Dobrodružství Toma Sawyera/VI

Dobrodružství Toma Sawyera
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	VI
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

V pondělí ráno bylo Tomovi Sawyerovi nevolno. V pondělí ráno mu bylo vždycky nevolno, poněvadž tímto dnem počínalo jeho loudavé, týdenní školní utrpení. Toho dne bývalo obyčejně první jeho myšlenkou přání, by nebylo vůbec svátků, neboť takto stávalo se zvykání na vězení a pouta daleko obtížnějším.

Tom ležel v myšlénky ponořen. V tom mu napadlo, kéž by byl nemocen; nemusil by do školy. Temná naděje se mu zjevila. I jal se zkoumati své tělo. Nikde žádná bolest; prohlížel znovu. V tom se mu zdálo, že cítí ujímání, i jal se bolesti rozněcovati pln blahé naděje. Bolesti však brzy ochably a náhle utuchly docela. I přemítal dále. Náhle mu cosi napadlo. Jeden hoření zub se mu viklal. Šťastná to náhoda; již se chtěl dát do řvaní, jako »honicí pes«, jak říkával, tu však si vzpomněl, že, kdyby s takovou omluvou k tetičce přišel, že by mu zub vytrhla a to by bolelo. — Rozhodl se tedy, že zub zatím nechá v záloze, a že bude pátrati po chytřejší omluvě. Nic si nemohl vymysliti, v tom si však vzpomněl, kterak pan doktor jednou vypravoval o jistém nemocném, který by byl málem přišel o prst, a který si dvě neb tři neděle s prstem poležel. Chlapec rychle vytáhl zpod pokrývky bolavý prst a prohlížel si jej. Neznal však nutné příznaky takové nemoci; přece však věc stála za pokus, i jal se křičeti co hrdlo stačilo.

Sid spal, jako by se pranic nedělo.

Tom řval ještě silněji, i zdálo se mu, že ho prst opravdu začíná bolet.

Sid se ani nepohnul.

Tom řval, div se neudusil. I odpočal si, nalokal se vzduchu a vydal řadu znamenitých skřeků.

Sid chrápal dále.

Tom zuřil Volal »Side! Side!« i začal jím třásti. To účinkovalo; Tom začal znovu řváti. Sid zívl, protáhl se, zachroptěl, opřel se loktem a zadival se na Toma. Ten řval dále. Sid pravil:

»Tome, poslechni, Tome!«

Žádná odpověď.

»Ty, Tome! Tome! Co je ti, Tome?« I třásl jím a úzkostlivě mu hleděl do tváře.

Tom zabědoval:

»Ach, Side, nech mne, nestrkej do mne!«

»Co ti je, Tome? Musím zavolat tetičku.«

Ne, ne. Snad to samo přejde. Neříkej nikomu.« 

»Musím. Jenom, prosím tě, Tome, nenaříkej tolik, to je hrozné. Jak dlouho takto naříkáš?«

»Celé hodiny. Achich! Nech mne, Side. Vždyť mne zabiješ.«

»A proč jsi mne, Tome, dříve nevzbudil? Přestaň již, Tome! Tvůj nářek mi srdce utrhne. Tome, co je ti?

»Všechno ti, Side, odpouštím. (Zastenal.) Vše, co jsi mi kdy učinil. Až bude po mně —«

»Ale, Tome, vždyť ty přec neumřeš. Nesmíš umříti. Snad —«

»Odpouštím všem, Side. (Tom zastenal.) Vyřiď jim to. A zásuvku od okna a jednookou kočku dej oné cizí dívce, jež sem přijela a řekni jí —«

Sid však chytil šaty a odběhl. — Tomovi bylo teď opravdu zle, tak pěkně si představoval nemoc, a tak opravdově zněl jeho nářek.

