Doby radosti i žalu/Při hlídání ovoce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Při hlídání ovoce
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Doby radosti i žalu. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 78–91. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Asi půl hodiny cesty za vesnicí Rudou prostíral se rozlehlý ovocný sad. Zahrada ta, spolu s velikými lány polí a luk, patřila zámožnému pánu, jenž však bydlil trvale v Praze, zdržuje se jen času letního několik neděl na venku v úhledném domku — tak zvané „ville“.

Starostí o své pozemky zbavil se tím způsobem, že pronajal je několika lidem, kteří každoročně odváděli mu vyjednaný nájem, sami těžíce z úrody, někdy ovšem i rmoutíce se nad neúrodou, zaviněnou rozličnými živelními pohromami.

Nájemcem zahrady byl již po několik let domkář Vrba, jenž dokonale uměl pěstovati ovocné stromy.

Zdědil po svém bratru několik set zlatých, jichž z většího dílu užil k najmutí sadu. Zušlechtil stromy, věnoval jim největší péči, tak že výtěžek byl dosti značný. Pěkné ovoce šlo dobře na odbyt, a Vrba mohl vždy uložiti hezkých pár zlatých. Jen v jednom roce stržil o mnoho méně, než obnášel nájem. Přihnala se totiž zkázonosná mračna, a veliké kroupy nejen srazily skoro všechno nedozralé ovoce, ale i značně poškodily stromy.

Vrba byl sice smuten z toho nezdaru, ale přece nepozbýval mysli.

„Bůh dal, Bůh vzal — jeho jméno budiž pochváleno!“ zvolal jako trpělivý Job. „Však bude příštím rokem bohdá lépe!“

Na jaře obstaral stromy, znova je štěpoval, roubil i družil, — a Bůh jeho snaze požehnal. Úroda byla tak hojná, že větve div se nelámaly pod tíží nejkrásnějšího ovoce. A když posléze prodal poslední plody, měl tolik peněz, jako jindy za dva roky.

Neblahý rok byl nahrazen rokem velmi úrodným.

Jak stromy odkvetly, postavil Vrba v zahradě velikou boudu a pilně hlídal. Práci na malém políčku u jeho domku obstarávala žena, kteréž byl vydatnou podporou nejstarší syn Jan, a dle sil svých také mladší hoch Václav. Vrba ponechal si péči o sad. Býval zde ve dne i v noci, maje vydatného pomocníka v ostražitém psíku Voříškovi. Později opatřil si také ručnici. Nechtěl ovšem střelnou zbraní nikomu ublížiti, nýbrž jen výstřelem zaplašiti nehodné lidi, jimž by snad napadlo, dopustiti se v zahradě krádeže.

Vrba nebyl lakomý. Zvláště chudým dětem ze vsi darovával často ovoce. Ale krásti nesměl nikdo.

Časem hlídal místo něho Jan, za dne pak i Václav. Tento zvláště rád meškával v zahradě. Opíraje se o silnou hůl procházel s Voříškem sad. Stalo-li se někdy, že zastihl v zahradě škůdce, poštval naň psíka, který vetřelce svým štěkotem vždy zahnal. —

Školní prázdniny chýlily se již ku konci. Václav býval skoro každodenně s otcem v sadě; někdy ztrávil tu s ním i noc, spočívaje na slámě v boudě.

Stromy švestkové, jabloně i ořechy byly plny dozrávajících plodů, kteréž lákaly mnohého mlsného. Bylo třeba bedlivě hlídati. Vrba věděl, kdyby ostražitost jeho ochabla, škůdci nabyli by smělosti, a tím častěji chodili by na ovoce. Zvláště v noci byl nejobezřelejší. Voříška nechal pobíhati zahradou; a jak jen zaslechl jeho štěkot, již buď pospíšil k němu, někdy také i vystřelil na výstrahu.

Když jednou jasná, dosti chladná noc chýlila se ku konci, ulehl Vrba v boudě, aby se trochu prospal. Dříve však probudil Václava, aby za něho podíval se po sadě. Opatrnosti té bylo tím spíše třeba, že tentokráte neměli u sebe Voříška. Nebohé zvíře již od včerejška leželo v domku blíže peci, těžce oddechujíc a nepřijímajíc pražádné potravy. Vrba obával se, aby snad pes nebyl stížen záchvatem vztekliny; ale zkušený jeden soused utěšil ho, že podobné nebezpečí nehrozí. Dle jeho úsudku pes nejspíše spolknul něco nezáživného, což zůstalo mu v žaludku. Doufal, že pes brzy opět nabude své dřívější čilosti. Útrpný Vrba nechal jej tedy doma.

