Dobrodružství Toma Sawyera/XXVIII

Dobrodružství Toma Sawyera
XXVII	XXVIII	XXIX

Údaje o textu
Titulek:	XXVIII
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Toho večera připravili se Tom a Frantík na své dobrodružství. Ještě po deváté hodině bloudili opodál krčmy; jeden z nich střežil uličku ze vzdáli, druhý pak dvéře krčmy. Nikdo nevkročil do uličky, ani z ní nevyšel; žádná postava Španělovi onomu podobná nevkročila do dveří krčmy, ani z nich nevyšla. Nastávala noc jasná; Tom šel tedy domů, domluviv se s Frantíkem, by přišel pod jeho okénko »zamňoukat«, snese-li se hustší tma, načež prý se z domova vykrade a klíče své zkusí. — Však noc zůstala jasná, i nechal Frantík stráže a odebral se kol dvanácté hodiny na své lože do velikého, prázdného sudu po cukru.

V úterý se hochům vedlo rovněž tak. Podobně též ve středu. Však ve čtvrtek večer byli šťastnější. Tom vykradl se ve vhodné chvíli z domova se starou, plechovou, tetiččinou lucerničkou a s velkým útěrákem na zastření svítilny. I skryl ji do Frantíkova sudu, a stráž počala. O jedenácté hodině krčma zavřena a její světla (jediná, jež ještě hořela) zhasnuta. Neuzřeli Španěla. Nikdo nevkročil do uličky ani z ní nevyšel. Nikde nebylo nic podezřelého. Byla tmavá, černá noc a naprosté ticho přerušovalo chvilkami jedině hučení vzdáleného hromu.

Tom vzal lucerničku, v sudě ji rozsvítil, zabalil ji dobře do utěráku a oba odvážlivci plížili se temnotou ke krčmě, Frantík stál na stráži, Tom pak ve tmě kol sebe hmataje šel do uličky. Nastala chvíle trapného očekávání, jež jako balvan tížila mysl Frantíkovu. I přál si, kdyby aspoň zákmit jeho svítilny uzřel — polekal by se ovšem, ale zvěděl by aspoň, že Tom ještě žije.

Frantíkovi se zdálo, že celé hodiny minuly od té chvíle, co ho Tom opustil. Jistě asi omdlel; snad umřel; snad mu srdce puklo samou hrůzou a rozčilením. — Těmito pochybnostmi zmítán Frantík, mimoděk postupoval blíž a blíže k uličce, obávaje se všelikých hrůz a v každém okamžiku čekaje, že ho rána nějaká zbaví dechu. Již mu beztoho mnoho nezbývalo; zdálo se, že nemůže vdechovat více, než co by se do náprstku vešlo, a srdce jeho také brzy musí umdlít, nezmírní-li prudkost svého tlukotu. V tom náhle kmitlo světlo; Tom úprkem uháněl mimo.

»Utec!« volal; »utec, je-li ti život milý!«

Nemusil to říkati dvakrát; Frantíkovi stačilo jednou; sypal, jako by mu nad hlavou zapálil, dříve než mohl Tom opakovat své vyzvání. Hoši neustali v svém běhu, dokud se nedostali do kolny opuštěných jatek na druhém konci osady. Sotva se ocitli pod střechou, propukla bouře a spustil se liják. Když Tom zase nabral dechu, pravil:

»Frantíku, to ti bylo děsné! Dva klíče jsem zkusil s největší opatrností; a přece nadělaly tak ukrutný rámus, že jsem sotva dechu popadal, jak jsem se polekal. Nehodily se však k tomu zámku. Jen tak bezděky jsem vzal za kliku, a hle! dvéře se otevřely! Nebyly zamčeny! Vklouzl jsem do vnitř, odhodil utěrák a pro rány Kristovy!!«

»Co — co jsi viděl, Tome?«

»Frantíku! Málem bych byl šlápl Rudému Józovi na ruku!«

»Co povídáš?«

»Pravdu. Ležel tu na zemi, spal, jako když ho do vody hodí, na oku měl starou klapku, a ruce jeho byly rozpjaty —<«

»A co jsi, pro Pána Boha udělal? Vzbudil se?«

»Nevzbudil, ani se nehnul. Myslím, že byl opilý. Chytl jsem tento utěrák a již jsem uháněl!«

»Věř mi, na utěrák bych já v takové chvíli nepomyslil!«

»To já zas ano. To bych dostal od tetičky, kdybych jej ztratil.«

»Poslechni, Tome, viděl jsi tu bednu?«

»Frantíku, nezbylo mi času na nějaké prohlížení. Neviděl jsem ani bednu, ani kříž. Viděl jsem jenom láhev a plechovou nádobku na zemi vedle Rudého Józy! Dále jsem viděl také dva soudky a hromadu jiných láhví ve světnici. Už chápeš nyní, jací duchové „straší“ v tom pokoji?«

»Jací?«

»Inu, kořalka tam straší! Snad mají všecky krčmy, zřízené spolkem „střídmých“, nějaký pokoj, v němž ,straší’, co tomu říkáš, Frantíku?«

»Ovšem, takové to bude. Kdo by si to jenom pomyslil? Ale, poslyš, Tome, když je nyní Rudý Józa opilý, máme nejlepší příležitost vzíti tu bednu.«

»Dobrá! Pokus se o to!«

Frantík se zachvěl.

»Inu, já — já ne — —«

»A já taky ne, Frantíku. Jedna láhev vedle Rudého Józy ještě nestačí. Kdyby tam tak ležely tři, měl by dost, a pak bych se odvážil.«

Následovalo dlouhé rozjímavé mlčení; načež pravil Tom:

»Pohlední, Frantíku, necháme toho, až se přesvědčíme, že Rudý Józa není doma. Je to příliš hrozné. Budeme-li každé noci na stráži, zcela jistě ho uvidíme dříve neb později vyjít, a pak bleskurychle chňapneme bednu.«

»Dobrá, souhlasím. Budu celou noc hlídat a také příští všechny noci, provedeš-li to ostatní.«

»Dobře, provedu to. Musíš jenom přiběhnouti do Bednářské uličky a zamňoukati — a budu-li spáti, hoď trochu písku na okno, a vzbudím se.«

»V pořádku! všecko půjde jako víno!«

»A teď, Frantíku, je po bouřce; musím domů. Za dvě, tři hodiny máme den. Vrať se, a hlídej do rána! Ano?«

»Řekl jsem, že budu, a taky budu! Třeba celý rok budu noc co noc strašit u této hospody! Ve dne budu spát a v noci budu hlídat.«

»Dobrá tedy! A kam chodíš spat?«

»K Béňovi Rogersovi na senník. Nechá mne tam, a jejich černoch „Strýček Kubík“ taky. Nanosím za strýčka Kubíka vody, kdykoli potřebuje, a požádám-li ho, dá mi pokaždé zase něco málo k jídlu, zbude-li mu. Je to velice hodný černoch, Tome. Má mne rád, poněvadž mu nedávám znát, že jsem něco víc než on. Někdy si k němu také sednu a z jedné mísy s ním jím. Ale neříkej to nikomu. Má-li člověk strašný hlad, tu věř mi, provede často ledacos, co by si jinak nedovolil.«

»Dobrá, Frantíku, nebudu-li tě ve dne potřebovati, nechám tě spáti. Nebudu tě vyrušovat. Stane-li se v noci něco, jen přiběhni a zamňoukej!«