Dobrodružství Toma Sawyera/XIII

Dobrodružství Toma Sawyera
XII	XIII	XIV

Údaje o textu
Titulek:	XIII
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Když se Tom ráno probudil, divil se, kde se to nalézá. Sedl si, protřel si oči a rozhlížel se kol sebe; pak pochopil vše. V přírodě panovalo chladné, šedivé šero rána, a v hlubokém pronikavém klidu a mlčení lesním skryt byl rozkošný pocit odpočinutí a míru. Ani lístek se nepohnul; ni jediný zvuk nerušil vážné rozjímání přírody. Na listech i travinách visely korálovitě seřaděné krůpěje rosy. Bílá vrstva popela kryla oheň a jemný modravý kotouč dýmu stoupal přímo k nebesům. Pepík i Frantík ještě spali. V tom, daleko v lesích, ozvalo se ptáče; jiné mu odpovídalo; nyní zase klepání datla rozlehlo se lesem. Znenáhla bělela temná šeď chladného jitra, znenáhla množily se hlasy tvorů, a život se hlásil k svému právu. Zázračný obraz představující přírodu, jak ze sna k nové činnosti se probouzí, zjevil se zraku zadumaného chlapce. Malá, zelená housenka lezla po oroseném lístku, zvedajíc občas do výše dvě třetiny svého tílka — »větřila«; pak zase pokračovala ve své cestě — »měřila«; tak se aspoň Tomovi zdálo; a když sama o sobě k němu zaměřila, seděl tiše jak pěna, a naděje jeho vzrůstaly a mizely dle toho, zda onen červík k němu mířil neb stranou chtěl se uchýliti od své dráhy; a když posléze housenka visící zkřiveným svým tilkem ve vzduchu, po několik vteřin trapných pro Toma, se rozmýšlela a pak náhle se ocitla na jeho noze, by zde zahájila svou chůzi, zaradoval se Tom; vždyť to bylo znamením, že dostane nový oblek — beze vší pochyby skvostný stejnokroj pirátů. Tu zase průvod mravenců se, vynořil ze všech koutů a šel po své práci; jeden z nich statečně zápasil s mrtvým pavoukem, jenž ho velikostí pětkráte předčil, a vlekl ho nožkami svými přímo na jeden z pařezů. Hnědá, skvrnitá pinkalinka šplhala v závratnou výši, na stéblo trávy; Tom se k ní sklonil a zvolal:

Linko, pinkalinko! leť již rychle domů,
hoří! vyrvi dítky živlu tomu!!«

i načechrala si křídla a vzlétla, by se sama přesvědčila — to hocha nikterak nezaleklo, vždyť věděl ode dávna, že tento brouček silně věří v požáry a sám více než jednou zneužil jeho slabosti. Hned zase uzřel sisyfa valícího úporně své břímě; jehož se dotkl, chtěje viděti, jak k tělíčku přimkne nožky, stavě se mrtvým. Ptáci mile již šveholili. Ptáček, posměváček severu, usedl na větevku nad Tomovou hlavou a jal se napodobiti sousedy, unesen jsa rozkoší zpěvu; pronikavě křičící sojka kmitla se v letu jako paprsek modravé záře, a usedla na větevku skoro v dosah jeho rukou, naklonila na stranu hlavičku a s nyjící zvědavostí zahleděla se na cizince; šedá veverka a velká jakási šelma z rodu lišek pobíhala opodál a sedala chvílemi důvěrně pohlížejíc na chlapce, neboť divoká ta zvěř patrně dosud ještě neuzřela lidského tvora, a snad ani nevěděla, má-li se ho báti čili nic. Celá příroda procitla již ze spánku; vše se hýbalo životem, na všech stranách prokmitaly dlouhé paprsky sluneční záře hustým stromovím a několik motýlů se zatřepetalo vzduchem.

Tom vzbudil druhé piráty; všichni odběhli s hlučným jásotem a ve chvilce shodili šaty a honíce se vespolek, dováděli v mělké, průhledné vodě bílé písčiny. Netoužili již po malé osadě dřímající v dálce za velebnou hladinou vodní. Těkavý proud či snad nepatrné vystoupení řeky odtrhlo jejich vor, to však je právě těšilo, poněvadž tím jaksi spáleny jsou mosty mezi nimi a civilisovaným světem.

