Dobrodružství Toma Sawyera/X

Dobrodružství Toma Sawyera
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	X
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Oba hoši uháněli k vesnici; strachy ani slova nepromluvili. — Chvilkami ohlíželi se za sebe bázlivě, jako by se obávali, že je někdo pronásleduje. V každém pařezu, který uzřeli cestou, tušili muže a nepřítele, i stajili po každé dech; a když běželi kol několika osamocených chatrčí ležících nedaleko vsi, zdálo se jako by štěkot poplašených psů dodával rychlosti křídel jejich nohám.

»Aspoň kdybychom mohli doběhnouti ke staré koželužně, prve než klesneme!« šeptal Tom, při každé slabice ztěžka oddechuje. »Již to déle nevydržím.«

Namahavé supání Frantíkovo bylo mu jedinou odpovědí, a hoši upřeli zraky k cíli svých nadějí, a napjali všechny své síly, by ho dostihli. I mířili přímo k němu a posléze vletěli udýchání otevřenými dveřmi dovnitř a klesli rozradostnění a vysíleni v ochrannou temnotu. Krev začala volněji proudit a Tom zašeptal:

»Frantíku, co myslíš, že za to dostane?«

»Jestliže dr. Robinson zemře, myslím, že bude oběšen.«

»Myslíš?«

»Vím to jistě, Tome.«

Tom chvilku přemítal; pak pravil:

»A kdo ho prozradí? My?«

»I co tě to napadá? Dejme tomu, že by se něco stalo, a že by ,Rudého Józu‘ neoběsili, jistě že by nás dříve neb později ze světa zprovodil, jako že se Frantík Finnů jmenuji.«

»Na to jsem také pomýšlel, Frantiku.«

»Má-li ho někdo prozraditi, ať ho prozradí Potter, je-li tak hloupý. Bývá slušně opilý —«

Tom neodpověděl, — přemítal dále. Pak zašeptal:

»Frantíku, Potter o tom neví. Kterak by to mohl vyzraditi?«

»Proč by o tom nevěděl?«

»Poněvadž právě dostal tu ránu, když Rudý Józa vraždu spáchal. Myslíš, že něco viděl? Myslíš že něco ví?«

»Na mou duši, Tome, to je pravda!«

»A ostatně poslyš! — možná, že ho ta rána zabila!«

»Ó ne, mně se nezdá, Tome. Měl v sobě kořalku; pozoroval jsem to; ostatně kořalku má v sobě stále. Když se tatínek opije, tu bys moh’ chalupu mu hodit na hlavu a nic bys mu neudělal. Sám to říká. A Potter je taky takový. Však střízlivý člověk by měl, trvám, na té ráně dost.«

Tom chvíli mlčky rozvažoval, pak pravil:

»Frantíku, neprozradíš nikomu ničeho?«

»Tome, musíme mlčeti. Víš to dobře. Ten ďábel by nás utopil jako koťata, kdybychom o té věci jenom kvikli, a on pak nebyl oběšen. Teď poslyš: Tome, přísahejme sobě vzájemně — musíme to učiniti — přísahejme si, že budeme mlčeti.«

»Tedy dobrá, Frantíku. Tak to bude nejlépe. Zvedněme ruce a přísahejme si, že — —«

»Och ne, to by nebylo nic platné. To stačí jenom pro malicherné, všední a obyčejné případy, zvláště když se jedná o všelijaké hlouposti s holkami, jež z chvástavosti všecko vyžvatlají — zde však musí býti psaná přísaha, když je věc tak velice vážná. A krví!«

Tom přistoupil ochotně k této myšlénce. Byla to myšlénka hluboká, tajemná a strašlivá; doba, poměry, okolí — to vše bylo v souladu s touto myšlénkou. I zvedl čistý šindel, osvětlený měsíční září, vyňal z kapsy kus »červené křídy« a při svitu měsíce pracně naškrábal následující řádky, klada důraz na každý volný tah shora dolů tím, že při něm vsunul jazyk mezi přední zuby, uvol ňuje jej při každém tahu zdola nahoru:

»Frantík Finnů a
Tom Sawyerů
přísahají, že zachovají
mlčení o věci té
a že se raději na věky
do země propadnou,
než by jediné jen
slůvko prozradili.«

Frantík náramně úžasl nad Tomovou zběhlostí v písmě a nad vznešeností jeho výrazů. Pak vyňal rychle z límce od kabátu špendlík a chtěl se jím píchnouti do prstu; Tom však pravil: »Zadrž! To nedělej. Špendlík je z mosazi. Mohla by na něm býti měděnka.« »Co je to měděnka?«

»To je jed. Ano, jed je to. Polkni kousek, — uvidíš.«

Tom vyvlekl z jedné své jehly nit a každý se píchl do bříška svého palce a vytlačil z něho kapku krve.