Když otec natáhl se na otep slámy v boudě, Václav chopil se holi a jal se procházeti sadem.

Nebylo mu právě nejpříjemněji. Hustá mlha zahalovala kraj, panovalo dosti citelné chladno. Rozespalý hoch zíval a chvílemi se chladem i otřásl. Nejraději byl by se vrátil do boudy, kdež bylo tak teploučko! Ale když si připomněl, že jeho choulostivost mohla by otci způsobiti škodu tím způsobem, že některý smělec užil by vhodné příležitosti ke krádeži ovoce, začal pobíhati sem tam, aby tělo své zahřál a ospalost zapudil.

Zdařilo se mu to.

Naslouchaje bedlivě, procházel se mezi stromy a snažil se prohlédnouti mlhou, jež znenáhla řídla.

„Dnes bude teplý, slunný den!“ těšil se hoch, jenž vždy všímal si úkazů přírodních. „Naše ovoce bude pěkně zráti.“

Chodil tak asi půl hodiny, až posléze dostal se k malé, polozbořené kapličce.

Zatím vyšlo slunce a mlhy se ztrácely. Náhle zaslechl Václav jakýsi šramot. Zastavil se a pozorně naslouchal. Zdálo se mu, jakoby někdo třásl stromem. Zahleděl se v tu stranu, odkud šramot přicházel.

Posléze uzřel otrhaného muže, jenž visel na kmenu jabloně — nevysoko nad zemí — a slabě otřásal stromem.

„Co tu děláte?“ vykřikoval hoch.

Otrhanec trhl sebou a spadl do trávy, kdež zůstal ležeti, žalostně vzdychaje.

Soucitný hoch přiběhl k němu.

Před ním ležel na zemi stařec šedovlasý a šedovousý. Oblek jeho, ač velice rozedrán a umazán, přece svědčil, že neznámý je ze třídy zámožnější.

„Ublížil jste si snad?“ otázal se Václav soustrastně.

Stařec vytřeštil oči a zaúpěl: „Mám hlad! Chci jísti!“

A tato slova stále opětoval, neodpovídaje k otázkám hochovým.

Hoch nevěděl, co počíti.

Posléze ho napadlo, aby se poradil s otcem. Obrátil se tedy a běžel k boudě. Za ním letěly žalostné vzdechy: „Hlad! Jísti!“

Václav vlezl do boudy a několikrát zatřásl tvrdě spícím otcem.

Vrba se konečně probudil.

„Co se stalo, Václave? Proč mne burcuješ?“ otázal se.

„Tatínku — u kapličky leží člověk“ — sděloval udýchaný chlapec, „— starý člověk — a ten pořád volá — že má hlad. Zdá se mi, že chtěl třásti jablka.“

Vrba vstal a zavrtěl hlavou.

„Podívám se tam. Pojď se mnou!“

Oba vyšli a spěchali ke kapličce.

Když se jí blížili, zaslechli volati:

„Nenechte mne zemříti hladem! Dejte mi jísti!“

Zrychlili kroky a brzy stanuli u starce, jenž dosud ležel na zemi, maje oči zavřeny a stále vzdychaje.

Vrba sklonil se k němu.

Shledal, že obličej starcův je velice vyhublý.

„Příteli, co se vám stalo? Kdo jste? A co zde hledáte?“ tázal se.

Neznámý otevřel oči a zase zasténal: „Hlad! Hlad!“

„Ubohý člověk!“ politoval jej Vrba. „Zajisté velice trpí! Musíme mu pomoci.“

Zatřásl starcem a zvolal: „Vstávejte, příteli, dostane se vám jísti!“

Po těch slovech stařec chtěl se vzchopiti. Ale byl tak vysílen, že nemohl povstati.

Soucitný Vrba vzal jej tedy do náručí a zanesl do boudy, kdež uložil ho na slámu.

Potom rozkázal Václavovi, aby venku rozdělal oheň.

Hoch rychle nasbíral suchých větví a zanedlouho plápolal před boudou veselý ohník.

Vrba vyňal z boudy veliký hrnec a poslal synka ke blízké studánce pro vodu. Potom přistavil hrnec k ohni, nasypal do vody trochu soli, kmínu, vhodil do ní rozkrájený česnek; a když voda se vařila, vsypal do ní jíšku, které měl zde zásobu z domova. Vzduchem nesla se příjemná vůně praženky.

