejně dobře. Již ráno vstávala s nezvyklou svěžestí, s nově nabytými silami. Bylo také venku milo, jak již dlouho nebylo. Slunce plálo s jakousi nadšenou velebou na ztemnělém, nepohnutém blankytě, zem hřála, nastavovala svou hrud nebeským vzhledům, ptactvo jásalo, osení se chvělo … Jak hospodyně vstala, nařídila hned, aby se lůžko zastlalo; patrně nehodlala dnes polehovat, že je jí dobře. A sama účastnila se přípravy snídaně, ošetřila si děcko,. vyšla do chléva a na dvůr — »Dnes bych ráda na pole,« pravila k rozradostnělému muži. Hned se také ustrojila, skoro svátečně, bez pomoci ženských; rovněž hospodář takřka mimovolně oblékl se v lepší kabát. Vyšli spolu dvorem, ona lehce se opírajíc o jeho rámě, jež on důvěrně vzpjal k její ubledlé vyhublé ruce. Děvečky vyhledaly za nimi na prahu. — »Jak to sluší našim hospodářům,« šeptaly si. »A chvála Pánubohu začíná se to pozdravovati.« Daly se pak jinou stranou také na pole. A ve vnitř jizby dědeček nahýbl se s pece. Mihli se mu oknem syn s nevěstou zálibně jdoucí přes dvůr. Stařec najednou krátce a křečovitě zaplakal, věc to neobvyklá v jeho stáří. Nahrnulo se mu toho příliš do starého srdce. Položil se zas,. slz. nesetřev, jež ostatně samy zanikly v nesčetné vrásce, a zamyslil se hluboce. Věděl, co věděl — —

Na dvoře se ke svým pánům přidružil hafan. Nejdříve je nedůvěřivě očmuchal, pak jal se neobyčejně lichotiti ke své paní; více se jí nespustil. Kvočna, ledva že ze vzdáleného kouta shlédla hospodyni — ta ji sama ještě nasazovala a po chocholce tehdáž pohladila, aby dobře seděla — přiběhla s rámusem za sebou vlekouc hejno kuřat. A již holubi jim třepetali nad hlavou, již tu byl starý vřískavý kohout s rozervaným chvostem a s ním celá posada, i jedno prase volně pobíhající na dvoře se přidružilo. Bůhví, co všechno ještě. »Počkej,« pravila hospodyně láskyplně po tom všem se rozhlížejíc. A vrátivši se do síně pro ošatku, nasypala zrní. Prase dostalo kus chleba. Zachumeliio se jí to u nohou. Neodvracela od toho zraků. Náhle jí vyhrkly slzy. »Jak mně je dobře mezi vámi,« zaplakala. S lítostivou radostí a vroucně se přivinula k mužovi, jenž dojat políbil svou ženu. V tu chvíli to asi bylo, co na peci tak křečovitě zaplakal dědeček.

Prošli pak vraty. Daleko je provázela dotěravá družina, jedno kuře vzlétlo jí přímo na rukáv. Prase pak všechny předešlo, což však hafan nestrpěl, zahnav je záhy zpět.

Bylí na svém poli. Do nedohledna šířila se role a vážně zahýbala za obzor. Vzrostlá, zrající setba vlnami spěla přes ně. Ano, byl krásný čas. Teplo téměř viditelné proudilo vzduchem, mohutná, avšak neurčitá vůně země a osení zaléhala do všech smyslů. Klidně na nebesku rozhoupali se bělostní beránkové, klidně po obzoru plynul poprach ustá- lených vodních par, klidně a velebně dýchal život léta. —

Po polích byli rozptýleni lidé; skláněli se nad záhon, šli za pluhem, posedávali trávu. Domácí dleli nedaleko. Hospodyně rychleji k nim popošla. »Pomáhej vám Pánbůh,« zdravila. — »Děkujeme, děkujeme, dejžto Pánbůh.« Vesele děvečky pohlížely na svou paní a byly něčemu rády.