Sid seběhl po schodech a volal:

»Tetičko Márinko, pojď honem! Tom umírá!« 

»Umírá!«

»Ano, tetičko. Pospěš si rychle!«

»Hlouposti! Tomu nevěřím!«

Přece však běžela po schodech nahoru, a za ní v patách Sid a Marie. Zbledla v obličeji, pysky její se chvěly. Když doběhla k posteli, vydechla:

»Tome! Tome, co ti je?«

»Ach, tetičko, mně —«

»Co ti je, — co ti je, dítě?«

»Ach, tetičko, nemohu hnout tímhle bolavým prstem!«

Stará paní klesla na židli, usmála se trochu, pak trochu zaplakala, a konečně se smála i plakala, obé zároveň. To jí dodalo nových sil, i pravila:

»Jak jsi mne polekal, Tome. Pusť z hlavy ten nesmysl, nech takových hloupostí!«

Nářek ustal, prst nebolel. Tomovi se to zdálo trochu hloupé i pravil:

»Zdálo se mi, tetičko Marinko, že v něm nemám vlády a tak velice mne to v něm loupalo, že jsem ani zubu necítil.«

»Zubu! A, co je se zubem?«

»Viklá se mi a tak strašlivě mne to píchá!«

»Tak, tak, jenom zase nezačni naříkat. Otevři ústa. Ovšem, viklá se, na to však neumřeš. Marie, podej mi hedvábnou niť a přines hořící poleno z kuchyně.«

Tom pravil:

»Prosím tě, tetičko, netrhej mi jej, už mne nebolí. Na mou duši, nebolí. Prosím tě, nech ho. — Vždyť já nechci zůstat doma.«

Tak už nechceš zůstat doma? A to jsi tropil ten hluk jen proto, že jsi chtěl zůstat doma a jít na ryby? Tome, Tome, mám tě tak ráda, ty však, jak se zdá, chceš utrápiti staré mé srdce taškářstvím.«

Zatím byly potřeby k trhání zubu přineseny. Stará paní uvázala na jeden konec hedvábné niti na smyčku Tomův zub, druhý konec přivázala k pelesti. Potom vzala rozpálené poleno a rychle chlapci až ke tváři je strčila. A již se zub houpal na pelesti.

Však všeliké útrapy bývají odměněny. Když se Tom po snídani ubíral do školy, záviděli mu všichni hoši, s nimiž se setkal, poněvadž mezera v hoření řadě zubů mu dovolovala chlubiti se zcela novým a zvláštním způsobem. Kol něho skupilo se mnoho chlapců, jež bavila taková podívaná; a jden z nich, jenž si usekl prst a proto byl tenkráte předmětem zbožňování a obecného uctívání, nyní poznal, že nemá na světě přítelíčka, a že je po slávě. Srdce mu pukalo, i pravil s opovržením, jehož si vlastně ani nebyl vědom, že to plivání Toma Sawyera není žádnou znamenitosti; jiný hoch však prohodil: »Kyselé hrozny, viď!« a zničený rek musil ustoupiti.

Krátce na to setkal se Tom s mladistvým pariou osady, s Frantíkem Finnem, jenž byl synem největšího opilce z města. Frantíka upřímně nenáviděly a jeho se strachovaly všechny matky tamější, poněvadž to byl hoch lenivý, nehodný, sprostý, rozpustilý a poněvadž všechny jejich děti tak se mu obdivovaly, s takovou zálibou jeho zakázané společnosti vyhledávaly a toužily jemu se vyrovnati. Tom měl stejný osud s ostatními slušnými hochy v tom aspoň, že záviděl Frantíkovi příjemné postavení vyvrhele, a dále v tom, že měl přísně zakázáno s ním si hráti. I hrál si tudíž s ním, kdykoli se k tomu naskytla příležitost. Frantík nosil vždy staré šaty po dospělých mužích, a šaty ty věčně oplývaly bohatými cáry. Klobouk jeho byl jakousi pustou troskou se širokým půlměsícem, který zbyl z jeho střechy; kabát, měl-li vůbec jaký, sáhal až k patám, tak že zadní knoflíky ocitly se hezky nízko; jediná šle držela jeho kalhoty; tyto byly nahoře v zadu uvolněny; nic v nich nebylo; roztřepené nohavice ucoural v blátě, neohrnul-li je. Frantík přicházel a odcházel, kdy se mu zachtělo. Byla-li pěkná pohoda, spával Frantík na schodech přede dveřmi, bylo-li vlhko, v sudech; nemusil choditi do školy, ani do kostela, nemusil pozdravovati, ani nikoho poslouchati: mohl jíti se koupat neb na ryby, kdy a kam chtěl a zdržeti se tam, jak dlouho mu bylo libo; nikdo mu nezapovídal rvačky; mohl býti vzhůru, jak dlouho si přál; na jaře chodil bos první a na podzim poslední ze všech dětí; nemusil se mýti, nemusil se převlékati; klíti uměl znamenitě — Zkrátka vše, co životu dodává ceny, směl tento chlapec dělati. Tak aspoň uvažovali všichni trýznění, věznění, slušní hoši v St. Petersburgu.