Do svého ležení vrátili se ku podivu občerstveni, spokojeni a hladovi; a brzy zase zaplápolal polní jejich oheň. Frantík nalezl na blízku pramen čisté, studené vody; hoši si urobili číše z velikých dubových a kaštanových listů a zdálo se jim, že tak voda, oslazená divokým půvabem lesů, dobře jim nahradí kávu. Pepík krájel k snídaní maso, Tom a Frantík mu však řekli, by se chvilku zdržel; i vyhledali na břehu vhodné místo a vhodili do řeky vlasce; nečekali dlouho na kořist. Než se Pepík nadál, vra celi se hoši s několika pěknými candáty, dvěma okouny a malou bělicí — zásoba tato byla by stačila pro celou rodinu. I usmažili ryby se slaninou a byli překvapení; nikdy před tím nechutnala jim žádná ryba tak znamenitě. Nevěděli, že čím dříve se čerstvě chycená ryba usmaží, tím je lepší; a zapomněli, že spánek ve volné přírodě, hojné pohyby, koupání a notná dávka hladu také něco vydá.

Po snídaní si lehli do stínu, při čemž si Frantík zakouřil a potom se pustili lesem na výzkumy. Kráčeli vesele ku předu, přes trouchnivějící kmeny, hustými křovinami, a mezi velebnými vládci lesů, od korun až k zemi ovinutými skvostnými věnci révy. Chvílemi přišli také na útulná místečka zarostlá trávníkem a zdobená kvítím.

Na své cestě shlédli mnoho věcí, z nichž se potěšili, a nic, co by je polekalo. Přesvědčili se, že ostrov obnáší asi tři míle zdélí a čtvrt míle zšíří, a že na místě, kde je břeh nejbližší, jest ostrov od pevniny oddělen toliko úzkým průplavem as dvě stě kroků širokým.

Každou hodinu se koupali i vrátili se tudíž teprve pozdě odpoledne do svého ležení. Poněvadž byli příliš hladovi, nepřestali na rybách, nýbrž pustili se do vzácné, studené kýty a pak si lehli do stínu, by si vespolek pohovořili. Rozmluva jejich brzy ochabovala, až konečně ztichla docela. Velebné ticho, vládnoucí v lesích a pocit osamocení začal účinkovati na mysl hochů. Dali se do rozjímání. I jala je neurčitá jakási touha. Tato vzala na se mlhavý tvar — byla to pučící tesknost po domově. Také Finn, »Rudá Ruka« snil o svých schodech a prázdných sudech. Všichni však se styděli za tuto svou slabost, a nikdo z nich neměl dosti odvahy, by pronesl svou myšlénku.

Již chvíli slyšeli hoši temné, zvláštní zvuky z dálky, podobně asi jako často slyšíme tikot hodin, o nichž dobře nevíme. Nyní však se stal tajemný ten zvuk zřetelnějším a upoutal jejich pozornost. Hoši se lekli, podívali se na sebe a začali naslouchati. Nastalo dlouhé ticho, hluboké, ničím nerušené; pak dunivá, temná rána z dálky zalehla k jejich sluchu.

»Co to je?« zvolal tiše Pepík.

»Nevím,« zašeptal Tom.

»Hrom to není“ pravil Frantík postrašen, »poněvadž hrom — —«

»Buď tiše,« pravil Tom; »poslyš — mlč.«<

Čekali chvíli, jež se jim zdála věčností a pak stlumená rána zase přerušila velebné ticho.

»Jděm’ se podívat.«

Vyskočili a pospíšili k břehu, naproti osadě se prostírajícímu. Zde rozhrnuli křoví a dívali se přes hladinu vodní. Malý parníček z přívozu plul po proudu ve vzdálenosti jedné míle pod osadou. Paluba, jak se zdálo, plna byla lidí. Kolkolem projíždělo se několik člunů, a plulo po proudu nedaleko parníčku; hoši však nemohli rozeznati, co ti lidé na lodích dělají. V tom velký kotouč bílého dýmu zvedl se z boku parníku, a mezi tím co se rozptyloval a přecházel v mlhavý mrak, táž temná rána zalehla v uši naslouchajících hochů.