Nehybně ležící stařec ssál dychtivě tuto vůni a stále šeptal: „Dejte mi jísti, mám hrozný hlad!“

Vrba přinesl z boudy misku a lžíci. Nabral vřelé polévky a vhodil do ní několik kousků chleba, jež byl zatím Václav nakrájel.

Potom posadil starce, opřel jej zády o stěnu boudy a krmil jako malé dítě.

Neznámý hltavě požíval pokrmu. Když snědl vše, co bylo na misce, spokojeně si oddechnul, sepjal ruce, položil se na slámu — a usnul.

Vrba i syn vyšli ven a rozdělili se o zbytek polévky v hrnci.

Vrbu přešel již spánek. Stále hovořil o neznámém starci, pronášeje různé domněnky.

„Tolik je jisto, že člověk ten žil v lepších poměrech — jak soudím z jeho šatu, který je zhotoven z pěkné látky. Rád bych však věděl, kdo jest, odkud přichází, a kterak dostal se až do naší zahrady. Nu, však to zvíme; až se prospí, jistě nám to poví.“

Dohlédnuv ke starci, jenž klidně oddechoval, Vrba odešel podívat se po zahradě.

Václava však zde zanechal.

Když se vrátil, stařec ještě spal. Probudil se teprv asi za tři hodiny.

„Jak je vám?“ otázal se ho Vrba.

Stařec vyvalil oči a s výrazem zděšení zahleděl se na něho.

Pojednou se vymrštil a chtěl vyběhnouti z boudy.

Vrba jej zadržel.

Však stařec chtěl se vymaniti z jeho rukou.

„Pusťte mne, nic jsem vám neudělal! Pusťte mne, než ti zlí lidé na mne přijdou! Hle, tu jsou již! Jeden, dva, pět, deset — je jich celý zástup, chtějí mne usmrtiti! Pusťte mne, ať jim uprchnu!“

Vrba i Václav s ustrnutím poslouchali ty záhadné výkřiky. Stařec v té chvíli vyhlížel hrozně. Chvěl se na všem těle, koulel očima a házel rukama.

„Utište se!“ chlácholil jej posléze Vrba. „Vždyť tu — kromě nás — není nikoho! Nikdo vám neublíží!“

Však stařec nedal se upokojiti. Stále křičel a zoufale sebou škubal.

Posléze s výkřikem svalil se k zemi a zahrabal se do slámy, vzdychaje a naříkaje.

Vrbovi se rozbřesklo v hlavě.

„Ubohý člověk — blázní!“ zašeptal soustrastně.

„Neublíží nám?“ otázal se Václav tiše a se strachem pohlížel na neznámého.

„Neboj se!“ domlouval mu otec. „Co by nám mohl tak vetchý kmet udělati?“

„Necháme jej tady?“ otázal se Václav po některé době.

„Nikoli. Starosta obecní musí se o něho postarati a dopraviti jej do blázince. Snad se pak někdo k němu přihlásí.“

Václav zahleděl se soucitně na starce. Bylo mu jej líto. Nepřál mu, aby dostal se do budovy, o které slyšel od jednoho souseda, jehož syn byl ošetřovatelem v ústavu pro choromyslné.

Po chvíli zatahal otce za kabát.

„Co chceš, Václave?“ otázal se Vrba.

„Tatínku, prosím tě, nedopusť, aby ten stařec přišel do blázince!“ prosil hoch.

„Co bychom s ním dělali? Pustiti jej přece nemůžeme; buď zemřel by hladem, anebo by jej stihlo jiné neštěstí.“

„Tatínku, nech jej u nás, až se k němu někdo přihlásí!“ žadonil dále Václav.

„A ty bys nebál se dlíti pod jednou střechou se šílencem?“

„Nebál bych se! Sám jsi pravil, že takový stařec nikomu neublíží. Tatínku, vezmi jej k nám, nedávej jej do blázince; snad příbuzní brzy se k němu přihlásí. Nebude ti obtíží, neboť mnoho nespotřebuje. Raději dávej mně méně, jen aby ten ubožák mohl se u nás najísti! Je mi ho tak líto!“

V očích soucitného chlapce zaleskly se slzičky. Vrba byl dojat dobrosrdečností svého syna. Zamyslil se a posléze řekl: „Budiž, učiním ti po vůli.“

„Jak jsi hodný, tatínku!“ zaradoval se Václav a přitulil se k otci, jenž hladil mu kučeravé vlasy.

