Dobrodružství Toma Sawyera/XXIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XXIII
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Konečně bylo dusné ovzduší osady mocně vzrušeno. Na soudě přišlo na řadu přelíčení s vrahem. Vražda stala se ihned poutavým předmětem hovorů v osadě. Tom jim nemohl uniknouti. Zmínka o vrahovi hrůzou naplnila po každé jeho mysl, neboť špatné jeho svědomí a jeho obavy mu namlouvaly, že zúmyslně před ním o vraždě mluví, by ho »lapili«; nevěděl sice, kterak by mohli míti podezření, že mu je o vraždě něco známo, přece však mu nebylo volno při takových rozmluvách. Mráz mu vždy běžel po zádech. I odvedl jednou Frantíka stranou na opuštěné místo, by si s ním porozprávěl. Uleví se mu, jestliže si trochu pohovoří a jestliže se s trpícím druhem rozdělí o tíživý žal. Chtěl se také přesvědčiti, zda Frantík tajemství neprozradil:

»Frantíku, nemluvil jsi o tom s nikým?«

»O čem?«

»Však ty víš, o čem.«

»Aha, to se ví, že ne.«

»Ani slůvko?«

»Ani jediné slůvko, na mou duši ne. Proč se ptáš?«

»Inu, bál jsem se.«

»Tome Sawyere, ve dvou dnech by bylo po tobě, kdyby se to prozradilo. Však ty to dobře víš.«

Tomovi se ulehčilo. Po chvilce pravil:

»Frantíku, za nic na světě to neřekneš, viď, že ne?«

»Já — a říci to? Inu, kdybych si zrovna přál, aby mne ten divoch utopil, možná, že bych si dal říci. Jinak se to státi nemůže.«

»Tak tedy je všecko v pořádku. Dokud budeme mlčeti, nic se nám nemůže státi. Musíme však znova složit přísahy. Je tu větší jistota!«

»Dobrá tedy.«

S hroznými obřady znovu přísahali.

»O čem to, Frantíku, lidé tolik mluví? Slyšel sem takové řeči!«

»O čem mluví? Inu, samý Potter a stále nic než — Potter. Vlasy mi hrůzou na hlavě vstávají; hned bych se někam schoval.«

»Mně se vede podobně. Po chudákovi je asi veta. Není ti ho chvílemi líto?«

»Stále ho lituji — stále. Není sice k ničemu; však neublížil nikomu ničím. Snad že si trochu zarybaří a peníze za ryby propije — a pak se trochu toulá; ale, Božíčku, vždyť to děláme všichni, neb alespoň většina nás — faráři a jiní. Má však dobré srdce — onehdy mně dal půl ryby — když se pro dva nedostávalo; a častokráte mi pomohl, když se mi zle vedlo.«

»A mně zase, Frantiku, sešíval draky, a udice na vlasce vázal. Rád bych ho vysvobodil.«

»Ale, pro Pána Boha! Vždyť my ho nemůžeme vysvobodit, Tome. A ostatně, k čemu by to bylo; čapli by ho zase.«

»Ano — máš pravdu. Však ve mně všecko vře, slyším-li, jak nekřesťansky mu lají, ač vraždu nespáchal.«

»Ve mně taky, Tome. Pane Bože! Když slyším, jak říkají, že to je nejkrutější zlosyn v zemí, a jak se diví, že dávno již nebyl oběšen.«

»Ano, takové řeči vedou ustavičně. Slyšel jsem, že ho zlynčují, dostane-li se na svobodu.«

»A jistě by to učinili.«

Dlouho spolu hoši mluvili, však málo jim z toho vzešlo úlevy. Když se snesl na zemi soumrak, ocitli se u malého, o samotě stojícího vězení, doufajíce snad, že se něco přihodí, co by je vyprostilo z jejich nesnází. Však nic se nepřihodilo; patrně se žádný anděl ani žádná víla nezajímala o osud nešťastného vězně.

Hoši, jako mnohokráte před tím, — také tentokráte šli ke mřížovému okénku vězení a podali Potterovi trochu tabáku a několik sirek. Byl uvězněn v přízemí, a nebyl střežen.