Mladá žena posadila se na nedalekou mez, po níž rozběhla se všude běl rožce. Podivuhodně rozvil se život vůkol, co zde nebyla. »Ach, jak je tu blaze,« promlouvalo jí v duši. Vzala do ruky prosté kvítko, jehož nikdy jindy si nepovšimla, upjatě na ně se dívala, čmýrala si jím o rty. Broučkovi, jenž převaliv se na znak nemohl se obrátiti, pomohla něžně na nohy; dříve něčeho podobného si nikdy nevšimla. I hroudu z jejich pole vzala do rukou, jakoby ji vážila a hmatem, nervosním hmatem chtěla vniknouti do té mrtvé, trpné duše. Vše ji zajímalo …

Zamyslila se pak hluboce. A chtělo se jí náhle domů. »Tak s Bohem, holky,« pravila, a hlas se jí třásl. Když odcházela, přichvátala školačka s polní kyticí. Vděčně přijala ji paní a chtivě k ní přivoněla. Voněla k ní téměř celou cestu. Co na všem měla, na všem, co bylo tak prosté a všední a pro každého člověka rozumělo se samo sebou? Blíže dvora zpět se ohlédla. Nebyl to pohled pouze náhodný. Jakoby se byla k němu připravovala. Široce a zřetelně zaplálo tu její oko chtějíc všechno, co míjela, zasáhnouti nejobsáhleji a nejúplněji. Dýchala při tom horečně a líce se jí rděly jako květ polního máku …

Vraceli se sadem k domovu. Bylo v něm všechno ztemněno zelenavým šerem a pouze na krajní haluze postranní a na osamocené listí s hora věšela se pronikavá smaragdová záře. Jednotlivá místa na zemi byla pak jasně a bíle osvětlena. Bylo v sadě neobyčejně smírno a přijemno.

»Hle, naše svatební reneta,« pravila mladá žena, když shlédli hynoucí strom. Podivně hodil se smysl těch slov na neblahý zjev stromu. Jeho odkvetlá haluz zvolna a těžkopádně se pokyvovala. »Viď, co na tom, že schne, třeba to byl náš svatební strom, když to již musí býti:« Muž jí horlivě přisvědčoval, leč ona nezdála se čekati na jeho odpověď, zírajíc upřeně na jabloň. »Ale ten květ, ten květ, nyní?« Zase tak pronikavě hleděla. »Je jí asi tak, jako dnes mně.« Při tom se záhadně smála; úsměv ten dlouho nepomíjel jí se rtů, jako by jím dále stopovala tajemný průběh svých myšlének. Muž mlčel a bylo mu nevolno.

Dotkla se odkvetlé haluze. Povztyčená její ruka se při tom celá zachvívala. Uchopila pak najednou sněť, stáhla jí k sobě a přichýlila k ní své rty. Líbala mroucí strom, usazený pro její štěstí. Držíc sněť stále v rukách, upadla zase do nějakých myšlének. Po chvílí zvolna se jí haluz vyvíjela z povolujících prstův. A když se rozevřely docela, vymrštila se prudce vzhůru, zakymácela sebou. Při tom její rozplizlé, pouvadlé květy se zatřásly — a hle, jedna korunka za druhou se od ní odděluje, prodlévá drobátko, pak sborem volnou a křivou drahou snášejí se na zemi. Zůstala haluz tak, jako všechny ostatní, ponurá, holá a neživá…

Mladá žena, vytrhnuvši se z hloubání, se zdánlivým klidem sledovala padající květy, »Musíš také,« pravila při posledním kvítku, jenž déle meškal při svém pádu. »Je tedy po všem,« zvolala slavnostně, když i on vynašel si své místečko v trávě, pokrčila rameny a sevřela lokte. Onen záhadný, vytrvalý úsměv znova přešel jí přes rty. Náhle se prudce vytrhla z bývalého místa a jala se s mužem, neobyčejně zachmuřeným, hovořiti o věcech docela jiných.

