Dobrodružství Toma Sawyera/XIa

Dobrodružství Toma Sawyera
XI	XIa	XII

Údaje o textu
Titulek:	XI
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

K tomu, že se Tomova mysl vymanila z tajemného hoře, nemálo přispěla též okolnost, že ji zaujala nová, závažná událost. Rebeka Thatcherova přestala choditi do školy. Několik dnů zápolil Tom se svojí pýchou a snažil se »dáti jí výhost ze svého srdce«, však nechtělo se mu dařiti. Přistihl se několikráte, jak bloudí kol domu jejího otce v noci, a bylo mu náramně trudno. Stonala. Což jestli umře! Ta myšlénka ho poutala. Ani válka ho nevábila již, ani námořní lupičství. Kouzlo života zašlo, jen poušť z něho zbyla. Zahodil obruč i míč; přestaly ho baviti. Tetička byla znepokojena; začala na něm zkoušeti všeho druhu léky. Náležela k oněm zaslepeným lidem, kteří pevně věří ve výsadní léky a veškeré »nejnovější, osvědčené« methody směřující k vyléčení neb zmírnění každé nemoci. Tvrdošijně konala pokusy v oboru tomto. Sotva v něm nový objev učiněn, hořela dychtivostí sama se přesvědčiti o jeho ceně; ne snad na sobě, vždyť nikdy sama nestonala, nýbrž na někom, kdo se jí právě namanul. Předplácela se na všecky časopisy s názvem »Zdraví« a na všecky frenologické šmejdy; a celá se jenjen třásla na skvělou tu hloupost, jež zírala z každé řádky. V nesmyslné rady týkající se otázek, jak třeba větrati, kdy jíti spat, kdy vstávat, co jísti a co píti, jak mnoho denně se pohybovati, v jaké býti náladě, a jaké šaty nositi, věřila jako v evangelium a při tom ani nepozorovala, že zdravotní její listy obyčejně po měsíci zavrhly, co před měsícem doporučovaly. Byla to bytost prostosrdečná, jež neznala klamu; dala se tudíž snadno ošáliti. Sebrala všecky dryáčnické rady, všecky dryáčnické léky a takto vyzbrojena smrtí, objížděla na bledém koni — obrazně řečeno — s »peklem v patách«. — Pokládala se za anděla nemocných a za vtělenou »gileadskou masť« strádajících sousedů.

Právě se hlásalo léčení vodou a Tomův stav přišel jí náramně vhod. Denně ho budila časně z rána, do dřevníku ho postavila a proudy studené vody na něj lila; pak ho ručníkem jako pilník ostrým vydrhla, do mokrého prostěradla zabalila a pokrývkami obložila, div z Toma duši nevypotila; »žluté její skvrny draly se póry,« jak říkal Tom.

Přes to však více a více se vzmáhala jeho melancholie, i bledost a sklíčenost. I začala ho koupati v horké vodě, pouštěla na něj sprchy a potápěla ho. Však černý smutek hocha neopouštěl. Aby zvýšila účinky vody, dávala mu hubená jídla z ovesné mouky a zprýskavé přílepy. Jako do džbánu do něho lila, plníc ho denně různými, dryáčnickými lektvary.

Její prostředky neměly na Toma účinku. Tato okolnost budila úžas staré paní. Tu jeho lhostejnost musí překonati stůj co stůj!! V tom se dověděla o léčebném prostředku »Není bolu více«. I objednala si jej do zásoby. Okusila a potěšena byla výsledkem. Byl to vlastně oheň v kapalném skupenství. Upustila od léčení vodou a jinými prostředky a přilnula s důvěrou k léku »Není bolu více«. — I podala Tomovi na lžičku léku a s nejhlubší úzkostlivostí čekala na účinek. — Rázem ji opustily starosti, duše její nabyla zase klidu; neboť lhostejnost (Tomova byla vítězně překonána. — Divější, upřímnější zájem nebyl by mohl dáti na jevo, ani kdyby mu byla oheň pod nohama zapálila.

Tom cítil, že je na čase, vzchopiti se ze své nemoci; zničený jeho život byl sice dosti romantickým, začínal však býti tuze chudým pro jeho cit a tuze bohatým na rozmanité změny. Přemýšlel, jak by si ulevil, a posléze se rozhodl, že vášnivě si oblíbí lék »Není bolu více«. I žádal za něj tak často, že to už tetičku omrzelo, a konečně mu řekla, aby se sám o sebe staral a ji nechal na pokoji. Kdyby se v případě tomto bylo jednalo o Sida, jistě by její radost nekalilo žádné podezření, poněvadž však to byl Tom, prohlížela občas potají láhvičku. I shledala, že léku skutečně ubývá; nenapadlo jí ovšem, že chlapec lékem tím léčí štěrbinu v podlaze světnice.

Když Tom jednoho dne zase štěrbině léku podával, přišel k němu žlutý tetin kocour, jenž předl, pohlížeje žádostivě očkem po lžičce, a žádaje ho, by mu také dal okusiti. Tom pravil:

»Nepotřebuješ-li léku skutečně, Petře, ani mi o něj neříkej.«

Petr však dal na jevo, že léku potřebuje.

»Bude lépe, když si to ještě rozmyslíš.«

Petr si to však již rozmyslil.