„Vezmu tedy starce k nám a umístím jej v komoře. Starostovi však podám zprávu, aby mohl pátrati, má-li stařec příbuzné.“

Asi za hodinu poslal Vrba syna pro Jana. Hoch si pospíšil a brzy vrátil se se svým starším bratrem. Rozumí se, že doma pověděl, co se stalo.

Manželka Vrbová i Jan souhlasili s konečným rozhodnutím se Vrby.

„Až se stařec probudí, odvedeš jej, Jene, se mnou k nám. Václav zde zatím zůstane,“ nařizoval Vrba.

Po některé době nebohý šílenec povstal a s údivem rozhlížel se okolo sebe.

„Kde jsem? Kde je můj syn — můj dobrý Karel?“ ptal se.

„Kde jste?“ opětoval Vrba. „U dobrých lidí, kteří vás budou chrániti.“

Tato slova probudila ve starci zase blouznivost.

Běhaje sem tam, křičel zděšeně a prosil, aby ho zbavili pronásledovníků.

Vrba vzal jej za ruku a laskavě mu domlouval: „Utište se, nestane se vám nic! Zavedu vás na místo, kde budete bezpečen od svých nepřátel.“

Stařec se upokojil a srdečně usmál se na svého těšitele.

Pokojně následoval Vrbu i Jana k jejich obydlí.

Když vkročil do domku, Vrbová vlídně jej uvítala.

Její manžel zavedl starce do přívětivé jizbičky.

„Zde budete v bezpečí,“ řekl. „Jenom vás žádám, abyste z domku nevycházel, sice byste mohl snadno býti polapen těmi, kteří vás pronásledují.“

„Nevzdálím se,“ sliboval pomatenec. „Líbí se mi tu, a myslím, že vy jste lidé opravdu hodní, kteří nedopustí, aby mi bylo ublíženo.“

Zanechav Jana u starce, odešel Vrba ku starostovi a vše mu oznámil.

Starosta pochválil Vrbu a přislíbil, že bude pátrati po příbuzných starcových. —

Uplynulo několik dní.

Neznámý pomatenec choval se celkem klidně. Rád meškal ve společné jizbě rodiny Vrbovy, ale mnoho nemluvil. Utkvělá představa, že jest pronásledován, ho opustila, neboť již ani jednou nekřičel o pomoc. Vděčně přijímal pohostinství Vrbových, a jednou dokonce prohlásil, že syn jeho se jim za to odmění. Ale když Vrbová se otázala, jak jmenuje se jeho syn a kde se nalézá, stařec neodpověděl. Jenom třel si rukou čelo, jakoby vzpomínal…

Jednoho dne přišel starosta do domku.

Vrba byl právě přítomen.

„Jak se daří našemu hosti?“ otázal se příchozí.

„Dobře,“ zněla odpověď. „Zdá se, jakoby ho šílenství opouštělo. Ale jest velice nemluvný. Přejete-li si podívati se na něho?“

Starosta zavrtěl hlavou.

„Nyní ještě ne. Chci s vámi dříve o něčem promluviti. Myslím, že již vím, kdo jest jeho synem.“

Vytáhl pomačkané noviny, rozložil je po stole a ukázal na jednu zprávu.

Vrba četl:

Pohřešuje se. Dne 1. t. m. odešel ze svého domova Josef Bláha, šedesátiletý bývalý továrník z Prahy, a od té doby se pohřešuje. Zmíněný jest prostřední postavy, šedovlasý a šedovousý. Oděn byl černým šatem. Ubožák jest chorý na duchu, a trpí utkvělou představou, že jest pronásledován; ve svém šílenství vyhýbá se lidem. Kdož by o něm něco věděl, nechť oznámí to laskavě jeho synu, továrníku Karlu Bláhovi v Praze-Holešovicích.“

Vrba vyskočil.

„Toť on!“ zvolal radostně.

„Také myslím,“ zakýval představený hlavou. „Napíši do Prahy, aby onen továrník sem přijel.“

„Ano, učiňte tak,“ žádal Vrba.

Starosta ještě chvíli hovořil s Vrbou. Než odešel, podíval se ke starci.

Ten seděl v komůrce, hlavu maje skloněnu k prsům.

„Pane, chtěl byste viděti svého syna?“ otázal se představený.

Stařec sebou trhl.

„Syna? Svého Karla? O, přiveďte jej ke mně! Kde jest? Kde je můj dobrý Karel?“ volal rozčileně.

„Upokojte se! Brzy jej bohdá opět uvidíte.“

S tímto slibem představený opustil domek.