Po několikerém stisknutí palce Tom konečně napsal začáteční písmena svého jména, používaje k tomu břiška svého malíčku za péro. Pak ukázal Frantíkovi, jak se dělá F, a přísaha skončena. — Když pochovali ke zdi šindel, pronášejíce při tom strašlivé formule a říkadla, zdálo se jim, jako by byli pouta svírající jich jazyky zamkli a klíč zahodili.

V tom postava jakási otvorem na druhém konci zbořeniště pokradmo se protáhla, oni však si toho nevšimli.

»Tome,« zašeptal Frantík, »a to nesmíme nikdy to tajemství vyzradit — nikdy?«

»Ovšem, že ne. Nechť se stane cokoli, musíme mlčet. Vždyť bychom se do země propadli — což jsi už zapomněl?«

»Ovšem, máš pravdu.«

Chvilku si ještě cosi šeptali. Náhle pes jakýs venku — as ve vzdálenosti desíti stop — táhle, žalostně zavyl. Hoši rychle přitiskli se těsně k sobě, v strašlivém zděšení.

»Na koho z nás asi se chystá?« vzdychl náhle Frantík.

»Těžko říci — podívej se štěrbinou. Rychle!«

»Podívej se ty, Tome!«

»Nemohu — nemohu, Frantíku!«

»Prosím tě, Tome, podívej se. Zase vyje.«

»Pane Bože, jaká radostl« šeptal Tom. »Poznávám ho po hlasu, je to Bull Harbison.«^[1]

»To je dobře — na mou pravdu, Tome, — k smrti jsem se polekal; myslil jsem zcela jistě, že to je zaběhlý pes.«

Pes venku zavyl znova. Hoši se zase poděsili.

»To není Bull Harbison!« šeptal Frantík. »Podívej se, Tomel« Tom strachem se chvěje, poslechl a přiložil oko ku štěrbině. Sotva slyšitelně pak zašeptal:

»Je to zaběhlý pes, Frantiku!«

»Bože můj! Na koho z nás má asi namířeno?«

»Bezpochyby na oba, Frantíku. Vždyť jsme pohromadě!«

»Tome, jsme ztraceni. Mohu si lehce vypočítat, kam se po smrti dostanu. Byl jsem vždycky tak bezbožný.«

»Aby do toho! — — To mám za to, že jsem chodil za školu, a tropil věci nedovolené. Mohl jsem také být hodný jako Sid, kdybych byl jen opravdu chtěl — já však jsem se o to ani nepokoušel. Dostanu-li se zdráv z těchto míst, však já kamarádům v nedělní škole ukáži, co dovede Tom Sawyer.«

A Tom začal trochu vzlykat.

»Ty a zlý!« A Frantík začal také vzlykat. »Věř mi, Tome Sawyere, ty jsi anděl proti mně. Och, můj Bože, Bože, Božel Kdybych já byl na tvém místě.«

Tom se trpce usmál a zašeptal:

»Hleď, Frantiku! On se odtud vzdaluje!«

Frantík pohlédl ven, se srdcem překypujícím radostí.

»I na mou dušil Snad na nás ani nešel!«

»Ovšem že ne. Ani mu to nenapadlo. To je dobré! A na koho tedy jde?«

Štěkot psa ustal. Tom napjal sluch.

»Pst! Co je to?« šeptal.

»Nějaké zvuky — jako když vepř chrochtá. Nikoli — někdo tu chrápe, Tome!«

»Tak? A kde asi, Frantíku?«

»Snad tam dole na druhém konci. Aspoň se mi tak zdá. Tatínek tady někdy s prasaty spával; to ti byly zvuky, jako by pilou fošny řezal. Ostatně myslím, že se nikdy více k nám nevrátí.«

Touha po dobrodružstvích znovu pojala mysl chlapců.