»Žádal jsi mne o lék, dám ti jej, poněvadž nejsem takový; budeš-li však litovati své žádosti, nedávej vinu nikomu leč sobě samému.«

Petr souhlasil; Tom mu tedy otevřel hubu a nalil tam lektvaru »Není bolu více«. Petr vyskočil do výšky, vydal válečný vzkřek, a lítal kol do kola světnice, narážeje na nábytek, převrhuje květináče a šíře všeobecnou spoustu. Pak se postavil na zadní nohy, a v návalu veselosti vykračoval si po síni s hlavou hrdě vztýčenou a voláním svým hlásal světu nezměrnou svou blaženost. Potom začal zase divě lítat po domě, zmatek a zničení zůstavuje v zápětí. Když vkročila tetička Márinka, metal právě kocour dvojité kotrmelce, zakončil produkci mohutným jásotem a vyrazil otevřeným oknem, při čemž zbývající ještě květináče strhl. Stará paní úžasem zdrcena, hleděla přes brejle na to divadlo; Tom ležel na zemi, a smál se, div se nezadusil.

»Tome, co jenom je tomu kocourovi?«

»Nevím, tetičko,« vyrazil chlapec.

»Tohle jsem neviděla, co živa jsem. Proč pak tolik řádí?«

»To opravdu nevím, tetičko Márinko; to kocouři vždycky tak řádí, mají-li dobré časy.«

»Takhle že řádí?« Přízvuk té otázky polekal trochu Toma.

»Ano, tetičko, Já aspoň myslím, že ano.«

»Myslíš?«

»Ovšem, tetičko.«

Stará paní se shýbla; Tom ji sledoval se zájmem, jenž rostl s jeho úzkostí. Bylo již pozdě, když pochopil, »odkud vítr věje«. Zrádná lžička vyčnívala zpod záclony. Tetička Márinka ji zdvihla a držela v rukou. Tom sebou škubl a sklopil oči. Tetička vzala Toma jako obyčejně za ucho a naklepala mu důkladně náprstkem hlavu.

»Proč pak tak trápíš ubohou tu němou tvář?«

»Udělal jsem mu to z lásky — poněvadž nemá žádnou tetičku.«

»Nemá tetičku! — hlupáku. A co na tom?«

»To je vážná věc. Neboť kdyby měl tetičku, sama by mu vypálila vnitřnosti. A nelítostně by mu je usmažila, jako by to byl nějaký člověk.«

Teta Márinka pocítila náhle výčitku svědomí. Celá záležitost ocitla se tím v novém světle; co bolí kocoura, bolí kluka snad také. I změkla a zasmušila se. Oči jí trochu zaslzely, i vložila ruku na Tomovu hlavu a pravila vlídně:

»Měla jsem jen tvůj prospěch na zřeteli, Tome. A tobě, Tome, lék prospěl.«

Tom se zahleděl do její tváře a sotva znatelný záblesk šelmovství kmitl jeho vážností.

»Vím, tetičko, že jste měla jen moje blaho na zřeteli, já však jsem chtěl Petrovi také prospěti. A také jemu lék prospěl. Nikdy jsem ho neviděl tak pěkně skákat — —«

»I dej pokoj, Tome, a nezlob mne zase. A teď buď zase hodným hochem; nemusíš již užívati léku.«

Tom přišel do školy v čas. I neušlo obecné pozornosti, že zvláštní ta událost byla v poslední době na denním pořádku. Také dnes, jak bylo poslední dobou jeho zvykem, obcházel vrátka budovy školní, místo aby si hrál s kamarády. Nebylo mu dobře, říkal; a skutečně bylo na něm viděti, že stůně. Dělal, jako by se jen tak všelikam díval, jen ne tam, kam se díval ve skutečnosti na silnici. V tom se objevil Bohumír Thatcher na obzoru; Tomova tvář zazářila; chvíli se ještě díval, pak se smutně obrátil. Když přišel Míra Thatcherů do školy, Tom ho oslovil, vyčkávaje opatrně vhodné příležitosti, by se mohl zmíniti o Rebece; těkavý hoch však nepostihl, kam Tom míří. Tom číhal a číhal, těšil se blahou nadějí, kdykoli se sukně mihla na obzoru, a nenávist pojal pak proti každé, jakmile se objevilo, že to není ta pravá. Konečně přestaly sukně na obzoru se zjevovati, i upadl v beznadějnou zádumčivost; i vešel do prázdné školní síně a sedl na své místo, by se oddal žalu svému. V tom shlédl ještě jednu sukni u vrátek a srdce mu poskočilo. Rychle vyběhl a »řádil« jako divoch; křičel, smál se, kluky honil, skákal přes plot vydávaje v šanc svůj život a zdravé hnáty, po rukách chodil, na hlavu se stavěl — zkrátka prováděl všeliké hrdinské skutky, na které si právě vzpomněl, dívaje se chvílemi po očku zda ho Rebeka Thatcherova pozoruje. Ta však jako by o ničem nevěděla; ani na něj nevzhlédla. Což je to možno, že by si byla ještě nevšimla jeho přítomnosti? I začal své produkce odbývati v její bezprostřední blízkosti; běhal vydávaje válečné vzkřeky, chytil čepici jednoho z kluků, a hodil ji na střechu, vrazil do skupiny dětí a rozmetal je na všecky strany, a konečně se jí rozpleskl před nosem, div ji neporazil — tu se obrátila hrdě vztyčivši nosíček, i zaslechl slova: »Hm! někdo myslí, kdo ví, jak mu to sluší, — když se tak dvoří!!«

Tom se zarděl. Sebral se a pryč se odplížil, zdrcen a sklíčen.