O bídě lidské/Dobročinnost polských paní

O bídě lidské
Výkřiky	Dobročinnost polských paní	Po smrti

Údaje o textu
Titulek:	Dobročinnost polských paní
Autor:	Edvard Jelínek
Zdroj:	O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 82–87. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Z dobrých cností polských paní a dívek nejkrásnější jest vyvinutý jejich smysl pro dobročinnost a milosrdenství. A tato jejich cnost září tím jasněji, čím nerozlučněji jest spojena s ušlechtilou myslí vlasteneckou, proniknutou nestrojenou touhou působiti pro nejširší dobro svých bratří a sester. Obraťte kterýkoli list společenských dějin polských, všady najdete hojnosť dokladů neklamných i vznešených. V nejkrutějších dobách bídy a utrpení polské paní a dívky působily nejhorlivěji. Za štěstí a chválu pokládaly, když popřáno jim bylo „utírati slzy nešťastných a strádajících“. V těchto blahoslavených činech sílilo je netoliko vědomí křesťanského poslání, ale i horoucí láska k vlasti, která „tím bude šťastnější, čím méně bude nešťastných“…

Jakkoli nedotýkám se této stránky polských paní poprvé, přece nebude snad od místa znovu připamatovati alespoň několik zvláště pozoruhodných příkladů v pravdě národní dobročinnosti.

Čas i potřeba také polské dobročinnosti dávaly různé směry.

Sám královský dvůr ve Varšavě stál v popředí dobročinného působení, jemuž propůjčovaly se ovšem horlivě nejpřednější damy společnosti. Zejména velký čtvrtek věnován byl strádajícím a ubohým.

Výborná kněžna Žofie Zamoyská, roz. Czartoryská, takto líčí „kvestování“ na dvoře královském ve Varšavě r. 1791: „Král určil, abych almužny vybírala na Velký čtvrtek. Byla to veliká pro mne událosť. Obřad vybírání almužny děl se po bohoslužbách. Zahájil je král mytím nohou dvanácti chudých starců, načež kázal povolati do velké dvorany, v níž se zatím shromáždil všecken dvůr a nejvyšší společnosť, sběratelku. Poklonila se ona nejdříve králi a obdržela od něho první almužnu, pak vybírala „vdoví groš“ u všech ostatních. Úloha tato připadla letos mně. Šambelan Gutakowski uvedl mne. Vstup můj byl nesmírně slavný: se všech stran slyšela jsem slova chvály, což mne do rozpaků přivádělo. Ustrojena jsem byla po příkladu Marie Stuartky a na hrdle měla jsem zlatý medailon, který matka moje u té příležitosti úmyslně kázala zhotoviti. Na jedné straně čtlo se: „Sophia Czartoryska-Zamoyska cum annum aetat ageret XIII. Matris dono tulit“ — na straně druhé: „Soltloque Patriae serenos vere meo nituisse vidi V. monas Maii MDCCXCI“.

Sebrala jsem značnou částku a zanesla ji pak s matkou do nemocnice, neboť k tomuto účeli byla určena…“

Ale nejen na dvoře královském, také v soukromí podnikaly toho času nejpřednější dámy polské sbírky pro chudé. Budiž nám dovoleno položiti tuto list kněžny Marie Czartoryské z r. 1807.

„Drahá matko!

Přicházím z veřejné nemocnice, jejíž návštěva tak mne dojala, že nemohla bych nyní ani o ničem jiném mluviti.

Především Ti děkuji za účastenství ve sbírce Pulavské. Cesia sebrala zde 342 zl. i mohu směle pověděti, že sebrala peníz ten krvavou prací, neboť velice často bylo jí obchůzky činiti v nepohodě, sněhu i blátě, na březích Visly. Celkem získali chudí od nás tentokráte 2000 zl. Včera odpoledne odebrali jsme se s matkami ke kastelánové Poloněcké a dnes byli jsme v nemocnici. Přijali nás nejdříve v refektáři, kdež nalezají se podobizny dobrodinců těchto míst. Dojalo mne velice, že větší čásť těchto dobrodinců jsou s námi spřízněni… Z chudých sirotků beru jednoho k sobě…“

V polských pamětnících a korrespondencích setkáváme se ovšem velmi často s podobnými vzpomínkami.