Té noci stařec něčeho se súčastnil, co i jej zasáhlo vlivem nevysvětlitelné hrůzy. Všechno v domě zdálo se spáti, nic neupornínalo na nějaký život, na jeho věčně rozevřené zřídlo. Prosvitným tkanivem zastřených oken vnikala do jizby mdlá měsíčná zář. Pozoroval, jak povstala mladá žena na své posteli. »Totéž, jako vždy,« pomyslil si stařec. Seděla chvíli protírajíc si zraky, kladouc si ruce na spánky. Musile se jí těžce dýchati podle krátkých rozervaných výdechů. Pořade pronikavě upírala zraky do jizby. Však tam stařec také hleděl. Všechen ten život kolem, za dne tak známý a milý, připadal starci cizím, známý ten prostor, známé ty předměty, braly na se vzezření nějakého vidění. Jen v tom bledém, šerem omženém svitu nacházelo se něco, co samo zdálo se bdíti. A nejen bdíti, nýbrž pojiti jakýmsi ohromujícím významem k nim samým. Mladá žena vstala s postele, přešla jizbou. Bylo jí asi nevýslovně hrozno. Přešla jizbou ještě několikráte stále přikládajíc si ruce na spánky a rozervaně vydechujíc přistoupila pak k oknu, stihla s něho roušku, snad že chtělo se jí jiného pohledu, jiného zjevu, než toho teskného zátiší uvnitř. Stařec se také podíval do toho okna. Příkře do něj hleděla nedaleká zhynulá jabloň, nyní neobyčejně význačně se vydírající z ostatního ztlumeného pozadí, a zrovna jakoby to význačné na ně hledělo, jako na sebe hledí dva, již potkali se v pusté noci. Tu v duší starcově vzbudila se první hrůza. Ale jak asi bylo jeho nevěstě? Náhle nějaký vzruch přerušil dosavadní utkvělé ticho. Nejdříve to daleko v sadě táhle zašelestilo, rychle se to pak prodíralo korunami, přešlo po všech oknech a kdesi v lomenici zarachotilo. Týž vzruch pak jakoby roznášel se po celém vůkolí přibíraje nových vlivů. Z chléva vynikl nepokoj, nezvykle zakřičely slepice, pes na dvoře strašlivě zavyl a za ním ze vsi jiní. Trvale pak hlomozilo to sadem, haluze bily o sebe a povětří se zvedalo. Srp měsíce, probrav se ze zabělalé oblohy, vhřížil se přímo do jizby. Zasáhlo to i ostatní spáče: muž se těžce zajikl, děcko zaúpělo. A nepochopitelně zalehlo to do duše starcovy: byla to veliká, mystická hrůza vlivů mimozemských, něco, co již na ně sáhalo a ohrožovalo jejich dům. Byl to zápas mladé ženy s věčností, v němž již tato vítězila — — — — —

Bývá na venkově zvyk, že při každé významné příležitosti rodinné zasadí se na památku nějaký strom. Děje se tak při narození člena rodiny, o svatbě, při smrti, neboť pamětní šperky a po mníky nejsou ve zvyku. Stromy ty bývají váženy a ne|lépe ošetřovány. Jsouť symbolem tolikeré památky, štěstí i zármutku, a ti, kdož je sázeli, právem si jich mohou vážiti. Neboť všechny zjevy, jež jakkoliv jsme sdružili se svým pomíjivým stavem, působí na nás vlivy často nevysvětlitelnými a tajemnými … Podle takového zvyku sázeli ve známém sadě zase jabloň, a zase zlatou renetu, onen tak ušlechtilý, jemný druh. Bylo to za příležitosti jiné smutnější, než vsazena byla ona jabloň, co uschla letoškem. Zda lépe se bude dařiti »stromu smrti« než dařilo se »stromu života«? Možno, vždyť potkávají se naše symboly s tolikerou ironií — — —