Dobrodružství Toma Sawyera/XVI

Dobrodružství Toma Sawyera
XV	XVI	XVII

Údaje o textu
Titulek:	XVI
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Asi o půlnoci Pepík procitl a probudil hochy. Ve vzduchu visela mrtvá sklíčenost, jež nevěstila nic dobrého. Hoši se k sobě přivinuli a opatřili si společnost milého ohně, ačkoli těžké, mrtvé vedro, jež neoživoval vánek, samo o sobě dosti dusilo. Tiše seděli a pozorně naslouchali. Předměty, na něž nesvítily plameny ohně, zahaleny byly v temnotu černé noci. V tom kmitavá zář na okamžik mlhavě osvítila listí a pak zase zmizela. Pak šlehla zář trochu jasnější. A po chvilce znova. Potom se ozvalo slabé stenání ve větvích lesa, a hoši pocítili prchavý vánek na svých tvářích a zachvěli se hrůzou při myšlénce, že to snad kolem nich šel duch noci. Nastalo ticho. Náhle příšerný blesk noc změnil v den, a zřetelně ozářil jednotlivé, sebe nepatrnější stonky, jež tu rostly u jejich nohou. Osvětlil ovšem také tři zděšené tváře. Hluboká, hromová rána snesla se s rachotem a praskotem s nebes a zanikala v tvrdošijném hučení v dálce. Zavanul příval mrazivého větru, jenž šelestil listovím stromů a kol ohniště v kotoučích rozmetal popel. Znovu divoký blesk ozářil les a v okamžiku následoval praskot, jenž jako by roztříštil vrcholky stromů právě nad hlavami chlapců. Hoši se přitiskli těsněji k sobě, jati zděšením; následovala hustá tma. Několik velikých, dešťových kapek plesklo na listy stromů.

»Hoši, rychle do stanu!« zvolal Tom.

Rozeběhli se, klopýtajíce přes kořeny a prodírajíce se křovinami v temnotě, každý jiným směrem. Zběsilý vichr zaburácel lesem, až v něm všecko stenalo.

Oslepující blesky se kmitaly, rána ohlušujícího hromu stíhala ránu. Spustil se silný lijavec a zdvihší se vichřice hnala proudy vody po zemi. Hoši na sebe volali, však burácející vichr a rachotící hrom docela přehlušil jejich hlasy. Konečně se dostal jeden po druhém ke stanu, v němž se skryli; byli prostydlí, zděšeni, a voda s nich tekla v proudech; býti pospolu, zdálo se jim v jejich úzkosti obzvláště milým. Nemohli spolu mluviti, neboť stará plachta zděšeně sebou pleskala, a bránila jim v řeči, i když ostatní zvuky hovor připouštěly. Bouře dula zběsileji a zběsileji; pojednou se odtrhla jejich plachta a unesena byla vichrem. Hoši se chytili za ruce a prchli, klesnuvše několikráte cestou a notně se pohmoždivše, pod ochranu velikého dubu, na břehu stojícího. Bouře zuřila právě nejhrozněji. Požár blesků bez přestání na obloze planoucí ozařoval na zemi každý předmět s ostrou a jasnou zřetelností; prohýbající se stromy, vzdutá řeka bíle vzpěněná, ženoucí se chomáče pěny, mlhavé obrysy vysokých výběžků na druhém břehu řeky — to vše prokmitalo přihnavším se mračnem a šikmou clonou dešťovou. Co chvíli vzdal se ten čí onen obrovitý strom marného zápasu s živly a s praskotem se sřítil na mladší podrost, a neumdlévající rachot hromu přešel nyní v ohlušující výbuchy, v ostré a rázné, a nevýslovně strašlivé rány. Bouře vrcholila v úžasném úsilí živlů, na kusy roztrhat ostrov, a plameny zároveň jej zničit, až po vrcholky stromů zatopit a spolu vichrem jej odvanout a ohlušit vše, co na něm živého. Divokou prožili noc mladí poběhlíci, již venku byli v té vichřici.