»Už to mám!« vzkřikl Tom; »někdo se utopil.«

»Máš pravdu,« pravil Frantík, »když se loni utopil Vilík Turnerů, taky to dělali; stříleli nad vodou z děla a Vilík vyplaval na povrch. Vezmou bochníky chleba, nalijí do nich rtuti a hází je do vody; tyto bochníky pak plavou až na místo, kde se právě nalézá utopenec.«

»Slyšel jsem o tom,« řekl Pepík. »To bych rád věděl, proč to ten chléb dělá.«

»Tady se nejedná vlastně ani tak o ten chléb,« pravil Tom, »jako snad spíše o to, co říkají, než bochníky do vody hodí.«

»I vždyť oni nic neříkají,« na to Frantík. »Viděl jsem to; neříkají nic.«

»To je hloupost,« vece Tom. — »Snad si to říkají v duchu. To se rozumí, že říkají. Zeptej se koho chceš.«

Oba hoši soudili, že Tom má pravdu, poněvadž se přece nelze domnívati, že by hloupý bochník chleba, nedostane-li se mu poučení nějakým říkáním, tak vážné poslání tak chytře vyřídil.

»Na mou duši, teď bych tam rád byl,« pravil Pepík.

»Ba já taky,« vece Frantík. »Dal bych za to nevím co, kdych věděl, o koho se jedná.«

Hoši naslouchali a trpělivě čekali. V tom se kmitla Tomovi spasná myšlénka hlavou, i zvolal:

»Hoši, už vím, koho hledají: nás!!«

Rázem pocítili své velikánství. Byl to pro ně skvělý úspěch; byli pohřešeni; byli oplakáváni, lidé se pro ně trápili; slzy prolévali; dávali si vinu z nelaskavého svého chování se k nešťastným, ztraceným těm dětem, ustavičně litovali a výčitky si činili; hlavní věcí však bylo, že o zmizelých celé město bude mluviti, a všichni jejich známí kluci jim budou záviděti jejich slávu. To bylo znamenité. Již proto by se vlastně doporučovalo býti pirátem.

Když se začalo šeřiti, odebral se parník na své stanoviště a čluny zmizely s hladiny. Piráti se vrátili do svého ležení. Jásali, plní jsouce ješitné radosti z nové své slávy a ohromného zmatku, jejž vzbudili. Chytili rybu, připravili večeři a po jídle začali rozjímati, jak asi o nich doma smýšlejí a mluví; a s jejich stanoviska milý byl pohled na obrazy všeobecného truchlení, jež si v duchu kreslili. Jakmile však je začaly haliti stíny noci, ustávali ponenáhlu v hlučném hovoru, a seděli hledíce upřeně do ohně; myšlénky jejich bloudily patrně zcela jinde. Tu zmizelo nadšení, a Tom i Pepík marně se bránili vzpomínkám na osoby, jež se doma asi netěší jako oni z povedeného jejich taškářství. Dostavily se pochybnosti, byli znepokojeni a nešťastni, jeden neb dva vzdechy nepozorovaně uklouzly. Pepík bojácně se pokoušel nepřímo z nich vytáhnout, jak oni pohlížejí na návrat do civilisovaného světa — ne sice teď hned, však —

Tom ho posměchem svým zahanbil! Frantík, který dosud zachoval statečnost, přidal se na stranu Tomovu, a nestálý druh musil rychle všecko »vysvětlit« a byl rád, že vyvázl z rozpaků, co nejméně potřísniv své jméno zbabělou touhou po domovu. Odboj byl takto na okamžik hladce zlomen.

Když nastala noc, začal Frantík klímati a pak chrápati; po něm usnul Pepík. Tom ležel chvíli opřen o loket a bedlivě oba pozoroval. Posléze se zvedl a opatrně klekl, hledaje cosi v trávě osvětlované odrazy, jež vrhaly plameny ohně. I zdvihl a pozorně prohlédl několik velkých, poloválčitých kusů tenké, bílé kůry javorové, a konečně zvolil z nich dva, jež se mu hodily. Pak si klekl k ohni a pracně cosi na oba červenou křidou napsal; jeden z nich svinul a dal do kapsy své kazajky, kdežto druhý položil Pepíkovi do klobouku, který trochu dále od majitele posunul. Do klobouku dal také jisté dětské klenoty ceny neskonalé, jako na př. kus křídy, kaučukový míč, tři udice a kamínek, který každý zná pod jménem »pravý křišťál«. Pak opatrně po špičkách mezi stromy odeběhl, až se ocitl z doslechu chlapců a rychlým klusem zamířil přímo k písčině.