Tom zavolal na romanticky žijícího psance:

»Hej, Frantíku!«

»I nech mne na pokoji, já mám jinší věci.«

»A co máš?«

»Scíplou kočku.«

»Ukaž, Frantíku. Na mou duši, už je ztuhlá. Odkud ji máš?«

»Koupil jsem ji od kamaráda.«

»Co’s za ni dal?«

»Modrý lístek a měchýř, který jsem dostal na jatkách.«

»A kde jsi vzal ten lístek?«

»Koupil jsem jej před čtrnácti dny od Bena Rogerse za tyčku k obruči.«

»Poslechni k čemu je scíplá kočka, Frantíku?«

»K čemu? Hojí bradavice.«

»Jistě? To není možno. Já znám lepší prostředek.«

»To asi sotva. Jaký?«

» Inu, stuchlou vodu.«

»Stuchlou vodu.«

»Stuchlou vodu! To bych to chyt’!«

»Myslíš, že ne? Zkoušel jsi ji někdy?«

»Nezkoušel. Ale Robert Tanner to zkusil.«

»Kdo ti to povídal?«

»Inu, on to řekl Bohumíru Thatcherovi, Bohumír to řekl Jeníkovi Bakerovi, Jeník to řekl Jimovi Hollisovi, Jim to řekl Beňovi Rogersovi, Béňa to řekl jistému černochovi, a tento černoch to řekl mně. Tak teda!«

»Co z toho? Ti všichni lhou. Kromě toho černocha, kterého neznám. Neviděl jsem však ještě černocha, který by nelhal. I hlouposti! Tak mi tedy řekni, jak to Robert Tanner udělal.«

»Strčil ruku do strouchnivělého pařezu, v němž byla dešťová voda.«

»Za dne?«

»Ovšem.«

»Byl obrácen tváří k pařezu?«

»Ovšem. Aspoň se mi tak zdá.«

»Říkal při tom něco?«

»Nevím, myslím, že nic.«

»Aha! To povídej někomu jinému, že lze stuchlou vodou takhle hloupě vyhojit bradavice! To bys tak pochodil. Musíš jíti do prostřed lesů, kde jsi si vyhlédl nějaký pařez, a právě o půlnoci se musíš k němu obrátiti zády, strčit do něho ruku a při tom musíš říkat:

»Špalku, špalku, žíti nechci více,
nevezmeš-li si mé bradavice,«

potom musíš rychle odběhnout, na jedenáct kroků, s očima přimhouřenýma, pak se musíš třikrát na místě otočit, a můžeš jít domů, nikomu se však o tom nesmíš zmíniti. Poněvadž, kdybys něco vyzradil, kouzlo by rázem zmizelo.«

»Tak to možná je; ale Robert Tannerů to tak nedělal.«

»Ovšem, že nedělal; vždyť je bradavicemi zrovna osypán; a všechny by zahnal, kdyby věděl, kterak užívati stuchlé vody. Tisíce bradavic jsem takto z rukou zahnal, Frantíku. Beru stále žáby do rukou, a dostal jsem od nich bradavic vždycky dost. Někdy je také odstraním pomocí bobu.«

