Dobrodružství Toma Sawyera/XXXV

Dobrodružství Toma Sawyera
XXXIV	XXXV	Závěrek

Údaje o textu
Titulek:	XXXV
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Čtenář si snadno dovede představit, jaký poprask způsobilo nenadálé štěstí Tomovo a Frantíkovo v chudičkém městečku St. Petersburgu. Tak ohromný obnos, vesměs na hotovosti, skoro se ani víře nepodobal. Mluvili o penězích, oči na ně vyvalovali a velebili je, až posléze neblahé rozčilení mnobým osadníkům rozum pomátlo. Všechny domy v St. Petersburgu i okolních osadách, v nichž »strašilo«, byly rozbourány, že »prkno na prkně nezůstalo«, a základy rozkopány a proštárány, nechovají-li v sobě skrytých pokladů — a ne snad dětmi, nýbrž muži dospělými — a namnoze zcela vážnými muži, prostými všeliké romantiky. Kdekoli se Tom a Frantík objevili, všude si je lidé předcházeli, obdivovali a prohlíželi. Hoši se nepamatovali, že by kdy dříve mělo jejich mínění nějakou váhu; nyní však si jejich úsudků vážili a po nich je opakovali; cokoli konali, bylo jaksi pozoruhodné; aby byli nyní něco obyčejného řekli neb provedli, bylo prostě nemožno; minulý jejich život znovu podroben kritice a tu se shledalo, že vyniká namnoze podivuhodnou svérázností. Místní list uveřejnil životopisy chlapců.

Vdova Douglasová uložila Frantíkovy peníze na šest procent, a sudí Thatcher uložil zase peníze Tomovy na žádost tety Márinky. Oba hoši měli nyní příjmy přímo báječné — dolar na každý den všední a polovici svátků. Měli stejně jako pan farář — nikoli, pan farář měl tolik slíbeno — ale obyčejně tolik nesebral. Za oněch dávných, prostých časů stačilo pět čtvrtí dolaru týdně na stravu, ubytování i školní vzdělání chlapce — ba za ty peníze ho ještě také ošatili a umyli.

Sudí Thatcher začal o Tomovi pěkně smýšleti. Říkal, že by obyčejný chlapec jeho dceru nikdy z onoho sklepení byl nevyvedl. Když Rebeka otci, slíbivšímu přísné mlčení, vypravovala, kterak kdysi Tom ve škole za ni podstoupil výprask, byl pan sudí patrně dojat; a když ho prosila, aby Tomovi prominul, že se takové lži dopustil, jen aby na sebe uvalil její výprask, pravil pan sudí dojmem překonán, že to byla krásná, vznešená, velkodušná lež — lež, která dějinami lidstva hrdě, ruku v ruce může kráčeti s proslulou Pravdou již Jiřího Washingtona! Rebece se zdálo, že její otec nikdy neměl tak statné a hrdé vzezření, jako v této chvíli, když pokojem přecházeje dupl při těchto slovech. I běžela rovnou k Tomovi, by jemu o tom podala zprávu.

Sudí Thatcher doufal, že bude z Toma jednou velký právník neb velký válečník. Pravil, že se o to hodlá postarat, by vzali Toma do »vojenské národní akademie«, a potom bude prý dán na právnickou školu, nejlepší v celé zemi, aby se takto k jednomu či druhému životnímu povolání, po případě též k oběma, připravil.

Peníze, jakož i okolnost ta, že se nalézá pod ochranou vdovy Douglasové, uvedly Frantíka do společnosti — co pravím: uvedly, vtáhly, vhodily ho do společnosti — a jeho utrpení přesahovalo jeho síly. Vdovina čeleď bděla nad jeho pořádkem a čistotou, česala a kartáčovala ho a na noc mu stlala protivné přikrývky, nemající na sobě ani dírčičky ani skvrničky, jež by mohl přátelsky k hrudi přivinouti. Musil jísti nožem a vidličkou; musil míti při jídle ubrousek, koflíček a talíř; musil se z knihy učit; musil choditi do kostela; musil tak uhlazeně mluviti, že se mu řeč stala protivnou; nechť se kamkoli poděl, všude mu překážela a všude ho tlačila pouta civilisace, jimiž byl na rukou i nohou svázán.