Jeho díky za jejich dárky dříve vždycky odrazily jejich svědomí — tentokráte hlodalo svědomí hlouběji. Zastyděli se v nejvyšší míře za svoji zbabělost a zradu, když Potter promluvil:

»Hoši, zachovali jste se ke mně náramně hezky — lépe než kdokoli jiný z celé osady. Nezapomenu na to, nezapomenu. Častokráte sobě v duchu říkám: „Dělával jsem zdejším hochům draky a podobné věci, ukazoval jsem jim místa, kde je hodně ryb, a přál jsem jim, jak mi jen bylo možno, a nyní hle! všichni na starého Pottera, když se mu vede zle, zapomněli, kromě Toma a Frantíka — ti nezapomněli“ říkám si v duchu, „však já na ně také nezapomenu!“ Ano, hoši, strašlivý skutek jsem spáchal — byl jsem zpit a pomaten, jedině tomu to přičítám, a nyní za to budu viset, a dobře na mne. Je to, trvám, takto dobře, ano nejlépe; aspoň doufám, že ano. Než, nemluvme o tom. K čemu bych ve vás budil zármutek; chovali jste se ke mně jako přátelé. Však chci vám dáti radu, neopíjejte se nikdy a neocitnete se jistě v těchto místech. Postavte se trochu dále; ano, tak je to dobře; je-li člověk v neštěstí, vždycky ho těší viděti tváře přátel a kromě vás nikdo u mne ještě nebyl. Milé tváře přátel — milé tváře přátel! Postavte se jeden na druhého, ať se jich dotknu alespoň. Ano, tak je to dobře — Podejme si ruce — prostrčte mřížemi ruce; moje jsou tuze velké. Malé a slabé máte ručky — však ruce ty velké služby prokázaly Potterovi a jistě že by mu ještě více pomohly, kdyby jen mohly.«

Tom přišel domů zničen a měl té noci hrůzyplné sny. Dva následující dny obcházel soudní síň, neodolatelnou silou puzen dovnitř; usiloval však zůstati venku. Frantíkovi se vedlo podobně. Zúmyslně se hoši sobě vyhýbali. Čas od času odešli, však neblahé ono kouzlo vždycky je zase přitáhlo. Tom napjal po každé sluch, šel-li někdo ze soudní síně, ustavičně však slyšel jen zdrcující zprávy; útrapy hnaly se čím dál nemilosrdněji na hlavu ubohého Pottera. Ke sklonku druhého dne mluvilo se v osadě všeobecně, že svědectví »Rudého Józy« je pevné, neotřesené, a že nemůže býti pochyby, jak dopadne soudcovský výrok.

Toho večera Tom nebyl doma; oknem šel spat. Byl hrozně rozčilen. Několik hodin trvalo, než usnul. Celá osada se shromáždila následujícího jitra v budově soudní; nastal veliký den. Obojí pohlaví bylo asi stejnou měrou zastoupeno v naplněné posluchárně. Po delší době všeobecného očekávání porotcové vkročili a usedli na svá místa; krátce na to Potter, bledý a přestrašený, bázlivý a zoufalý, s řetězy na těle přiveden byl do síně a umístěn tak, by ho každý zvědavec mohl pozorovati; podobně bylo vidět též »Rudého Józu«; byl vyzývavý jako vždy. Pak nastalo opět mlčení; potom přišel soudce a šerif ohlásil zahájení soudu. Následovalo obvyklé šeptání právníků a šustot působený rovnáním listin. Tyto podrobnosti jakož i ustavičné odklady vyvolaly ovzduší plné příprav, jež působilo na posluchače kouzelným dojmem. Pak byl povolán svědek, jenž tvrdil, že viděl Pottera, jak si ve struze myl ruce časně ráno onoho dne, kdy vražda byla odhalena, a že se ihned odplížil. — Po několika dalších otázkách veřejný žalobce pravil:

»Vyslechněte svědka.«

Vězeň pozvedl na okamžik oči, ihned je však zase sklopil, když jeho obhájce prohodil:

»Nemám se ho nač ptáti.«

Následující svědek dokazoval, že nalezl nůž u mrtvoly. Veřejný žalobce pravil:

»Vyslechněte svědka.«

»Nemám se ho nač ptáti,« odvětil Potterův obhájce.

Třetí svědek se zaklínal, že často vídal u Pottera onen nůž.

»Vyslechněte svědka.«

Potterův obhájce vzdal se otázek.

V posluchačstvu začal se jeviti nepokoj. Což pak ten advokát jen tak, beze všeho úsilí v šanc vydá život svého klienta?

Několik svědků svědčilo o usvědčujícím chování Potterově, když přiveden byl na jeviště vraždy. Byli propuštěni, nebyvše ani vyslechnuti od protivné strany.