»O, bob je dobrý prostředek. Také jsem ho užíval.«

»Tak, a jak jsi to dělal.«

»Vezme se bob, rozpůlí se, řízne se do bradavice, až krev teče, pak polovina bobu omočí se v krvi, a kol půlnoci, když nesvítí měsíc, na křižovatce se zakope, a ostatek se spálí. Nyní zakrvácená polovička bobu, chtějíc přitáhnouti druhý kus bobu, bude stále a stále z bradavice krev ssáti, což krvi pomůže tak, že za chvilku zmizí bradavice docela.«

»Ano, tak je to dobře, Frantíku, ale ještě lépe je, říkáš-li, když zahrabáváš bob, slova: »Rychle jdi do země, nevracej se ke mně!« Tak to dělává Pepík Harperů, a ten byl skoro až v Coonvillu, a jinde všude. Teď mně však pověz, jak se vyhánějí bradavice scíplou kočkou?«

»Vezmeš kočku, jdeš s ní na hřbitov, před půlnoci k místu, kde pochován je nějaký bezbožník; o půlnoci přiletí čert, snad také dva nebo tři; viděti nebudeš nic, ale bude se ti zdáti, jakoby vítr fičel, nebo snad budeš jich řeči slyšeti ; až budou mrtvého odnášeti, hoď po nich kočku a při tom říkej: »Čert se žene za mrtvým, kočka za čertem, bradavice za kočkou; šťastnou cestu, s Bohem!« Takto zaženeš všechny bradavice.

»To může být pravda. Již jsi to zkoušel, Frantíku?«

»Nezkoušel, ale stará Hopkinsová mně to říkala.«

»Bude to asi pravda, říkají o ní, že je čarodějnicí.«

»I co říkají! Vždyť já vím, že je čarodějnicí. Tatínkovi taky učarovala. Tatínek to sám říká. Jednou šel a viděl, že mu čaruje, vzal kámen a kdyby se byla neuhnula, byl by ji zasáhl. A ještě téže noci spadl s přístřešku, na němž opilý ležel, a zlomil si ruku.«

»To je opravdu strašné. A dle čeho poznal, že ona čarovala?«

Tatínek to pozná zcela snadno. Říká, že dívá-li se někdo upřeně člověku do tváře, tu prý mu čaruje, zvláště šeptá-li při tom něco. Neboť šeptá-li si člověk, tu prý říká pozpátku »Otče náš!««

»Poslechni, Frantíku, kdy to chceš zkusit s tou kočkou?«

»Dnes v noci. Myslím, že si přijdou pro zemřelého starého Viléma.«

Vždyť již v sobotu měl pohřeb, Frantíku. Což pak by ho byli v sobotu v noci neodnesli.«

»To jsou hloupé řeči! Což pak před půlnocí mohou působiti jejich kouzla. A po půlnoci nastane neděle. Myslím, že se čerti v neděli tuze neukazují.«

»Na to jsem nevzpomněl. Ano, je to pravda. Nevzal bys mne s sebou?«

»Proč pak ne jen jestli se nebojíš.«

»Báti se! Hlouposti! Zamňoukneš na mne, viď?«

»Ovšem, ale musíš mně odpověděti, můžeš-li přijít. Posledně jsi mne nechal mňoukati, až starý Hays na mne začal házeti kamením a volal: ‚Zatrápená kočka!‘ I vzal jsem cihlu a hodil jsem mu ji do okna — neříkej to ale nikomu!«

»To se rozumí, že neřeknu. Oné noci jsem nemohl mňoukat, poněvadž u mne byla tetička; tentokráte ale zamňouknu. Ukaž, Frantíku, co to máš?«