Snášel statečně celé tři týdny tyto útrapy, ale potom se najednou ztratil. Dva dny ho sháněla vdova s hrozným zármutkem po celém okolí. Celá osada hluboce byla zarmoucena; všechna místa prozkoumali, i v řece hledali jeho mrtvolu. Třetího dne časně z rána prošťáral moudrý Tom Sawyer prázné sudy, jež se povalovaly za opuštěnými jatkami, a v jednom z nich nalezl uprchlíka. Frantík v něm spal; právě k snídani pojedl kradené všeho druhu kusy potravin a leže pochutnával si na dýmce. Byl rozházen, nečesán a oděn byl v roztrhané cáry, jež dodávaly malebnosti jeho zjevu v dobách, kdy užíval plným douškem volnosti a štěstí. Tom ho vyrušil z klidu; vypravoval mu, jaký strach osadě nahnal, a naléhal naň, by s ním šel domů. Klidná, spokojená tvář Frantíkova nabyla melancholického rázu. I pravil:

»Nemluv mi takto, Tome. Zkusil jsem to, a nejde to, Tome; nejde to. To není život pro mne; nejsem zvyklý na takové věci. Vdova se ke mně chová vlídně a laskavě: ale její způsoby nesnesu. V stejnou hodinu den co den mne budí; myjí a česají mne jako blázni; nesmím spát v kůlně; musím nosit ty prožluklé šaty, které mne, Tome, opravdu škrtí; člověk v nich ani dýchat nemůže; a jsou tak zatrachtile hezké, že si v nich nemohu ani sednout, ani lehnout ani se kutálet; na mou duši, už to musí být léta, co jsem jel posledně po prkně; musím chodit do kostela a jen se trápit a trápit — ta nudná kázání se mi protiví! Ani mouchy nesmím chytat, ani tabák žvýkat, a v neděli pokaždé musím si boty brát na nohy. Na znamení zvonkem vdova obědvá; na znamení zvonkem vdova si lehá; na znamení zvonkem vdova vstává — a všechno je tak strašlivě pravidelné, že to není k vydržení.«

»Ale, tohle děláme, Frantíku, všichni.«

»Tome, to mně je jedno. Co mně je po lidech, já to nesnesu. Vždyť je to něco děsného, být ustavičně tak přikován. A jídlo má člověk bez námahy — všechno jídlo se člověku takto zprotiví. Když chci jít na ryby, musím se dovolit; když se chci jít koupat, musím se dovolit; na mou duši, Tome, ať dělám co dělám, musím se ustavičně dovolovat. Ano, musím tak něžně mluvit, že je to hrozné, a věř mi, Tome, kdybych si nemohl denně ob čas jít na půdu svým způsobem si ulevit a trochu se spravit, snad bych byl dávno již umřel. Vdova mně nedovolí ani si zakouřit, ani si zahulákat, ani si zívnout, ani se protáhnout, ba ani se podrbat před lidmi.« Pak v návalu obzvláštního rozčilení a rozhořčení dodal: »A aby do toho —, ustavičně by se jen modlila! To jsem jaktěživ neviděl takovou ženskou! Musil jsem prchnout, Tome, nebylo pomoci. A k tomu začne teď ještě škola, taky bych musil do ní chodit; to bych nevydržel, Tome. Poslechni, Tome, peníze nejsou na světě všecko. To je samé trápení a trápení, tak že si člověk myslí, už aby bylo po něm. Tyhle šaty a tenhle soudek se mně teď líbí, už při nich zůstanu. Tome, jen pro ty peníze jsem se dostal do těch útrap a muk; teď si je vezmi a ob čas mi dáš nějaký ten šesták — nebude to příliš často, poněvadž já obyčejně vydávám peníze jen za věci, které jsou náramně nesnadno k ‚dostání‘ — a dojdi ke vdově a popros ji mým jménem, by mně odpustila, čím jsem jí kdy ublížil.«