Konečně bylo po bouři; rozkacené živly ustaly, slaběji a slaběji zněly jejich hrozby a reptání; zavládlo zase ticho, Hoši vraceli se do svého ležení silně přestrašeni; tu se jim dostalo jakési útěchy; neboť velký javor, pod nímž spávali, byl skácen; blesk jej zasáhl, a hoši na štěstí nebyli pod ním v osudné chvíli.

Vše bylo spláchnuto deštěm; jejich polní oheň ovšem také; byli to nerozvážní hoši, kteří se ničím nelišili od ostatních dětí svého věku; neučinili nižádného opatření proti dešti. To bylo věru povážlivé; vždyť byli promočeni a vykřehlí. I žalovali sobě na své neštěstí; v tom však si náhle všimli, že se dostal oheň do takové výšky kmenu, (tam, kde se nahoru ohýbal a od země odděloval), u něhož byl rozdělán, že část jeho asi jako dlaň široká zůstala neomočena; dali se chutě do práce, až se jim posléze podařilo třískami i kusu kůry loupanými ze suchých míst chráněných kmenů znovu roznítiti oheň. Pak snesli na oheň hromadu velkých, suchých větví; oheň zapraskal a hoši byli zase spokojeni. Osušili vařenou kýtu a vesele hodovali; po jídle sedli si k ohni a vynášeli a velebili půlnoční své dobrodružství až do samého rána; vždyť nebylo tu suchého místečka, na něž by se byli mohli uložiti ke spánku.

Když slunce prvními paprsky začalo líbati hochy, přepadla je ospalost, i vyšli na písčitý břeh a ulehli k spánku.

Slunce je vysušilo; toho dne mrzutě hoši sháněli snídaní. Po jídle byli mrzuti a strnulí; jala je zase touha po domově. Tom si toho všiml i jal se obveselovati piráty, jak jen dovedl nejlépe. Však hochy nebavily kamínky, ani cirkus, ani koupání, aniž co jiného. Připomněl jim znamenité své tajemství a touto zmínkou vzbudil aspoň paprsek veselí ve tvářích kamarádů. Této příležitosti použil k nové lsti. Navrhl, aby přestali býti na chvíli piráty a byli k vůli změně zase chvíli Indiány. Oba byli uneseni touto myšlénkou; v okamžiku se svlékli a od hlavy k patě blátem nadělali po těle černých pruh; byli jako zebry; ovšem, že byli všichni náčelníky; pak lítali po lese, chystajíce se přepadnouti anglickou nějakou osadu.

Ponenáhlu se oddělili ve tři nepřátelské kmeny, vyskakovali s hroznými vzkřeky válečnými ze zálohy jeden na druhého a tisíckráte se vzájemně skalpovali. Byl to den bohatý na vraždy. Proto se jim tolik líbil.

Na večer sešli se v ležení hladoví a spokojení hoši. Tu však povstala nesnáz — nepřátelští Indiáni nemohou přece spolu jísti chléb pohostinství, dokud není uzavřeno příměří a uzavříti mír bez vykouření dýmky míru jest holou nemožností. O jiném způsobu aspoň žádný z nich neslyšel. Dva z divochů skoro litovali, že nezůstali raději piráty. Nic jiného však nezbývalo, požádali tedy vesele, jak jen dovedli, o dýmky a bafčili, jak se sluší a patří.

A hle! byli rádi, že se stali divochy, neboť tím mnoho získali; shledali, že si mohou nyní pokouřiti, a že nemusí již hledati ztracený nůž; trochu nevolno jim bylo, to však ani nestálo za řeč. Nedostatek vytrvalosti neměl jim brániti v dosažení vznešeného jejich cíle. Po večeři se opatrně trochu cvičili; měli zcela slušný úspěch a proto také veselý večer. Byli spokojenější a pyšnější na novou tuto schopnost, než kdyby se jim bylo podařilo kůži s hlavy i s těla sedříti několika nepřátelským kmenům. Necháme hochy kouřit, žvatlat a chlubit se, ježto jich zatím nepotřebujeme.