»Inu nic, jen roztoče.«

»Kde’s ho chytil?«

»V lese.«

»Zač bys ho dal?«

»Nevím. Neprodám ho.«

»Dobře tedy. Ale je to malý roztoč.«

»Co se ti na něm nelíbí? Vždyť není tvůj. Mně stačí. Pro mne je dost veliký!«

»Roztočů je ve dříví plno. Kdybych chtěl, mohl bych jich nachytat na tisíce.«

»A proč tedy nenachytáš? Poněvadž dobře víš, že to nejde tak lehce. Tohle je náramně ranní roztoč; je to první roztoč, kterého jsem letos našel.«

»Poslechni, Frantíku, dám ti za něj svůj zub.«

»Ukaž mi jej.«

Tom vyňal z kapsy kus papíru a pozorně jej rozbaloval. Frantík ho toužebně pozoroval. Pokušení bylo velmi silné. Posléze pravil:

»Je pravý?«

Tom vyhrnul pysk a ukázal mezeru v řadě zubů.

»Dobře tedy,« pravil Frantík, »platí.«

Tom ukryl roztoče do škatulky, která byla kdysi vězením »štípavého brouka«; pak se oba rozloučili; každý z nich byl přesvědčen, že tím obchodem získal.

Když Tom došel ke školní osamělé budově, rychle vkročil do vnitř, jako člověk, jenž bez své viny zmeškal.

Pověsil klobouk na hřebík, a rychle skočil do lavice, v níž sedával. Pan učitel trůnící na vysoké velké rákosové lenošce, dřímal; uspávající šum učební síně ho ukonejšil. — Vkročení Tomvo ho probudilo.

»Tomáš Sawyer!«

Tom věděl, že kdykoli ho někdo osloví plným jménem, vždy to znamená neštěstí.

»Zde! pane učitel.«

»K tabuli! Řekni mně, proč přicházíš zase pozdě?«

Tom chtěl již vzíti útočiště ke lži, v tom uzřel dva dlouhé copy zlatého vlasu, splývající po zádech, a rychlým vnuknutím lásky postřehl rázem komu náležejí, a vedle této bytosti bylo jediné prázdné místo v celém oddělení dívčím. — I odpověděl hned:

»Zdržel jsem se s Frantíkem Finnovým; mluvili jsme spolu!«

Panu učitelovi krev stydla v žilách; zíral beznadějně v před. Děti přestaly hlučet; myslily, že se šíleně odvážný ten chlapec zbláznil.

»Co že jsi tropil?« tázal se pan učitel znova.

»Mluvil jsem s Frantíkem Finnovým.«

Tedy přece slyšel pan učitel dobře.

»Tomáši Sawyere, tak divnou omluvu dnes slyším poprvé; na takové darebáctví ani pouhá metla nestačí. Svlekni kabát!«

Ruka pana učitele lítala, dokud síly stačily; pruty metly hezky se otloukly. Pak následoval rozkaz.

»Teď jdi a sedni si k děvčatům! A příště se měj na pozoru!«

Smích, který se rozlehl síní, jak se zdálo, zalekl hocha, ve skutečnosti však hledati sluší příčinu jeho rozpaků spíše v mocné úctě, již choval k neznámé své modle a ve velkém štěstí, jež mu bylo popřáno. I sedl si na konec lavice; děvče pohodilo hlavou a poposedlo dále od něho. Děti začaly dělat různé posuňky, dávaly si pokyny, šeptaly, Tom však seděl tiše, ruce maje na dlouhé, nízké lavici, a zabral se, jak se zdálo, do své knihy. Děti od něho znenáhla odvracely pozornost, a obvyklý šum zase se rozléhal ztemnělou síní. V tom však chlapec začal pozorovati po očku dívku. Ta si toho všimla, ušklíbla se na něho a odvrátila se od něho na chvilku obličejem. Pak se opatrně ohlédla a hle! před ní leží broskev. Odstrčila ji zpět; Tom ji pomalu položil na dřívější místo; odstrčila ji zase, však již ne tak prudce. Tom ji zase vrátil; i nechala ji, kde byla. Tom naškrábal na tabulku: »Prosím tě, vezmi si broskev, mám jich více.««