»Jo, Frantíku, to nahlédneš sám, že to udělat nemohu. To by nebylo hezké; a ostatně, věř mi, přemůžeš-li se ještě nějaký čas, jistě se ti tento život zalíbí.«

»Jo, zalíbí! Jako bych si zalíbil horkou plotnu, když bych na ní déle seděl! Nikoli, Tome, nechci být boháčem a nechci déle žíti v prožluklých těch těsných domech. Já miluji volné lesy, a řeku a sudy, a zůstanu při nich. Aby to kat spral! Teď když máme flinty a sklepení, a všechno k loupežení připraveno, musí do toho přijít taková hloupost a všecko nám pokazit!«

Tom postřehl, že nadešla chvíle, aby promluvil:

»Podívej se, Frantíku, moje bohatství mne nikterak od dráhy loupežnické neodvrátí!«

»Že ne! Sláva! A je to, co pravíš, vážná, skutečná pravda, Tome?«

»Jako že tu sedím, Frantíku! Ale, poslechni, do té naší bandy tě nemůžeme přijati, dokud se z tebe nestane řádný člověk.«

Tato slova schladila radostné Frantíkovo rozechvění.

»Že mne nemůžete přijmout, Tome? Což pak jste mne nepřijali za piráta?«

»Jo, to bylo něco zcela jiného. Loupežníci jsou vždycky něco víc než piráti. V některých zemích bývají většinou z vysoké šlechty — vévodové a pod.«

»Což pak jsi mi nebyl vždycky dobrým přítelem, Tome? Že mne nevyloučíš z té bandy, viď že ne? Že to neuděláš, viď že ne, Tome?«

»Frantíku, nerad bych to udělal, nechci to udělat, ale co by tomu řekli lidé? Řekli by: ‚Hm! Banda Toma Sawyera! to v ní jsou pěkní lidé!‘ Tím by mínili tebe, Frantíku. To by se ti jistě nelíbilo, a mně také ne.«

Frantík chvíli mlčel; v nitru jeho se odehrával duševní boj. Konečně pravil:

»Tak já se tedy zas vrátím asi na měsíc ke vdově a zkusím ještě jednou, vydržím-li v jejím domě; ale musíš mne pak, Tome, přijati do své bandy.«

»Dobrá, Frantíku; taková řeč se mi líbí! Pojď se mnou, starý brachu; poprosím vdovu, by ti trochu povolila.«

»To že bys učinil, Tome, opravdu? To je znamenité. Povolí-li mně trochu v nejhorších věcech, budu moci potají kouřit a klít, a už se nějak tím životem protluku stůj co stůj! A kdy chcete založit tu loupežnickou bandu?«

»Třeba hned. Svoláme hochy a třeba ještě dnes v noci bandu zasvětíme.«

„Co budeme dělat?«

»Světit bandu.«

»Co je to?«

»Především musí se každý zapřisáhnout, že bude druhým členům vždycky pomáhat a že nikdy tajemství bandy nezradí, byť ho na třísky někdo rozsekal, a že je hotov každého s celou rodinou hned zabit, kdokoli by členu naší bandy ublížil.«

»To je dobré — na mou pravdu, to je moc dobré, Tome.«

»To se ví, že jo. A celá ta přísaha musí se konati o půlnoci, na tom nejpustějším a nejděsnějším místě z celé krajiny — nejlépe se hodí nějaký dům, v němž straší; teď jsou však všechny takové domy již rozházeny.«

»To se ví, půlnoc se hodí nejlépe, Tome.«

»Ano, tak jest. A na rakev se musí přísahat, a přísaha vlastní krví stvrdit.«

»No, to je přece něco. To je millionkrát lepší než pirátství. Teď zas zůstanu u vdovy, buď jak buď, Tome; a až ze mne bude řádný člen bandy loupežnické a až o nás budou lidé vypravovat, pak snad nebude litovat, že mne z mokra k sobě vzala do sucha.«