Ještě téhož dne odeslán dopis do Prahy. A příštího dne objevil se v domku velice slušně oděný pán, provázen jsa starostou.

„Kde jest můj milý otec? Doveďte mne k němu!“ volal již na prahu.

A dříve než manželé Vrbovi mohli tak učiniti, otevřely se dvéře, a z komůrky vyběhl stařec, jenž s dětským jásotem vrhl se příchozímu do náručí.

„Můj milý Karle! Můj drahý synu!“ volal pomatenec, líbaje pána a tiskna jej k sobě.

„Tatínku drahý!“ šeptal továrník, maje oči slzami zality. „Proč jsi ode mne odešel, proč způsobil jsi mi takový zármutek!“

Stařec se zasmušil.

Potom přiklonil ústa k uchu synovu a šeptal ohlížeje se bázlivě: „Musil jsem utéci před svými pronásledovníky. Zahnali mne z domova a po cestě všude byli za mnou. Nyní však se jich již nebojím; ty mne ochráníš, tak jako činili tito dobří lidé.“

Ukázal na manžele Vrbovy.

„Odměň se jim, Karle! Oni mi dali jísti, když hladem jsem již zmíral, a po celou tu dobu starali se pečlivě o mne. Líbilo se mi tu velice, neboť ti „zlí“ ani jednou se zde neukázali.“

Továrník srdečně děkoval Vrbovým a tiskl jim ruce.

Potom dal si vyprávěti, kterak byl jeho otec nalezen v zahradě.

„Ubožák, byl by jistě býval zhynul hladem, kdybyste se ho nebyli ujali,“ řekl tiše. „Blouzní již několik roků, ale jest úplně neškodný. Proto nedal jsem jej do blázince, nýbrž pečoval jsem o něho ve svém bytě, ustanoviv mu k obsluze zvláštního hlídače. Však můj otec svého strážce přece oklamal a uprchl z domu. Hned jsem po něm pátral, ale bez výsledku. Nikdo nemohl mi o něm podati zprávu. On patrně lidem se vyhýbal, skrývaje se na odlehlých místech a utíkaje snad jen dobou noční. Ubožák zajisté ničeho nepožil, až teprv u vás. Byl by jistě hladem zhynul. Že se tak nestalo, za to jest děkovati jen vám.“

Těchto slov stařec neslyšel, neboť byla pronášena velice tiše.

Továrník Bláha byl by rád seznal také Václava, který vlastně nalezl starce a jehož prosba způsobila, že nebožák nebyl dán do blázince.

Vrba chtěl dojíti do zahrady, kde Václav s Janem tou dobou meškal. Však továrník rozhodl se, že podívá se k místu, kde jeho otec byl nalezen ve stavu tak zuboženém.

Venku čekal na něho pohodlný kočár.

Továrník, jeho otec, starosta a Vrba vsedli do něho, a koně uháněli k zahradě.

Synové Vrbovi byli nejvýše překvapeni, když uzřeli otce svého přijížděti.

A ještě více se podivili, když Vrba jim pověděl, že onen pán jest synem pomateného starce.

Továrník upřímnými slovy vzdal Václavovi dík za jeho dobrosrdečnost.

Potom procházeli všichni zahradou.

Když stanuli blíže kapličky a Václav ukázal na jabloň, továrník oslzel. Na tomto místě byl by snad nebohý jeho otec zemřel!

Potom vyptával se na Vrbovy poměry.

Posléze zasedl s otcem a se starostou zase do kočáru. Vrba chtěl zůstati v zahradě.

Továrník ještě jednou poděkoval a podal Vrbovu i jeho synům ruce. Také stařec tímto způsobem s nimi se rozloučil.

Továrník vtiskl Vrbovi do ruky — stovku. A než překvapený muž mohl promluviti, kočí práskl do koní a kočár uháněl tryskem.

Uplynul týden.

Do domku Vrbova přišel opět starosta a odevzdal Vrbovi malou bedničku.

„Zásilka ta došla mne, a k ní byla připojena žádost, abych vám bedničku odevzdal.“

Když ji Vrba otevřel, nalezl v ní čtyry krabičky a podlouhlý balíček. Na krabičkách byla jména: Vrby, jeho synů a starosty; balíček opatřen jménem Vrbové. Na dně ležel lístek, kterým továrník žádal, aby dary byly přijaty; jeho otci že se dobře daří.

A za chvíli radovali se Vrbovi z krásných stříbrných hodinek, Vrbová z pěkného hedvábného šátku a představený ze zlatého prstenu. Pro Václava bylo tam ještě pět dukátů.