Když pak velká národní hnutí mnoho tisíc nadšenců v neskonalou uvrhla bídu, Polky zase stály v popředí milosrdné dobrodějnosti. Ani počet jich, aniž skutky jejich lze vypočítati. Andělská dobrota a vlastenecké zanícení vedlo vzácné paní a dívky k nejskvělejším skutkům dobročinnosti.

Ať vzpomenu alespoň dvou příkladů zvláště krásných: Klaudiny Potocké a Růže Sobańské.

Známo, že polští sběhové utíkali se po listopadovém povstání zejména do Drážďan, kdež paní Dobrzyckou dobře organisovaný „spolek pro strádající Poláky“ vydatnou skýtal pomoc. Při tomto spolku rozvinula spanilomyslná Klaudina neobyčejně horlivou působnosť věnujíc téměř všechen svůj majetek na podporu nouzí strádajících krajanů. Když však nešťastných bratří přibývalo, bída den ode dne se množila a spolek jmění své skoro úplně vyčerpal, tu Klaudina, mimo to, že již skvosty ano i jiné své věci pro ulevení „polské bědy v Drážďanech“ zpeněžila, uchopila se posledního prostředku. Obětovně přijala jednoho dne práci přepisovatelskou — psala dnem i nocí — a celý výdělek tak krvavě dobytý bratřím darovala.^[1]

Tatáž šlechetná dáma pravila, že styděla by se býti bohatou, spatřujíc kolem sebe tolik lidí nuzných a potřebných.

Rovněž požehnané pole dobročinnosti zvolila sobě paní Růže Sobańská, zvaná všeobecně od sibiřských vyhnanců „dámou milosrdenství“, „naší opatrovatelkou“, „sestrou“, „matkou“, „andělem Sibiře“, „růží a útěchou vyhnanců“. Po celý svůj život starala se znamenitá tato dáma o los svých spolurodáků, vypovězených na Sibiř do kraje „slz a zármutku“. A nestarala se toliko o ně, ale i o jejich dítky a budoucí jejich život. Dobročinnost její sahala za ohromné prostranství mezi Tobolskem, Tomskem a Irkutskem.

Vše, co kdo z nešťastných potřeboval ve vyhnanství, posýlala mu „andělská“ Růže: peníze, šatstvo, prádlo, knihy, noviny, housle, barvy, tužky, vzory… vše. Právem napsal o této vlastence lidumilné S. Sierakowski, že jméno její zůstane v historii.

Kromě tuto blahodějnost podporoval „anděl Sibiře“ značnými částkami peněžitými městské i vesské nemocnice, zakládala ve svém okolí školy, zřizovala pracovny pro polské dívky a spěla pomoci všemu, co vlasti, národu a lidem jest užitečno.^[2]

A což současnice její, hraběnka Arturová Potocká, „dáma dobročinnosti“ a „matka Krakova“, jak ji v Polsce nazvali? Dobrota její k chudině neznala žádných mezí, nescházela nikde, kde chudým potřebí bylo ruky štědré. Jeden z nejslavnějších básníků polských, Vincenty Pel, tklivě vyslovil neocenitelné zásluhy její ve verši jí věnovaném:

„…niech cie Bóg pocieszy!
A dla twých zasług niechaj nás rozgrzeszy!“

Takové a mnohé jiné příklady nemohly se minouti s hlubokým vlivem na širší společenské složení v Polsku. Dámy z předních rodin, stojící v popředí dobročinného snažení, nebyly nikterak osamoceny. Kolem nich soustřeďovalo se množství spanilomyslných „spolupracovnic“, vždy ochotných a horlivých. Tak ku příkladu Růže Sobańská mohla dodělati se ohromných úspěchů dobročinnosti jen za spolupůsobení mnohých stejně smýšlejících družek. S drobnými podporami pro strádající spěchaly k ní polské paní a dívky i z nejchudších dvorů a dvorků polských.

Ne každému jest popřáno býti v popředí vznešené působnosti dobročinné, ale každý může spolu působiti na díle nejvznešenějším!

---

1. Viz: „Polské paní a dívky“.
2. Srovnej: Dámy starších salonů polských.