Všechny podrobnosti neblahé oné událostí, jež se sběhla na hřbitově onoho jitra, na něž se všichni přítomní tak dobře pamatovali, věrohodnými svědky zjištěny; však žádný z nich nebyl vyslýchán Potterovým obhájcem. Zmatek a nevoli posluchačstvo dávalo na jevo repotem, až se mu dostalo výtky od soudu. Pak promluvil veřejný žalobce:

»Na základě přísežných svědectví občanů, jichž prosté slovo samo o sobě dosti je spolehlivé, prohlašujeme nešťastného vězně rozsudkem, nepřípouštějícím pochybností, vinným — zločinem strašlivé této vraždy. Tím končíme přelíčení.«

Sten vydral se z hrudi ubohého Pottera, rukama si zakryl oči a pomalu tělem sem a tam klátil; v soudní síni vládlo trapné ticho. Mnoho mužů bylo dojato, a mnoho žen se rozplývalo v slzách soustrasti. Obhájce povstal a pravil:

»Slavný soude — Ve své řeči promluvené při zahájení tohoto přelíčení dal jsem na jevo úmysl pokusiti se o důkaz, že svěřenec můj hrozný svůj skutek spáchal ve stavu slepé, omlouvající nepříčetnosti následkem opilosti. Rozhodl jsem se však jinak; nebudu se tu dovolávati tohoto omluvného důvodu. (Na to k soudnímu písaři:) Zavolejte Tomáše Sawyera.«

Zděšené překvapení zračilo se na tváři všech přítomných, ani Pottera nevyjímajíc. Oči všech spočinuly se zájmem plným obdivu na Tomovi, když povstal a na podiu místo zaujal. Měl dosti divoké vzezření; neboť byl strašně polekán. Složena přísaha.

»Tomáši Sawyere, kde jsi byl 17. června, kol půlnoci?«

Tom pohleděl ve strnulou tvář »Rudého Józy« a slova mu uvázla v hrdle. Přítomní čekali s dychtivostí, však Tomovi selhalo. Po chvilce však se chlapec trochu vzpamatoval a vložil tuto špetku vrácených sil do svého hlasu, tak že část posluchačstva zaslechla:

»Na hřbitově!«

»Mluv jenom trochu hlasitěji. Neboj se. Byl jsi tedy —«

»Na hřbitově!«

Pohrdlivý úsměšek přelétl tváří »Rudého Józy«.

»Byl jsi někde na blízku hrobu Vilímova?«

»Ano, pane.«

»Mluv jen trochu hlasitěji. A jak blízko jsi se si nalézal?«

»Tak daleko asi, co ode mne k vám.«

»Byl jsi skryt čili nic.«

»Byl jsem skryt.«

»Kde?«

»Za jilmy stojícími na kraji hřbitova.«

V tváři »Rudého Józy« se zračilo sotva znatelné leknutí.

»Byl někdo s tebou?«

»Ano, pane, Přišel jsem na hřbitov s — —«

»Sečkej — sečkej okamžik. Nejmenuj svého kamaráda. V pravý čas se s ním vytasíme. Přinesl jsi něco s sebou na hřbitov?«

Tom byl zmaten a v rozpacích.

»Mluv jenom, hochu — odlož nedůvěru. Pravda zasluhuje vždycky úctu. Co jsi měl s sebou?«

»Jenom — s-scíplou kočku.«

Veselý smích otřásl posluchačstvem soudní síně.

»Předložíme později kostru této kočky. Vypravuj nám nyní, jak se všechno sběhlo — svým způsobem — nesmíš však nic zamlčeti a nesmíš se tolik báti.«

Tom začal — z počátku hlasem zajíkavým; když se však rozehřál předmětem svého vypravování, řinula se mu plynněji a plynněji slova se rtů; v malé chvilce ztichl v soudní síni všeliký zvuk až na jeho hlas; oči všech upřeny byly na Toma; s otevřenými ústy a s utajeným dechem lapali posluchači každé jeho slůvko a zapomněli na vše kolkolem, uchvácení byvše příšerným kouzlem vypravování. Napjetí v posluchačstvu dosáhlo vrcholu při slovech chlapcových: »A zatím co mávl doktor prknem a Potter se kácel, Rudý Józa vyskočil s nožem v ruce a — —«

Prásk! bleskurychle skočil divoch k oknu, prodrav se zástupem a — zmizel!