»Frantíku, budeš mne následovat, půjdu-li napřed?«

»Nemám mnoho chuti, Tome. Co kdyby to byl Rudý Józa!«

Tomovi klesla mysl. Náhle však pokušení se znovu ujalo, a chlapci se rozhodli, že se odváží podniku, dorozuměvše se předem, že vezmou nohy na ramena, jakmile by chrápání ztichlo. I kradli se po špičkách na druhý konec stavby, jeden za druhým. Když se ocitli ve vzdálenosti asi pěti kroků od chrapouna, šlápl Tom na suchý prut, který se s ostrým praskotem zlomil. Spáč zastenal, trochu se skroutil, tak že svit měsíční padl na jeho tvář. Byl to Potter. Chlapcům ztuhlo sic srdce i tělo strachem, když sebou onen muž pohnul, nyní však zmizely jejich obavy. I vyšli po špičkách, rozbitým přístřeškem proti nepohodě, a stanuli opodál, by se spolu rozloučili. Táhlé, žalostné vytí znovu se rozlehlo tichou nocí! I obrátili se a uzřeli neznámého psa, jak stojí ve vzdálenosti několika kroků od místa, kde Potter ležel, a jak s čenichem k nebi obráceným k Potterovi míří.

»Pro Pána Boha! to je on!« vzkřikli jedním dechem oba hoši. »Poslechni, Tome, zaběhlý pes prý vyl as před čtrnácti dny o půlnoci u domu Jana Millera; sýček téhož večera přiletěl na plot a volal; a podnes nikdo z toho domu neumřel.«

»Vím o tom. Nechť tedy nikdo nezemřel! Což ale nespadla poslední neděle Gracie Millerova v kuchyni do plamenů, a nepopálila se strašlivě? A to bylo v sobotu na to.«

»Ovšem, ale neumřela. Ano, vede se jí již lépe.«

»Dobře tedy; jen dočkej času. Po té je veta, právě jako po Potterovi. Každý černoch ti to řekne, a ti se v těch věcech dobře vyznají, Frantíku.«

Pak se rozešli, v duchu přemítajíce.

Když Tom oknem vlezl, již skoro svítalo. Náramně opatrně se svlékl, raduje se v duchu, že nikdo neví o jeho výletu. Nevšiml si, že zlehka chrnící Sid bděl a nespal skoro celou hodinu.

Když Tom procitl, Sid byl již dávno oblečen; byl pryč. Den byl znamenitě již pokročil; bylo hezky pozdě. Tom se lekl. Proč pak ho nezavolali a neburcovali jako obyčejně? Tato myšlénka budila v něm divné předtuchy. V pěti minutách se oblékl a seběhl dolů po schodech; pociťoval smutek a ospalost. Rodina seděla ještě u stolu, byli však již po snídaní. Nikdo ho neplísnil; všichni od něho odvraceli zraky; ticho panující a slavnostní nálada mrazila vinníka. I sedl ke stolu, a tvářil se velmi vesele, bylo to však marné; nikdo se nesmál, nikdo neodpovídal, ztichl tedy a dal plnou zvůli svému hlubokému smutku.

Po snídaní vzala teta Toma stranou, a Tom div nezajásal v naději, že bude bit; nestalo se to však. Tetička se nad ním dala do pláče, a ptala se ho, kterak může staré její srdce tolik trýznit; posléze ho začala pobízet, aby jen šel a zahubil sebe a šedivé její obavy zármutkem do hrobu přivedl; neboť k čemu prý má býti další její trápení. To bylo tisíckráte horší než výprask; Toma bolelo tentokráte srdce více, než jindy celé tělo. Naříkal, prosil za prominutí, sliboval znovu a znovu, že se polepší; posléze byl propuštěn, cítil však, že mu tetička úplně neodpustila a že jen slabou chová důvěru k jeho slibům.

Stav jeho byl tak žalostný, že docela zapomněl Sidovi se pomstit; Sidův rychlý ústup zadními vrátky objevil se tudíž zbytečným. Jako omámen potácel se smutně do školy, a přijal tu spolu s Pepíkem Harperovým výprask za to, že předešlého dne za školou hrál »špačka« jako člověk, jehož nitro zaujato je vážnějším bolem, a jenž nemá smyslu pro malichernosti. Pak se odebral na své místo, lokty se opřel o lavici, bradu vzal do dlaní a upřel do stěny utkvělý pohled prozrazující žal, jenž dosáhl nejvyšší míry, kterou nelze již překročiti. Cosi tvrdého tlačilo ho v loket. Po chvíli pak pomalu a smutně změnil polohu těla a vzal do ruky s povzdechem onen předmět. Byl v papíře. Rozbalil papír. Následoval dlouhý, unylý a vášnivý povzdech, srdce jeho stíženo bylo děsnou ranou. Byl to jeho mosazný knoflík od kočáru! Poslední toto pírko zlomilo velbloudovi hřbet —

---

1. Kdyby byl měl p. Harbison otroka jménem »Bull«, Tom by mu byl jistě říkal Harbisonův Bull; však syn nebo pes toho jména zval se Bull Harbison.