Děvče pohlédlo na tato slova, nedalo však žádné odpovědi. V tom začal chlapec zase cosi psáti, zakrývaje tabulku levou rukou. Z počátku dívka se tvářila, jakoby si toho ani nevšímala, pak se začala jeviti lidská zvědavost, z prvu ovšem sotva znatelně. Chlapec psal, jako by ničeho nepozoroval. Děvče se pokusilo nenápadně nahlédnout, hoch však nedal ničím na jevo, že o tom ví. Posléze neodolalo a nesměle zašeptalo:

»Ukaž, co píšeš.«

Tom začal pomalu odkrývati nešťastnou karikaturu domu; obě střechy bylo vidět a kouř vycházející komínem podobal se drátu na vytahování zátek. Práce tato upoutala v té míře dívčin zájem, že zapomněla na celý okolní svět. Když shlédla celý obrázek, prohlížela jej chvilku, pak zašeptala:

»To je hezké — vykresli muže.«

Umělec zobrazil muže před domem; byl by mohl celý dům obkročiti; dívka však nesoudila příliš přísně; ta obluda ji uspokojila úplně, i zašeptala:

»Hezký to muž – nyní vykresli mne.«

Tom nakreslil písečné hodiny, k tomu nahoře měsíc v úplňku a údy jak nitky; do roztažených prstů vetknul ohromný vějíř.

»Vše je tak krásné ráda bych také kreslila,« pravila dívka.

»To je zcela snadné,« šeptal Tom. »Naučím tě tomu.«

»Opravdu? A kdy?«

»V poledne. Půjdeš k obědu domů?«

»Zůstala bych zde, chceš-li.«

»Tak dobře to je znamenité.«

»Jak se jmenuješ?«

»Rebekka Thatcherova.«

»A ty? Ach, již vím. Tomáš Sawyer, viď?«

»Tak mně říkají, mám li dostat bití. Dělám-li dobrotu, jmenuji se Tom. Budeš mně říkati Tom, ano?«

»Ano.«

Tom začal cosi škrábati na tabulce, zakrývaje písmo. Dívka již se neostýchala. Prosila, by jí dovolil nahlédnouti.

»Ale, to nic není,« pravil Tom.

»To není pravda.«

»Nic to není; co bys na tom viděla?«

»Ano, chci to vidět; prosím tě, nech mne nahlédnout.«

»Ty bys to na mne řekla.«

»Neřeknu jistě ne; jistě, jistojistě ne.«

»Neřekneš to tedy nikomu na světě? Co živa budeš?«

»Ne, neřeknu nikdy a nikomu. Tak mi to ukaž.«

»Ty to nesmíš číst!«

»Když mně tak bráníš, právě si to musím přečíst, Tome — i položila ručku svou na jeho a nastala malá tahanice. Tom dělal, jakoby zcela vážně odpíral, zatím však nechal pomalu sklouznouti ruku, až se objevila na tabulce slova: »Miluji tě.«

»I ty taškáři!« Pleskla ho trochu přes ruku, zarděla se však přece a zaradovala se v duchu.

V tom cítil nešťastný chlapec, jak ho cosi u ucha pomalu chytlo a do výše zvedlo. Jako ve svěráku přenesen byl na druhý konec síně do své lavice; cesta ta provázena ovšem prudkou salvou smíchu celé školy. Pan učitel stál potom nad ním několik strašných vteřin, a posléze odešel k svému stolci ani slova nepromluviv. Tomovi znělo v uchu, srdce však jásalo. Když síň zase ztichla, Tom zamýšlel opravdově se učit, byl však příliš rozčilen. I octl se myšlenkami svými v oddělení pro čtení, kde se mu tuze nedařilo, pak v oddělení pro zeměpis, kdež jezera převracel v hory, hory v řeky, řeky v pevnou zemi, až také zde byl zmatek dokonalý; konečně v oddělení pro slabikování, byl však »vyloučen« následkem dětinského žvastu, až posléze musil odevzdati pamětný cínový peníz, který okázale po několik měsíců nosil.